Cukr je droga. Skvěle vydělává potravinářskému průmyslu

15. březen 2016

Autorkou tohoto výroku je dokumentaristka Andrea Culková, autorka filmu Cukr-blog. Co s naším organismem, životem i společností tedy dělá cukr?

Režisérka toto téma připravovala a natáčela pět let. Osobní zkušenost ji přiměla začít se vážně zabývat lidským zdravím a především tím, jak ho ovlivňuje látka, která se tváří tak sněhobíle nevinně, rafinovaný cukr.

V průběhu natáčení zjistila možná víc informací, zajímavostí a také velkých politických a společenských souvislostí, než si původně sama přála.

Cukr je v potravinách, kde bychom ho vůbec nečekali

Martina: Dostala jste se k tématu cukru skutečně až skrze svoji vlastní nemoc, těhotenskou cukrovku, anebo vás toto téma jako člověka, jako dokumentaristku, zajímalo už dříve?

Andrea Culková: Důvodem, proč jsem se tím tématem začala zabývat, byla opravdu těhotenská cukrovka, která mi byla diagnostikovaná, když jsem čekala třetí dítě. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že se cukru budu věnovat víc než pět let, a jaké souvislosti na té dlouhé úmorné cestě objevím.

Musela jsem ze dne na den přestat konzumovat rafinovaný cukr. A překvapilo mě, jak je to obtížné, protože ten cukr je opravdu ve všem a všude. A protože jsem zvědavá, tak jsem začala pomalu pátrat, jak je to možné. Jak je možné, že dneska je cukr ve věcech, kde bychom ho vůbec nečekali.

Martina: Vy říkáte, že téma jídla je větší tabu než téma sexu. Ale člověk, když se podívá do médií, tak má pocit, že se poměrně hodně věnujeme sexu i jídlu. Vy máte pocit, že těch zaručených rad a výživových specialistů je skutečně málo?

Andrea Culková: Ono nejde o to, kolik máme výživových specialistů a kolik rad, ale jde o to, co opravdu jíme. Protože my můžeme teoretizovat, rádi se díváme na cooking show, kupujeme si kuchařky, ale poctivě si sám sobě přiznat, co jsme od rána snědli a kolik času ve své kuchyni opravdu trávíme, to dokáže jen málokdo.

Martina: Když byste se podívala zpátky a měla říct, co považujete za nejzásadnější, co jste se za těch pět let o cukru dozvěděla?

Andrea Culková: Já jsem svoji závislost na cukru vyměnila za závislost najít o něm všechny informace. A jak to byla dlouhá cesta, tak nejdřív jsem se věnovala opravdu tomu, co cukr způsobuje našemu zdraví. Zajímala mě historie, jak spotřeba rostla a pak také to, jak cukr ovlivňuje naší politiku. A to mě, musím říct, šokovalo možná ze všeho nejvíc.

Kostka cukru

Poprvé se o škodlivosti cukru začalo mluvit v 70. letech, cukrovarnické lobby však diskusi umlčelo

Martina: Já bych začala možná tím zdravím. To je ta nebližší košile každého z nás. Popisujete situaci ohledně konzumace cukru a jeho působení na naše zdraví jako hodně vážnou. Vidíte v cukru velkou hrozbu. Řekněte mi, copak vědci, odborníci nevědí, že cukr je škodlivý?

Andrea Culková: Vědí to už dávno. Vědí to od 70. let. To je také část toho našeho filmu, kdy ukazujeme, co se tenkrát stalo. I dnes se o tématu cukru začalo hodně mluvit, a to je dobře.

Podobná situace byla právě v těch 70. letech v Americe, ve Velké Británii a i v jiných zemích. Vyšla tehdy knížka Sugar Blues. Byl to jeden z těch spouštěčů, že se o tom tématu začalo diskutovat a nejenom na té odborné rovině. Už tehdy lékaři a vědci říkali: Pozor, musíme něco začít dělat, nebo epidemie například diabetu bude neřízeně růst.

