Vždy jsem věřil, že se dočkám svobody. Nikdy jsem nezapochyboval, tvrdí Jiří Stránský

Jeho knihy se začaly vydávat až po sametové revoluci. Před 27 lety se 17. listopadu zrovna vracel z dovolené. „Můj život je absurdní. Tehdy jsme poprvé mohli se ženou na rekreační poukaz do Harrachova. A tam to bylo ještě mnohem horší, než ve filmech s Marvanem. Když jsem přijel do Prahy, musel jsem se smát,“ vzpomíná Jiří Stránský.

„Tehdy už jsem za sebou měl všechny ty kriminály, které vylepšily můj optimismus. A já jsem za svých tehdy 58 let nikdy nezapochyboval, že bych se nedočkal svobody. Ani na vteřinu.“ Stránského komunisté poprvé odsoudili, když mu bylo 21 let.

Málem mě umlátili k smrti

„Když jsem šel do kriminálu, tak už tam byl i můj táta, který už před tím byl i v Osvětimi. Bolševici ho odsoudili, protože byl právník. A já měl štěstí, že jsem ve vězení vždy narazil na někoho, kdo mi pomohl. Třeba radou. I proto se má první sbírka povídek z kriminálu jmenuje Štěstí,“ vysvětluje.

„Odsoudili mě za něco, co jsem neudělal a málem mě utloukli k smrti, když chtěli, abych se k něčemu přiznal. Nakonec jsem ale na Pankráci poznal spoustu skvělých lidí.“ Jeho knihy jsou vyprávěním vlastních zážitků. A právě proto se Jiří Stránský nepovažuje za spisovatele, ale za vypravěče.

„Nefabuluji. Pouze vyprávím. Ale vyprávím to přes stránky knih a nikdo mě nevidí. O tom musím být větší vypravěč, abych je zaujal,“ říká Jiří Stránský|foto: Lukáš Žentel, Post Bellum

Zdivočelá kniha

Jeho nejznámějším dílem je Zdivočelá země, próza o osidlování pohraničí, jeho drancování po odsunu sudetských Němců a represí ze strany komunistů. Společně s pokračováním Aukce mají přes 900 stran. „To jsem žasnul, kolik jsem toho napsal a slíbil jsem si, že už nebudu psát tlusté knížky.“

Za popularitou knihy stojí i její TV zpracování. „S režisérem Hynkem Bočanem jsem to pak ještě rozepisoval na 45 dílů a my, staří pardálové, jsme každý 50stránkový díl psali tak na pět verzí scénáře. To je toho najednou strašně moc.“ Podívejte se na ukázku ze seriálu.