944. schůzka: Tereza Stolzová, narozená v Čechách jako deváté dítě řezníka Stolze z Kostelce nad Labem

„Byla v pořadí devátým, předposledním dítětem (po ní přišel na svět ještě jeden sourozenec) Jana Stolze, řeznického mistra a kosteleckého měšťana, jemuž patřil dům číslo 67 nedaleko radnice, k němuž byly přistavěny stáje a chlévy pro dobytek, velká stodola, pěkných pár strychů polí, navíc velká louka. Stolzovým se nevedlo špatně, ale – měli se co ohánět.“

Tyto a ještě další informace jsme se dozvěděli z knihy komerčního inženýra a regionálního badatele Otakara Špecingra. První dítě se Stolzovým narodilo až pět let po svatbě; další však následovaly ve víceméně pravidelných rozestupech. Ze všech potomků se největší pozornosti těšila Rézinka, jak jí doma říkali. Byla roztomilá a hravá, pořád se smála, dlužno konstatovat, že nezlobila a nikdy bez důvodů neplakala. Milovala loutkové divadlo, které se u Stolzů hrálo pro děti ze sousedství. Její dětství probíhalo radostně, až do věku šesti let, kdy jí otec zemřel. V té době už byla většina jejích sourozenců mimo domov. Za živobytím, nebo na konservatoři, což ukazuje, že Stolzovic rodina byla velice muzikální. Zřejmě po mamince Anně. Od mlada zpívala na dobře vedeném kosteleckém kůru krásným, plným sopránem. Pak tu ještě byl pan učitel a později řídící kostelecké školy Josef Neruda. Kromě toho, že to byl vynikající kantor, tak proslul v kraji jako bravurní a všestranný hudebník. Hrál na několik nástrojů a kapela, kterou založil a vedl, patřila k nejvyhlášenějším. Patrně to byl on, kdo stál u zrodu české polky. Učil Stolzovy děti, dával jim i hodiny hudby.

„Josef Neruda učil hudbě a zpěvu Antonína a především pak dvojčata Ludmilu a Františku, dále Václava a Františka, ale nejvíc se zasloužil o rozvoj očividného nadání Rézinky. Učil ji hře na klavír a položil základy (za přispění maminky) k jejímu budoucímu pěveckému umění. Oběma ovšem přinášelo problémy (už od dětských let) občasné Terezino churavění, které se dotýkalo i hlasivek.“

Tereza, stejně jako několik jejích starších sourozenců, studovala na pražské konservatoři. Tu předtím absolvovala dvojčata Ludmila a Františka. I když ještě zdaleka nebyla plnoletá (tehdy musel jedinec mít za sebou 24 léta svého života, aby dospěl), a ony dvě dívky byly teprve sedmnáctileté; přesto nezůstaly doma – lákány vidinou uměleckého života odjely do Terstu. Tam se jich ujal skladatel a dirigent Luigi Ricci, který jim zajistil angažmá v terstském Teatro grande. Soubor si vymohl dovolenou (odjel kolektivně do Oděsy) pravda, ta dovolená byla pracovní, protože se tam vystupovalo. S úspěchem. Vztah Ricciho k dvojčatům Stolzovým (k nerozeznání podobným) vzbuzoval pozornost a dokonce i pobouření. Prohlašoval se za jejich ochránce a opatrovníka. V hotelu bydleli v oddělených pokojích. Navenek se tedy vše dálo v počestnosti… Proč ona pozornost? Ty ty místnosti spolu sousedily a navíc je spojovaly dveře, ukryté do přistavených skříní. Trojice toho bohatě využívala. Když dívky dosáhly plnoletosti, Ricci se oženil s jednou z nich, s Ludmilou, leč soužití ve třech pokračovalo. Ludmila porodila dceru Adelaidu, Františka přivedla na svět nemanželské dítě, syna Luigiho (jehož otcem byl Ricci).

Je na čase, abychom se vrátili k nejmladší dceři Stolzových. Tereze se její zdraví upevnilo do té míry, že se mohla přemístit do Prahy a tam navštěvovala soukromou pěveckou a dramatickou školu, což se ukázalo pro budoucnost jako přednost, neboť tehdejší pěvci vystupovali strnule, v patetických pózách, které se míjely s jevištním dějem, zatímco Stolzová se v Praze naučila kromě zpěvu bohatému hereckému projevu, což bylo později u ní velice oceňováno. Na pražskou konservatoř byla přijata, ale nedokončila ji. Dva důvody: zhoršený zdravotní stav, a potom profesor Gordigiani. „Váš hlas toho moc neslibuje.“