To se ovšem nelíbilo producentům cukru, a proto se stalo to, co my v dokumentu popisujeme. Já jsem měla štěstí a mohla jsem spolupracovat s investigativním novinářem Gary Taubesem, který víc než čtyři roky studoval veškeré materiály. Všechno to teď může znít jako konspirační teorie, ale když člověk vidí, jak to tehdy v těch 70. letech probíhalo krok za krokem, tak zjišťuje, že ty konspirační teorie občas žijeme.

Po vydání knihy Sugar Blues začala poprvé v dějinách konzumace cukru klesat. Tuto knihu mimochodem podpořil třeba John Lennon, který byl velkým zastáncem sugar-free života.

Cukr blog, Sugar Blues

Tehdy ale potravinářský průmysl přišel s geniálním nápadem, a to využít ke své propagaci vědce. Málo se ví, ale katedru výživy na Harvardu od začátku v podstatě podporoval a dokonce i založil potravinářský průmysl. Vedoucí katedry výživy cítil zodpovědnost ke svým milodárcům a ti ho oslovili, jestli by nezpracoval rozsáhlou studii, která se jmenuje „Cukr ve výživě člověka“. A tak vzniklo dílo tisíce stran, které popisuje výhody konzumace cukru na zdraví člověka.

Samozřejmě bylo to dílo na zakázku, byl to PR materiál. Proč vznikl? Protože v té době FDA, to znamená organizace, která schvaluje a vyjadřuje se k tomu, jak je ta která látka škodlivá nebo ne, probírala právě cukr. A byla velká naděje, že cukr označí za nebezpečný.

Dneska by svět vypadal úplně jinak, kdyby se to tehdy té Americe povedlo. A ta šance, že se to povede, byla velmi vysoká. Proto investovali velké peníze, aby vznikla tato studie.

Podařil se jim velký kousek. Tento materiál je velmi důležitým podkladem k posuzování toho, jestli je cukr vhodný, nebo není. Výsledky poslali všem lékařům, odborníkům na výživu a tak dále, a tato studie se také stala podkladem pro studium budoucích lékařů a výživářů.

Takže jim se podařilo obrátit veřejné mínění o 180 stupňů. PR agentura, která s tím přišla, za to dostala PR Oscara. V Chicagu si odnesli za neuvěřitelně úspěšný kousek Oscara za ideální čin.

Čtěte také

O škodlivosti cukru moc dobře ví i Světová zdravotnická organizace

Martina: Vedoucí a zakladatel katedry výživy na Harvardu Fred Stare napsal tu studii před více než 40 lety a neexistuje nic, co by ji přebilo. Tomu se divím.

Andrea Culková: Těch studií, které jsou proti, je spousta. O škodlivosti cukru moc dobře ví i Světová zdravotnická organizace. Pro mě jeden z nejcennějších rozhovorů pro ten film byl právě s ředitelem Světové zdravotnické organizace pro Evropu.

Světová zdravotnická organizace - sídlo v Ženevě

Rozhovor začal velmi vágně, ten pán stále omílal známá fakta. Ale mně to nedalo, tak jsme přidávali, a přidávali a na konci toho rozhovoru skoro brečel a říkal: „My to všechno víme, my se tolik let snažíme s tím něco dělat. Ale ta lobby je tak obrovská, že jsme bezzubí.“

A když vám tohle to řekne ředitel Světové zdravotnické organizace, která má zodpovědnost za veřejné zdraví celé planety, tak je to opravdu smutné.


O zdraví většiny obyvatel rozhoduje maximálně 100 lidí na světě, kteří bohužel nesouzní s názorem Světové zdravotnické organizace.

Ale abychom nezoufali, stejně to poslední rozhodnutí máme my sami, protože nám nikdo nedrží ruku. Takže i když je to velmi složité, jsme to my, kdo si nakonec tu potravinu do pusy strčí.

