959. schůzka: Epizodista

10. listopad 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Ladislav Turnovský

„Existují čtyři rodáci sobotečtí, jejich paměť udržují v městečku na samém kraji Českého ráje s úctou dodnes, je Josef Ladislav Turnovský nejméně známý."

„Přemnohým dnešním čtenářům neříká jeho jméno vůbec nic, jen divadelní a literární historik, věnující se podrobně století devatenáctému, si (snad) vzpomenou na jakési souvislosti s Josefem Kajetánem Tylem, a dokonce ani v Sobotce samotné o něm nevědí skoro nic, a pokud se zvědavý badatel ptá na „čtyři ze Sobotky,“ možná si vzpomene někdo na Fráňu Šrámka, už méně na Václava Šolce, zatímco jméno Františka Věnceslava Jeřábka zapadlo prachem zapomnění. Turnovský je na tom ještě hůř,“ praví autor knihy Slavní a zapomenutí profesor Vladimír Kovářík. A na místě je třeba položit si otázku, zdali má smysl zabývat se i lidmi, stojícími „ad marginem“, neboli na okraji, mimo hlavní proud, valící se řečištěm. A zároveň se můžeme pokusit i o odpověď: potkáváme i jména utopená ve studni zapomnění na svých toulkách českou minulostí. A věnujeme–li jim pár prchavých okamžiků rozhlasového času, snad to nebude příliš marnotratné…

Narodil se v Sobotce 9. února roku 1838, přitom však mnohé literárněhistorické dílo, slovník či příručka tvrdí, že se tak stalo o rok dřív (což není zase zjev příliš ojedinělý – rozdíl v datech narození či úmrtí jedinců rozdílného významu je ještě častější než originalita samotného díla). Vysvětlení je však nad očekávání jednoduché. Josef Ladislav Turnovský se ženil jako třiadvacetiletý s nevěstou o šestnáct let starší – v době sňatku devětatřicetiletou – a aby věkový rozdíl před veřejností zmírnil, tak sám sobě rok přidával a manželce dva roky ubíral, rozdíl byl tak „upraven“ na třináct let. Jeho manželka byla herečka. Na divadelních plakátech vystupovala pod jménem Anna Rajská. Ve skutečnosti Anna Forchheimová, matka šesti dětí Josefa Kajetána Tyla, který však byl před bohem i před lidmi ženat s jinou ženatou – shodou okolností, nikoli však náhod – s Anninou sestrou Magdalenou, o devatenáct let starší. Všichni tři žili tak říkajíc ve společné domácnosti, přičemž manželka Magdalena se starala o děti svého manžela a své sestry, a ten trojúhelník fungoval až do doby, když Josef Kajetán ve svých osmačtyřiceti letech zemřel.

Historie, vedoucí od prvního setkání Josefa Ladislava s Annou až k tomu podivnému sňatku je dlouhá. Josef Turnovský byl synem pokřtěného Žida koželuha Friedmanna Hellera a matky, rozené Turnovské, z vsi pod hradem Kostí, nazvané Podkost. Měli v Sobotce pronajatý hostinec, ale otec, který přijal jméno manželčino, brzy zemřel, a matka se znovu provdala. Její syn Josef Turnovský dostal při biřmování z podnětu vlasteneckého kněze Šimůnka druhé jméno Ladislav.

