Co udělat teď, abychom i v budoucnu měli dostatek vody?
Blíží se doba, kdy bude pro nás voda stejně vzácná jako třeba nerost z pohádky Sůl nad zlato? Nebo na její nenahraditelnost přijdeme dřív?
Martina Kociánová si o nutnosti zadržování vody v naší krajině povídala s generálním ředitelem státního podniku Povodí Vltavy a předsedou představenstva Svazu vodního hospodářství ČR Petrem Kubalou. Dalším hostem byl agrární analytik Petr Havel. (Připomeňte si první díl).
Martina: Pane řediteli, jsme svědky toho, jak se zásoby vody snižují. Její nedostatek pociťují v první řadě zemědělci. Vodohospodáři zase tu a tam hlásí průtoky spodních vod třeba na 18 % normálu. Prameny vysychají. Myslíte si, že už generace našich dětí pocítí úbytek vody na vlastní kůži?
Petr Kubala: Dotkne se to už generace, která teď chodí na základní školu. Až jim bude 35, budou rozhodovat o docela závažných problémech. Proto se snažíme dělat osvětu právě mezi dětmi, aby neopakovaly naše chyby. Mít dostatek pitné vody je zájmem každého, ale když budeme muset realizovat nějaká opatření, tak ne pro všechny budou příjemná.
Mezi sebou se handrkujeme, co je důležitější, jestli ochrana přírody, pitná voda nebo potravinová soběstačnost. Na tom ztrácíme energii a utíká nám čas a prostor k tomu připravovat strategické studie, až ta situace nastane.
Není to jenom o přehradách, ale i o napřímených vodních tocích, o revitalizacích. Dokončili jsme jednu stavbu, je to dvoukilometrový úsek řeky Loděnice na Berounsku, ale ta příprava a realizace trvala 7 let. Největší část a největší problém je dohledání vlastníků, vypořádání pozemků.
Mladá generace se musí oprostit od tohoto dohadování a měla by to mít srovnané. Měla by mít jeden společný cíl.
Za poslední roky se změnilo rozložení srážek
Martina: Zkusme to neházet jen na ně. Když vlastně teď ještě musíme udělat určité kroky.
Petr Havel: Aby si posluchači udělali představu o říčce Loděnice. Na tomto území není žádná bytová zástavba, byla tam louka. Říčka má tři nebo čtyři metry šířky (čili není to žádný velký tok).
Já si nemyslím, že bychom měli i do budoucna málo vody. Dokud bude bude nad našim územím pršet, tak si myslím, že ji mít budeme. Ale ten problém bude v jejím zadržení. A to jednak v půdě jako základní rezervoár, ale také na povrchu. Ze ždímaného bahna si limonádu neuděláme.
Petr Havel Nemyslím si, že přísun vody bude v budoucnu malý. Jde o to, jak ji zadržíme.
Čili potřebujeme vodu k pitným účelům i vodu k zachování kvality životního prostředí, půdy a produkčního potenciálu našeho zemědělství. Jsou to sice spojené nádoby, ale pro každou se musí udělat trochu jiná opatření.
Petr Kubala: Aktuální počasí je ukázkou toho, jak se změnila hydrologie, rozložení srážek. Vnímáme to úplně všichni. Během jednoho dne zažijeme několik prudkých přívalových srážek, za chvíli svítí zase sluníčko. Než vyjdeme ven, všechno je zase suché, vyprahlé. Pocitově to vypadá, že vody je hodně. Ale opak je pravdou.
Když se podíváme na nádrž Orlík, tak se tam pohybujeme na hodnotách, které jsou maximálně na 70 % dlouhodobých průměrů. Situace je velmi tristní.
U podzemních vod je pak všechno se zpožděním. I po vodném období ještě dobíhá předchozí ztráta.
Budeme se muset se přizpůsobit, abychom v případě, kdy narůstá extrémicita srážek, je byli schopni zadržet a následně s vodou dobře nakládat.
Studie provázejí emoce zakrývající jejich pravý účel
Martina: Každých pět až deset let přichází padesátiletá, stoletá voda, jako by neuměla počítat, protože by měla logicky přijít tedy až za 100 let.