Martina: Pokud nás poslouchá někdo, kdo váš film neviděl a kdo si o cukru nemyslí nic špatného, tak se dozvěděl, jak se velice intenzivně a ve velkém podařilo dostat cukr do našich životů, ale pořád neví, proč by se ho měl vystříhat. Proč podle vás?

Andrea Culková: Myslím, že nikdo z nás nechce skončit jako cukrovkář s Alzheimerem. Protože musím říct, že Alzheimeru se také říká cukrovka mozku. Nikdo z nás by nerad skončil s metabolickým syndromem, s nemocí srdce a tak dále.

cukrovka

Martina: Vy jste ve vašem dokumentu také k cukru vztáhla třeba ADHD nebo nejrůznější lehké dětské mozkové dysfunkce a podobně. Je tedy prokázáno, že skutečně mezi konzumací bílého rafinovaného cukru, ať už matkou nebo dětmi a jejich hyperaktivitou nebo různými vývojovými mozkovými poruchami, je souvislost?

Andrea Culková: Myslím, že těch důkazů už je dost. V dokumentu vystupuje vědkyně, která se jmenuje Yoko Nomura a ta provádí mnohaletou studii, jak vysoká konzumace cukru během těhotenství ovlivňuje všechny tyto nemoci, které se objeví u dětí.

Ono je to velmi složité, protože samozřejmě třeba ADHD a řada podobných poruch mozku se u těch dětí projeví mnohem později. To nepoznáte po narození. Až když jde dítě pomalu do školy, tak si začínáte všímat, že je něco v nepořádku.

Každý výzkum můžete interpretovat podle přání

Martina: Myslíte si, že studie, které jsou k dispozici, ať už pro či proti cukru, mají smysl? Že je někdo, kdo je posoudí? Vycházím z toho, že jsem ve vašem dokumentu nalezla údaj, že v EFSA má 59 % vědců vazby na průmyslníky a tedy i na cukrovarnickou lobby.

Andrea Culková: Myslím si, že s vědou a institucemi je samozřejmě velký problém, protože lobby je opravdu obrovská a jsou za ní peníze. I u vědců je čest korumpovatelná. A jak kamarádi vědci říkají, každý výzkum můžete interpretovat podle toho, jak potřebujete.

Takže já si myslím, že je samozřejmě dobře, že probíhají vědecké výzkumy, ale my bychom měli opravdu poslouchat sami sebe. Nějakým způsobem znovu objevit svoje tělo a vyzkoušet si to. Já bych doporučila všem, dejte si týden bez cukru, zkuste to a uvidíte, že vám bude prostě líp.

Lidé, kteří viděli ten film, promítal se opravdu od Mexika po Japonsko, reagují a říkají, že se jim nechce zpátky. Když už ten první krok udělali a opravdu ho jakoby vymetli z kuchyně a naučili se aspoň trochu existovat. Vždycky se říká, že nejtěžší je ten první krok a je to tak.

Čtěte také

Vysaďte na týden cukr a zjistíte, jak potraviny opravdu chutnají

Martina: Vy říkáte, zkuste týden bez cukru. Ale já si myslím, že si pod tím každý z nás představí jenom tu cukřenku. Jenomže co to je bez cukru?

Andrea Culková: Dobrá otázka. My nebojujeme proti sladké chuti. Sladká chuť je samozřejmě naprosto přirozená. Ale není normální, jak tu sladkou chuť vnímáme. V čem je háček? Ikonická figura celého potravinářského průmyslu Howard Moskowitz přišel s něčím, čemu se říká „sugar bliss point“.

To je bod rozkoše, kdy cítíme, že něco chutná ideálně. A dneska ten „sugar bliss point“ máme úplně jinde, než jsme měli třeba před 20 lety. A je úplně jinde, než ho měli lidé před 150 lety.

