Byla doba, kdy jsem se rozhodla být v lásce „ta druhá“, říká Jitka Zelenková

Rodiče se poznali v Janáčkově opeře v Brně. Táta Jitky byl houslista a máma sboristka. „Táta mámu několikrát doprovodil domů, což jejich přísní rodiče považovali za vážný vztah. Tak se maminka vdávala v 18 letech a o rok později jsem byla na světě,“ říká Jitka Zelenková.

Pak ale maminka uspěla v konkurzu divadla Na Fidlovačce, kde pak hrála hlavní role, a otec dirigoval. „To mi byly čtyři. Oba pak ale usoudili, že mi bude u tátových rodičů v Rakovníku lip.“ A Jitce tam opravdu dobře bylo, dnes si ani nepamatuje, jestli se jí po nich stýskalo.

Dodnes cítím dluh...

„V jednom pokoji s kuchyní každý večer babička pustila rádio. Byla tma, svítilo jen žluté světýlko, hrála hudba a babička mě drbala na zádech. Ráno uvařila kakao, nalámala do něj chleba a zapletla mi copy. Na dvorku měl děda králíky a husy a v polích mě učil poznávat kytičky.“ Jednoho dne ale maminka usoudila, že chce mít Jitku u sebe v Praze. Z ničeho nic si pro ni přijela. „Pamatuju, že byl večer a milující babička byla bezmocná. Plakala. Dodnes cítím dluh k tomu, co se tehdy odehrálo,“ vzpomíná zpěvačka.

Putovní dítě

V Praze musela do školy uprostřed roku, začala mít špatné známky, po večerech maminka zpívala v divadle. Na jídlo chodila k sousedům, dodnes se jí tak neomylně vybavuje vůně spálené sekané.

„Byla jsem přecitlivělá na rozpory a neustálé hádky rodičů, které jsem viděla až v Praze. Špatně jsem to snášela. Když pak po dvou letech divadlo Na Fidlovačce zavřeli, maminka uspěla v konkursu do Českého pěveckého sboru. Okamžitě odjela do Itálie a hned na měsíční turné. Ale co se mnou? Byla jsem prostě takové putovní dítě.“

Jitka Zelenková s dědou Františkem (1952)|foto: Archiv Jitky Zelenkové

Bouřlivá puberta

Táta se stal dirigentem v Poděbradech a tak skončila u něj. V pokojíčku 4x4 metry. Nevešly se tam ani postele, spali na palandách. „Tak jsme spolu prožili pět let, krizovou dobu dospívání. Byla jsem divoká a táta si se mnou nevěděl rady. Kolem mne byli jen muži a otce zajímala hlavně muzika. Vrhla jsem se nezralá a žensky nepoučená do života. S plnou vervou a jako pravý bohém. Milostné eskapády jsem brala lehkou nohou. Ale první vážný vztah jsem zažila až v 21 letech. Po dvou letech jsem potkala jiného muzikanta… Ve stejný den tak vystřídal kytaristu bubeník. Trvalo to o něco déle, ale osudová láska to nebyla.“

Zamilovala se, ale...

Osudová láska přišla, když bylo Jitce 25. Milovala ho zoufale a trochu jednostranně celých 11 let. „Jenže nebyl volný a já měla velké výčitky vůči jeho rodině. Naučila jsem se nic nechtít, byla jsem ta druhá a byla jsem jí ráda. Ale i vedle mne měl ještě jiné. Vlastně jsem se zraňovala.“

Její ego si únik našlo. Vyprávěla svému dvornímu textaři o svém vztahu a trápení a on ji psal texty „na tělo“. Tak vznikly její krásné balady. „Vlastně jsem se tak stala Jitkou Zelenkovou. Jako žena jsem možná prošvihla nejsilnější a nejkrásnější roky, ale jako zpěvačka jsem našla sama sebe.“

S blues svého života už nebojuji

Dnes je úspěšnou, energickou, usměvavou, silnou ženou, která ráda řídí svůj život. S blues svého života nebojuje, využívá ho. Dokonce si ho občas trochu pěstuje.

„Kvůli správné náladě, rozpoložení, kvůli zpívání. V létě jdu na svůj balkón, bydlím v posledním patře, dívám se na hvězdy, pustím si filmovou hudbu, nechám blues po sobě stékat, až vlastně pláču. Jsou to slzy dojetí i radosti dohromady. Je to úleva. Dotyk štěstí, který jsem jednou v životě poznala. Když dva milují úplně stejně,“ dodává Jitka Zelenková.

Jaký byl její dospělý vztah s rodiči? Proč neměla odvahu mít děti? Jaký repertoár by se líbil jejímu otci, který se už její největší sólové kariéry nedožil? Poslechněte si v Archivu.