947. schůzka: Jsem racek a nemám žádnou zem, žádný břeh nezvu domovem. Jsem chvíli tu a chvíli tam, od vlny k vlně přelétám...

„Alžbětin život je dodnes živý a působivý. Ta žena byla vzrušujícím způsobem krásná. Prožila výjimečný, neopakovatelný, exkluzivní osud. Toť důvod, proč pořád přitahuje pozornost filmařů a literátů, ba i tvůrců tohoto seriálu. Sotva však představuje velkou, důležitou osobnost dějin. Oč dekorativnější ozdobou historie byla, o to méně se do ní fakticky zapsala. Nic podstatného dějinám přece nepřinesla, nic velkého neučinila ani nedokázala. Oslňovala zjevem, uměla překvapovat, leckdy šokovat nápady a reakcemi. Za efektní skořápkou a okázalými gesty se však nic moc neskrývalo; leda bolestné vzdechy, věčný pocit ublížení, neurózy. Neuměla, ba nechtěla být ani matkou, ani manželkou, ani panovnicí. Odcizila se postupně všem. Císaři, rodině, Vídeňanům, Rakousku.“

Tolik autor knižní podoby Toulek, Petr Hora–Hořejš. Císařovna byla bytost, která nedokázala stárnout. Sissi byla dost inteligentní na to, aby chápala že pohled do zrcadla, na vlastní krásu a velikost nemůže nikdy člověka uspokojit. Velmi toužila po svobodě. Prchala před světem… i před sebou. Nakonec nedokázala žít jinak než daleko od Vídně, od manžela , od rodiny. Žila pro sebe, sama sebou… přitom nic jí nikdy nebylo dost.
A pak přišla tragédie v Mayerlingu… ten 30. leden roku 1889, asi nejsmutnější událost v privátních dějinách Habsburků… Ta způsobila definitivní zlom v Alžbětině zpackaném životě. Potom už žila jenom ze setrvačnosti. Císařovna se proměnila ve vyhaslou bytost.

Sebevražda korunního prince, a zabití (ne–li přímo vražda jeho milenky) nebyla první ranou, kterou Sissi od osudu inkasovala. Bolestná šňůra ztrát lidí, blízkých Alžbětinu srdci, začala fakticky už před Rudolfovou smrtí.
Krátce po svém sesazení spáchal sebevraždu bavorský král Ludvík II., což byl císařovnin milovaný, duševně nikoli retardovaný (to naopak), leč docela vyšinutý bratranec. O osm let mladší než Sissi, znali se od dětství (zámky jejich rodin stály na opačných březích Starnberského jezera, ale hluboké zalíbení v sobě našli až v dospělosti. Ona byla pro něj „Krásnou holubicí,“ on pro ni „Vznešeným orlem.“ Mezi námi – Ludvík Bavorský byl impozantní zjev. Ztepilá postava, černé nakadeřené vlasy, modré oči, slonovinově bělostná aristokratické pleť. Pruský premiér a německý kancléř Otto von Bismarck o něm tvrdil, že to je jeden z největších mozků v Evropě. On tedy vskutku vynikal inteligencí, vzděláním originalitou myšlenek i skutků. On to byl, kdo objevil genialitu Richarda Wagnera. Postavil mu operu v Bayreuthu.

Tato mimořádná osobnost však vykazovala poněkud odlišnou orientaci. Krásný Ludvík byl především homosexuál, který se bezhlavě zamilovával do svých komorníků či operních pěvců, objekty jeho náruživosti se stali (dlužno podotknout: proti své vůli) mimo jiné manžela Alžbětiny sestry Heleny, kníže Pavel Thurn–Taxis, paradoxně i božský Richard Wagner (jinak velký svůdník žen, pověstný svou, řekněme, zanedbaností). Časem se začala Ludvíkova duševní choroba stupňovat; začal žít například v obráceném režimu: ráno večeřel, večer snídal, v létě jezdíval na saních. Všechny jeho excesy Alžběta tolerovala (možná jí dokonce imponovaly); v každém případě však obdivovala Ludvíkovu duchaplnost a originalitu. Jiného názoru byli bavorští ministři, kteří nakonec krále pro nesvéprávnost sesadili a pod ochranou internovali u Starnberského jezera. Během vycházky nejprve Ludvík utopil (patrně) svého psychiatra; vzápětí i sebe. Obě těla byla nalezena v mělké vodě u břehů jezera.