Martina: A kde je? Kam se posunul?

Andrea Culková: Stoupá neuvěřitelně výš, výš a výš. Proč? Protože my si na tu sladkou chuť zvykáme a jak si na ni zvykáme, tak ono to opravdu funguje jako droga. Takže my pak chceme víc, víc a víc. To znamená za těch několik generací ten „sugar bliss point“ opravdu neuvěřitelně vyletěl nahoru.

Cukrovinky

Po týdnu bez cukru se vám stane takový malý zázrak, který spočívá v tom, že najednou ucítíte, jak ty věci opravdu chutnají. Protože cukr maže všechny ostatní chuti. A když ucítíte, jak věci opravdu chutnají, tak oceníte, jak třeba chutná jen obyčejné jablko nebo mrkev.

Pokud vyloučíte všechny dodané cukry, tak potraviny samy o sobě přinášejí sladkou chuť. Vysazením cukru myslím hnědý a bílý cukr, všechna umělá sladidla, dodanou fruktózu, prostě všechno, co do jídla bylo přisypáno za účelem zvýšení sladkosti potraviny.

Cukr na únavu nebo na špatnou náladu?

Martina: Jak se vyvíjela naše spotřeba cukru? Vy už jste říkala, že poměrně podstatně vzrůstala, proč? Proč se za Ludvíka XVI. chodilo pro cukr do lékárny a proč dnes se před ním nedá schovat?

Andrea Culková: Po těch projekcích za mnou chodí psychologové a psychiatři, což si myslím, že je velmi důležité. A ti říkají: Víte, ono se málo mluví o spojitosti konzumace cukru a našich depresí, úzkostí.

Saháme po cukru, protože si chceme uspokojit naše duševní touhy. Jsem ráda, že to téma otevírají odborníci, protože ten cukr samozřejmě ovlivňuje nejenom naši fyzickou stránku, ale taky duševní. To, jestli se cítíme vyrovnaní, jestli netrpíme úzkostmi, depresemi, a tak dále.

Čtěte také

Martina: Jak se ta spotřeba cukru vyvíjela v průběhu času?

Andrea Culková: V České republice spotřebuje jeden člověk víc než 37 kilogramů ročně. Někde se uvádí až 45. Člověk na takovéto dávky cukru není připraven. Protože co ten cukr udělá? Okamžitě jak vstoupí do těla, tak vám vyhodí krevní cukr nahoru. Tělo se ho v sebezáchově okamžitě snaží srazit dolů, vystřelí jednoduše inzulin. Ale ten inzulin není tak geniální, že by vám ten cukr vrátil na bod nula. Srazí ho níž. To znamená, že se hned cítíte unavení, bez energie a nejjednodušší je sáhnout po další sladkosti. Po něčem, co vás takzvaně dál nakopne.

Takže co jíst? Ideálně celozrnné obiloviny, nemyslím tím pečivo. Tam se ten cukr pomalu uvolňuje, to znamená taky vám dojde do krve, ale postupně. To je důležité, aby nedocházelo k tomu rychlému vystřelení, protože to tělo reaguje šokem a tím se vyčerpává slinivka.

Je třeba změnit celý systém fungování potravinového průmyslu – třeba dotace do zemědělství

Martina: Vy říkáte, náklady na léčbu nemocí způsobených nepřiměřenou konzumací cukru jsou tak obrovské, že pro státy nebude ve velmi brzké době možné zafinancovat jejich léčbu. Pokud si toto myslí skutečně i odborná veřejnost, tak mi řekněte, jak to, že je to těm státům jedno?

Andrea Culková: Já myslím si, že jim to úplně jedno není. Například Světové zdravotnické organizaci se nějaké kroky daří prosazovat. Oni to opravdu vidí. Situace třeba v Číně nebo v Africe globálně, to je katastrofa. Ty státy opravdu nebudou mít na to ty lidi léčit.