Lehce zamotaná historie, leč prozatím si troufám tvrdit, že se v ní posluchačstvo orientuje. Josef Ladislav měl štěstí na dobré učitele, z nichž měl na něj měl velký vliv i jeho další učitel a zároveň strýček Vaněk z Budiměřic na Nymbursku, u kterého prožil několik měsíců. Vaňkova dcera Mína (kterou Turnovský později zlákal k divadlu) byla jeho mladou, nešťastnou, předčasně zemřelou láskou. „K vlivům osobním přistoupily brzy i silné dojmy literární,“ dokládá profesor Vladimír Kovářík, „neboť Josífek sháněl (proti vůli matčině) kdejakou knížku, zejména texty divadelní, jelikož ve velké šenkovně jejich pronajatého hostince se často produkovali cestující marionetáři, ale občas se objevila i kočující společnost německých herců, takže Josífek mohl vidět už jako chlapec i divadlo s živými persónami.“

Josef Kajetán Tyl na portrétu Jana Vilímka

Brzy si zřídil vlastní primitivní loutkové jevišťátko s hadrovými panáky a hrával pod kůlnou se svými kamarády loutkové komedie podle divadelních her Štěpánkových, Klicperových i Tylových. Divadlo ho mocně přitahovalo. Ano, i taková věc se může člověku přihodit; živými svědky jsou tři přítomní zde ve studiu a ještě jeden za sklem režie. Už v dětských snech si rád představoval, jak stojí na scéně před naplněným sálem a mocným hlasem deklamuje v skvělém kostýmu Neklanovu řeč z Tylova Čestmíra. Maminka však nechtěla o divadle ani slyšet, rázně také odmítla synkova představu, že by mohl studovat jako mnozí z jeho spolužáků, a trvala na tom, aby se vyučil obchodníkem. Na učení ho dala do Bakova.“

Jednoho dne… bylo to na podzim roku 1854… přišel k nim do krámu kupec z Mnichova Hradiště a vyprávěl, že v jejich městě právě dlí Zöllnerova herecká společnost, která hraje pod správou a vedením Josefa Kajetána Tyla německy, ale také česky. Šestnáctiletého kluka nikdo neudržel. Musil Tyla vidět, musil se pokusit promluvit s ním, musil navštívit představení Král Václav Čtvrtý, v němž hrál Tyl hlavní roli. Dávno měl podrobně připraveno, jak osloví Tyla a co mu poví, jestliže se s ním někdy v životě setká. Ještě po letech mohl slova do slova opakovat, co mu řekl v jeho chudé světničce mezi zkouškou a večerním představením:

„Vysoce ctěný pane a spisovateli! Mne vedou k Vašnostem věci dvojí: předně toužil jsem již dávno seznati osobně vzácného muže, jehož spisům jedině děkovati mám, že vím, jak národa slavného synem jsem, a že nabyl jsem vědomí o tom, kterak chovati se mám, bych dle sil svých k zvelebení jména českého přispěl; za druhé vznáším k Vašnostem prosbu snažnou, abyste mne přijmouti ráčil v ctěný sbor svého herectva, kdybych v něm i nejposlednější místo zaujímati měl!“

Jan Vilímek: Josef Ladislav Turnovský (1883)

Hezky to řekl. Nazpaměť. Bezpochyby. Aspoň to tvrdí on sám ve svých vzpomínkách Z potulného života hereckého. A paměť měl až do konce života dobrou. Dopodrobna si zapsal i celý další rozhovor s Tylem, který varoval mladého muže před planou vidinou herecké slávy, vyložil mu, že povolání kočovného herce vyžaduje pěkný kus mužné odvahy, ale i neoblomné vytrvalosti, a že bude asi dobré vyčkat ještě nějaký rok, až se vyučí a dozraje v opravdového muže. V takto vyprávěném příběhu se krátce mihne i postava herečky Anny Rajské a zazní její rolničkový smích (ten pak zřejmě často zvonil ve vzpomínkách kupeckého učně). Josef Ladislav uposlechl moudrých rad Tylových, doučil se kupcem, pomocníkoval pak nějaký čas v severních Čechách, ale když mu bylo osmnáct, neodolal své nepomíjející touze, přidružil se ke společnosti Prokopově a zahájil svou činnost kočovného herce v Mnichově Hradišti, tamtéž, kde ho Josef Kajetán Tyl od divadla zrazoval. Poprvé vystoupil ve hře Václava Klimenty Klicpery Jan za chrta dán. Bylo to téhož roku, kdy jeho milovaný Josef Kajetán Tyl zemřel.