Petr Kubala: Někde přijde padesátiletá voda dvakrát do roka. Mluvíme o tom, jak je složité případně prosadit výstavbu nádrže, ale hovořili jsme o tom celou dobu ve vazbě na sucho. Ale my jsme v letošním roce na jaře zveřejnili studii na výstavbu vodního díla na Berounce (v oblasti Křivoklátu) a reakce byly různé, vášnivé (a jsou ještě do dneška).
V rámci reakcí a peticí zapadá zcela účel studie. A ten nebyl kvůli akumulaci vody pro budoucí zásobování pitnou vodou. Ta nádrž ale měla plnit funkci ochrany před povodněmi.
Požadavek vzešel od obcí na dolním toku Berounky s tím, že jsme prověřili už různá přírodě blízká opatření – retenci vody na přítocích, technická opatření typu ohrazování nebo zkapacitnění koryta jak přítoků, tak řeky Berounky. Veškerá tato opatření vůbec nejsou efektivní. Jsou pouze malého lokálního významu a nemají žádnou efektivitu.
Martina: V tomto případě to bylo krajní řešení?
Petr Kubala: Ano. Profil Křivoklát byl už za první republiky vedený mezi hájenými lokalitami. Tehdy měl ale úplně jiný účel. Měla to být vodní nádrž s energetickým využitím. Později byl tento profil posunut do CHKO Křivoklátsko.
Studie ukázala, že akumulace v tomto profilu má pozitivní efekt na ochranu před povodněmi. Byla dána samosprávě k tomu, aby se zastupitelé rozhodli.
Ale jak začnou vznikat petice, začne být problém krátké volební období do komunální politiky. Je pak těžké opatření prosadit.
Voda by měla lidi spojovat! Dnes ale jen rozděluje
Martina: Když jenom příprava říčky Loděnice trvala sedm let, tak uznávám, že čtyři roky volebního období je skutečně krátká doba.
Petr Kubala: Bohužel neumíme držet strategické záměry. Po změnách na vládních postech se strategické záměry přehodnocují a mění a často se začíná znova, od počátku.
Hrozba sucha je v mém profesním životě na úseku vodního hospodářství takové světýlko. Vznikla mezirezortní pracovní skupina Voda – sucho. Zaplať pánbůh, že se to řeší, ať jsou kolem toho jakékoliv rozruchy. Definují se úkoly, které musí být řešeny, protože doposud jsme nic takového neměli. Myslím, že je to dobrý odrazový můstek.
Petr Havel: Všichni se shodnou na tom, že je potřeba dostatek pitné vody, takže voda by měla všechny spojovat. Ale skutečností je, že je v řadě případů rozděluje.
Obdobný příklad jako na Berounce, možná ještě dramatičtější, byl loni na Orlíku. Obce nad Orlíkem spolu bojovaly, každý měl naprosto protichůdný názor.
Aby voda nerozdělovala, ale spojovala, tak je potřeba osvěta. Všichni vytěsnili problematiku vody a souvislostí ze svých programů, myslí, názorů, priorit. Je pak velmi snadné, na základě nějakého extrémního názoru, manipulovat a rozdělovat společnost.
Proto je strašně důležité (a cenné), aby tady existovaly pracovní komise a pak podobné diskuse jako v tomto pořadu Kupředu do minulosti. Ale na racionální bázi. Voda by nás neměla rozdělovat, ale spojovat.
V aktivní záplavové zóně se nesmí stavět
Martina: Řekněte mi, jaké zásady platí v aktivních zónách záplavových území a pásmech ochrany vodních zdrojů? Co tyto pojmy znamenají a jak se jejich zásady vůbec dodržují?
Petr Kubala: V aktivních zónách záplavového území je zakázána jakákoliv výstavba (s výjimkou staveb dopravní a vodohospodářské infrastruktury). Tam není o čem polemizovat a výstavba tam být nesmí.
