Do vody jako do vesmíru

Člověk najde dost odvahy, aby opustil rodnou Zemi a vydal se do vesmíru. Je ale vystaven mnoha druhům ohrožení. Stav bez gravitace způsobuje odvápnění kostí a úbytek kostní hmoty, oslabení svalů včetně srdce, kosmické záření proniká i ochrannými štíty a může vést k degenerativním změnám v živých tkáních. Neví se zatím například ani to, co udělá pobyt ve vesmíru s mikroorganismy, které si kosmonaut veze sebou na svém těle a které za běžných okolností nejsou nebezpečné, ale po jejich mutaci by se to mohlo změnit. Nakonec člověk není vůbec vybaven ani na to, aby žil dlouhodobě v izolaci v hlubinách nepřátelského prostředí.

Představte si to sami: Trávíte dny týdny a měsíce v kabině o velikosti několik metrů krychlových. Od mrazivé a zářící kosmické prázdnoty vás oddělují jen desítky centimetrů pláště vašeho dočasného domova. Při výstupu do otevřeného prostoru je schránka oddělující vás od okolí ještě slabší. Beztížný stav oslabuje vaše tělo, takže každá aktivita začíná být neúměrně náročná a namáhavá. Cestování do vesmíru je ale velmi pravděpodobnou perspektivou lidstva. Takže jak se na takové věci připravit?

Ve vědě se často využívají prostředky analogie. Také v tomto případě se lze připravovat analogicky. V Hydronautu, komoře kesonového typu, kterou dokončuje skupina nadšenců v Praze Radotíně, aby ji poté ponořili do hloubky Slapské přehrady, bude možné zkoumat několik aspektů: například odolnost astronauta (v tomto případě hydronauta) vůči izolaci a stísněnému prostředí. Bude to v Evropě ojedinělé zařízení.

„Ve vesmíru ani pod vodou se nedá dýchat,“ srovnává Pavel Boháček podvodní trenažér s vesmírnou realitou. „Aby člověk v těchto prostředích přežil, potřebuje mít s sebou neustálý přísun kyslíku. A podobně jako ve vodě chrání potápěče neoprénový oblek, či speciální, tzv. suchý oblek, tak ve vesmíru se astronaut před nehostinným okolním prostředím musí chránit skafandrem.“ Ve vodě lze simulovat i přechody mezi prostředími s různým tlakem. Například pokud kosmonauti vystupují do otevřeného prostoru, musejí mít ve skafandru nižší tlak, než jaký je v kosmické lodi. Pokud by byl stejný, nafoukl by se a kosmonauti by se v něm nemohli pohybovat a vykonávat potřebné činnosti. Proto výstup doprovází dekomprese a mohla by tedy hrozit dekompresní nemoc.

Budování ponorné laboratoře Hydronaut DeepLab

Že voda dobře simuluje prostředí s nulovou gravitací, vědí samozřejmě dobře i v zahraničí. V Johnsonově vesmírném středisku NASA se například nachází tzv. Neutral Buyoance Laboratory, neboli laboratoř neutrálního vztlaku. Je to vlastně obří bazén, ve kterém je ponořena maketa vesmírného zařízení a astronauti se k ní ve skafandrech potápějí a trénují úkoly, které budou později plnit při skutečné misi ve vesmíru. „Ty skafandry jsou vyváženy tak, aby pocit pod vodou co nejvěrněji připomínal beztížný stav,“ upozorňuje Pavel Boháček.

Také ve speciální podmořské laboratoři Aquarius umístěné v oceánu nedaleko Floridy, která se zaměřuje primárně na výzkum oceánu, lze připravovat astronauty. Tady je možné jít ještě dál. Budoucí posádky kosmických lodí tu tráví celé týdny v izolovaném prostředí v hloubce 19 metrů, provádí tam různé druhy vědeckých experimentů, podnikají „vycházky“ po mořském dně, podobně, jako by to dělali na Měsíci, nebo na Marsu. Když už je řeč o Marsu, v Moskvě existuje suchozemský trenažér, v němž se simuluje cesta na naši nejbližší planetu v rámci projektu Mars 500. Tady je ale kladen důraz na sociální dynamiku a vztahy v izolované skupině. Ty jsou totiž pro úspěch podobných misí neméně důležité.

Budování ponorné laboratoře Hydronaut DeepLab

Podobné zařízení, jako má NASA, by se i v Evropě bohatě využilo. Z toho důvodu je už teď o projekt Hydronaut velký zájem. Výhoda podvodních zařízení typu Aquarius či Hydronaut spočívá totiž v dokonalé izolaci.„Testované osoby z něho nemůžou vystoupit,“ říká lékař z Ústavu leteckého zdravotnictví Miloš Sázel. „Účastníci experimentů na souši jsou si neustále vědomi toho, že když probourají zeď, jsou venku. Ale tady i kdyby vystoupili, vystaví se vážnému riziku dekompresní nemoci.“ Ani tady ale simulace není stoprocentní. Narušuje ji například možnost okamžitého telefonického spojení. Ve vesmíru při letu na Mars totiž bude radiovému signálu trvat několik minut, než dorazí na Zemi a než přijde odpověď, takže v případné kritické situaci žádná konzultace s odborníky na Zemi nebude možná.

V rámci přípravy kosmonautů se věnuje mimořádná pozornost jejich přípravě i po psychologické stránce. „Kosmonauti, kteří se dostávají do nejužšího výběru, musejí být ani ne tak odborníci, jako lidé se sociální inteligencí, nekonfliktní, veselí,“ říká Pavel Boháček. Tak je možné omezit vážné riziko depresí, které jinak ve stísněném a ohrožujícím prostředí hrozí.

Trenažéry a analogické testy, které maximálně přiblíží podmínky mimo planetu, pomůžou vědcům připravit kosmonauty na složitější cesty do vesmíru. Pavel Boháček ovšem upozorňuje, že žádný test nedokáže kosmonauty připravit na sto procent. Teprve skutečný let ukáže, jak se lidé s úkoly vesmírné mise budou umět vyrovnat.