948. schůzka: Co se mi to jen stalo?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Alžběta Bavorská

Alžběta Amálie Evženie, bavorská princezna z rodu Wittelsbachů se po svém sňatku s Františkem Josefem Habsbursko–Lotrinským stala rakouskou císařovnou a korunovanou uherskou královnou. V Rakousku byla Elisabeth, v Uhrách se z ní stala Erzsebét, kdekdo jí však říkal přezdívkou z dětství: Sissi. 

Dnes ji doprovodíme do historie, nikoli však do zapomnění. Její duch jako by stále létal nad Madeirou, nad Korfu, nad Budapeští, nad Vídní, a také nad Ženevou. Toto město jí bylo v tom věčném bloudění po Evropě zastávkou poslední.

„Od konce srpna roku 1898 prodlévala císařovna Alžběta na ozdravném pobytu v lázních Mont de Caux, vysoko nad Ženevským jezerem. S dvanáctičlenným dvorem okupovala všech dvanáct pokojů místního Grandhotelu a takřka denně se vydávala někam na výlet. Jeden z nich si naplánovala do Ženevy. Neplatil ani tak městu (to už z dřívějška dobře znala), nýbrž baronce Rothschildové a jejím proslulým skleníkům orchidejí na nedalekém zámku v Pregny. V pátek 9. září navštívila tedy Alžběta baronku, a jak bylo dohodnuto, kočár ji odpoledne dovezl do ženevského hotelu Beau–Rivage neboli Krásné pobřeží (existuje dodnes), kde hodlala přenocovat. S paní Irmou Sztárayovou si ještě večer dopřály procházku po osvětlených bulvárech, poseděly při zmrzlině a dobře naloženy se kolem desáté vrátily do hotelu. Neměly tušení, že z nábřežní lavičky je přes ulici pozoruje neznámý chlapík. To si lovec vybíral zítřejší kořist.“

Takto líčí předvečer osudného dne, což byla sobota 10. září 1898, autor knižních Toulek českou minulostí Petr Hora–Hořejš. Alžběta Bavorská, po sňatku též „Rakouská“ a rovněž "Uherská," neboť byla rakouskou císařovnou a uherskou královnou. (Titul české královny též užívala, i když se ona ani František Josef českým králem a královnou nikdy korunovat nedali. Přicestovala do Ženevy pod svým vlastním jménem, nýbrž jako hraběnka Hohenembsová. Čímž měla být kryta před zraky zvědavců, leč skutečnost vypadala jinak. Všude budila pozornost svým vznešeným a doposud krásným zjevem. Byla to sice starší a už nemocná dáma (no, starší, loni jí bylo teprve šedesát, což kupříkladu dnes není vůbec žádný věk, což mi mohou potvrdit ti se šesti křížky na zádech, popřípadě ti, kdož se do kolektivu šedesátníků hodlají záhy začlenit).

Ženevský hotel Beau-Rivage, ve kterém skončil život Sissi

Takže – byla to sice starší dáma, na první pohled však zjevně vyšší společenská úroveň, vždyť tucet služebníků s sebou hraběnky běžně nevozily. A kromě toho Sissi byla neobvykle čilá. Nechala se obvykle budit v pět hodin ráno, aby hned po koupeli a lehké snídani mohla vyrazit na túry. Už před lety se musila vzdát jezdectví, ale fanatické zaujetí pro pěší turistiku jí zůstalo. Tělíčko jí sice pořád sloužilo, leč už taky nikoli vzorně. Občas ji přepadaly neurastenické bolesti, jindy jí otekly kotníky… Jakmile se ale jenom trochu cítila fit, vyrážela na túry. Její výkony se už nedaly srovnávat s těmi dřívějšími, zdaleka tolik nevydržela a pohybovala se pomaleji. I tak ale pro mnohem mladší společnici hraběnku Sztárayovou (které bylo čtyřiatřicet) se výšlapy stávaly tichým utrpením jak pro rázné tempo, tak i proto, že se takřka nejedlo.

„Hraběnka Hohenembsová“ vystačila se sklenicí mléka, což znamenalo, že ani doprovod neměl nárok na víc. Dámy si však z pátku na sobotu tentokrát drobet přispaly a kolem jedenácté vyrazily do centra Ženevy. Císařovna chtěla poslat nějaký dárek a vnoučatům a také dceři. Vybrala ho snadno. V obchodě hudebními nástroji objevila roztomilý hrací strojek. Přikoupila dva tucty válečků se slavnými operními áriemi. Když potěšený majitel obchodu převzal příkaz, že má orchestrion zaslat arcivévodkyni Valerii na zámek Wallsee, s přeuctivými úklonami se vytasil s pamětní knihou a prosbou o zápis. Zpola v žertu, zpola kvůli zachování inkognita uštědřila poslední autogram svého života v maďarštině: Erzsébet Királyné. Neboli královna Alžběta.

