985. schůzka: Pod zlonickými zvony

Kvůli jeho zdravým bělostným zubům, což byl typický znak dvořákovského rodu, si od babičky vysloužil přezdívku Zubáček (o čemž jsme si v Toulkách už povídali). Nerad slyšel hanlivé povykování spolužáků ze školy, kteří mu říkali „Tonda hlavatej!“ (i s touto přezdívkou jsme se už setkali). Opravdu měl nápadně velkou hlavu s rozcuchanou kšticí a širokým klenutým čelem(i toho jsme si všimli).

„Kluk rád poslouchal historky, které se povídaly v hostinci jeho otce, i doma,“ píše ve své knize Malá preludia Přemysl Pražák. „Třeba o velké vodě a ohních v celém okolí (byly tenkrát hojné), o kometách a jiných podivných zjevech v povětří i na nebi, o krutých mrazech, při nichž hynuli lidé na cestách a zvěř v poli i v lese, o drahotě a hladu, o selské rebelii, o náboženském pronásledování a o helvítech, o vojnách s Turkem i Frankrajchem, o řádění zlodějů, kteří se neštítili vykrást nejen pana učitele, nýbrž i kostel, přičemž dokonce vylili svěcenou vodu na hřbitov; a také o slavných vizitacích a biřmováních a o mnoha jiných věcech, jako například o tom, jak kastelán vytrestal mlsného kocoura, který mu chodil na věž na holuby.“

Zvlášť silný dojem vyvolala v Antonovi stavba železnice Praha–Drážďany, která procházela jeho rodnou obcí, a potom zahájení provozu na ní. S pravou klukovskou zvědavostí sledoval postup stavby a naslouchal hovorům o ní v otcově hostinci. Jako všichni ostatní – ba snad ještě vzrušeněji – prožíval den první jízdy, jež se uskutečnila 6. dubna 1851. Dnes si těžko představíme, co tehdy znamenala první jízda vlaku. To byla slavnost celého kraje, ba celé země. Dvořákovi, jak se zdá, zapadl dojem z té události hluboko do duše, a byl patrně pramenem jeho pozdějšího vášnivého zaujetí pro vlaky vůbec a lokomotivy zvlášť. „Všecky svoje symfonie bych za to dal, kdybych byl vynašel lokomotivu,“ to prohlásil v době, kdy už byl slavný mistr a měl za sebou vítězné zájezdy do celé Evropy i daleko za oceán do Ameriky.

„Jedna skutečnost zůstává bezesporná: pronikavost Antonínova hudebního nadání byla od prvopočátku očividná. S housličkami v ruce se prý v otcově šenku producíroval už dřív, nezačal číst ve slabikáři. Načež si ho v nelahozeveské dvoutřídce vzal na paškál kantor Josef Spitz, typický představitel venkovského učitele starého ražení. Jako absolvent lobkovické hudební školy v Jezeří byl každopádně víc muzikantem než pedagogem. Chlapík to byl tak chudý, že když mu zemřelo děcko, sám z prken sbil rakvičku a natřel ji nazeleno. Zato klavír, daleko nejcennější kus nábytku, doma mít musel. Komponoval přeci! Považoval se za skladatele (až na jedinou výjimku po jeho tvorbě nic nezbylo). Antona provedl základními prstoklady houslové školy, a když na něm viděl zájem i rychlý pokrok, ochotně mu dával hodiny několikrát týdně. Pustil ho dokonce k drahocennému klavíru.“

Tak to jsme se začetli do 10. knihy Toulek českou minulostí. Spitze udivovalo, kde se v maličkých rukách bere tak barvitá procítěnost tónu. „Máš sametové prstíky!“ říkal Antonínovi. A brzy nechal toho holobrádka hrát na kůru ondřejského kostelíka, pak i zpívat. A zvěst o „zázračnému dítěti Toníkovi hlavatém“ záhy přeskočila i do sousedních vsí. Slovy chvály nešetřil nelahozeveský farář Němec, vepřecký děkan Štěpnička, ani veltruský kapelník a učitelský pomocník Benda. „Pantáto, mermomocí trvají na tom, aby Anton řezničil? Věčná škoda! Kluk by měl jít do Prahy študovat muziku!“ A co Franci Dvořák na to? Tyto rady slyšel odevšad, leč nedal na ně. Rodina se rozrůstala, o kus dál v Lobči mu konkurent přetáhl půlku zákazníků, tím víc potřeboval do krámu pracanta. Antonín se s tichým sebezapřením stal učněm vlastního otce. Pral žaludky, cpal jitrnice, udil kýty, vodil dobytek na porážku, míchal sulc a všechno muselo být „precíz, Anton, precíz!!“ tak jak to pantáta požadoval. A Antonín poslušen vždy konal, co se na něm žádalo. S mlčenlivou ochotou pomáhal v kuchyni, v krámě, na poli. Jen co povyrostl, prováze otce na okolní trhy, kde Franci Dvořák občas kupoval "naživo" maso.

