Historik Stehlík: Česko je jednou z mála zemí, které nespočítaly a nepojmenovaly své padlé z druhé světové války

„Porážka nacismu v roce 1945 byla pro celou Evropu věcí naprosto klíčovou. Všichni, kteří v boji proti zlu položili své životy, si zaslouží naši obrovskou úctu, protože díky nim tady jsme. A je jedno, jakou měli uniformu nebo jaké byli národnosti,“ říká v pořadu Jak to vidí... historik Eduard Stehlík.

Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen k tomu, aby si ji znovu prožil

Přímých účastníků bojů a pamětníků hrůz rok od roku ubývá. O to víc je ale nutné jejich svědectví předávat dál. „Výrok ,Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen k tomu, aby si ji znovu prožil‘ je totiž nesmírně pravdivý. Proto jsem rád za projekt společnosti Post Bellum, která natáčí vzpomínky pamětníků. Řada z nich tady už není. A je na nás, abychom jejich svědectví a odkaz přenášeli dál, protože jinak zmizí. A to by bylo hrozně špatně,“ varuje ředitel Památníku Lidice.

Tisíce hrdinů a hrdinek

Vůči těm, kteří bojovali za naši svobodu, má ale podle Stehlíka česká společnost jeden obrovský dluh.

Čtěte také

Historik Stehlík: Mnichov nebyla zlomená páteř. Tisíce hrdinů ji narovnaly. Trauma ale zůstalo

„Česká republika je jednou z mála zemí, které nikdy nespočítaly, natož aby se je pokusily pojmenovat, své padlé z druhé světové války. Nevíme, kolik občanů Československa, kolik našich předků položilo životy, ať už v aktivním boji, nebo bylo zavražděno německými nacisty. V určitou chvíli se sice vystřelilo číslo 360 000, ale už ho nikdy nikdo nenaplnil jmény. A to je pro mě naprosto děsivé.“

Děsivé proto, že od bezejmenných obětí je jen krůček k tomu tvrdit, že jsme žádné hrdinky a hrdiny neměli. „Češi často tvrdí, že mají málo hrdinů. Já tvrdím, že jich máme tisíce. Jejich jména jsme se ale nenaučili znát. Lidé znají Gabčíka s Kubišem. Kdyby ale měli vyjmenovat další tři čtyři parašutisty, kteří seskočili z Velké Británie do okupované vlasti, a byli to stejní hrdinové jako Gabčík a Kubiš, troufám si říci, že 99 % lidí v tomto státě žádné další jméno nepřidá.“

Bílá místa

Podle Stehlíka by to měla být práce hlavně historiků a historických institucí. „A já si kladu otázku, jak je možné, že tak dlouho po druhé světové válce nemáme relevantní monografii, která by pokrývala naprosto nezaujatě a nezkresleně bez politických příkras československý odboj v době okupace. Máme řadu dílčích monografií, publikaci, kde by byl základ, ale nemáme. A já se obávám, že tady není nikdo, kdo by to napsal, protože pamětníci odcházejí a chodit do archivů se nikomu nechce.“

Čtěte také

Historik Stehlík: Konec války byl plný lokálních tragédií. Pod povrchem navíc doutnal další konflikt

Pojmenovat konkrétní události pravým jménem brání podle Stehlíka i fakt, že stále nevíme, jak se některé věci skutečně odehrály. Ani závěr války na území Čech a Moravy, třeba působení výsadkových skupin vyslaných ze Sovětského svazu, do detailů neznáme.

„Chybí nám řada naprosto klíčových a nesmírně důležitých dokumentů, o nichž jsem přesvědčený, že se dochovaly v moskevských archivech. Hodně nám pomohly ukrajinské archivy, do kterých čeští historikové získali přístup, ale spousta toho ještě chybí. A pokud nevíme, jak se věci odehrály, pravdivý výklad je omezený,“ dodává historik.