Hlava mi zůstala aneb O ženě, která právem nosila své příjmení
Jedna z nejvýznamnějších českých aktivistek za práva lidí s postižením Jana Hrdá byla sama po autonehodě ochrnutá na většinu těla. Přesto dokázala zavést v ČR systém osobní asistence a zásadně tak zlepšit kvalitu života lidí s handicapem. Vzpomínkový rozhlasový dokument získal 2. místo ve 22. ročníku soutěže Rady vlády o nejlepší publicistické práce zaměřené na téma zdravotního postižení.
„Ta nehoda mě potkala v červnu roku 1982. Vezla jsem přítelkyni po okreskách do Prahy do divadla. Jeli jsme do kopečka a zpoza kopce proti nám vyjel nějaký řidič a jel v protisměru,“ vzpomínala Jana Hrdá, první nositelka Ceny Výboru Dobré vůle Olgy Havlové.
„Náš trabant byl šedivý, takže za šera asi nebyl moc vidět. Autu naproti jsem se chtěla vyhnout, ale u silnice byl velký sráz. Sjely jsme ze silnice, skončily dole na louce a náš trabant dopadl na mě.“
Ve vteřině všechno jinak
Přežila zlomený vaz, ale de facto ochrnula od ramen dolů. Veškerý čas trávila v pololeže a v této poloze se musela na speciálně upraveném vozíku také přesouvat. „Bylo mi tehdy 30 let. Měla jsem dvě malé děti a do té doby i šťastné manželství a také krásný, nový domov, kam jsme se právě nastěhovali,“ popisuje.
„Měla jsem pocit, že se mi v životě vše daří a nikdy mě nenapadlo, že by tak rychle mohlo být všechno jinak. Najednou jsem byla uzlíček kostí a kůže, který potřeboval pomoct i v těch nejjednodušších úkonech, které jsou pro život důležité.“
Nemůžu být ani hodinu sama
Během natáčení v rozhlase jsme vždy museli pečlivě vybírat studio, do kterého by její veliký vozík bez problémů vjel. A taky zajistit dostatečně soukromý prostor, kam by si případně mohla „odskočit“ na toaletu.
„Nemůžu být ani hodinu sama. Potřebuju polohovat, jinak začnu mít křeče a budu se dusit,“ říkávala. „Sama se nenapiju, neudržím hrneček, neumyju, neobléknu...“
O neděli nepracuji
Přesto vás každé setkání s ní dobíjelo energií. Na počítači dokázala soustavně pracovat včetně sobot až 16 hodin denně.
„Tak já trošinku hýbám pažemi, takhle, ale prsty mám, úplně… tady…vidíte… takové nehybné, takže mám takový nástavec s tyčkou a tím vlastně klepu do klávesnic. Ale v neděli nepracuji, protože tu nám dal Pán Bůh darem,“ žertovala.
Jana Hrdá byla od roku 1995 vedoucí osobní asistence Pražské organizace vozíčkářů, dále předsedkyní a koordinátorkou krajské pobočky Národní rady osob se zdravotním postižením ČR a od roku 2006 až do své smrti místopředsedkyní této organizace na národní úrovni. V Legislativní radě vlády ČR připomínkovala legislativu z hlediska potřeb lidí se zdravotním postižením, především pak nový zákon o sociálních službách. Byla předsedkyní Asociace pro osobní asistenci. Přednášela na odborných konferencích, a to i v zahraničí. Byla inspektorkou kvality sociálních služeb a také se věnovala její metodice. Usilovala o pečlivé posuzování soběstačnosti zdravotně a tělesně postižených, bojovala proti porušování jejich práv. Napsala dvě knihy, řadu článků. Po konverzi ke křesťanství se významně angažovala také ve své církvi.
Všichni ji opustili
Jana Hrdá už tři roky po autonehodě zůstala sama. Opustili ji ti nejpodstatnější lidé, kteří se o ni a dvě malé děti do té doby starali. Maminka i prarodiče zemřeli a manžel nemohl dále unést obrovskou psychickou i fyzickou zátěž živitele rodiny, otce, manžela a zároveň pečovatele.
Hrozilo, že půjde i s dětmi do ústavu. Naštěstí maminka krátce před smrtí stihla napsat zoufalý dopis totalitnímu ministrovi zdravotnictví a sociálních věcí Prokopcovi.
Indipendent Living
Na jeho osobní příkaz pečovatelská služba pod záštitou Okresního ústavu sociálních služeb proplácela 8 hodin (z 24 potřebných) denně těm dobrovolníkům, které si sama sehnala přes inzeráty a vývěsky na kostelech či vysokých školách.
Takto začala v České republice služba osobní asistence. Podivuhodné je, že zásady, podle nichž se tato osobní asistence provozovala, byly totožné s těmi ve světě. A to i když Jana nevěděla nic o hnutí Independent Living.
Být mámou
„Ono to tehdy znělo hrozně divně, že já, která si sama nedokážu ani utřít zadek, že mám tu drzost, že se chci starat o dvě děti,“ vzpomíná na začátky.
Celý leden Dvojka vysílá výběr z pořadů Dobré vůle oceněných na rozhlasových přehlídkách a soutěžích v roce 2015.
„Jenomže já jsem pochopila, že bejt mámou neznamená dětem jenom namazat chleba, ale že jde o to poskytnout jim domov, bezpečí. A že je to především pouto a vztah. A to jsem nechtěla připravit ani děti, a koneckonců ani sebe, protože svoje děti nesmírně miluju.“
Připravila: Lenka Svobodová
Mistr zvuku: Roman Špála
Související
-
Potmě: Příběh Ladislava Dohnala, laureáta Ceny Olgy Havlové
Za 50 let působení na táborské základní umělecké škole vychoval nevidomý hudebník Ladislav Dohnal dlouhou řadu žáků. Ani věk ani těžký zdravotní handicap nedokázaly...
-
Usměvavý „Meresjev“ z Výškovic
Když jde rázným krokem ulicí, ti, co ho neznají, si říkají, že jde trochu ztěžka. Málokdo ale ví, že Bernard Živčák nemá už 52 let obě nohy od kolen dolů. Nechte se...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
