956. schůzka: Professor jazyka českého a přírodopisu, suplující, posléze řádný, jakož i školní inspector na Poličsku a Litomyšlsku...

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Alois Vojtěch Šmilovský, portrét od J. Vilímka z roku 1883

...A také spisovatel, dramatik a básník český. Alois Schmillauer dorazil na svět 24. ledna roku 1837, a stalo se tak v Mladé Boleslavi. Právě tam měl jeho tatík mydlářství a obchod s mýdlem.

Docela dobrá existence to byla, dost zámožná. I do městské rady otce Schmillauera vzali. A v rodině byla pohoda, jinak by Alois nikdy nenapsal tato slova:
„Ó těch krásných zimních večerů za mých chlapeckých let! Uprostřed prostorného vytopeného pokoje stál velký dubový stůj; nebarvený, vydrhnutý jako křída. Na něm stála ve vysokém mosazném svícnu lojová svíčka a kolem něho seděla matka, my děti, teta Smutná a děvečka Běta, která měchovala. Opodál u kamen postával maličký mužík v kamizole, klempíř Klec. Zůstával nahoře u nás a den co den přišel večer dolů. Ruce měl vždy nazad složené a i v létě stával u kamen. Věděl vždy co povídat a přitom se oblizoval zvláštním způsobem.“

Oblizující se Klec předčítával knihy, které rodina objednala z Prahy. Takové kratochvilné čtení pro dlouhé zimní večery…– o Bílé paní, o Meluzíně, o rytíři Zásmuckém a jeho kolezích v Blaníku, a různé jiné. Klece střídal ve čtení náš Alois. Po večeři byl začátek, konec v devět hodin. „Často musili jsme jít spát, když jsme přišli do toho nejlepšího, nic naplat, matka dbala na pořádek, a otec, jenž po večeři na sklenici piva si vyšel, po deváté přicházel domů. V ten čas musili jsme býti v posteli; pořádek je pořádek.“

Logo

A Lojzíka čekalo vzdělávání. Pořádek je pořádek. Ze základní školy nastoupil na nižší gymnasium v Mladé Boleslavi, ze které mu utkvěly v hlavě nejenom vědomosti, ale též postava rektora Rehka. „Byl to dobrý padesátník, postavy hubené, hlavy poněkud hranaté a prošedivělé, očí nepokojných a vzezření spíše odpudivého. Sklad jeho myšlenek býval stručný a úsečný. Řeč jeho zněla suše, skoro studeně a zřídkakdy ozval se v ní tón duši se zamlouvající. Okolků s nikým nenadělal, pravdě byl přístupen, miloval krátkou pořízenou a přetvářku i lichotku odmítal. Příliš zdvořilým také nebyl a slovník jeho nebyl složen pro salón, a proto, kdo nemusil, nikdo ho nevyhledával, Že se obecné lásce a přízni netěšil, z toho si nic nedělal, ano zdálo se, že je tomu rád; domníval se asi, že takto zůstane nejlépe svým, a svým byl vždycky, byl zcela jiný než například jeho kolegové. Lidé o něm povídali, že je tuze k sobě, ano, že má místo srdce v prsou houžev. Křivdili mu: byl spravedliv, a kdo si nezasloužil – a kdyby byl synkem samého pana krajského – primy od něho nedostal.“

Alois si dobře zapamatoval, co jim rektor Rehek říkával: „ Já jsem jako Žid; všecko od vás koupím, ale nedám ani o vindru víc, nežli stojí, co mi prodáváte.“ Vyšší třídy absolvoval Alois Schmillauer na akademickém gymnasiu v Praze. Tam byl jeho spolužákem jeho Vítězslav Hálek. Ve stejné době zde studoval Jan Neruda, ale o nějaký ročník byl vepředu. Jako osmnáctiletý vstoupil Alois na universitní půdu v Praze – věnoval se studiu věd přírodních, filosofie a slavistiky. Všudypřítomné vlastenectví i jeho zasáhlo – počeštil si svoje příjmení na Šmilovský a podepisoval se rovněž jako Alois Vojtěch.

