924. schůzka: Upomínka číslo 139

Jan Vilímek: Zdeněk Fibich
Jan Vilímek: Zdeněk Fibich

Dnes vám dáme v tomto vysílacím čase a v pořadu Toulky českou minulostí nahlédnout do osudů českého skladatele, jehož životní data si oblíbil každý žáček hudební nauky.

Narodil se v roce 1850, zemřel roku 1900. Nic lehčího na zapamatování není. S peripetiemi, jež přineslo jeho padesát let, je to už složitější, stejně jako není jednoznačná trvanlivost jeho díla. Na čas, který mu byl vyměřen, nám toho zanechal hodně, ale v podstatě až do dnešních dnů se dochovala a stále zní v nejrůznějších úpravách jen jedna – Upomínky číslo 139, zvané též Večery na Žofíně, proslavená však světoznámým houslistou Janem Kubelíkem jako Poem. V této souvislosti jméno naskočí takřka automaticky: Zdeněk Fibich. Ve skutečnosti však dostal při svém křtu jiné jméno. V matrice je zapsáno: Zdenko Fibich. Ať tak či onak, je to muž, kterého nemůžeme v mozaice českých dějin vynechat.

Zdenko – či jak se mu říkalo později – Zdeněk Fibich přišel na svět v osamělé myslivně, notný kus od poslední domků ve Všebořicích, vesničce, která se nachází u Dolních Kralovic, dnes docela nedaleko břehů želivské vodní nádrže ve středních Čechách. Novorozenec pocházel z rodu myslivců v auersperských službách. Jeho otec Jan Fibich zastával místo lesmistra a později lesního rady knížete Auersperga. Rodina Fibichů si žila blahobytně. Kromě hmotného dostatku tu byla i maminka, která pocházela z Vídně, kde byl její otec továrníkem. To ale nebyla ani tak továrna v novodobém smyslu, spíš velký závod řemeslný. V kultivovaném měšťanském prostředí získala dívka zájem o kulturní hodnoty, o literaturu, o hudbu, čemuž všemu se pak učil její synek, totiž naslouchat hudbě, vnímat hru tónů jako nový svět, a když trochu povyrostl, tak se mu dostávalo vyprávění o divadle, ve kterém má hudba hlavní slovo. To vše mu splývalo s kouzelným prostředím Všebořic. Chlapec Zdeněk vybíhal do blízkého háje a hladil tam kmeny bříz a vedl s nimi řeči jako s vílami. Perfektní umělecká přípravka. A k tomu lidové pověsti o blízkém Blaníku, o Tomanovi a lesní panně.

02841830.jpeg

Devět let strávených ve Všebořicích mělo na utváření jeho osobnosti a jeho umění podstatný vliv. Do své rodiny budoucí skladatel dokonale zapadl. Sešvagřením se stali jeho příbuznými dva umělci, těšící se světovému jménu: klavírista Alexandr Dreyschhock a houslista Raimund Dreyschock. Rodové nadání v jiném uměleckém oboru, v malířství, lze doložit u jednoho z jeho předků, Jana Fibicha, který si v druhé polovině 17. století dobyl jako malíř nemalé obliby.

Zdeněk Fibich asi jako jedenáctiletý (olej nezjištěného autora vídeňské školy)

Co se Zdeňkem, jehož talent byl i v dětských letech zřejmý? Byl vypraven do Vídně, za dědečkem a babičkou, aby tam studoval gymnásium. Prospíval na něm znamenitě, a tak ho rodiče za výborný prospěch odměnili prázdninovou cestou, která trvala měsíc a na níž ten jedenáctiletý kluk poznal kromě Vídně i Štýrský Hradec, cesta vedla dále až do Terstu a odtud zase zpátky. Zdeněk neputoval samozřejmě sám, doprovázela ho maminka, a on pro svého otce psal cestovní deník, ve kterém osvědčil docela slušnou vlohu literární, i pozorovací smysl. Snad nebude od věci, když do toho deníku nahlédneme, a přečteme si, jak vylíčil cestu do Terstu a pobyt v něm, který ho zvlášť zaujal, protože tu poprvé viděl moře:

"Cesta Krasem se podobá poušti; jen pár větví pořídku tu stojících stromů, k nimž tu a tam nějaký domek se tulí – obráceny jsou všechny zuřící tou bóru na jednu stranu. Hořeli jsme již touhou spatřiti co nejdříve moře, takže jsme vylezli ve vlaku na sedadla, abychom mořskou hladinu dříve uviděli. Tu však odbočovala železniční trať do Benátek a nedaleko nato zakryl nám pahorek další výhled. Náhle však pahorek zmizel a před našimi zraky leželo ve své majestátnosti – Jaderské moře. Dojem, který na mne učinil vznešený, velkolepý, majestátní pohled na moře, nelze ani vylíčit. Němě, téměř bez dechu, obdivovali jsme obrovskou hladinu, která se do nedohledna, pokud náš zrak sahal, před námi rozprostírala a množstvím malých loděk byla pokryta."