„Chodil jsem s otcem kupovat všelijaký ten boží dobyteček. Když jsem jednou šel s tatínkem z velvarského trhu, vedl jsem trochu divokou jalovičku, provaz jsem si ovinul okolo ruky, abych ji udržel. Byl jsem jako vyžle. A co čert nechtěl! Jdeme k nelahozeveskému ovčínu, jalovice se něčeho lekla a šmejkla se mnou důkladně o zem. Několik sáhů mne táhla po zemi. A tu jsem si umínil, že řezníkem nebudu. Odřel jsem se důkladně, ale jalůvče jsem přece dovedl domů.“

Když se naléhání, aby talent tak zřídkavý nebyl promarněn (což se ozývalo po léta a ze všech stran), starý Dvořák nakonec kapituloval. Ale dal si na čas – patrně vyčkával, až do učednických roků dospěje Frantík, druhý ze synů, a nejstaršího u řemesla nahradí. To, že kluka po letitém váhání nakonec osvobodil ze zajetí rodinných tradic, byl největší čin muzicírujícího řezníka pana Dvořáka. Neboť Toník, ta dobrá duše a poslušný syn, by se z úcty k rodičům sotva k nějakému činu odhodlal. Raději by zapřel sám sebe a zůstal holt u bouracího stolu, u práce, která mu neseděla a nevoněla. V tom případě by nejsvětovější český skladatel zůstal nanejvýš zdatným, na vesnických tancovačkách všemi pijáky chváleným, po zádech poplácávaným šumařem. Možná by vznikla Humoreska. Ale ne už Slovanské tance… Novosvětská… Rusalka.

Leč nepředbíhejme tok životního příběhu Antonína Dvořáka a vraťme se ještě v čase nazpátky. „Spolu živnost pořádně rozjedeme!“ Pan Dvořák si vskutku pronajal nelahozeveskou hospodu a uvázal si na krk ještě i řeznictví v nedaleké Sazené. Brzy se však ukázalo, že podnikat na třech místech je nad síly rodiny. Expanze nevyšla, niv neskončila krachem. „Tady nám pšenka sotvakdy pokvete!“ to si uvědomil posléze Franci Dvořák, a skrze svého švagra Antonína Zdeňka, šafáře na zlonickém panství Kinských, začal chystat přesun rodiny: bude tam prý na rynku k pronájmu zavedená hospoda. Zlonice jsou mnohem větší… dá se tudíž počítat, že by se konečně uchytil i obchodně. Plán s přestěhováním vyšel až v létě roku 1855.

Pro Antona však nový záměr otcův znamenal důležitý obrat. Z důvodů ne zcela přehledných poslal Franci Dvořák svého syna do Zlonic už o rok dřív. Skoro jako průzkumníka. Měl se prý v řezničině odborně zapracovat a získat co nejdřív výuční list. Součástí plánu bylo, že se na tamní pokračovací škole (jak už víme) měl se zdokonalit v němčině. Ještě jeden důvod tu byl navíc: zlonická švagrová zůstávala bezdětná a nabídla se, že Antona při bere do domácnosti na stravu a byt zdarma. Což se náramně hodilo.

Ve Zlonicích žil a působil učitel Liehmann, v širém okolí známý jako vynikající hudebník. Byl přímo ztělesněním českého kantora: vyučoval němčinu na pokračovací škole, hrál na varhany v kostele, vedl kapelu, učil hře na nástroje a skládal hudbu k tanci i pro kostel. Dvořákovi dával hodiny hry na housle a violu, na klavír a varhany, probíral s ním generálbas a harmonii. Na způsob jeho výuky Dvořák nikdy nezapomněl: „Liehmann byl dobrý hudebník, ale prchlivý, a vyučoval ještě podle staré módy: kdo nemohl něco zahrát, dostal tolik štulců, kolik bylo na papíře not. Harmonii znal dobře – to se rozumí, že tenkrát měli o harmonii jiné ponětí, nežli my dnes – a i v generálbasu se vyznal: generálbas četl a hrál plynně, a taky nás to učil. Ale častokrát se stalo – zvláště když přišlo víc číslic a mezi nimi některá přetrhaná – že nežli si to člověk pořádně vypočítal, měl už na hlavě tři pohlavky!“