Poté, co tohle od Gordigianiho Tereza vyslechla, tak si ještě přečetla článek v pražské Bohemii, že ve Velké opeře v Paříži se nabízí pro sopranistku angažmá. Gáže činila 180 000 franků. V těch novinách byla ještě zmínka o ní samotné. Tvrdilo se tam, že se Stolzová rozhoduje, zda má dát přednost této příležitosti, nebo odejít do soukromí a vdát se. Tereza dala přednost třetí možnosti – toužila stát se žačkou u věhlasného milánského profesora Lampertiho. Ten si však vybíral jenom ty nejnadanější adepty. Zkouška u něj dopadla dobře, Lamperti ihned souhlasil s jejím školením… tedy: spíše doškolením. Profesor velmi přesně rozeznal možnosti toho nevšedně nadaného hlasu, takže na začátku upustil od koloratury a soustředil se především na kantilénu, na rozvinutí bohatého dramatického sopránu. Italská škola belcanta zaznamenala další úspěch, když Lamperi – po nezvykle krátké době osmi měsíců – prohlásil: „Už není v čem pokračovat.“ Tereza Stolzová byla připravena na svou oslňující uměleckou dráhu.

Odjela do Terstu (tedy ve stopách svých sester). On se tam totiž bratr Václav stal nájemcem divadla, a kromě byl oceňovaným učitelem hudby. Svou sestru podporoval a vůbec se o ni vzorně staral, takže mohla pokračovat nejenom ve studiu zpěvu, ale přicházely už i nabídky na veřejná vystoupení. Dostalo se jí prvního uznání, když zpívala v Haendlově oratoriu Juda Makabejský, a přednesla sopránový part ve Verdiho Trubadurovi. Pak ji ještě školil její švagr Luigi Ricci, načež ji Itálie nějak omrzela, a ona si to nenamířila nikam jinam – než na východ. Nikoli však na Slovensko… ani na Ukrajinu… a ani Rusko to nebylo; cílem její cesty se stalo gruzínské hlavní město Tbilisi. Tenkrát se ovšem ještě jmenovalo Tiflis.

Angažovala ji tam italská operní společnost, a Tereza debutovala opět Verdiho opeře, v Ernani. S různými italskými společnostmi pak putovala křížem krážem po velkých městech, tentokrát už po Rusi, angažován přitom byl (jako hobojista a klavírista) i její bratr Antonín. Velmi jí napomohlo, že v Rusku tehdy působil Federico Ricci, bratr Luigiho ( inu, svět byl malý už tehdy), a ten byl spoluautorem některých oper svého bratra a stal se v Petrohradě dokonce dirigentem carských divadel. Velký úspěch se konal v Moskvě, a pak i v Cařihradu, pokaždé díky výkonu Terezy Stolzové.

„Z listu přátelského se dozvídáme o vyhlášené zpěvačce, slečně Terezy Stolzové z Kostelce nad Labem,“ napsaly pražské Národní listy. „V Cařihradě při vlašské opeře zpívala se skvělým výsledkem. Před představením obdržela výborná tato zpěvačka od ctitelů svých náramek se čtyřiceti malými brilianty a prsten s jedním větším briliantem. V divadle pak rozdáno 300 exemplářů fotografované podobizny slečny Stolzové.“

V divadle člověk nesmí mít srdce

Terezino umělecké putování trvalo celých pět let. Během nich se o ni ucházel dirigent Angelo Mariani. Byl jejím hlasovým poradcem, leč toužil se stát i něčím víc, totiž jejím manželem. I když Mariani pro Stolzovou hodně znamenal, byl její vztah k němu zdrženlivý. Došlo sice k zasnoubení, nikoli však k sňatku. Proč Tereza Angela odmítla? Protože ji všude doprovázela aféra Luigiho Ricciho s jejími sestrami dvojčaty. V divadelních kruzích zůstávala předmětem stále se opakujících řečí. Proto se snažila odolávat jakýmkoli citovým vztahům – v duchu svého předsevzetí. Traduje se její (byť ne úplně doložený) výrok: „V divadle člověk nesmí mít srdce.“

Mariani byl dlouhým spolupracovníkem Ludwiga van Beethovena, a byl to nejspíš on, kdo Stolzovou seznámil s hvězdou operního nebe nejenom italského, s Giuseppem Verdim. Verdiho na té české pěvkyni zaujaly její osobní a umělecké dispozice. Vážil si jich. Tereza byla zvídavá a učenlivá, houževnatá ve studiu a spolehlivá. Jakmile začala spolupracovat s Verdim, respektovala rady zkušeného skladatele (o dvacet let staršího, než byla ona), ale to všechno by nebylo stačilo k tomu, aby se stala dokonalou verdiovskou interpretkou. Dopomohlo k tomu především její pěvecké a dramatické umění – odpovídalo Verdiho požadavkům a představám. Kovově znějící jasný soprán širokého rozsahu, výrazný herecký projev, dokonalé frázování a přesná intonace – to všechno v Tereze působivě skloubeno z ní učinilo umělkyni, kterou měl slavný skladatel na mysli, když komponoval nová díla nebo přepracovával starší opery. Ostatně právě Verdimu je připisován výrok, který pronesl po premiéře své opery Don Carlos v Bologni: „Stolzové se nikdo nevyrovná. Má velký podíl na úspěchu celé mé opery.“