Logo

V sobotu 10. září byl v plánu návrat do Caux, nacházejícího se u Montreux – stále na území Švýcarska. Jak to bylo zorganizováno: Personál se zavazadly měl odcestovat poledním vlakem. Alžběta s paní Sztárayovou a jedním lokajem měli dorazit pravidelnou lodní linkou po Ženevském jezeře o dvě hodiny později. Z Teritettu na protější (a vzdálenější) straně jezera mínily pak dámy k hotelu v kopcích vyjet zubačkou. Takový byl tedy plán. A jak to vypadalo ve skutečnosti: V rozverné náladě v sobotu ráno (byl krásný letní den) se po drobných nákupech ve městě zastavily v hotelu (vyřídily v něm formality, daly si malé občerstvení; nic velkého to ovšem nebylo), a než to všechno proběhlo, čas ubíhal, a dámy se najednou zhrozily, že jim ujede parník. Tak poslaly napřed lokaje (posledního, který z císařovnina doprovodu zbyl, neboť všichni ostatní už odjeli), ať v nejhorším zkusí loď o pár minut pozdržet. Přístaviště bylo na dohled, hotel na rohu nábřeží ulice Fabriho, ani nemělo smysl objednávat kočár. Těch pár kroků přece dojdou pěšky!

„Dámy vyrazily po nábřeží Quai de Mont Blanc (pojmenovaném podle nejvyšší hory Evropy), obě celé v černém, Alžběta v klobouku, s nezbytným bílým slunečníkem a černožlutým vějířem. Do odjezdu parníku zbývalo pouhých pět minut, ale ani to je nepřimělo ke spěchu, ostatně loď byla na dohled. Přešly ulici na nábřežní stranu, ke stanovišti kočárů. Byly pár kroků od mola, když se před nimi objevil nevysoký chlapík v klobouku, s tmavými vlasy a ježatým knírem. Viditelně chuďas. Ženy se raději rozestoupily, aby mu uvolnily cestu. Jak je míjel, jakoby zakopl, potácivě ztratil rovnováhu, přitom nahlédl Alžbětě pod slunečník, čímsi máchl rukou a zprudka vrazil do císařovny. Sissi vzápětí upadla na záda, udeřila se do hlavy, ale bohatá koruna jejích vlasů pád zmírnila. Všechno probíhalo tak rychle, že nikdo ze zúčastněných nevěděl, co se vlastně stalo. Byla to smolná náhoda? Či snad ji chtěl okrást?"

Tak to zhruba popsala brzy poté do protokolu hraběnka Sztárayová, která si ani nestačilo všimnout, že chodec se dal okamžitě na útěk. Šokovaná se totiž plně věnovala císařovně, protože ta se pod rasancí nečekaného štulce sesula k zemi. Přiskočil nějaký vozka, a hned druhý, Alžběta však už sama opět vstávala, nic se jí přece nestalo! A nechce zmeškat loď! Prchající nezdvořák byl během chvíle zadržen. Ale císařovnu ten hrubián, co se nedovedl ani omluvit, nezajímal. „Snad mi chtěl vzít hodinky.“ Docela svižným krokem, jak byla zvyklá, zamířila k přístavu, odmítla i nabízené předloktí paní Sztárayové, nicméně po chvilce si přiložila ruku na prsa. „Myslím, že mě trochu bolí v hrudi.“ Na nástupním můstku už se její tvář zkřivila bolestí. Sotva se ocitla na palubě parníku Génève, přišly na ni mdloby. Klesla na kolena. Paní Sztárayová ji napůl držela v náručí a s hrůzou pozorovala, jak bledne. Někdo navrhl vynést dámu na horní palubu. Loď se mezitím hnula od kotviště – všichni v bezprostřední blízkosti se domnívali, že jsou svědky banální náhlé nevolnosti. Že omdlela z utrpěného leknutí. Alžběta, kterou položili na lavici, po chvilce otevřela oči a v pochopitelné dezorientaci si mlčky prohlížela tváře, sklánějící se nad ní. Sztárayová osvěžovala tvář své paní namočeným kapesníkem. Kdosi jí vložil do úst kostku cukru pokapanou koňakem. Jiný se hlasitě sháněl po lékaři.

