Arthur Machen: Tři podvodníci

Tři přátelé ve velkém zchátralém domě se smějí podivným smíchem. Mladá žena s očima barvy lískového oříšku drží v rukou úhledně zabalený balíček. A z něj něco odkapává...

Epizodický hororový román Tři podvodníci vyšel v Anglii poprvé v roce 1895. Fabule vypadá jednoduše. Dva muži a jedna žena sledují mladíka, který se zoufale snaží uniknout. Přitom se neustále záměrně pletou do cesty dvěma intelektuálům a snaží se získat jejich důvěru vyprávěním příšerných nebo přinejmenším výstředních příběhů.

Autor okultista a člen řádu Zlatý úsvit

Kočovný herec, novinář, překladatel a okultista Arthur Machen je známý i jako člen významného hermetického řádu Zlatý úsvit, magické společnosti, ke které se hlásil i třeba Gustav Meyrink nebo William Butler Yeats.

Logo|foto:Český rozhlas

Machenovy hrůzyplné příběhy byly v Anglii znovuobjeveny v 60. letech 20. století. Jeho díla Bílí lidé, Temnota nepomíjí nebo Velký bůh Pan ovlivnily a inspirovaly H. P. Lovecrafta, Roberta E. Howarda i Stephena Kinga. U nás ale stojí ve stínu jiných žánrově příbuzných prozaiků.

Tématem Machenových příběhů jsou nadpřirozené, lidským rozumem nepochopitelné jevy. Ale jeho pozornost poutalo především zlo ukryté v každém z nás. Zlo čekající na jakýkoli impuls, pokyn z pekla, aby se projevilo. Ostatně proč být „dobrý“ nebo „ctnostný“, když nás takové postoje vystavují konkurenční nevýhodě?

Pod vlivem R. L. Stevensona

Román začal Velšan Arthur Machen psát začátkem jara 1894 pod vlivem Nových povídek Tisíce a jedné noci Roberta Luise Stevensona. Tři podvodníci splétají v ulicích Londýna síť klamů, do níž touží lapit vzácnou římskou minci, jsouce mylně přesvědčení, že ji má v držení „mladý muž s brýlemi“ (William Butler Yeats?).

Děj se posouvá vpřed prostřednictvím zdánlivě uzavřených příběhů (některé z nich byly dokonce publikovány jako samostatné povídky). V impozantním závěru, který se odehrává v typických hororových gotických kulisách, se všechny epizody spojí a poskytnou tak nečekané rozuzlení.

Možná by Machenovo učení v černém umění bylo zbytečné, ale i tak si přejme, aby měl nějaké omezující vlastnosti, jež by mu zabránily psát takové hrůzy, jako v poslední kapitole románu. Leč netřeba se obávat, jde přece jen o více než 120 let starý text…
Anonymní recenze z roku 1896

Labyrintem Londýna

Komplikovaná stavba románu připomíná ruskou matrjošku. Z každého ze 13 příběhů se nečekaně vyloupne další. A mezi jednotlivými příběhy si dva dekadentní románoví kolegové, spisovatel Dyson a přírodovědec Fillipps, stejně jako Machen užívají brouzdání uličkami starého Londýna s dekadentně pochmurnou atmosférou fin-de-siècle.

Machen si užívá brouzdání uličkami starého Londýna s dekadentně pochmurnou atmosférou fin-de-siècle. Město samo je pro něj tou největší záhadou a jednou z hlavních postav Tří podvodníků|foto:Fotobanka Pixabay

Město samo je pro ně tou největší záhadou a jednou z hlavních postav Tří podvodníků.  (Podobně jako Arthur Conan Doyle posílal tehdy svého Sherlocka Holmese do stejného labyrintu.)

Tři podvodníci nás k cíli vedou klikatými cestičkami. Některé z nich jsou slepé, jiné se prudce lámou uprostřed děje. Ale pokud se skutečně necháte vést, pokud podlehnete kouzlu temného vypravěče, čeká vás pohlcující zážitek, který změní způsob, jakým obvykle chápete okolní svět. Protože nemůžete dojít k jinému poznání, než že realita bez Boha či bez metafyziky je hrozná…

„Machenovi podvodníci jsou tak hrozní a děsiví hlavně proto, že jejich příběhy jsou skutečnými produkty materialistického vesmíru,“ myslí si současný velšský prozaik Jon Gower. Dodejme, že taky proto, že hrozné je podle autorova vkusu zároveň sladké.