Během jediného roku 1862 zemřel Terezin švagr Luigi Ricci, který stále víc pil, až skoro ztratil rozum. Jeho život se skončil v Praze, kde se měl léčit. Tamtéž zemřela ve stejné době Božena Němcová, kterou Tereza opravdu milovala a jejíž Babičku vozila všude s sebou. A ve stejném roce ukončil svůj život i František Škroup, kterého si Tereza pamatovala z Prahy. Také dcerka z manželství její sestry Ludmily a dirigenta Ricciho – Adelaida, které říkali Lella, což byla velmi nadějná sopranistka – náhle zemřela. Mariani, se kterým se Tereza rozešla, hořel pro hudbu Richarda Wagnera, Verdiho úhlavního konkurenta, pročež ten s ním skončil nejen spolupráci, ale jakoukoli komunikaci. Kromě toho vedl poněkud nevázaný a nezodpovědný život. Tereza ho musela žádat, aby jí vrátil půjčku čtyřiceti dvou tisíc franků (aby kryl dluh v kartách). Zbytek svého života prožil Mariani v nenávisti k Verdimu, své někdejší lásce Tereze i mnohým dalším přátelům. Zemřel na rakovinu. Terezu ze všech těch zpráv obestřel smutek. Neskončí ona jednou také tak? Nezemře vzdálena od své země? V Praze zrovna otevírali Prozatímní divadlo, jako předzvěst připravovaného velkého Národního divadla. Neměla by se vrátit domů?

Verdi obdržel z Petrohradu objednávku na novou operu. Dal se ihned od práce a hned v příštím roce měla Síla osudu v Petrohradě premiéru. Přijetí bylo lichotivé, ale Verdi se stejně po letech k Síle osudu vrátil, připsal předehru, přepracoval závěr a provedl úpravy v partech sólistů. Pro roli Leonory počítal už se Stolzovou. Premiéry předělané opery byla v La Scale (nikde jinde v Itálii se snad nemohla odehrát). Přijata byla nadšeně, přičemž tisk nešetřil v superlativech ani na interpretech. Jedna noviny napsaly: „Signorina Stolz je božská pěvkyně a veliká herečka, jak ji již všichni známe z opery don Carlos. Ve velkém duetu s basem Inkou byli oba vyrušování ustavičným potleskem. V některých fázích vzbudila Stolzová nadšené volání.“ A v jiném listě bylo zase uvedeno: „Slečna Stolzová je i v této opeře nepřekonatelnou pěvkyní, pokud jde o svěžest hlasu a dramatický výraz.“ Do třetice jeden kritik usoudil, že „umělkyně vložila veškerou vášeň, kterou je naplněn její obdivuhodný hlas, do této opery. Když vyjádřila její zoufalá duše v poslední árii rozechvělá slova Fatalia, fatalia (což znamená osud, osud) – podala je s takovým výrazem, že mráz přešel obecenstvo, jak bylo hluboce pohnuto.“

Jednou z největších dějinných událostí šedesátých let 19. století se stalo vybudování Suezského průplavu. Projekt vypracoval Alois Negrelli, zakladatel železniční sítě v českých zemích, jak jsme si ostatně už pověděli v Toulkách minulý měsíc. Otevření dokončeného kanálu mezi Středozemním a Rudým mořem bylo zamýšleno a skutečně provedeno s velikou pompou v listopadu roku 1869. Součástí oslav měla být i premiéra úplně nové opery z historie Egypta, v divadle, postaveném k tomuto účelu v Káhiře. Téma poskytl náhodně nalezený prastarý papyrus, na jehož základě byla zpracována legenda o Aidě, ethiopské princezně, která žije na egyptském dvoře jako otrokyně. Pak se všecko až neskutečně zamotá, leč já vám rozhodně nechci prozrazovat pointu onoho příběhu, pakliže jste na Aidě ještě nebyli. Podstatné je, že v té době slavný Giuseppe Verdi procházel obdobím mimořádného obdivu k české zpěvačce Tereze Stolzové… až to vzbuzovalo pozornost. Říkalo se, zda nebyla opera Aida příčinou, anebo spíše už následkem jeho citového vztahu ke Stolzové. Titulní roli psal Verdi každopádně Tereze na tělo, leč v káhirské premiéře si ji nezazpívala. Ostatně nezúčastnil se jí ani Verdi. První evropské provedení na sebe však nedalo dlouho čekat. Publikum ji zhlédlo (a vyslechlo) 8. února 1872, samozřejmě v milánské La Scale – s Terezou Stolzovou v titulní roli.