„Co se mi to jen stalo?“ Zeptala se napůl šeptem, a byla to její poslední slova. Pak ztratila vědomí. Hraběnce proletělo hlavou: „srdeční mrtvice!“ Vše, co měla císařovna na sobě, bylo černé barvy; posledních deset let se oblékala výhradně do černého (tedy po sebevraždě syna Rudolfa; proti té černé o to popelavěji nyní působila tvář. Sztárayová stáhla její batistovou košilku, přestřihla tkanice korzetu. Před publikem se ostýchala učinit víc. Chtěla jí namasírovat hruď, když vtom si všimla nahnědlé skvrny. V oblasti nad levým prsem byla drobná ranka. Takřka nekrvácela, byla sotva vidět. „Ten prudký pohyb, to máchnutí! Proboha! Ten špinavý chlap ji zavraždil!“ Když se dostavil kapitán, Sztárayová mu řekla, že těžce zraněná, patrně umírající žena, je Její Veličenstvo císařovna rakouská. Nesmí zemřít bez lékařské pomoci a bez zaopatření.

Logo

Loď se začala pomalu, neobratně otáčet, a třebaže byl břeh ještě takřka na dosah, trvalo věčnost, než opět přirazil k molu. Aa ještě dýchala a trhala hlavou ze strany na stranu. Na improvizovaných nosítkách ze dvou vesel a lehátka ji v horečném škobrtání donesli zpátky do apartmánu hotelu Beau–Rivage, který krátce předtím v úsměvné náladě opustila.
Podařilo se povolat kněze, aby jí udělil poslední pomazání, a postupně i tři lékaře – první přiběhl ze sousedství. Ležela na posteli, ještě chroptěla, ale ani jeden ze povolaných lékařů jí už nemohl pomoci. Zranění císařovny nebylo slučitelné se životem. Vrah jí probodl srdce. Vzhledem k tomu, že srdeční sval je specificky inervovaný, označili její agonii za bezbolestnou. Skutečnost, že si Alžběta neuvědomila své smrtelné zranění a mohla pokračovat od místa atentátu k parníku snad sto metrů rychlým krokem, vysvětlovali srdeční specialisté nepatrností rány, která sice přesně zasáhla srdce, ale krev tekla jen velmi pomalu do osrdečníku, a proto i srdeční činnost utichla jen pomalu. Jeden z lékařů, doktor Goss, nařízl tepnu v pravém předloktí. Nevytekla ani kapka krve. Přesně hodinu po atentátu, v sobotu 10. září 1898 ve 2 hodiny a 40 minut odpoledne byla císařovna rakouská a královna uherská Alžběta prohlášena za mrtvou.

Logo

„To už se ale na plné obrázky rozjela krizová opatření švýcarské kriminální a policejní služby,“ nahlížíme opět do knihy Petra Hory–Hořejše Toulky českou minulostí. „Konalo se mimořádné zasedání švýcarské státní rady, spolkové vlády, telegrafy spojující Ženevu, Bern a Vídeň pracovaly naplno. Vše, co postupně vycházelo najevo, bylo ve své nečekanosti a otřesnosti stěží uvěřitelné. Lidé nedovedli pochopit, že se atentát mohl odehrát tak nenápadně, přitom za bílého dne a na jedné z nejživějších ženevských tříd. To se císařovna pohybovala bez ochranky? Vždyť přece anarchistické teroristické úroky přestaly být něčím neznámým, naopak, staly se v posledních letech módní formou třídního boje. Jak později prohlásil atentátník, nalezl učitel Michail Bakunin mnoho žáků."

A co tedy vymyslely náhle aktivizované švýcarské úřady? Co by mohly vymyslet? Že o ničem nevěděly, a tudíž nemohly učinit žádná bezpečnostní opatření. Alžbětino inkognito nebylo prolomeno. A jak vlastně mohl svou oběť identifikovat vrah? Vypověděl protokolárně, že nejdůležitější informaci, totiž že je Alžběta nablízku, prý vyčetl z novin. (Lhal; jak ukázalo vyšetřování – z novin mohl její tvář znát stěží, protože císařovna se už dávno, snad třicet let, nedala fotografovat ani malovat. Ojedinělé snímky pořídili zdálky a tajně tehdejší paparazziové. Pokud Sissi jejich dotěrnost zaregistrovala, zpravidla skryla svou vrásčitou tvář za slunečníkem nebo za vějířem.)

Ovšem na druhé straně ale ženevské noviny o přítomnosti Alžběty skutečně psaly. A také v obou hotelích, kde císařovna bydlela, většina personálu věděla, kdo se za jménem hraběnky Hohenebsové skrývá. Zbylou práci vykonal útočník sám: tvář znal a poznal, protože ji prý před čtyřmi léty zblízka viděl v Budapešti. (Ale i v této věci lhal: Alžbětu mu zřejmě ukázal nezjištěný komplic.)