Myslím, že to je dva roky nazpátek, kdy Čína volala: Pomoc, zachraňte nás! Potřebujeme asi 1000krát zvýšit dávky inzulinu. Nárůst cukrovky neuvěřitelně rapidním způsobem vzrostl. Proč? Protože Čína měla úplně jiný způsob stravování.

Cukrovka

A během neuvěřitelně krátké doby změnili tzv. food pattern, stejně tak Afrika. My jsme si na ten cukr postupně zvykali. To ale neznamená, že nám neškodí. Ale přece jenom to bylo postupnější. Cukrovka, metabolický syndrom a všechny choroby, které jsou na to nabalené, tak rostou každým rokem.

A opravdu zabíjí víc než kouření. Ale mluví se samozřejmě stále víc o tom, jak jako společnost celkově jíme. Za tím je průmysl, daně a obrovský byznys.

Když mluvíme o změně jídelníčku, o změně stravování, tak se bavíme o změně celého toho systému. Třeba o fungování dotací v rámci Evropské unie, jak jdou do zemědělství. Protože jak je možné, že rajče z Belgie, které nemá žádnou chuť, je mnohonásobně levnější než mrkev od souseda?

Martina: Vy uvádíte, že podle odhadů, by v roce 2030 mělo být na světě 552 milionů diabetiků. To už je skutečně velká řeka inzulinu.

Andrea Culková: Právě proto je to také tak výhodný byznys.

Severské země jsou v regulaci spotřeby cukrů napřed. Třeba v Dánsku mají daň z cukrovinek

Martina: A zaregistrovala jste někde třeba snahu vlád omezovat spotřebu cukru, regulovat ji?

Andrea Culková: Určitě. Napřed jsou severské země. Například Dánsko. To je země, kde jsme měli premiéru našeho filmu na festivalu v Kodani. Je to země, která zavedla i první daň z cukru. Paradoxem je, že i tam v tom Dánsku, které je tolik napřed, kdy obyvatelé řeší, co jedí a jaký to má vliv na jejich zdraví a na svět vůbec, tak i tam ta daň z cukru vydržela, myslím, půl roku. Protože ta lobby za zrušení byla tak obrovská, že i tam ta daň nevydržela.

Dánsko

Nicméně co tam vydrželo, je daň z cukrovinek. To znamená, všechny cukrovinky jsou zatěžkány daní. Ale tehdy šlo o to, zatěžkat daní všechny produkty, kde by ten cukr byl obsažen, protože to je věc, kterou opravdu nepotřebujeme. Tohle je tu důležité říct. My jsme bez cukru existovali tisíce let a můžeme dál bez dodaných cukrů do potravin krásně existovat a užívat si sladkého života.

Dotujeme výrobu něčeho, co je přímo zdraví škodlivé

Martina: Měl by do toho vůbec zasahovat stát ve formě příkazů, rozkazů, zákazů, doporučení? Neměl by spíše apelovat na lidi a starat se o to, aby se k nim dostaly informace a oni se rozhodli a sami si vybrali?

Andrea Culková: Samozřejmě by bylo ideální, kdybychom nemuseli nic regulovat, ale pak bychom taky nemuseli nikoho zvýhodňovat. Bavili jsme se o třeba dotacích. A ty dotace jednoznačně zvýhodňují velkoproducenty věcí, které se ani nedají nazývat potravinou. To znamená, my dotujeme, aby vznikalo něco, co je přímo zdraví škodlivé. Takže pokud nechceme nic regulovat, tak bychom zároveň neměli podporovat, aby vznikaly takovéhle věci.

Ale co je taky důležité říct. Škola by měla být bezpečné místo pro naše děti. Jak je možné, že ve škole jsou dostupné slazené nápoje, cukrovinky a tak dále? Pokud jasně vím, že vysoké dávky cukru snižují pozornost dítěte, schopnost zapamatovat si a výkon toho dítěte v té škole samotné.