Jako devatenáctiletý se hlásil k Lumíru, beletristickému časopisu, ve kterém se otevřeně ozval proti poněmčování rodného města. A když náš čerstvý filosof absolvoval, působil od svých třiadvaceti let na gymnasiu v Klatovech. Jako suplující profesor - zkoušky totiž dokončil až po osmi letech a teprve potom se mohl stát řádným profesorem. (Neboli mohl postoupit o jednu příčku na společenském žebříčku.) Vyučoval český jazyk a přírodopis; přibral si i matematiku. „Vedle prací literárních účastnil se horlivě společenského života; byl zábavným společníkem a rád vypravoval příběhy ze života, přičemž je kořenil vtipem a žertem. Velice miloval hudbu a zpěv a pořádal hudební a pěvecké akademie. V Klatovech spřátelil se také důvěrně s nadšeným hudebníkem Evženem Leopoldem Měchurou. Po letech ho zvěčnil v povídce Starý Měchura. Cestami po Německu, Švýcarsku, Tyrolsku a Itálii, které podnikal o prázdninách, rozšířil svůj životní rozhled a osvěžil svého ducha.“

Logo

Jo, jo, to se osvěžoval duch, když se mohlo putovat, po Evropě kupříkladu... Dnes se putovat rovněž může, dokonce bez pasu, ale osvěžení ducha v nabídce cestovek většinou chybí.

Ale abychom to nezamluvili… Když si dáme dohromady právě vyslechnutou charakteristiku pana profesora ať už suplujícího, nebo řádného, nabýváme nutně dojmu, že musel být mezi žactvem oblíben. Leč, co se obliby týká, moc jí nenabral. Studenti jaksi nepochopili jeho bodrost, humor, sečtělost, zběhlost, ba i zcestovalost? Nikoli. Oni se mu i posmívali. Pro jeho svéráznost. A taky, nutno to říct: pro jeho samolibost.

Jeho žákem byl i Emil Frída, který později vstoupil do dějin naší poezie pod jménem Jaroslav Vrchlický. Ten svého profesora Šmilovského chválil na každém kroku. Pro jeho nadání a inteligenci. I když Josef (i když?) mu na druhé straně taky něco vytýkal. Srnulost a osobnostní negativní vlastnosti. Nebyl to tedy miláček studentstva jako jeho hradecký kolega, profesor Václav Kliment Klicpera. Uctíval staré básníky, kteří tvořili v duchu lidové poezie, ale jinak zůstal nebojovný, ve smýšlení konzervativní. Ve škole byl přísný a hrozně staromódní. Kdybychom však pátrali po alespoň nějakém pěkném lidském rysu, přibližující nám tohoto zaslouženě zapomenutého pedagoga a nezaslouženě opomíjeného spisovatele, tak bychom narazili na přezdívku, kterou mu studenti dali přezdívku: „Ňam–Ňam.“ On totiž k smrti rád mlsal bonbony.

Logo

Ale jinak žil v Klatovech Šmilovský velmi bohatým společenským a kulturním životem. Založil pěvecký spolek Šumavan, pro který skládal libreta písní – hrál divadlo a zpíval sólo i v pěveckém kvartetu. Pro toto divadlo složil několik divadelních her (žel, nepříliš úspěšných). Zorganizoval pohřeb básníka Rudolfa Mayera a uspořádal v Klatovech Krameriovu slavnost. Jeho jméno bylo v tomto městě spojeno s každým společenským podnikem. A jeho osobní život: po dvou nevydařených milostných vztazích se oženil v roce 1870 (to byl zrovna v Kristových letech). Jméno nevěsty – Anna Bílá. Brzy po svatbě se mu narodil syn Milan. Syn Blahoslav, ten si počkal čtyři léta; a poté v intervalech dvouročních následovali Zdeněk, Václav, Blažena a Alois. Na děti to bylo manželství bohaté, ale zažilo i dost smutku. Některé z dětí zemřely, dokonce se jim nejmladší dítě, Alois, narodilo mrtvé.

