957. schůzka: Planá růže mezi květy poezie české

Současný stav zámku v Krasonicích
Současný stav zámku v Krasonicích

Vincenc Furch. Znáte? Neznáte, však jsme si to mysleli. Takových lidí, ba človíčků už pobíhalo našimi dějinami, kdo si je má pamatovat? Zejména když ničím zvláštním nevynikli, nevyorali žádnou hlubší brázdu, jejich stopy už zavál prach zapomnění. Co s takovými jedinci? Má smysl vyhrabávat je a očišťovat jako na archeologickém nalezišti?

A co když takový jedinec. jinak zapomenutíhodný, dokáže aspoň v něčem, v detailu, v maličkosti, vypovědět o své době a o lidech víc než leckterý velikán? Co když objevně viděl mnohé tam dole, kam géniův zrak z výšin jeho jedinečnosti prostě nedohlédl? Neměli bychom jim dát šanci, aspoň občas, aspoň někdy? Pak zas můžou klidně spát.

Vincenc Furch byl rodák z Krasonic v údolí řeky Želetavky. Narodil se mamince Anně, Češce z Telče, a otci Antonínovi, či spíše Antonovi, neboť jeho mateřštinou byla němčina. Ten pocházel z Mikulova. Datum příchodu jejich dítěte na svět: 5. srpna, rok 1817. Tatínek byl správcem želetavského panství, které patřilo telčským hrabatům Podstatským z Lichtenštejna. Vincenc přišel na svět v zámecké budově a svoje útlé dětství prožil v klidném, idylickém prostředí krasonického zámku. Jenomže když byla Vinckovi tři léta, přeložili jeho otce do Telče, takže vlastním domovem dětství jeho syna bylo „jezerní město“ a v něm dům v takzvaném „Malém loubí.“ V Telči začal chodit do školy, odtud si to namířil na jihlavské gymnasium a poté na gymnasium do Brna. Větší vliv než německý tatínek měla na Vincence česká maminka, a pak taky brněnští vlastencové čeští. V Brně jsme měli již tehdy vlastence. A nikoli jednoho, jak se může Pražan domnívat, bylo jich víc, kupříkladu František Matouš Klácel, František Sušil, Alois Vojtěch Šembera. Na některé z nich jsme už v Toulkách narazili či se na chystáme.

Vincenc Furch, kresba podle posmrtné fotografie (autor František Richter, 1864)

Vincenc Furch vystudoval v Olomouci práva, a pak odešel do Vídně. Stal se státním úředníkem. „Jeho životopisci nejsou zajedno v hodnocení politických postojů Furchových ani v posuzování jeho díla,“ uvádí ve své knize Slavní a zapomenutí profesor Vladimír Kovářík. „ Pokud jde o politické názory, dokládají zprávy současníků, že byl opatrný, bázlivý, ustupující z politického života, kdykoli bylo třeba otevřeně a jasně projevit svůj názor.“ Ani se mu nelze divit. V těchto zeměpisných šířkách bylo častokráte nebezpečné projevit „otevřeně a jasně“ svůj názor. A netrval bych ani na čase minulém.

"Furch byl člověk přizpůsobivý, který se v době historických zvratů »přikrčoval se svým češstvím.« Kupříkladu oslavoval mnohem víc porážku uherské revoluce než ideály svobody. Dokázal sice chvilkově prudce vzplanout, ale vzápětí litoval své aktivity, bál se o svůj další osud a honem hledal bezpečnou cestu z nepříjemné situace.“ (Nebyl sám v tomto národě…) Za revoluce roku 1848 utekl státní úředník Furch z Vídně, protože se bál, že bude určitě zatčen. A je náramně zajímavé proč - protože napsal „moravskou sloku“ k hymně Kde domov můj, a ta se ve Vídni hodně zpívala, poprvé na Slovanské besedě v březnu 1847, tedy ještě před revolucí. Velice se všem omlouváme, ale její text se nám nepodařilo objevit. Kdyby náhodou o něm někdo věděl či jej znal, prosíme o zaslání.

Jan Vilímek: František Klácel

Furch byl natolik úzkostlivý, že se k uprchnutí z Vídně potají a sám stále nemohl odhodlat, a tak si našel kamaráda ve Františku Sankotovi. Společně se dostali povozem do Stockerau (tehdá jsme tomu městu na dohled od Vídně říkali Štokrava), a odtud putovali pěšky do Telče. Bývávali staří Čechovi (a Moravané) statní junáci a kromě toho dobří chodci. Ze Štokravy do Telče (pokud to vzali přes Znojmo a Moravské Budějovice (což je dnes nejkratší trasa) to je126 kilometrů. Jo, jo, co dokáže strach… Furch ale nebyl žádný nerozvážný mladík. Tedy - nerozvážný snad nebyl, ale mladík ve svých jedenatřiceti letech? Leda dnes, tehdy už asi ne. Inklinoval spíš k samotářství, společenský život ho nevábil. A kromě toho… co kdyby po něm šli?