A ještě tu byly další rány osudu, které se na Sissi snesly: Gyula Andrássy. Uherský premiér, poté, co se Rakušané vyrovnali s Uhry. Rok po Rudolfově sebevraždě zemřel na rakovinu. V průběhu několika měsíců zbyl ze zmužilého a pohledného hraběte ubohý věchýtek. A sotva dva měsíce po Andrássyho smrti seděla u své umírající sestry Heleny, které se říkalo Nené. V dalším roce ji zasáhla další smutná zpráva: na koni, při překonávání banální překážky, si zlomil vaz Bay Middleton. Anglický jezdecký trenér. Byl u začátku Alžbětiny sportovní kariéry. Měla k němu nějakou dobu dost blízko. Milenec to však nejspíš nebyl, Alžběta při své frigiditě vystačila klidně s platonickými formami vztahů. Což znamená, že ji sice muži silně přitahovali, dělalo jí dobře, když vzbudila jejich náklonnost; zprudka však (prý) odmítala, když překročili jí vytyčené hranice a dovolili si příliš.

„Bylo jí jedenapadesát, když se syn Rudolf zabil. Během ročního smutku zestárla navenek i uvnitř. Tváří v tvář synově smrti, zlomeny výčitkami a pocitem spoluviny, učinila co kdysi Marie Terezie po smrti svého milovaného manžela Františka Štěpána. Rozdala šperky, zbavila se extravagantního šatníku, valnou část garderoby nechala oběma dcerám.Nadále se už oblékala jen do černého nebo šedě laděného odění. Tvář stále krásnou, nicméně brzy vrásčitou, zakryla závojem, navíc slunečníkem. Rezolutně odmítala se fotografovat či malovat. Její podobu po padesátce tím pádem neznáme, s výjimkou ojedinělých úlovků tehdejších paparazziů.“ (Opět jsme se začetli do knižních Toulek Petra Hory–Hořejše)

Tato opatření učinila i proto, aby skryla příznaky předčasného uvadání. Její oslnivý zjev vinou rasantních diet, kosmetické tyranie a ran osudu nápadně vybledl, což císařovnu tolik let otročící kultu krásy děsilo. Z mondénní krasavice a špičkové sportovkyně, z ženy, vyvolávající srocení davů, se stala nenápadnou, anonymitu vyhledávající „černou dámou.“ Působila dojmem elegantní, dobře zaopatřené vdovy, trávící podzim života na cestách. A pořád utíkala… před někým… nebo před něčím… jak už jsme si řekli, snad nejvíc sama před sebou. Ovšem její proslulé celoživotní tuláctví (zůstala u něj, ba ještě přidala na intenzitě), ztratilo dřívější motivaci. Předtím byly cesty hledáním nových zážitků, ale taky útěkem před nečeřenými problémy s jinými lidmi, před diktátem tchyně, před manželský mi problémy, před falší, intrikami a stereotypy dvorské společnosti. Ostatně se o tom vyslovila ve své básničce:

Marně já musím k nebesům
zavřená vzhlížet, spoutaná,
ten nepřátelský cizí dům
mým steskem jenom pohrdá...

