"Dabing by neměl být balením pro chudé," říká Olga Walló

27. prosinec 2010
02219592.jpeg

Hostem pondělního (27.12.) Setkání Hosta do domu byla slavná dabingová režisérka, spisovatelka a překladatelka Olga Walló.

Za poslední rok by nejvíce vyzdvihla svou spisovatelskou dráhu. Napsala celkem pět knih a především se věnovala trilogii, která přímo i nepřímo pojednává o Oujezdě a Labi. Také ale o intelektuálních dějinách 20. století. Druhý dílu trilogie nese název “Kráčel po nestejně napjatých lanech.“ Letos byl přeložen do angličtiny a pojmenován jako “Tightrope! A Bohemian Tale“ se objevil na pultech čínského Hongkongu: “Na knihu jsem opravdu pyšná. Překlad představoval velkou práci. Kniha má i výborný poznámkový aparát, který vznikl mimovolně a nakonec se stal takovým vtipem.“

K létu roku 2010 představila svazek “Na počátku byl kůň,“ tedy přepracované vydání prvního díla již zmíněné trilogie: “Je to kniha, na které si docela zakládám a mám ji ráda. Povídá o historii zániku našeho rodného statku. Příběhy tohoto typu jsem začínala psát před deseti lety. Když jsem se k nim vrátila, měla jsem pocit, že se dnes to, co bylo vzpomínkové vyprávění, skládá do obecnějšího celku a má to větší platnost. Byla to pro mě dobrá škola.“

Olga Walló: Na počátku byl kůň

A co říká Olga Walló o svých cestovatelských výtiscích, ve kterých s ní navštívíme New York a v Barmě poznáme homosexuálního trpaslíka? “Když se má člověk doopravdy živit psaním v českém jazyce, tak nejezdí Rolls-Roycem. Všichni nakladatelé říkají: “Ano, je to báječné, ale kdyby se to prodávalo. Musíte si něco vymyslet, aby to lidé četli.“ Autorka se prý snažila a bylo to pro ni poměrně těžké: "Nemyslím, že jsem autor, o kterého by se lidé prali. Já jsem ale do obou knih zakomponovala skutečný příběh. Nakonec to přišlo zábavné i mně.“

Olga Walló si na magické datum 17. listopadu 1989 pořídila, jak sama říká, “směšně velký dům“ na Šumavě. Učinila tak přesto, že ji přátelé označují za člověka, který neumí bydlet: Jednou nohou jsem vždy byla na venkově a nikdy se ze mě nestal opravdový Pražák. Je to útočiště. Dům má metrové zdi, nízké stropy a z mnoha hledisek je nepraktický. Musela jsem tam vynalézt např. věšení obrazů na strop. Vážím si lidí, kteří mě obklopují a život na Šumavě považuji za novou a dobrou fázi svého života.“

Pracovní cesty ji přesto často zavedou do rodného města, do Prahy. A pobyt v hlavním městě si dnes užívá mnohem víc, než když v něm trvale bydlela: “Do Prahy cestuji skoro každý týden a svým přátelům jsem tím spíš na obtíž, protože u nich musím přespat. Vždy je to velmi nabité a vlastně teprve teď si Prahy užívám. Když přijíždím, chci ji celou uchopit a vidět. Je to pro mě velký zážitek. Vždycky se ale ráda vracím.“

Autorský dabing. Pojem, který vymyslel její otec Karel Michael Walló. Jak by ho někdejší slavná dabingová režisérka specifikovala? “Vezmete si originál jako takový, přeložíte jej, upravíte, uděláte k němu písničky a zrežírujete si ho. Potom k němu máte vřelejší vztah." Olga Walló zároveň přiznává, že jí někdy v hluboce soustředěném tvůrčím procesu unikly zápletky: "Na detektivky jsem slabá," říká a pokračuje: "Při “míchačkách“ jsem se pak vždycky ptala, kdo je vrah. Spíš mne zajímaly malé lidské příběhy." Ideální dabing popisuje ve dvou větách: "Příběh je potřeba rozdělit na maličké úseky, během nichž musí herec dýchat s postavou. Krátké části se pak spojí a nejlepší je, když ve výsledku zapomenete, že neslyšíte český film.“

Olga Walló a Tomáš Voženílek

Zlaté časy českého dabingu. O tom často slýcháme už jen díky vzpomínkám našich dříve narozených herců. Olga Walló přisuzuje krizi otázce národní identity a obsáhle ji popisuje: “Čeština je minoritní jazyk. To, že existujeme se svojí kulturou, je víceméně trochu dějinná náhoda a vděčíme za to velikému mýtotvornému vzepětí 19. století. Nyní si ten mýtus korigujeme a přicházíme na mnoho věcí. Např. na to, že to s Bílou horou nebylo tak, jak se se psalo, a že i ti ošklivý němečtí dějepisci, kteří naše dějiny vykládají jinak, nejsou jenom zločinci a mají právo na svůj úhel pohledu. Tohle zpracovat je na nás asi velký duševní nápor. A tak si říkáme, že uděláme nejlépe, když se co možná nejrychleji naučíme Euro English. Čeština zbude pro ty, kteří se neumí naučit anglicky. Tak jim to povíme, aby tomu rozuměli. Stejně jako představovali čeští vlastenci jeden extrém, je tohle druhý. Je velmi užitný a přitom vyléváme s vaničkou i dítě. Řeč, které jsme se učili, utváří naše srdce a ducha. Tím, že se do sebe snažíme všechno vstřebat ve zjednodušené Euro English, se šidíme. Bereme si jen 20% z toho, co bychom mohli získat. Dnes má absolutní přednost vizuální kultura. Vnímáme obrazy, ale chceme-li k nim vnímat také slovo, potřebujeme ho dostat v dobrém českém znění, nikoliv jen balené pro chudé."

Víc si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru moderátora Tomáše Voženílka s Olgou Walló.

Spustit audio
autor: Pavla Kopřivová