Klid v sobě nemám, přiznává Arnošt Goldflam, ve kterém zrají témata „jako v koze“
Je hercem, režisérem a jedním z našich nejhranějších dramatiků. „Je to příjemné. Některé hry mám ve velké oblibě, ale ty se nehrajou,“ směje se Arnošt Goldflam.
„Jsou trochu náročnější a tak není divu, že se toho ne každý chopí. A lidi mají rádi něco zábavnějšího. Chtějí se bavit a odpočinout si. Doba se změnila k lepšímu, ale je náročnější a lidi mají co dělat, aby ustáli práci a starosti.“
V Blízkých setkáních s Terezou Kostkovou přiznal, že on sám v sobě klid taky nemá. „Měl jsem vždycky dojem, že se to uklidní. Ale ono se to ještě víc víří a hašteří. Musím se s tím smířit. Klid a pokoj v sobě nemám. Člověk navenek působí klidným dojmem, ale někde se to musí srovnat.“
Povídky o rodičích
A tak Arnošt Goldflma usedá k psacímu stolu. „Většinou to jsou témata, které jsou ve mně, jak se říká, jako v koze a musím se s nimi vypořádat. Třeba můj otec. Měl jsem s ním časté rozepře. Ale pak jsem zjistil, že soustu věcí myslel dobře. To mě pohnulo ke knížce Tata a jeho syn.“
Teď se pustil do psaní i o mamince. „Ty povídky nejsou urovnáváním vztahů. Byla hodná, měla mě ráda a přála mi. Ona pro mě neměla chybu. Její smrti jsem se dlouho vzpíral uvěřit,“ uvedl to spisovatel na pravou míru.
Co z jeho knih je pravda a co ne? Čím chtěl být v mládí? Bere ještě někdy do ruky malířský štětec?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