Ke konci života se Sissi ocitala na útěku hlavně sama před sebou. Utíkala před nenaplněností vztahů, před pocity odcizeni, marnosti života a světa. Existují svědectví o tom, jak často uvažovala o smrti. Jak dávala najevo, že by chtěla do »říše zapomnění« následovat svého syna. Její dávná melancholičnosti zahořkla do chronického pesimismu. Vášeň pro extrémní výkony degenerovala úměrně úbytku fyzických i psychických sil na potřebu ustavičného mechanického pohybu v jakémsi bludném kruhu. Jako by se proměnila v živoucí perpetuum mobile. Přestala vyhledávat konkrétní cíle, program improvizovala podle okamžité nálady. Začalo být víceméně lhostejné, kde se nachází, protože účelem pobytu kdekoli bylo zaplnit nicotu v duši, ubít odnikud nikam plynoucí čas.

Nic z jejího vztahu k Františku Josefovi nezbylo? Narodily se jim čtyři děti, ale on to už nebyl partnerský vztah… spíš jakási jeho karikatura. Zaviněná oběma stranami. Spontánní city byly živé jenom na císařově straně. V nitru Alžběty zbyly jen drobné uhlíky. Zájmy i povahami si byly oba tak cizí, že spolužití na distanc oba nakonec přijali jako východisko z nouze. Ona byla exaltovaná, on suchar. Ona sloužila vždy sama sobě, vlastně kráse, zálibám, sportovním koníčkům, on se obětoval službě „svým národům.“ Ona četla Heineho, Schopenhauera, Shakespeara, Byrona, on nečetl vůbec, leda úřední akta nebo vojenské příručky. Ona horovala pro poezii, kterou sama i psala, on byl zaujat především armádou. Těžko bychom hledali dva rozdílnější lidi.

Asi se ti dva vůbec neměli potkat. Teď se občas viděli, snad se i na to setkání těšili, jenomže – vzápětí začalo komunikační řečiště vysychat. On by zůstal, vytrval, ona však nechtěla. A tak vzorný kavalír zas vyklidil pole.
A tak to šlo pořád dokola… Intervaly mezi společně prožitými epizodami se v průběhu času prodlužovaly. Zvláštní přitom bylo, že si nikdy nezačali být úplně lhostejní. Císař nepřestal Sissi zbožňovat, velkoryse přijímal a snášel všechny její vrtochy, nechal si líbit takřka cokoli. Zdálo by se, jako by muž tolik dbalý svého majestátu, zůstával vůči své ženě tak nějak pod pantoflem… (I tak se to dá říct.)

Císař platil své ženě nákladné cesty, koně i vily , dokonce se podílel na vymýšlení krycích názvů pro její eskapády. Jednou zmizela na léčení nemocných plic, podruhé ischiasu, a když se vydávala za svou dostihovou vášní do Anglie nebo Irska, předstíralo se veřejnosti, že vozila malou Valerii za léčbou astmatu. Jak Alžbětina cestovatelská vášeň nabývala na intenzitě, pomalu ztrácel orientaci. Někdy neměl ani tušení, kam mu zase zmizela: „Mé myšlenky Tě sledují, aniž by věděly, kde Tě mohu najít.“ Anebo třeba zase: „Protože nevím, kam mám své řádky adresovat, nechám je dnes ležel, později budu pokračovat a předám je k doručení, až mi telegraficky sdělíš místo svého dalšího pobytu.“ Když mu dovolila, aby ji na pár chvil navštívil, všeho nechal a blaženě jel. Po návratu ho pak přepadaly chmury: „Jsem velmi smutný, zvlášť po našem posledním, bohužel tak krátkém a poněkud chvatném, přesto však vskutku příjemném pobytu. Byla jsi tak mimořádně milostivá, šarmantní a milá – znovu Ti za to co nejvřeleji děkuji.“

Šlo–li o Sissi, dokázal být nejenom císařsky velkorysý, ale i cudný jako adjunkt. Alžběta uměla jeho oddanost rafinovaně zneužívat – na druhé straně ale nelze říct, že by k němu byla vždy jenom rezervovaná nebo netečná. Zpětně totiž žárlila na Kateřina Schrattovou ( kterou mu kdysi iniciativně podstrčila coby náhradu za sebe). Nebyla s to se smířit, že si manžel zvykl na bábovky, plytkou konverzaci a zaoblené proporce té dámy.

