Herečka Klára Pollertová-Trojanová: Život mě naučil s věcmi nebojovat, ale přijímat je. Deprese už nemám
Minulý měsíc odstartoval projekt domácí paliativní péče Dožít doma a Klára Pollertová-Trojanová je jeho tváří. „Mám se smrtí malou zkušenost, a to se smrtí mých rodičů,“ svěřuje se. O čem vypráví inscenace Na každé chvilce záleží? Proč kývla na poetickou inscenaci Snění z Petrkova, když poezii nečte? V čem jí pomohla Bára Basiková? A jak ji hudba dostává do nových dimenzí?
„Myslím, že lidé se smrti svých blízkých doma bojí. Často mají pocit, že v nemocnici umírajícímu ještě pomůžou. Ale někdy je to zbytečné,“ uvažuje Klára Pollertová-Trojanová. „Psychická podpora je v těchto chvílích velmi důležitá. Člověk to pak přijme mnohem líp. Situace se ale postupem doby lepší.“
Její osobní příběh pro ni byl důležitý a v herectví ji posunul. „Určitě to ve mně něco prohloubilo. To je absolutní překročení vnitřních hranic. Zkušenost se smrtí mě naučila přijímat těžké situace.“
„Život mě naučil s věcmi nebojovat, ale přijímat je. I když je mi blbě a není to příjemné, je to vždycky obohacující. Spoustu věcí jsem si srovnala a deprese už nemám. Čtyři roky už jsem bez léků a přichází ke mně hezké herecké věci. Přestala jsem to tlačit před sebou a říkat si, co bych si chtěla zahrát. Úplně jsem to pustila a přichází moc hezké herecké příležitosti. Není jich moc, ale tak akorát,“ uzavírá herečka Klára Pollertová-Trojanová v Blízkých setkáních.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