Ve zbytku záplavového území mohou být povolovány stavby, ale se zřetelem na to, že je to stavba v záplavovém území a může být postavena jen za určitých podmínek. To znamená, že třeba obytná část musí být v prvním podlaží a výše. Nesmí se stavět snadno odplavitelné stavby. Ale jinak výstavba tam vysloveně zakázána není, je ale omezena svojí funkčností.
Problém je v tom, že ten pojem aktivní zóna záplavového území známe právě po povodních v roce 2002. Tehdy došlo ke změně legislativy a vypadalo to jako velmi nadějný institut. Prvních pár měsíců to fungovalo, ale jsme přeci jenom Češi a v Česku, tak se velmi rychle společnost přeorientuje někam jinam a umí věci velmi jednoduchým způsobem obejít.
Studny jsou velmi náchylné jak vysychání, tak i ke kontaminaci
Martina: Myslíte si, že lidé, kteří mají své pozemky, mají začít hloubit studny? Anebo je masové kopání, hloubení, vrtání studen pro spodní vodu problém?
Petr Kubala: Každý jeden člověk může začít u sebe. Počínaje těmi technickými věcmi jako je hloubení studní, tak i tím, že pečlivě zváží, zda se připojí k nějaké petici, nebo zda mu to bude jedno. Mnozí občané jsou členy zastupitelstev obcí, jdou do těch regionálních úrovní a mohou spoustu věcí ovlivňovat.
Domovní studny jsou v období sucha nejvíce náchylné k tomu, že o vodu přijdou. Mohou být taky kontaminovány. Nemyslím si, že by hromadné budování domovních studen byla správná cesta
Jsou samozřejmě lokality, jako je česká křídová i jihočeské pánev, kde jsou značné zdroje. Ale to je jen zlomek (z hlediska celého našeho území).
Petr Havel: Ono to vypadá romanticky, ale je potřeba říct, že z dlouhodobých šetření, laboratorních rozborů vyplývá, že 90 % vody ve studních je nějakým způsobem kontaminováno.
Samozřejmě je to i látkami, které nemají dramatický vliv na lidský organismus, ale studny už dávno nejsou tím, co byly dřív. Souvisí to s celkovým hospodářstvím a s využíváním chemie.
Petr Havel Studny jsou většinou kontaminované, lidi si ale nedělají rozbory.
Lidé si nenechávají udělat podrobný rozbor studniční vody a pak se diví, že mají zdravotní potíže (zvlášť, když tu vodu pijí dlouhodobě, protože se nežádoucí látky v tělě ukádají).
Já si myslím, že tohle by mohlo být řešení za situace, kdy bychom generálně dekontamizovali celou naši krajinu, a to už asi ani není možné. Anebo za mnoho, mnoho let.
Co si myslím, že smysl má, ale nelze na tom stavět zásobování obyvatelstva, je obnova pramenů. To jsou obvykle kvalitní zdroje podzemní vody. Ale to je spíš vytváření nových zdrojů v krajině. Není to otázka zásobování lidí pitnou vodou, ale prameny bych obnovoval. Studny bych asi nedělal, rozhodně je to daleko větší riziko, než voda z kohoutku (i když si to ne každý dokáže přiznat).
Petr Kubala: Z hlediska pitné vody studny nemají smysl, z hlediska užitkové vody, třeba na zalévání, ano.
Petr Havel: Ale takhle to lidi většinou nemyslí.
Petr Kubala: Vím. Ale napomohlo by to šetření s pitnou vodou. Protože žijeme ve vodním blahobytu, o to hůř se potom věci prosazují. Studně mám rád, ale jako zdroje užitkové vody.
Krajině by pomohla uvážlivá výstavba
Martina: Co by posluchači mohli udělat ve svém nejbližším okolí, u sebe doma? Jaký soubor kroků byste oba rádi viděli? (Nejen jako agrární analytici, ale také jako vodohospodáři?)
Petr Havel: Můžeme se bavit o šetření vodou v domácnostech, ale tam moc velké rezervy podle mne nejsou. Pokud mluvíme o pitné vodě, měli bychom zodpovědněji investovat do obnovy vodovodních a kanalizačních sítí. Drtivá většina trubek byla postavena v 60., 70., 80. letech.