Zdeněk Fibich

Při četbě této zajímavé slohovky maně se našinci vkrádá na mysl, jakou zprávu by asi tak poslal dnešní žák Zdeňkova věku. Nejspíš esemeskou: "Moře dobrý. Jinak je to dost hustý. Šnorchluju."

V Praze navštěvuje Fibich hudební školu Bedřicha Smetany, chodí do hodin znamenitého varhaníka Zikmunda Kolešovského. Je mu sotva třináct let, ale už se s odvahou sobě vlastní pouští do hudební skladby. Skládá pár drobných klavírních kousků, jeho impromptu Jaro, opus číslo 1, bylo dokonce vydáno tiskem. Ještě jako třináctiletý student malostranského gymnásia začíná skládat operu Médea, k níž si sám napsal text. Celou ji nedokončil, ale předehru předvedl v Chrudimi, v patnácti letech ji oddirigoval za takového nadšení, že musela být opakována. Všechno nám nasvědčuje tomu, že měl už jako teenager našlápnuto k obdivuhodné kariéře. Složil svou první symfonii, po ní druhou, obě provedl v chrudimském divadle, a to už pro něj měl Karel Sabina libreto opery. Popravdě – Sabina se s ním nedal moc práce, napsal je pro toho čtrnáctiletého kluka jaksi levou rukou, leč v dobovém tisku se mohla objevit tato zpráva: "Pan Zdeněk Fibich, čtrnáctiletý syn pana Jana Fibicha, nadlesního knížete Auersperga, komponuje českou operu Bukovín, z níž jedna romance v Chrudimi se provozovala a velké pochvaly došla."

Fotografie z roku 1885. Zleva sedící: Antonín Dvořák, Jindřich Káan, Zdeněk Fibich. Zleva stojící: Karel Bendl, Josef Bohuslav Foerster, Karel Kovařovic

Poté už měl otevřenou cestu na proslulou konservatoř v Lipsku, kde ostatně učil jeho strýc, profesor Raimund Dreyschock. Po dvou letech mu příznivé hmotné poměry dovolily, aby pokračovat ve své přípravě v dalším velkoměstě, udávajícím tón v kulturním životě, v Paříži. „Díky otci měl doporučení od knížete Auersperga do nejpřednějších pařížských domů,“ píše ve své knize Malá preludia hudební spisovatel a kritik a také hudební redaktor v Československém rozhlase Přemysl Pražák. "Získal si tu brzy nemalou oblibu. Svou hrou a klavír okouzlovat brzy tak, že si ho kdekdo přál mít za učitele hudby a byl ochoten platit mu honoráře na naše poměry až pohádkové. Fibich ještě po letech s humorem vzpomínal, jak ho kterási vévodkyně, stařičká už dáma, náramnou horlivostí zaučovala do společných zvyklostí, neopomíjejíc ani nejmenší podrobnosti. I drobné žertíky si přitom dopřával. Tak vypravoval rád o anglické rodině, matce s třemi dcerami, kterou pravidelně navštěvoval. Neděle byla u nich po anglickém zvyku dnem naprostého klidu a vážného rozjímání. I hudba, pokud vůbec zazněla, musela být přiměřená tomu vážnému dni. A tu Fibich, když ho v jednu takovou neděli požádali, aby něco zahrál, se směle pustil do umných variací na téma české lidové písně Ať se pingl hází na té naší hrázi. Předstíral přitom s úspěchem, že to je téma z Bacha. Náramně se přitom bavil při pohledu na Angličanky, které strnule a s náležitou vážností naslouchaly té bachovské hudbě, nemajíce nejmenšího tušení, jak ošidnou hru s nimi hraje jejich mladičký, ale se světem hudby už dokonale obeznámený host."

Růžena Hanušová jako 14letá. Pozdější první choť Zdeňka Fibicha

Další etapa na Fibichově pouti životem se jmenovala Mannheim, potom návrat do Prahy, a odtud pouť do dalekého Vilna, což je dnešní hlavní město Litvy Vilnjus. Získal tu místo učitele zpěvu na středních školách. Neodcestoval sám, doprovázela ho manželka, se kterou se krátce před cestou oženil. Byla to dcera jilemnického mlynáře Růžena Hanušová. Za rok po svatbě se manželům narodila dvojčata, z nichž jedno Zdeněk pokřtil na počest velikána moderní hudba Richarda Wagnera Richard, druhé dostalo jméno Elsa podle jeho z hlavních postav opery Lohenhrin. A právě teď začala Fibichova kalvárie. Je to příběh jako z nějakého románu noir. Richard bezprostředně po narození zemřel. Elsa sice zůstala, ale stonat začala její mladá matka. Růženina nemoc se zhoršovala, takže k ní do Vilna povolal Fibich její starší sestru Annu. Ta se však brzy rovněž roznemohla a zanedlouho na to zemřela. Po těchto životních ranách neměl Fibich ve Vilnu stání, a jakmile skončil školní rok, vrátil se do Prahy. Čímž jeho křížová cesta ovšem neskončila. Svoji manželku nezachránil, zemřela na podzim téhož roku. Na smrtelném loži prosila svoji starší sestru, pěvkyni Betty, aby se ujala opuštěného manžela a dítěte. Fibich i Betty splnili vůli umírající a v říjnu roku 1875 se konala jejich svatba. Malá Elsa však zemřela za pár měsíců nato. Je to vskutku hrůzná statistika. Během jednoho roku ztratil Zdeněk Fibich svoji ženu, obě děti i švagrovou. Získal však Betty.