S panem učitelem Liehmannem to bylo vůbec trochu komplikované. Jako hudebník byl skvělý, jako učitel nestál za moc. Jak již řečeno, přísný pedagog, pravda prchlivý, občas ovíněný, ale všestranný praktik: skladatel, chrámový varhaník, kapelník, který zároveň hrál na housle, na violu, klavír, klarinet, lesní roh. Přitom se muzice věnoval jaksi bokem – jeho hlavní profesí bylo učitelství na pokračovací škole. Znal ho celý (a dost široký) kraj. Dost pil, takže při vyučování sem tam usínal. Nenosil hodinky, proto bývaly jeho školní lekce tu delší, tu kratší, jak se mu zazdálo. Ještě po letech Antonín Dvořák živě vzpomínal na zvláštní dojem, který zažil běhemi prvé hodině u Liehmanna: „Když jsem přišel k Liehmannovi prvně do školy, byl u něho synáček pana správce a Liehmann ho učil hrát na klavír. Chlapci mohlo být asi osm nebo devět let a byl náramně pěkně oblečen: na kabátě vzadu na hřbetě měl vyšitou velikou kytku a mně se ta kytka moc líbila. Ale nikdy nezapomenu, jak mi bylo, když jsem slyšel, jak ten chlapec hraje. Hrál jednu polku a ani jednou nechybil! A mně bylo najednou tak smutno, jako kdyby mi někdo umřel. Tu kytku jsem mu nezáviděl, ale že zná tak dobře hrát – no, to jsem mu snad taky nezáviděl – ale bylo mi líto, že jsem o pár let starší a neznám zahrát ani jednu polku. A tak jsem si v duchu myslel: Pane Bože, kdypak budu znát hrát jako ten synáček pana správce!“

Toník toho však (i díky svému učiteli) uměl brzy tolik, že ho Liehmann uvádí do hudebního života v městečku. Nechává ho zpívat v kostelním sboru, občas mu svěřuje hru na varhany při bohoslužbách a dává mu rozepisovat party svých nových polek a pochodů, kantát a mší. Nakonec se Antonín stává členem Liehmannovy kapely, který hrává ve Zlonicích a v okolních vsích o posvíceních k tanci a sem tam vystupuje s nějakou serenádou či menuetem i na malých koncertech ve zlonickém zámku knížete Kinského. Není divu, že v tomto období svého školení začíná Dvořák skládat drobné tance, podle Liehmannova vzoru, nejprve pro klavír, ale brzy už i pro orchestr. Liehmann si s údivem přehrává Antonovy zajímavé kompoziční pokusy, z té doby slyšíme o prvních kvapících, valčících, polkách – například o Pomněnkové polce. Příští všestrannost, kompoziční univerzálnost Antonína Dvořáka měla počátky už v jeho dětství. Samozřejmé sepětí s živou praxí rozvinulo chlapcův smysl pro nástrojovou techniku i plnost orchestrálního zvuku (kterým bude Dvořák vždy tak snadno poznatelný). Hraní se šumaři přispělo podobnou měrou jeho svěží rytmičnosti i lidovosti invence. Učitelé mu už jako klukovi zadávali sóla při parádních mších, hrál v lidových kapelách, zpíval, suverénně zvládal každý houslový či violový part, ochoten šumařit třeba do rána. Naostro a stylově vytříbeně dokázal zahrát, cokoli si kdo řekl, a úspěch ho podněcoval k výkonu, u muziky se ten zakřiknutý vesnický jelimánek měnil v temperamentního interpreta i improvizátora.

Jestli byl zakřiknutý co do výřečnosti, pak při hudbě se dovedl vyloženě odvázat. Ve zlonickém kostele Nanebevzetí Panny Marie, pronikavě přestavěným Františkem Kaňkou údajně podle plánů Kiliána Dienzenhofera – tedy u registrů zdejších sochařsky zdobených varhan, do jejichž ušlechtilého zvuku se zamiloval, byla nastartována nová životní etapa mladičkého Antonína Dvořáka. Odtud ho po dvouletém drilu poslal přísný učitel Antonín Liehmann na pražskou varhanní školu. Musel se ovšem pustit do přesvědčování chlapcova otce, aby, proboha, konečně pochopil, že on, Liehmann, s tak nadaným žákem ještě nepracoval! Jestli se Antonín až dosud orientoval spíše v lehčí múze vesnických kapel, tady jeho zájem zvážněl. Skrze svého učitele objevil zejména poklady vážné hudby chrámové a církevní.

