Do společnosti i do deště. Za svým mužem by šla na kraj světa. Osudové ženy: Marie Krajinová

Marie Krajinová, tehdy ještě Závodská, se narodila v červnu roku 1906 v Tasově. Pocházela z učitelské rodiny. V nedaleké Třebíči navštěvovala gymnázium. Právě tady se seznámila se svým budoucím manželem Vladimírem Krajinou, který studoval o rok výš.

Celý život je pojilo hluboké pouto, které vydrželo i útrapy dvou totalitních režimů. O jejich vztahu mluví i historička dr. Pavla Plachá. „Jeho žena pro něj znamenala hodně. Byla mu oporou v těch nejtěžších chvílích. Podporovala ho v jeho pracovních i politických aktivitách. Jejich životy byly natolik propojené, že nebýt jí, nedosáhl by Vladimír Krajina toho, čeho dosáhl.“

„Proč jsi mi tohle udělala?“
Vladimír Krajina poté, co jeho manželka v roce 1992 zemřela.

Nadšený přírodovědec

Logo|foto:Český rozhlas

Marie se vdávala ve svých 24 letech. Její manžel už v té době působil na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V té době už měl doktorát a pracoval na docentuře.

Byl to nadaný a ctižádostivý muž. Už během studií podnikal díky podpoře sponzorů studijní cesty do zahraničí. Na jednu ze svých expedic, která směřovala na Havaj, navázal cestou kolem světa.

Marie s ním cesty absolvovala, byť byly mnohdy časově náročné a jim se v roce 1935 narodila dcera. Pobývala s ním i v Anglii, kde byl Vladimír Krajina zaměstnán v Kew Gardens jako specialista na tropické rostliny.

Tajné zprávy pro Londýn

Do bohatého, ale poklidného života vstoupil rok 1938 s mnichovskou dohodou a následnou nacistickou okupací. V životě Krajinových nastal velký zlom. Vladimír Krajina se totiž zapojil do protinacistického odboje. 

Jako člen Politického ústředí a později Ústředního vedení odboje domácího měl na starost zpravodajskou činnost a ve spolupráci s Obranou národa organizoval odposlechy vysílání cizího rozhlasu. Zařizoval také nákup rádiových přijímačů, pomocí nichž obstarával komunikaci se zahraničním odbojem, který vedl Edvard Beneš.

Logo|foto:Český rozhlas

Jeho vysílačky zasílaly do Londýna cenné zprávy, které se týkaly např. zvýšení výroby obrněných vozidel ve Škodových závodech, přesunů německých jednotek přes české území nebo povětrnostní podmínek nad protektorátem.

„Marie mu se vším pomáhala. Podílela se na rozmnožování ilegálních tiskovin, pracovala jako šifrantka a po vzniku Ústředního odboje domácího také jako spojka. Z tohoto titulu se také dostala do přímého kontaktu s tzv. Třemi králi. Doma však měli šestiletou dceru. Bylo to tedy pro všechny velmi riskantní,“ říká historička.

Opouštím tě

Situace se začala přiostřovat. V roce 1941 se proto Vladimír Krajina rozhodl odejít do úplné ilegality, což znamenalo, že úplně přerušil kontakt s rodinou. Pro všechny případy zanechal Marii snubní prsten s fingovaným dopisem, v kterém stálo, že rodinu opouští a odchází za jinou ženou.

Krátce před invazí nacistů do Sovětského svazu dostala Marie skutečně předvolací dopis na gestapo. Vladimírův dopis ale Marii nepomohl. Byla zatčena a čtyři měsíce vězněna na Pankráci. Nakonec byla poslána do ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku.

Krajina v té době dál pracoval v odboji. Po atentátu na Heydricha už ale pro něj nebylo v Praze moc bezpečno, a tak odešel na venkov a odbojovou činnost vykonával z Českého ráje. Na konci ledna 1943 však byl zatčen i on.

Marie jako vějička

Gestapo se chtělo od Vladimíra Krajiny dozvědět podrobné informace o odboji. A tak využilo k nátlaku na manžela Marii. Za tímto účelem byla převezena z Ravensbrücku do Prahy. Opětovné setkání s manželkou ale mělo na Krajinu spíše opačný efekt.

Při výsleších se Krajina snažil manévrovat a odhadovat, co nacisté vědí, a co ještě ne. Když se ho gestapo pokusilo politicky kompromitovat tím, že mu K. H. Frank nabídl spolupráci, a dokonce místo v protektorátní vládě, odmítl. „Z taktických důvodů ale projevil určitou ochotu ke spolupráci. Zřejmě díky tomu dostal od Franka statut zvláštního vězně. Tedy člověka, který požíval během věznění jistých privilegií,“ popisuje historička.