Tvůj tlustý anděl přijde už
brzy, už růže voní.
Můj Oberone, jen se vzmuž
a netrap se tak pro ni.

Domeček jako klícku má.
Tam u pelargonií
se chudák Schrattová
cítí být Titánií.

Sissi občas Františku Josefovi říkala „pane Schratt.“ Osten žárlivosti v té přezdívce bezesporu byl. Alžbětina dvorní dáma Marie Festeticsová výstižně napsala: „Musím říct, že si císaře vážila a mělo ho ráda, určitě ho však nemilovala.“
Jedna z mnoha cest vedla Sissi do Paříže, a byla to cesta velmi smutná. Na jaře 1897 tragicky zahynula její nejmladší sestra Žofie, vévodkyně z Alençonu – žena, kterou si měl brát bavorský král Ludvík II. (ten se už naším příběhem mihnul). Žofie se zúčastnila senzačního vynálezu bratří Lumièrů – jednoho z prvních filmových představení. Vznícením filmového pásu vznikl v sále požár. I když vévodkyně mohla uniknout, spěchala zachraňovat ohrožené. 113 diváků uhořelo. Žofii identifikovali podle chrupu.

Než zemřel Rudolf, energicky stavěla svůj vysněný palác Achilleión na ostrově Korfu – se vší výstředností vymýšlela, jak mu vnutit starobylou antickou strukturu a zachovat přitom standardy nejmodernějších představ o luxusním bydlení. (V požadavcích na pohodlí a hygienu byla pravým opakem Habsburků – těm v Hofburku stačila přenosná gumová vana, zatímco ona musela mít přepychové koupelny a bazény, obložené mramorem.) Mínila na Korfu v poklidu dožít. Být daleko od ruchu světa a dvora, únavného příbuzenstva a manžela, a naopak blízko antickým mýtům a historii, milované staro– i novořečtině a zejména duchovnímu bratru Achillovi. Po událostech v Mayerlingu se jí však dobrovolná izolace stala noční můrou, klid ji nutil k návratům do znepokojivých vzpomínek. Nakonec nechala honosnou vilu nedodělanou, dokonce navrhla manželovi, ať se Achilleión prodá. Taková náladovost překračující všechna měřítka byla i na veletrpělivého císaře příliš. Označil ji za skandální a prodej vily (ostatně takřka neprodejné) zakázal. Později Achilleión koupil německý císař Vilém II.

Už nechtěla vlastnit ani budovat nic, už si přála zůstat jen přelétavým motýlem. Anebo lépe – jak to napsala v jedné básni – rackem bez země. Tu její básničku – asi nejznámější ze všech – jsme už na začátku slyšeli, ostatně vypůjčili jsme si ji i pro titulek dnešní schůzky. Císařovna Alžběta – Sissi – toho napsala víc.

Na verandě mramorové,
kde se planá réva pne,
vanilka a pyšná růže
vzduchem voní omamně,

kde ledovec v modré výši
jiskří barvou červánků,
když se v záři zlatorudé
slunce chystá ke spánku,

tady jsme se sešli znova.
Po roce. Jak ten čas běží!
Zatím naše láska mrtva
na márách tu tiše leží.

Mluvili jsme o všem možném,
smáli jsme se vesele,
přitom v srdci bolela nás
blízkost oné zemřelé.

Při rozchodu vyprosil sis
polibek. A najednou
obraz dávno zasunutý
vynořil se přede mnou.

Myslím na ten dávný večer,
zima byla, sněžilo,
když mé políbení žhavé
poprvé tě spálilo.

Lásko v sněhu narozená!
Dnes, když v plném rozkvětu
léto voní kolem tebe,
ty, ach, mrtva ležíš tu!

Zanedlouho ležela na márách její nijak blíže nespecifikovaná láska, ale – ona sama.