„Pravděpodobně v létě 1856 se u Dvořáků radili, co se synem a jeho hudbou dál,“ píše ve své knize o Antonínu Dvořákovi její německý autor Klaus Döge. „Tehdy museli dojít k rozhodnutí, že má–li se stát varhaníkem, měl by jít na pražskou varhanickou školu, jak se hovorově říkalo Ústavu pro církevní hudbu. V České Kamenici se Anton snažil vyučit němčině, což byl jediný vyučovací jazyk na varhanické škole. Ale ani tento roční »handl« v jazykově cizím prostředí Kamenice (která se paradoxně jmenovala »Česká«), handl spojený se studiem němčiny v tamní škole, chlapcovy vyjadřovací schopnosti plně neobohatil. Dvořák byl prostě Čech jako poleno – na řeči (na rozdíl od geniálních vloh hudebních) zůstal tvrdý – zvláště na němčinu. (S angličtinou to později bylo mnohem lepší.) Profesor Josef Zubatý ve svých vzpomínkách píše o tom, jak v 60. letech se Dvořák coby varhaník zdokonaloval v němčině s pomocí jistého tichého blázna, který mu v kostele tahal měchy.“

V Kamenici se Antonín spřátelil s mladými lidmi, podnikal s nimi výlety do pěkného okolí města a dovedl s nimi být i klukovsky bujarý. Vždyť jim všem bylo kolem patnácti let. Zachovala se vzpomínky na „závody,“ které pořádali na louce u Ohmova mlýna. Jeden byl „koněm,“ a zapražen do trakaře uháněl s „jezdcem“ na zádech přes louku k cíli. Dvořák býval raději „koněm“ než jezdcem, a byl to „kůň“ velmi rychlý, někdy ovšem náramně bujný a ne právě snadno ovladatelný. A tak se stalo, že při jednom závodě převrhl v plném trysku jezdce, Ohmova syna, tak náhle a prudce, že si ubohý jezdec při dopadu zlomil ruku. Byla to ovšem nešťastná náhoda, a „kůň“, který byl jejím nástrojem, trpěl nejvíc, protože byl povahy od základu dobré a mírné a jen málokdy se rozdováděl tak jako při této jízdě, která skončila nehodou.

Kdo měl hlavní slovo v rozhodování, čím Anton bude, inu samozřejmě, že to byl tatínek, ale svoje si řekl i učitel Antonín Liehmann, a také Franci Hancke, který si Dvořáka oblíbil za jeho handlu v České Kamenici (Hancke tam byl regenschorim), jinak absolvent pražské varhanické školy – ostatně dost možná to byl právě on, kdo na ni Dvořákovi ukázal prstem. Ještě tu byla druhá možnost, konzervatoř, jenomže ta trvala dlouhých šest let, zatímco v „Ústavu ku vzdělání varhaníků a ředitelů kůrů“ se chodilo pouhé dva roky, tedy do osmnácti, a to už se kluk postaví na vlastní nohy. A svoje si řekl i strýc Antonín Zdeněk (bratr maminky), který slíbil finanční pomoc. Dobrodincům svých začátků – Josef Spitzovi, Antonínu Liehmannovi a Franci Hanckermu vysekne Dvořák dodatečnou poklonu, až jednou bude psát svou operu Jakobín. Zvěční je všechny v rozkošném typu venkovského kantora a kapelníka. Ani městečku, odkud se s požehnáním vydal za příští světovou slávou, nezůstal dlužen vzpomínku. První ze svých devíti symfonií, c moll, napsanou v roce 1865, pojmenuje Zlonické zvony. Partitura se ztratí, bude objevena a poprvé zahrána až ve 20. letech 20. století.

Ten dvouletý zlonický pobyt se stal pro Tondu hlavatého životní křižovatkou. V jeho závěru totiž padlo rozhodnutí, které sám udělat nemohl, ale dávno bylo jeho snem: dá navždy sbohem řeznickému štoku a pustí se cestou, pro niž ho Pánbůh tak báječně vybavil. A skutečně – v září 1857 se Dvořák vydává s otcem do Prahy. Jdou pěšky a vozík se skrovným majetkem táhnou za sebou.