Představení proběhlo za velkých ovací. Verdi, který byl na své spolupracovníky velice náročný, se přitom netajil vůči Stolzové s uznáním. Přiznal ji zásluhu na úspěchu inscenace a dokonce i podíl na vzniku díla, a to tedy něco znamenalo. Za dva roky nato zaznělo poprvé – tentokrát v katedrále San Marco v Miláně – Verdiho Requiem. Řídil je sám autor. Sopránový part zpívala Stolzová. Poté bylo Requiem provedeno ve stejném obsazení v milánské La Scale, brzy nato v Římě, v Paříži, v Londýně a ve Vídni. Byla to léta Verdiho triumfů, jakož i nejslavnější umělecké období Stolzové. Spolupráce mezi těmi dvěma byla v té době nejužší, což zavdalo další vlnu klepů a ostouzení soukromého života skladatele a pěvkyně. Novinové narážky vyústily v hotovou kampaň. Jeden časopis se ptal, zda je nutné, aby Stolzová přijímala Verdiho opakovaně za zavřenými dveřmi na hedvábné pohovce. Pomineme–li fakt, jak novinář zjistil, že za zavřenými dveřmi čekala Verdiho hedvábná pohovka s Terezou na ní, můžeme si stejně položit otázku, zda se všecky ty dohady o jejich milostném vztahu zakládaly na pravdě…

Starý Verdiho komorník po letech prohlašoval: „Kdykoli signorina Stolzová přijela do paláce, zůstávala v pokoji, aby se milovala s maestrem.“ Kdoví… Možná to tak bylo. Anebo nebylo. Zřejmě se musíme smířit s tím, že poměr mezi geniálním skladatelem a velikou interpretkou jeho děl zůstane navždycky pouze jejich tajemstvím, které si vzali s sebou na věčnost.

Dvaačtyřicetileté Tereze Stolzové přišlo pozvání do Petrohradu. Byl to zájezd s tragickým zakončením. Při jedné jízdě s ruskou trojkou na saních ji zachvátila zimnice Objevila se u ní bronchitida a hlasivky začaly vypovídat službu. Stalo se to na samém konci zájezdu, na veřejnost nic neproniklo, ale přesto tehdy co nejrychleji odjela, bez jakéhokoli rozloučení. Poté ještě příležitostně zpívala, v roce 1879 vystoupila na veřejnosti v Requiem v La Scale. Provedení řídil autor. Bylo to její poslední vystoupení. Rozhodla se ukončit kariéru dřív, než by její umění začalo upadat. Zasloužila se ale o to, že v Praze uvedlo Národní divadlo provedlo premiéru Verdiho Othella necelý rok po premiéře.

„Giuseppina, bývalá pěvkyně a členka La Scaly, pomáhala Verdimu v jeho začátcích a po odchodu z divadla zasvětila svému slavnému muži zbytek života,“ píše ve své práci muzikolog Bohumil Plevka. „Jako milující žena byla žárlivá a bála se o Verdiho. Zní proto až neuvěřitelně, že původně napjatý vztah mezi ní a Terezou se postupně měnil v trvalé přátelství. Stolzová docházela do jejich rodiny, a ukázalo se, že styk je prospěšný pro skladatele i pro jeho osaměle žijící někdejší slavnou interpretku. Hlavní životní starostí obou žen byla péče o Verdiho. Giuseppina mu byla oddanou manželkou ještě dvacet let, a až do konce svého života přítelkyní Terezy Stolzové. Verdi tvořil do vysokého věku. Bylo mu téměř osmdesát let, když dokončil svoji poslední operu Falstaff. Hned po premiéře se ohlížel po námětu další opery, ale už to nešlo. Byl poloslepý, polohluchý, třásly se mu ruce, špatně mluvil.“

Zemřel v lednu roku 1901. A za půldruhého roku ho následovala Tereza Stolzová. Měla zdravotní problémy od mládí a v pozdějších letech se nemoci jenom zhoršovaly. V dopise do vlasti o svém špatném zdraví napsala: „Devět dní nejím nic jiného než mléko, a není mi lépe.“ V srpnu 1902 zemřela a byla pohřbena na ústředním hřbitově v Miláně. Na hrobě leží velká kovová deska s reliéfem kříže a s italským textem, který v překladu zní: „Tereza Stolzová, narozená v Čechách, vychovaná pro umění, žila a zemřela v Itálii. Připojila k síle a ušlechtilosti zpěvu, který ji proslavil, ušlechtilost a sílu ducha, pročež byla milována oddanou láskou a bude dlouho oplakávána.“