Turnovský byl kočujícím hercem, a když přišel čas vojenské služby, ukryl se před ní u finanční stráže; pak se vrátil k principálu Prokopovi a hrál u něho s Jindřichem Mošnou, vystřídal několik hereckých společností, sám několik let řediteloval, načež se stal znovu řadovým hercem a režisérem; vedle toho kolportoval knihy, přeložil na čtyřicet divadelních her, redigoval několik časopisů, sborníků a kalendářů, psal, co bylo třeba, nekrology, články k jubileím vynikajících mužů a žen, jezdil coby horlivý staročech a ctitel Riegrův přednášet, kam ho poslali nebo pozvali, sestavoval životopisy velkých osobností doby minulé, vydával soubory jejich spisů, dával dohromady slovníky, psal divadelní kritiky, staral se o organizaci českých divadelních ochotníků a dokončoval nedokončená díla předčasně zemřelých přátel.

Znal kdekoho, a kdekdo znal Josefa Ladislava Turnovského jako člověka přesného a spolehlivého… občas trochu vznětlivého, ale neznalého zloby, tím méně pak závisti nebo trvalého nepřátelství. (Věru, vzácná to květinka na louce české společnosti.) Všichni o něm mluvili s úctou, ale také se značnou dávkou laskavé shovívavosti. Byl v očích svých současníků poctivý dělník, který odevzdal vždycky řádně a včas vyhotovenou práci, ale ve kterém nebylo tvůrčí jiskry. Nikdy nevytvořil roli, která by uchvátila diváky, nikdy nenapsal článek ani knihu, která by zanechala svou stopu v literatuře. Soubory jeho povídek a črt nikdo nečetl, jediné jeho dílo nepřešlo do dnešní doby, a snad jen dvě knihy osobních vzpomínek mohou ještě zaujmout toho, kdo se zajímá o historii českého divadla v druhé polovině 19. století. Jak jsme si už dovolili poznamenat na samém začátku: tento člověk neměl šanci, aby skončil v imaginárním Pantheonu českých velikánů. Byl to samouk. Skoro ve všem, co kdy konal a podnikal, a vždycky hrál druhé housle – k partesu těch prvních nebyl nikdy připuštěn. On se tam ani necpal. Nežil nikdy sobě, vždycky jen jiným – s obětavostí, která je pro člověka, sledujícího jeho lidské osudy, až neuvěřitelná. Herec života, který střídal své role podle společenské potřeby a hrál je se zápalem a přesvědčivostí, jaké nikdy nedosáhl na jevišti. Všechny ty pestré a bohaté děje se však odehrávaly ve stínu postav větších, talentovanějších, jimž ochotně a oddaně sloužil, protože sám nebyl schopen tvořit. Jako na jevišti, tak i v životě zůstal jen a jen – epizodistou.

I jeho dvě „původní hry“ vycházely z cizích předloh: Staří blázni z humoresky Josefa Štolby, a Švédové na Moravě zase z místní pověsti v okolí Ivančic. Kde chtěl být původnější alespoň ve volbě námětu nebo prostředí, přicházel pozdě. Jeho obrázky a črty ze života pražské chudiny vyšly až po Nerudových proslulých pražských fejetonech, kterým se nemohly ani zdaleka vyrovnat. (Takový další Jára Cimrman v houští naší historie. Nebo možná jeho předchůdce. A že jsme jich na své pouti už potkali víc.)