Toto období se později stalo prostředkem k propagandě komunistů. Ještě před Únorem 1948 se ho na základě zfalšované výpovědi K. H. Franka, uvádějící, že Krajina s nacisty spolupracoval, pokusili postavit před soud. To se jim však díky odhalení soudce Jaroslava Drábka nepovedlo. „Krajina byl nicméně hned po válce očištěn vládní komisí, která konstatovala, že si s nacisty nijak nezadal.“

Praha, Lidový soud 11. 4. 1946, Marie Krajinová, soudní proces K. H. Frank|foto:ČTK

Nový boj o život

Po válce se vše vrátilo zdánlivě do normálu. Krajinovi bydleli na Starém městě, jejich dcera chodila do školy. Vladimír byl jmenován řádným profesorem Univerzity Karlovy. V prosinci roku 1947 se jim narodil syn. Vladimír se stále víc angažoval v politice, což se Marii příliš nezamlouvalo. Názorově měl nejblíž k národně-socialistické straně, stal se jejím členem a získal funkci národního sekretáře. Za národní socialisty zasedl i v Prozatímním národním shromáždění. Po volbách se stal poslancem Národního shromáždění.

Klidný život se ale změnil s komunistickým převratem 25. 2. 1948. Vladimír Krajina byl vyloučen z univerzity a byl bez ohledu na svou parlamentní imunitu pro svůj otevřeně antikomunistický postoj zatčen. Marie se ihned vypravila na Hrad a vyhledala kancléře prezidenta Beneše Jaromíra Smutného.

Vladimíra sice druhý den propustili, ale všichni věděli, že tento úspěch je jenom dočasný. Bylo jasné, že musí opustit zemi. Zorganizovat však narychlo odchod pro celou rodinu, navíc s novorozencem, bylo nemožné. Marie tedy zatím s dětmi zůstala doma, Vladimír se 29. 2. 1948 dostal na Západ.

Marie byla několikrát vyslýchána StB. Její rodina byla hlídána na každém kroku. Kontaktovali ji různí lidé s nabídkou pomoci na emigraci. Ona si ale byla jistá, že jde o provokaci. Uvěřila až své bývalé blízké spoluvězenkyni z koncentračního tábora profesorce hudby Leontýně Neumanové.

Emigrace

V srpnu 1948 jí Leontýna dala polovinu pohlednice s tím, že může zcela důvěřovat tomu, kdo jí přinese druhou půlku. Krátce nato se jí povedlo s dětmi a maminkou dostat do Vídně. Za několik dnů se setkali v Londýně s Vladimírem Krajinou.

Ve Velké Británii byli přijati jako političtí uprchlíci. Z tohoto titulu měli šanci získat pouze pomocnou práci. Lepší existence se jim tedy nabízela ve Spojených státech nebo v Kanadě. Vladimírovi se brzy naskytla možnost dvouleté stáže na univerzitě UBC v kanadském Vancouveru, a proto se rodina vydala na cestu do Ameriky.

V Kanadě žili obklopeni českou emigrantskou komunitou. Jejich dům byl otevřený i pro české studenty. Vladimír byl nadšený tamní přírodou a na univerzitě se rychle uchytil. Jeho žena uvítala, že opustil politiku a zpravodajskou činnost a měl více času na rodinu.

Díky jeho vědeckým objevům mohli i cestovat. Rok například strávili na Havaji, kde Vladimír učil na univerzitě v Honolulu. Vše ale nebylo ideální. Vladimír se zabýval lesní ekologií, brojil například proti rozsáhlému kácení lesů. Tím se dostával s určitými kruhy do konfliktu. Tyto střety a ekologické aktivity mu ale přinesly řadu uznání a ocenění.

Zpět domů

Listopad 1989 ukončil komunistický totalitní stát a cesta domů se otevřela i pro manžele Krajinovy. Přestože oba měli již svůj věk a Marie trpěla srdečními obtížemi, začal Vladimír připravovat plány na návrat do vlasti. 

„Návrat byl pro ně velmi emočně náročný. Setkali se tu s řadou přátel. Byli přijati i Václavem Havlem, který Vladimírovi Krajinovi udělil Řád Bílého lva jako prvnímu z představitelů československého exilu,“ říká Pavla Plachá.

Marie zemřela v Kanadě nedlouho po revoluci 1. června 1992 ve svých 86 letech. Vladimír Krajina zemřel o rok později.