Jejich životnost už je za horizontem a tím vznikají rizika havárií. Všichni si pamatujeme loňský případ v Dejvicích. A to byl jen vrchol pyramidy. Nejde totiž jen o takzvané malé trubky, ale o přivaděče, tedy ty velké. Ty přečerpávají vodu z určité oblasti, z jednoho regionu do druhého, nebo za situace, kde někde chybí a někde jí přebývá. Tam je to to samé, jen jsou ty investice prostě větší.
Zatím se k tomu zas tak úplně zodpovědně nestavíme a přitom je to, myslím, strašně důležité z hlediska zajišťování zásobování obyvatel pitnou vodou.
Pak je to samozřejmě uvážlivá výstavba. A když už někde něco mám postaveno, tak by bylo dobré používat třeba prostupné dlaždice, které dovolí vsakování vody. Jde o to, aby voda netekla po zahradě (třeba k sousedům nebo kamkoli), protože to je také neplýtvání vodou. Tedy, když jí umožníme vsáknout.
Když jí neumožníme vsáknout, tak zvyšujeme rizika povodní nebo škod na majetku někoho jiného. To poslední a rozhodující je vůle skutečně něco udělat.
Chybí nám pokora a úcta k vodě
Martina: Pane generální řediteli, jak to vidíte vy?
Petr Kubala: Šetření vodou se už mnohdy děje, ale ne z hlediska vědomí o důležitosti vody, ale ekonomického. Třeba lidé, kteří mají domy a chaty, se snaží zachytávat dešťovou vodu, kterou potom používají na zalévání zahrady.
Co já považuju za velmi důležité, a to může udělat opravdu úplně každý, je změna myšlení. Zamyslet se nad tím, že ne všechno, co po mě někdo další chce, musí taky znamenat mé omezení a poškození, újmu.
Pokud nedojde ke změně myšlení, tak to dopadne tak, že nikdo nedá k dispozici pozemek pro revitalizaci, a to i když ho nevyužívá a nic z něj takzvaně nemá. Proč ho neprodat, když vidím, že tím pomůže dát přírodě další šanci?
Ale ve všem se spekuluje, ve všem se něco hledá. Já se tomu svým způsobem ani moc nedivím, protože asi všichni vnímáme, že naše celospolečenská atmosféra je teď docela divoká. Chybí nám pokora, úcta k tomu základnímu, co potřebujeme, a to ta voda je. Bez vody to prostě dál nepůjde.
A to si může uvědomit každý z nás a taky pro to něco udělat. Formou změny smýšlení, že nebudu všechno blokovat, nebudu se ke všemu vyjadřovat negativně. Už jen to by mnohde pomohlo. A i kdyby to bylo v danou chvíli jen na tom několikakilometrovém úseku.
Změnit svůj přístup musí nejdřív státní úředníci
Petr Havel: Já se ale upřímně řečeno zase tomu negativistickýmu přístupu většiny lidí nedivím. Bohužel. Jistě má celá řada omezení nějakou logiku, ale asi ještě daleko větší řada logiku nemá vůbec.
Nadužívání regulačních mechanismů pak vede k celkové nedůvěře společnosti v další, třeba i správná, rozhodnutí. Mně se skoro zdá, že bych to otočil. Nejdřív by měli změnit přístup státní úředníci a lidi, kteří mají kompetenci nějaké regulace vydávat, nařizovat a vymýšlet.
Petr KubalaCo může udělat každý z nás? Začít o vodě přemýšlet jinak. Chybí nám tak pokora a úcta.
Pokud budou tyto nástroje uvážlivě používat, tak si myslím, že minimálně část společnosti bude mít v jejich další rozhodnutí větší důvěru.
Když dnes jen regulujeme, evidujeme, čipujeme úplně vše, no tak pak je otázka, co si takový malý český člověk řekne. On totiž sám hned nerozliší, který ten čip je správný, a který ne.
Martina: Moc vám oběma děkuji za návštěvu ve studiu. Děkuji vám za vaše názory, které se nám určitě podařilo neutopit v hluboké vodě.
Další záznamy Kupředu do minulosti najdete v Archivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
