Arnošt Goldflam a Jakub Kohák u Haliny Pawlowské. Tentokrát o objemných knihách a vztazích k otcům
Na první pohled jsou možná kontrastní. Spojuje je ale smysl pro humor a schopnost dělat si ze sebe legraci. A také umění působit smutným dojmem, a přitom uvnitř řvát smíchy.
Knihy jsou jeho velká láska. „Mám rád, když se jich můžu dotýkat. Vždycky ale nejdřív zjistím, kolik má kniha stran. Nejhorší ze všech jsou totiž dlouhé kapitoly,“ říká vážně nevážně režisér, herec, bavič a autor Jakub Kohák.
Knihy má rád i Arnošt Goldflam. Dokonce je i jejich autorem. Tvůrčí podhoubí, které ho nemohlo nepoznamenat, vidí ve své netradiční rodině. „Táta byl z Vídně, byl vychován německy. Maminka byla od Lvova, vychována v polsko-židovské tradici. Babička neuměla česky, byla to ortodoxní židovka. Takže u nás doma se mluvilo česky, polsky, německy i jidiš.“
„Můj táta nebyl vůbec zručný, ale pořád něco kutil. A já musel asistovat. Během čekání na to, než mu podám kladivo, jsem snil. Vymýšlel jsem si pohádky a příběhy. A to mě zřejmě přivedlo k umělecké tvorbě,“ vzpomíná.
Proč má ke knihám Jakub Kohák pietní vztah? A proč považuje roli otčíma za nejtěžší profesi ze všech? Proč se Arnoštu Goldflamovi zdály sny o koncentračním táboře? Proč je to s psaním jako s atletikou? A proč jako malý kradl slepičí hnůj?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