Martina: Já myslím, že automaty už musely být odstraněny.

Andrea Culková: Teď se to konečně povedlo a vypadá to nadějně, tak uvidíme, jak to dlouho vydrží. Uvidíme, jak se povede změnit i jídelníčky ve školách. Myslím, že to je velmi dlouhý boj.

Ale velké firmy nejen že jsou podporovány dotacemi, ale také mají obrovskou zbraň a tou je marketing. A ten marketing je natolik silný a všude, že se těžko dá říct, že děláme nějaké svobodné rozhodnutí. Prostředí je natolik infikováno, že když jdete, tak na 90 % plochy potkáváte věci, které jsou nezdravé. Zvlášť pro děti a dospívající. Pro ně je velmi těžké udržet si ten kritický názor. Když vidí jenom to, co by neměli jíst.

Martina: Jste zdravější? Změnila jste aspoň vaši rodinu?

Andrea Culková: Ta naše mikrorodina, to znamená já, muž, naše tři děti, tak určitě zdravější jsme. Příkladem můžou být udivené učitelky, když náš prostřední syn nebyl nikdy nemocný. Na konci roku se mě vždycky ptají, jak je to možné, čím to je, že ten váš Diviš prostě nikdy nechybí? Říkám, no, čím myslíte?

Logo

Martina: Vy jste ten film i celou tu jeho přípravu vzala velmi osobně. Do filmu Sugar Blues jste zapojila celou vaši rodinu a chodila jste také na demonstrace. Dokonce je v tom filmu vidět, že i vaše děti nalepovaly na nejrůznější potraviny varující štítky, že cukr může škodit. To není moc častý přístup. Řekněte mi, narazila jste na kritiku, že jste zaujatá, že jste předpojatá? A že to není objektivní dokument, ale vaše osobní válka?

Andrea Culková: Žádný film není objektivní. Prostě média nemůžou být nikdy objektivní. My, jako konzumenti, si vždycky samozřejmě musíme složit ten svůj názor z více zdrojů.

Druhá věc je, že si myslím, když to má být film a nejenom edukační příručka, tak by tam samozřejmě měl být i nějaký příběh. Aby ten film měl aspoň trošku šanci s vámi něco udělat, tak tam musí být i emoce.

Já jsem nejenom dokumentaristka, ale opravdu matka těch třech dětí. A pokud něčím žiju, tak je pro mě úplně nejjednodušší do toho zapojit rodinu, protože je mám hned před sebou teď a tady, takže je pro mě ideální s nimi ty věci sdílet.

Martina: Mohu se zeptat, kolik jste za ten dokument dostala žalob?

Andrea Culková: Osobně znám producenty filmu Banány, který byl uveden před čtyřmi roky, a ti dostali těch žalob spoustu. Situace se velmi změnila. A to tak, že PR všech těch firem dneska využívá nejúčinnější taktiku, kterou je mlčet.

Pokud si firma chce zachovat dobré jméno, je nejlepší mlčet. A pokud se už objeví negativní věci, tak je třeba je přebít svým pozitivním přístupem a pozitivní reklamou.

Takže pokud se objeví nějaké zmínky, že ta vaše věc, kterou nazýváte potravinou, lidem škodí, tak oni velmi rychle přijdou třeba s nějakým zaplaceným skvělým odborníkem, který začne opakovat, že můžete konzumovat, co chcete. Stačí jen, když se trošku začnete hýbat.

Martina: Moc vám děkuji za vaše informace, po kterých sice mnohým ten cukr poněkud zhořkne, ale aspoň máme nad čím přemýšlet.

Andrea Culková: Já děkuju za pozvání a ještě bych chtěla říct, že ten život opravdu může být sladký i bez cukru.

Záznamy pořadu najdete v Archivu pořadů

autoři: Martina Kociánová , lah
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.