Anarchista Luigi Lucheni při zatýkání - hrdý na svůj čin, s úsměvem na tváři

Dalším šokujícím zjištěním byl způsob provedení činu: právě tak primitivní jako rafinovaný. Jak se k ustrnutí veřejnosti ukázalo, němý smrtící zásah byl veden šestákovým pilníkem, koupeným o týden dřív u vetešníka a pečlivě vybroušeným do účinnosti jehly.
Vrah se jmenoval Luigi Lucheni. Pětadvacetiletý italský dělník, posledním zaměstnáním přidavač na stavbě pošty v Lausanne. Anarchista, který v individuálním teroru spatřoval cestu ke spáse zkaženého světa. Přísahal prý kamarádům, že zabije nějakého vysoce postaveného buržousta v odvetu za bídu svou i soudruhů.

Luigi byl nemanželské dítě, svoje rodiče nikdy neviděl, matka ho odložila do nalezince. Vychovali ho pěstouni, do školy chodil dva roky, od deseti pracoval. Věčně střídal zaměstnání. Byl pomocníkem kameníka, tahal pražce a kolejnice na stavbách železnic, pak se dal na vojnu a zúčastnil se italského tažení do Habeše, dělal sluhu a lokaje v knížecím paláci, bezúspěšně se pokoušel získat místo bachaře či narukovat do cizinecké legie. Nakonec skončil v armádě, ale byla to armáda italských polovičních bezdomovců, kteří jako nejlevnější gastarbeitři proudili přes Alpy do vyspělejších zemí evropského vnitrozemí. Tam za mrzkou mzdu vykonávali těžké práce, které se místnímu obyvatelstvu příčily.

Pokud vím z archivních záznamů (a také z pohotové novinářské fotografie), když Lucheniho chytili a odváděli, usmíval se a vítězoslavně si notoval revoluční píseň. A při prvním výslechu vypovídal, kupříkladu na otázku: „Proč jste zabil císařovnu, která vám nic neudělala?“ – „Bojujeme proti významným a bohatým. Muži jako já zabíjejí císařovny, nikdy ne pradleny.“ Ve vazbě se však Lucheni, přímo prahnoucí po slávě revolucionáře–mučedníka, dozvěděl, že popravy, po níž toužil, se nedočká. Ve švýcarské spolkové republice, na rozdíl od okolních monarchií, neexistoval trest smrti. Což muselo vraha poněkud vykolejit, zřejmě proto písemně proto zažádal, aby byl souzen nikoli v ženevském, ale v locarnském kantonu – v jediném, kde soudy ještě uznávaly i nejvyšší trest, a to stětí. Neuspěl. Jeho žádost byla zamítnuta.

Policejní záznam anarchisty Luigi Lucheniho

Soud s Luchenim, jehož vazby na anarchistické podzemí (ať jakkoli zjevné) se nepodařilo prokázat, začal přesně dva měsíce po atentátu, 10. listopadu. Obžalovaný odmítal obhájce, ale dostal ho, neboť zákon to předepisoval, advokátem ex offo byl určen dr. Pierre Moriaud. Před dvanáctičlennou porotou Lucheni vypovídal to, co už víckrát předtím. Předsedající zopakoval otázku policistů, proč usmrtil císařovnu. Lucheni na to tentokrát odpověděl:

„Chtěl jsem se pomstít za svůj život.“ a otázku po spoluvinících tvrdil: „Žádné nemám, ani jsem nebyl nástrojem nikoho dalšího. Jednal jsem sám a dobrovolně.“ Pořád mlel, jakoby naučeně, brožurkové anarchistické poučky a hesla: „V tomto světě, takovém, jaký je, nestojí za to žít! Je třeba ho zničit!“ A ještě pravidelně dodával: „Kdo nepracuje, ať nejí." Což případně obměňoval: „Smí jíst jen ten, kdo pracuje!“

Dostal nejvyšší možný trest – doživotí. Když mu udělili poslední slovo, prohlásil: „Jsem spokojen! Nemám co dodat! Ať žije anarchie! Smrt aristokracii!“ Vydržel ve vězení dvanáct let. Pravda, po několika letech se pokusil o sebevraždu otvírákem na konzervy, ale nějak se mu nezdařila. Při druhém pokusu byl už úspěšný, 19. října v roce 1910 se v cele oběsil na vlastním opasku. Bylo mu sedmatřicet let. Konec zapomenutého vraha císařovny Alžběty už nikoho nevzrušil.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související