„Až tady nebudu, nikdy žádné mé zákazy nenajdou.“ Za Jiřím Stránským

Jiří Stránský
Jiří Stránský

Ve středu 29. května 2019 zemřel Jiří Stránský. Bylo mu 87 let. Připomeňte si vypravěče, který odmítal označení spisovatel, v rozhovoru na Dvojce z května 2015.

Autorovi Zdivočelé země nebo Bumerangu kolovala v žilách modrá krev. „Pocházím ze zchudlého šlechtického rodu. My jsme nemohli nic restituovat, protože my jsme byli loupeživí rytíři, lapkové,“ vtipkoval Jiří Stránský v pořadu Stříbrný vítr.

Jiří Stránský

„Ten náš rod byl slavný rod fechtýřů. Fechtýř byl ten, co učil krále šermovat,“ vysvětloval. Pravda je, že muži s titulem Rytíř české kultury život uloupili jiní. Za komunistického režimu byl totiž dvakrát vězněn.

Na vězení jsem měl štěstí

„Měl jsem to štěstí, že jsem byl zavřen v době, kdy byla zavřena duchovní elita národa. Já jsem se od nich učil. Protože to mě zase naučili jiní, že i ze své nejhorší situace musím vydobýt, co mohu, pro svou budoucnost.“

Jako šlechtic pak bojoval i s komunistickou zvůlí. „My jsme měli tři rodinná hesla. První bylo: Neudělat jim radost. Těm, co nám šlapou na krk. Pak: Nikdy se nevzdat. A třetí: Můžeš-li udělat radost, musíš.“ Když byl zavřený v komunistickém kriminále, posílal v dopisech domů dětem pohádky.

Ve vězení i dopisy dostával. „Všechny mám doma. Kdybyste to viděla,“ svěřoval se moderátorce Jitce Novotné. Ta se ho na oplátku zeptala, jestli korespondence někdy vyjde. „Až tady nebudu. Nikdy žádné mé zákazy nenajdou.“

Slavný pumpař

Stránský fáral v Jáchymovských dolech, lámal kámen u Příbrami, pracoval jako kopáč, betonář, na čističce vody v Praze-Troji nebo jako železář na stavbě plaveckého stadionu v Praze-Podolí. Byl vyhlášeným pumpařem u benzínky v Opletalově ulici, kam jezdili i zahraniční diplomati a žasli, kdo že je to tam s takovou noblesou obsluhuje.

Jiří Stránský

„Já uměl čtyři řeči. Já musím říct, že jsem byl vždycky šikovnej, to byla moje základní premisa, že jsem se dovedl, ke všemu postavit. Asi právě proto, že jsem byl v tom kriminále.“ Na chvilku získal práci v barrandovských studiích nebo jako dramaturg v Semaforu. Vyzkoušel si ale i práci čeledína, a přitom se vyučil truhlářem a zámečníkem.

Vedle gymplu i řemeslo

„To byl rozkaz mého táty. Možná je to tím, že byl právník, že monitoroval všechny ty možné příběhy a krachy vztahů a všeho možného. A když nás obsadili Němci a zakázali vysoké školy, bál se, že totéž udělají se středními školami. A s bratrem nás donutil, že jsme se vedle gymplu ještě učili řemeslo.“

„Já jsem ale chtěl být sedlák. Dědeček byl sedlák. Rod Malypetrů byli sedláci. Já jsem byl strašně pyšnej na to, že babička měla bratra, kterej prochlastal dva statky a přišel o oko v souboji. My jsme si s bratrem chodili lehnout do postele, kde umřel, jestli do nás něco nevletí.“

Skaut, Sokol, Stříbrný vlk, Rytíř

Stránský se v dětství věnoval skautingu, byl členem Sokola, závodil na lyžích. Za své dílo i postoje byl několikrát oceněn:

  • medaile Za zásluhy (2001)
  • Řád Stříbrného vlka – nejvyšší skautské ocenění (2011)
  • medaile Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění)
  • Cena Karla Čapka
  • Cena Arnošta Lustiga
  • titul Rytíře české kultury
Jitka Novotná a Jiří Stránský
Spustit audio

Související