„Roku 1873 byl povolán byl jako professor na gymnasium v Litomyšli, kdež žil v důvěrném přátelství s tehdejším ředitelem Tillem a také s Aloisem Jiráskem. Za čtyři léta nato byl jmenován školním inspektorem pro okres litomyšlský a poličský.“

Atmosféra v Litomyšli (a dost možná, ba zcela určitě vliv Aloise Jiráska), to vše a ještě jiné důvody nasměrovaly Šmilovského k historické próze a poezii. Zpod jeho pera se řadily verše, které měly připomínat (jak jsme už pana profesora a školdozorce neboli inspektora poznali, tak spíš měly napomínat), tak tedy důrazně odkazovaly na heroickou českou minulost, přičemž autor káral lidi doby přítomné.

Jan Vilímek: Alois Jirásek

Nad Moravským polem vstává
slunce v záři krvavé,
rázem trouba provolává
ránem děsné hrany své:

Otakare, Otakare,
zlá nastává hodina;
slunce krev nad tebou pláče,
slávy hvězda zhasíná!

Král tu z stanu krokem těžkým
v tábor kráčí uspaný,
klekaje ku horám českým
zvedá zrak svůj strhaný;

tiskne ruku k srdci svému,
velkým hlasem k nebi lká,
národu pak vzdálenému
poslední svůj pozdrav vzdá.

Nad táborem českých reků
teskno visí hrobové,
a jak příštích smutných věků
kvíleli by poslové,

z českých hor do duše zní
královi zpěv poslední:
Svatý Václave,
vojvodo české země,
pros za nás!

Jinak se ale literát Šmilovský rád prohrabával maloměstským prostředím, jeho povídky ze života řemeslníků, kupců, starousedlých měšťanů a venkovských statkářů, ty jsou z jeho díla nejčitelnější. Výborně znal umění podrobné povahokresby, a s velkou oblibou využíval bohatství lidového jazyka, který perfektně ovládal v době, když to ještě tak zcela samozřejmě nebylo, kupříkladu jeho znalosti přísloví a pořekadel byly bezkonkurenční. Ottův slovník naučný však neopomněl u hesla Šmilovský poznamenat: „Životní moudrost lidí starosvětských, zdravých a svérázných myslitelů lidových, zdála se býti Šmilovskému ideálem národní filosofie české, proto ji šířil ve svých spisech, mnohdy až příliš didakticky zabarvených. K tomu cíli vytvořil si také zvláštní svůj styl lidovými pořekadly a úslovími propletený. Pokud řeč takto zabarvenou vkládá v ústa lidí starosvětských, praktických filosofů maloměstských, přispívá tím pěkně k charakteristice jejich. Časem však spisovatel prostředek tento přepínal a upadal v stylistickou manýru.“

Na Klatovsku, téměř už v oblasti Chodska, leží Chudenice. Tady kázal, křtil, poslední pomazání dával, pohřbíval a po večerech kroniku psal kdysi zdejší farář Přibík Pulkava z Radenína. Nejzajímavější postavou v historii tohoto městečka byl však Josef Dobrovský. Ten tu pobýval jako host majitele panství hraběte Evžena Černína. Tuto osobnost a také našeho profesora Šmilovského nemohl se svých vyčerpávajících Literárních toulkách po Čechách vynechat ani skvělý vypravěč a neméně dobrý učitel prof. Vladimír Kovářík:
„Modrý abbé trpěl občasnými záchvaty duševní choroby, a pobyt na venkově, dlouhé procházky, mírná práce a léčba studenou vodou na něho působily blahodárně. Lidé, se kterým se rád pouštěl do řeči, ho měli rádi a pokládali ho za císaře Josefa II., který podle jejich víry nezemřel, ale ukryl se mezi lidem. Přispívala k tomu i nápadná podoba Dobrovského s Josefem II.“

