939. schůzka: Znám křišťálovou studánku

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Václav Sládek – pamětní deska na budově OA v Praze

Zbiroh. Postaru je to Zbirov, městečko poblíž Rokycan. Nalézá se v kraji polí, luk, skal a lesů, které jsou vlastně pokračováním lesů křivoklátských; jinak leží též v kopcovině, jíž se říká Brdy.

Kromě existujícího vojenského újezdu Brdy a neexistujícího radaru tamtéž proslula tato krajina písničkami a pověstmi. Městečko Zbiroh je bohaté. Ani ne tak majetkem, který lze ostatně získat také kdovíjak. Aniž kvůli zámku, byť v něm maloval Alfons Mucha svoji Slovanskou epopej. Ani hned dvojí muzeum by na věhlas nestačilo (jedno vlastivědné, a to druhé, které bylo věnováno zdejšímu rodákovi). Jméno onoho rodáka je hodno zapamatování, pro generace současné i ty budoucí: Josef Václav Sládek.

Rodný dům Josefa Václava Sládka ve Zbirohu. Dobová fotografie

Hříbek jsem, a z vlhkých lesů,
jak mi přišla v noci k slechu z
z kapradí a snítek mechu
skřítků pohádku vám nesu

Někdy mi jich pod klobouček
usedavá celý hlouček,
a jak měsíc kmitá v háji,
o lidech si povídají.

Ovšem Pepík Sládků nevídal jenom idylickou přírodu kolem Zbiroha, a neslýchal jenom pohádky. Vyrůstal mezi živými lidmi, znal jejich unavené obličeje, poznamenané vráskami dřiny a chudoby. Kraj byl sice úrodný, ale nějak v něm všichni jeho obyvatelé nebyli s to uživit se. Bohatý byl ten kraj i na železnou rudu – hamry tu byly už od 12. století. Asi nejhůř na tom byli takzvaní cvočkaři. Ti se sami zavřeli ve studených podzemních sklepech, ve „verštatech“. Pracovní doba: 14 hodin denně. Aby udrželi při životě sebe a své rodiny, museli dát denně čtyřicet tisíc ran kladivem.

Škola ve Zbirohu, kterou navštěvoval Josef Václav Sládek

Drsny jsou mé mravy,
drsná je má dlaň,
drsný vlas mi z hlavy
v drsnou padá skráň.

Drsny chléb i šaty,
drsný je můj pot,
drsné došky chaty
drsný chrání rod.

Drsná na vše strany
řeč má je i smích
a na drsné rány
pláč můj drsně tich.

Sládkův tatínek byl zedník s právem titulovat se pan stavitel. Pan stavitel si musel přibrat i práci rolnickou, aby uživil rodinu. Rodiče velice váhali na tím, jestli prvorozeného ze svých šesti dětí poslat poté, co absolvoval zbirožskou základní školu, na nějaká studia. O jeho budoucnosti rozhodl vzdělaný strýc: předestřel váhajícím rodičům možnost umístit chlapce – bezplatně! – v arcibiskupském konviktě. A to svolili. Bohulibý kněžský úřad se jim pro jejich syna zamlouval.

Kostel sv. Mikuláše ve Zbirohu, dobová fotografie

„Školák putoval ke zkouškám,“ píše literární historička profesorka Jaroslava Janáčková. „A u těch zkoušek v Berouně ho od naprostého fiaska zachránil zbirožský pan farář, když mu celý překlad nadiktoval. V Praze na staroměstském gymnásiu však už Josefa od větného rozboru nespasil nikdo, a tak protentokrát putoval z Prahy dost nevesele. Leč co se mu nepovedlo v deseti letech, v tom uspěl jako jedenáctiletý – a tak vstoupil na novoměstské piaristické gymnásium.“

Jak se vedlo studentu Josefovi na pražských studiích? Nijak zvlášť dobře. Na tu zkušenost svého života nikdy nezapomněl. „Nevlídné, ba kruté bylo ovzduší školy novoměstské, kde vládly ledové, strašidelné tváře otců piaristů.“ Už v primě se dostal do sporu s pány profesory, a vyfasoval slabou známku z mravů. Což bylo nebezpečné, neboť „slabá známka z mravů“ neopravňovala k bezplatnému studiu. Nad Sládkem musela opět zasednout rodinná rada, ta ale byla naštěstí shovívavá.

Logo

Josef přestoupil na staroměstské Akademické gymnásium (které vzniklo z nižších tříd jezuitské university, Akademie), a na tomto renomovaném, nejstarším gymnásiu ve střední Evropě došlo u Josefa k obratu. Tady také navázal první přátelství „na život a na smrt“. S hrabětem Václavem Robertem Kounicem. On tam taky studoval. O tři léta mladší ročník než Sládek. Budoucí švagr Antonína Dvořáka. Velice svobodomyslný člověk. Později daroval svůj brněnský palác vysoké škole v Brně. A nadaci na stavbu studentských kolejí tamtéž zřídil. A jako poslanec se zasadil za osmihodinovou denní pracovní dobu dělníků, za rovnoprávný přístup žen k zaměstnání a zrovnoprávnění českého jazyka na pražské universitě (čímž lehce prozrazujeme téma některé z příštích Toulek českou minulosti).

„Na gymnásiu se Sládek stal členem literárních kroužků, arci vlastenecky zaměřených,“ píše se ve své knize literární kritik Milan Jankovič. „V jednom z těch kroužků se seznámil i se Svatoplukem Čechem. O leccos se začal zajímat, lecčíms se trápil, a po lecčems toužil.“ Toužil po velikém činu pro vlast – a po lásce. (Logické. Tedy to druhé. To první se v dnešní době stavá anachronismem. Bohužel.) „Dostavují se pochybnosti mládí, nespokojenost se sebou samým i s poměry kolem. Dochází ke konfliktu s rodiči, kteří z něho chtěli mít kněze. Syn se vzepře a pouští se po maturitě na vlastní pěst do studia fyziky a přírodopisu. Otec mu další hmotnou podporu odepřel.“

Jan Vilímek: Svatopluk Čech

Jeho přítel hrabě Václav Kounic ho ale podporuje (přítel hrabě hmotné starosti neměl). Radil mu dokonce, aby použil přesvědčovací metody, jaké se venkovanu Sládkovi při jeho povaze hodit nemohly: „Bude–li třeba, vem pistoli s sebou, a řekni, že se zastřelíš – je to velmi obyčejný prostředek morálního tlaku, a velice dobře působí.“ Přesně tohle mu doporučoval sedmnáctiletý Václav, budoucí doktor práv, přezdívaný později „Rudý hrabě.“ (Taky si na něj posvítíme.) Sládek si přivydělává kondicemi, honoráři za překlady, pomocnými pracemi v muzeu. Přitom se učí několika jazykům (to mu také doporučil jeho spolužák Václav Kounic). „Naučení se řečem je nevyhnutelné, chceš–li někdy psát.“ To studium se mu docela dařilo. „Franštinu tak dalece znám, že rozumím všemu, co v té řeči psáno; angličtina (ač ji čísti neumím) jde mi skorem již také tak; budu hledět naučit se ještě řečem slovanským.“ Řeči se mu budou hodit. Až se jako třiadvacetiletý vydá do Ameriky.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související