Co samotný Josef Ladislav? Nezmítalo se jeho nitro ve víru nepochopení, v pocitech méněcennosti? Nikoli. On byl spokojen. Byl si dobře vědom svých možností a svoje síly nikdy nepřeceňoval. To mu asi uchovalo dobré duševní zdraví, neboť virus závisti dokáže člověka pořádně zdecimovat. Nikdy nezáviděl úspěšnějším a slavnějším, kteří dosáhli slávy a úspěchu, protože byli lepší než on, a ani ho nenapadlo uvažovat o tom, že možná také proto, že byli obratnější, průbojnější, podnikavější a že dovedli své zboží dobře a včas prodat.

Dělal především a skoro výhradně to, nač stačil, snažil se ve všem hledat a nacházet především životní klady. Dnes by mohl úspěšně vést psychologickou poradnu, popřípadě by mohl moderovat pozitivní rozhlasový pořad, který by v atmosféře všudypřítomného plynu negativních zpráv působil jako čistý kyslík. Tento herec, který poznal bídu kočujících společností, našel v jejich životě a práci vysoké etické hodnoty, které mu byly blízké:

Anna Rajská

„Jako lidé chudobní a málo šťastní více k sobě lnou než bohatí a blahobytem opatření, tak shledáváme též u kočovného herectva a více družnosti a vzájemné sdílnosti než u divadel velkých. Podivno! Právě u těchto chudobných umělců jest velmi vzácná závist, co se jejich živnosti týká, právě u tohoto proletariátu umění dramatického panuje obětavější přátelství a vroucnější styk a než u velkých herců, kteří den co den rivalizují o hereckou slávu a v marnivosti umělecké proti kolegům pletichy strojí. Pěkný příklad družnosti a obětavosti podávají u venkovských herců kolekty, totiž sbírky pro herecké druhy bez angažmá cestující. Často přibude toulavý herec bez krejcaru do místa, kde společnost se nalézá, a kolegové se ho ujmou, kdyby se jim vedlo sebehůř. Vždyť každý ví, že stejný osud může ho stihnouti co nevidět, i dá ubožákovi třebas poslední svůj majetek nedbaje toho, že snad zítra zůstane bez oběda.“ Turnovský nefantazíroval. Znal to všechno dobře z vlastní životní zkušenosti.

V dvou knihách svých vzpomínek se Turnovský o jedné události často zmiňoval, ale vždycky se vyhnul podrobnostem, ba často i podstatě věci, kterou pokládal za záležitost soukromou. Ale když se nepřestávaly šířit různé zkreslují výklady, vylíčil v Pamětech starého mládence podrobněji, jak došlo k tomu, že si jako mladík třiadvacetiletý vzal za manželku skoro čtyřicetiletou Annu Rajskou, matku Tylových dětí. Tylova manželka Magdalena děti mít nemohla. Tyl si ji vzal víceméně z vděčnosti, že ho pečlivě ošetřovala jako mladého herce v těžké nemoci při prvním domažlickém pobytu v roce 1829. Magdalena byla také herečka. Byla, ale nikoli veliká. V domácnosti se osvědčila jako žena velice praktická. Pro Tylovy ideály a jeho tvůrčí činnost spisovatelskou neměla však pochopení, velice se vzdálila jeho světu stálým přepočítáváním toho, co podnikal nebo zamýšlel, na hodnoty finanční. Byla mrzutá, nemocná, rychle stárla. K odcizení těch dvou došlo brzy a bylo hluboké a trvalé, i když Tyl nikdy nepomýšlel na rozchod s ní.

Anna byla pravý opak Magdaleny. O devatenáct let mladší než její sestra, o čtrnáct let mladší než Tyl se stala sluncem jeho života, inspirátorkou, první čtenářkou všeho, co napsal, představitelkou dívčích rolí v jeho hrách; vždy veselá, plná optimismu, i v těžkých dobách mu byla oporou a posilou. Když Tyl zemřel, zůstalo jí šest dětí, které se svým švagrem zplodila. Sedmé, syn Kajetán, se narodil až po otcově smrti.