„Uchýlil se ke svému švagrovi, manželu své sestry Anny,“ dozvídáme se od pana profesora Kováříka. „Sedával v malém pokojíčku u okna a opatrně hlídal, zda pro něj nejdou četníci. (Tak, tak – to že nejsi paranoidní, neznamenaná, že po tobě nejdou… Citát připisovaný hned několika osobnostem. Asi jim ta myšlenka byla blízká.) Když je jednou skutečně zahlédl, vyskočil z oka a prchal k otcovu německému příteli do Veselíčka u Přerova.“ Tentokrát to dělalo – přes Brno a Kroměříž –189 kilometrů. Podle dnešních měřítek. Tenkrát ovšem neměli dálnici, takže… spíš víc. Ve Veselíčku byl správcem jeho dobrý známý Meissner. Na útěku se nachladil a onemocněl zápalem plic. Ošetřovala ho Meissnerova dcera, oba se do sebe zamilovali a Furch by se byl s ní rád oženil, ale Meissner byl Němec, nechtěl mít v rodině Čecha a dceru mu nedal. Ustrašený Furch se rozloučil tklivou básničkou – německou samozřejmě, aby jí dotyčná rozuměla – v níž se vydával za oběť své lásky. Lásky k vlasti a ke Slovanstvu. Pozoruhodný myšlenkový posun.

Nikdy se neoženil. Zůstal sám. Hodně lidí mu věřilo, tedy že je Furch upřímný vlastenec, i když spíš povahy konzervativní, nepřítel změn a revolucí, loajální občan rakouský, zatímco druzí (i jemu blízcí přátelé) mu po útěku z Vídně uprostřed revolučních dnů přestali důvěřovat a odvrátili se od něj. A odvrátili se i moudří literární kritikové, pro něž nebyl Furch dost dobrý. Vyčítali mu, že se hledá v napodobování různých směrů, lidových písní, a tak dále. Měli mu za zlé, že je to „napodobivý básník, nepřinášející tónu osobitého.“ A taky se jim nelíbilo, že se brzy spokojil s málem a stal se samotářem. „Kronikářský rýmař… důstojný leda tak Puchmajerových almanachů.“ Jeho verše hostýnské a velehradské byly sice dost populární, některé jeho texty byly zhudebněny a jsou považovány za nejoblíbenější vlastenecké písně své doby, a jeho Den svatého Rufa doslova znárodněl.

František Krišpín: Alois Vojtěch Šembera (1869)

Na den svatého Rufa
na poli Moravském
krev česká tekla proudem,
až zrůžověla zem.

V té době (a bylo to vlastně pomalu na sklonku Furchova života) se na stránkách popsaných jeho rukopisem (jenž by měl být ouřednicky úhledný, leč ve skutečnosti byl takřka nečitelný) objevovaly úplně nové tóny – Furch už nenapodobuje, ale leckde předjímá myšlenkou, obrazem, stavbou verše, rytmem to, co objeví jiní dávno po něm, a čeho si všimli dva básníci, kteří měli neobyčejnou schopnost najít poklady v „knížkách zapomenutých básníků“, totiž dva Františkové, Hrubín a Halas. V imaginárním rozhovoru oslovuje Hrubín Halase:

„Tak třeba v tisíci nečitelných verších Vincence Furcha najdeš dvojverší takové krásy, že mi už věčně bude znít hlavou:
Tkaniny k myriádám hvězd a nazpět
k sladce vonnému je táhnutá kvítím.“
Je to jedenáctá báseň z vůbec první Furchovy sbírky z roku 1843. Tehdy šestadvacetiletý autor ji nazval Plané růže.
Měsíc vůkol stříbrné hází niti,
tiché přírodě tkát chce lesklé sítí.

Tkaniny k myriádám hvězd a nazpět
k sladce vonnému je táhnutá kvítím.

I nebes obloha, i jasná země,
hladké jezero protkané svítí.

Má kochanko, vidím od nebeského
svitu i oko tvé se jasně skvíti.

Jak mě to k tobě vání, ve tkanině
k tobě mé srdce přitkáno se cítí.