Na Chudenicku o Dobrovském kolovalo hodně pověstí ještě dlouho po jeho smrti. Někteří lidé o něm dovedli vyprávět ještě v roce 1860, když přišel do Klatov jak mladý suplent Alois Vojtěch Šmilovský. Povídal mu o něm jeho gymnasiální kolega Václav Švanda, ale hlavně poleňský farář Viktor Livora, který jako chlapec Dobrovskému ministroval. Ten seznámil Šmilovského s dalšími pamětníky, kteří se rozpomínali na chudenický pobyt Dobrovského. Vyprávěli mu hlavně o staroslověnské mši, kterou sloužil u Bolfánka, tedy v kostelíku svatého Wolfganga (dnes už zbořeného). Poleňský učitel nacvičil tehdy s dětmi starodávnou píseň Hospodine, pomiluj ny v původním zněním které pro ně opatřil Josef Dobrovský.

„Pan profesor Šmilovský pilně sbíral tyto drobty vzpomínek, mnohokrát Chudenice navštívil, prochodil celé okolí a v hlavě se mu zrodil plán povídky, která měla mít název Za ranních červánků. Šmilovský měl rád fakta, a i když patriarchu české vědy Dobrovského poněkud zidealizoval, tak se mu podařilo ukázat v zajímavém ději (nikoli povídky, ale románu), že slavný vědec, vždy neúprosně požadující přesvědčivé důkazy pro každé tvrzení, byl ušlechtilý člověk, který po celý život přemýšlel a stále si svoje závěry ověřoval.“

Šmilovského román se stal oblíbenou lidovou četbou, a tak není divu, že se ve 20. století dostal do rukou i filmařům. kteří podle něj v roce 1934 natočili film. Ústřední postavu Josefa Dobrovského ztvárnil Karel Hašler. Po letech se k němu vrátila i televize. Dobrovského si v inscenaci podle Šmilovského románu zahrál Radovan Lukavský.

Tereza Nováková

„Alois Jirásek udržoval přátelské styky se svým jmenovcem Šmilovským v Litomyšli. Jirásek byl o čtrnáct let mladší, ale ti dva si výborně rozuměli. Říká se, že několik Jiráskových románů bylo přímo ovlivněno Šmilovským. Významnou osobou litomyšlské smetánky byla i spisovatelka Teréza Nováková.“

Deset svazků činí sebrané dílo Aloise Vojtěch Šmilovského. Kromě literárních historiků (kteří tak činí dobrovolně), a studentů filosofie (jimž nic jiného nezbývá, chtějí–li uzavřít semestr zkouškou či zápočtem z Dějin české literatury) sáhne dnes po některém ze svazků Aloise Vojtěcha Šmilovského málokdo. Ani jeho rodinný domek v Mladé Boleslavi neexistuje. Smetla jej bomba za náletu v posledních dnech 2. světové války.

Nemoci začaly Šmilovského trápit v podobě žaludečních bolestí už ve třiceti letech. Notně si však ublížil vyjížďkou z Litomyšle do Chocně za silného větru. Zapaloval si totiž doutník, polkl přitom kouř, začal se dusit a po chvíli se objevila v jeho ústech krev. Nemoc se rozeběhla naplno, tělo vypovídalo službu. Zemřel na otravu krve 20. června 1883. Bylo mu teprve 46 let. Minulost. Už hodně vzdálená od našich časů. Ale nemělo by se ni zapomínat. A když už… tak aspoň ne úplně.

Komu Bůh dal k zpěvu sílu,
vlast kdo slavit písní zná,
ruku dej nám k ctnému dílu,
jež nad hroby potrvá;

byť i zkázy vichr divý
v srdcích českých mrazil krev:
národ dotud bude živý,
dokud znít mu bude zpěv.

Ptej se háje, ptej se kraje –
srdce v teskném tlukotu,
led a smích kdy v slunci taje,
kdo je volá k životu?

Hoj, slavíků klokotání,
skřivanů pod nebem ples
smrti stíny pryč zahání,
život vlévá v luh i v les.

V prsou svých kdo skrýváš zpěvy,
pravici dej věrnou nám,
a života jaré zjevy
vstoupí v pustý vlasti chrám;

boží štít zpěv pravý chrání
pro blaho budoucích dob,
a národa požehnání
někdy náš ověnčí hrob!

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související