Benefice Anny Rajské se konala v Sušici. Vypadala ještě pěkně, i když se jí blížil čtyřicátý rok. Neztratila svůj rolničkový smích ani optimismus, mohla hrát dobře a s úspěchem i mladé role. Jenom při pohledu zblízka byly vidět drobné vějířky vrásek ve tváři a únavu v očích kdysi tak zářivých. Sestra Magdalena byl čím dál tím nemocnější, a někdy jen s bídou domluvila svou roli – ztrácela hlas. Bylo zřejmé, že bude musit herectví zanechat, což znamenalo ztrátu platu – nemocný herec neměl nárok na jakoukoli část svého platu na živobytí a na léčení. Annu čekal v dohledné době velice těžký úkol: živit ze svých čtyřiceti zlatých měsíčně a občasné benefice nemocnou sestru, sebe a šest dětí.

„Měla by se vdát!“zpracovával Turnovského jeho přítel herec. „Potřebuje muže, který by jí pomohl nést tíhu, kterou sama nezvládne. Já vím, hodně jí pomáháš, ale kdyby se daly dva platy dohromady, přece jen by bylo lepší živobytí.“ Turnovský mlčel. Ale v jeho hlavě dozrával plán, který se zabýval ode dne, kdy uviděl Annu a její děti. Stalo se to během oné sušické štace, při procházce na památný vrch Svatobor. Turnovský pronesl k překvapené Anně několik dobře promyšlených a uvážených vět. Požádal ji, aby se stala jeho manželkou. Nepředstíral lásku (vždyť Annu by mohla být podle věku pomalu jeho matkou), ale řekl jí čestně a otevřeně, že by jí chtěl pomáhat, aby bez potíží uživila a dobře vychovala Tylovy děti – pokládal to za svou vlasteneckou povinnost a za projev úcty a vděčnosti ke svému velkému učiteli a vzoru.

Anna nemohla učinit nic jiného než odmítnout. V prvním okamžiku jí připadala nabídka Turnovského nesmyslná, nedomyšlená, bláznivá – i když nepochybovala o tom, že je dobře míněná. Turnovský nenaléhal. Vytrvale čekal, a nechal Anně čas i klid, aby si jeho nabídku dobře rozmyslila. A dočkal se. Na jaře příštího roku se konala časně ráno tichá svatba Anny Rajské a Josefa Ladislava Turnovského v městě nad rybníkem Vajgarem, v Jindřichově Hradci.

Nikdo z herců se Turnovskému nesmál. Pochopili jeho oběť i velkou dobrotu jeho srdce. Nebylo to manželství ani šťastné ani nešťastné. Anna byla hodná žena, pozorná, obětavá, vděčná Turnovskénu, že se jí, dětí a její sestry ujal ne řečněním, ale skutkem až neuvěřitelným. Z jejich manželství se narodily ještě dvě děti.

Hrob Josefa Ladislava Turnovského na Vyšehradském hřbitově

Velikou lásku ten sobotecký chlapec a bakovský kupecký mládenec nikdy v životě nepoznal. Snad ho to ani nezabolelo, šťasten že může sloužit. Anně, Tylovým dětem i jeho dílu. Shromáždil pozůstalost Josefa Kajetán, která byla ve velice nepořádném a roztroušeném stavu. O rukopise Fidlovačky se mělo za to, že je ztracený. Objevil jej v jednom balíku starých rukopisů. Tylovo dílo Turnovský postupně vydal.
Josef Ladislav Turnovský zemřel roku 1901, den před svými třiašedesátými narozeninami. Jeho manželka Anna Rajská, stařenka jedenaosmdesátiletá, ho přežila. Následovala ho na Vyšehrad po dvou letech. Nad hrobem se (jako obvykle) řečnilo:

„Památka Josefa Ladislava Turnovského je nehynoucí!“

A přece na něho zapomenuli všichni, a velmi brzy. Na herce, spisovatele, na člověka. Byl to koneckonců a ve všem jenom – epizodista.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související