Jenom jedna z těch pěti Furchových strof má básnickou hodnotu. Ta druhá. U Furcha to tak bývalo – bohužel – dost často. Rozeběhne se… jeho verš zazpívá… zaskví se obrazem… a vzápětí zfádní, jako by se múza obrátila k básníkovi nemilosrdně zády.
Léta žil Vincenc Furch ve Vídni, léta pociťoval s trpkostí nepřekonatelnou vzdálenost od Prahy, která zůstávala trvale centrem českého kulturního dění. V úředních hodnostech postupoval – z praktikanta generální účetní správy se stal ingrosistou při hlavní komorní účtárně. (Ingrosista je prosím účetní, takový lepší). Brzy nato byl přeložen k ministerstvu obchodu, průmyslu a veřejných staveb jako účetní revident, pak se stal oficiálem ústřední účtárny, a nakonec dvorním koncipistou při nejvyšší kontrolním úřadě. (Neboli NKÚ.) Jeho kariéra byla dovršena titulem i funkcí účetního rady. Mohl se těšit - z úcty, která mu byla prokazována podřízenými (to vyvolá v každém nadřízeném upřímnou radost), a kromě toho měl teď dost času, aby se věnoval svým zálibám. Bylo mu přitom dobře, jen když byl sám.

Vincenc Furch: Sépiové malby. Vydání z roku 2006

„Kdybych mohl nevytrženě žíti ve svém sněném světě, nestaral bych skoro o vnější svět,“ to napsal svému moravskému příteli Šemberovi. Byl ponořen stále víc do sebe… po léta nemocný a tušící, že jeho život nebude dlouhý…
V té době píše verše, ve kterých není ani stopa po dřívější teatrálnosti, po volné a nezávazné hře s romantickými rekvizitami. Jeho poezie se prohlubuje a vroucní. Tento básník už přestává něco (či někoho) napodobovat a začíná vážně a leckdy těžce tvořit. Ty verše vycházely porůznu v moravských a českých časopisech, teprve mnohem později dostaly název Písně moje a Malby sépiové.

Zpěv se jako luna
budí s noci mojí,
srdce mého struna
hne se v nepokoji;

srdce moje pne se
jako mořská vlna,
srdce moje dme se
jako luna plná.

Tady už není nic odvozeného, nic napodobeného, a hlavně nic předstíraného. Básník už nevyrábí básně, jeho báseň se rodí z hlubokého, pravdivého prožitku při předčasném, ale přesto včasném a nutném bilancování.

Tichá, bledá, věčná
luno v noci tajné,
ty mi v srdce vnikáš,
světlo cizokrajné!

Přetajemnou mocí
lne mé srdce k tobě –
ty se ke mně kloníš,
ty mě zdviháš k sobě.

Naposledy byl Furch v Telči v roce 1862. Moc a moc se toužil podívat i na Velehrad, ale byl stále nemocnější, stále méně schopný pohybu. Odvážil se vyjít jenom na krátké, blízké procházky, pozbyl skoro úplně hlasu.

Co jsi pravdo tajná?
Dívka cizokrajná
Rouškou zahalena,
V tváři neviděna;

Šat tvůj vždy se mění,
Hlas tvůj – cizí znění.
Tajná jsi živému –
Zjevná umrlému.

Vincenc Furch píše a píše, jeho vybrané obrazy a metafory už nepotřebují žádnou konfrontaci s celkem básně: dovršují myšlenku do tvaru, ve kterém je všecko propracováno a zároveň posvěceno tvůrčím činem. Stále víc se u něj objevují motivy jeho snění – jeho oblíbené větrné zámky, májové květy a hřbitovní hlína; výsledná báseň však není tuctová, zní zcela jinak, vroucně, pravdivě, i když teskně, ale smutek už není gestem, je opravdovým a hlubokým prožitkem:

Místa dost mi přáno
místa ke snívání,
k zámkům v povětří,
v srdci k milování.

Místa dost mi přáno
jako kvítku v máji,
místa dosti v zemi –
až mě pochovají.

Tušil, že brzy zemře, a měl jenom jediné přání: aby skončil svůj život v Telči a tam aby byl také pochován. Skonal ve svém vídeňském bytě ve věku čtyřiceti sedmi let na diagnózu „rakovina hrtanu.“ Svůj hrob našel na vídeňském hřbitově svatého Marka v blízkosti místa posledního odpočinku Jana Kollára. Na jednoduchém náhrobku byl německý nápis a české verše jeho přítele Šembery:

Nezapomene národ Tvůj
na Tebe, pěvče milý,
a nad předčasným rovem Tvým
v horkých svých slzách kvílí.

(Vincenc Furch uměl napsat lepší verše.)
Národ na něj vskutku nezapomněl, i když to trvalo dvě třetiny století. Asi by zůstal ve Vídni navždycky, ale roku 1928 se rušil hřbitov, a tak byly jeho ostatky slavnostně převezeny do Telče a uloženy na hřbitově u svaté Anny do hrobu rodiny Iglů.

Živobytí, co jsi?
Lesklá perla rosy,
Pochodeň hořící
V popel se měnící,

Zpěv slavičí v háji,
Květ překrásný v máji,
Jasný den, noc temná.
Pohádka tajemná.