Betty Hanušová jako 19letá. Sólistka Prozatímního a později Národního divadla, od roku 1875 druhá žena Zdeňka Fibicha (1865)

"Ta byla tehdy už oblíbenou členkou Prozatímního divadla," uvádí skladatel, pedagog, dirigent a rovněž rozhlasový pracovník Karel Boleslav Jirák. "Altistka krásného, temně zabarveného hlasu a vynikající hereckých schopností… Přešla i do Národního divadla, u něhož setrvala do roku 1891 jako jedna z nejváženějších jejích členek. Od premiéry Hubičky byla první představitelkou všech Smetanových altových úloh, a její pýchou bylo, že jako Radmila ve Smetanově Libuši zapěla první tóny této opery při památném zahajovacím představení Národního divadla. Byla o něco starší než její manžel (o čtyři léta), a tak se mezi nimi vytvořil poměr zralejší umělkyně ke skladateli–začátečníkovi, poměr rázu spíš mateřského. Roku 1876 se jim narodil syn, kterému dali rovněž jméno Richard. Ten se stal významným lékařem, chirurgem a gynekologem. Zemřel v roce 1950."

Richard Fibich - dvouletý syn Betty a Zdeňka Fibichových (1878)

A jsme zpátky se Zdeňkem Fibichem a jeho druhou ženou Betty zpátky v Praze. Podařilo se mu získat místo druhého kapelníka Prozatímního divadla a posléze i operního dramaturga Národního divadla, a v této funkci prosadil uvedení Smetanovy opery Dvě vdovy. Jenomže Národní divadlo ovládla mezitím jiná společnost a Fibicha vystřídal Karel Kovařovic. Na pražskou konservatoř se jako učitel nehodil, protože pro rozhodující činitele byl přílišným modernistou. Svoje nadání a vzdělání mohl uplatňovat pouze jako soukromý učitel za „zlatkové“ honoráře. I tak vychoval mnoho žáků – mimo jiné Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila. Kromě toho nepřestal skládat. Uvedl svou operu Nevěsta messinská, kterou tehdejší nepřipravené obecenstvo nepřijalo, bylo to pro ně dílo nezáživné, vykřičeli je jako postrach a negaci veškeré hudby. Dostala přezdívku Nevěsta messingská, tedy mosazná, což mělo vyjadřovat její tuhost a chladnost.

Jan Vilímek: Karel Kovařovic

Fibich snad měl vzít z toho neúspěchu ponaučení, a nabídnout publiku něco lehčího, líbivějšího, přístupnějšího. To sice mohl udělat, ale zase by to nebyl on. Složil scénické melodramy. Seřadil je v celou celovečerní trilogii na text Jaroslava Vrchlického Hippodamie. Melodram nebyl jeho vynález – víme, že jeho tvůrcem byl Jiří Benda. Prvním Fibichovým melodramem byl Štědrý den na slova známé Erbenovy balady z Kytice. Původně ho psal pro klavír, později ho zinstrumentoval pro orchestr. Dalším melodramem (opět podle Karla Jaromíra Erbena), Vodníkem, dosáhl Fibich značné popularity. Takto podnícen přistoupil k nejodvážnějšímu dílu svého života, k vytvoření scénického melodramu Hippodamie. Myšlenka trilogie pocházela od Fibicha. To on přiměl Vrchlického, aby se pustil do dalšího psaní. Nejprve vznikla poslední část, Smrt Hippodamie, poté napsal Vrchlický Námluvy Pelopovy, a nakonec vznikl střední díl, Smír Tantalův. Na svět přišel úplně nový hudební útvar, který je prokomponovaný stejně jako hudební drama, s tím jediným rozdílem, že text se tu nezpívá, ale mluví.

Plakát Národního divadla: Smrt Hippodamie

Trilogii o Hippodamii napsal Fibich za krátkou dobu, kolem svého čtyřicátého roku. Když ji dokončil, v jeho životě nastal zvrat. Nikoli nová etapa jeho tvorby, ale - láska. Potkali se Zdeněk Fibich a Anežka Schulzová. Její matka pocházela ze známé pražské rodiny. Byla sestrou mladočechů Julia a Eduarda Grégrových, otec byl spisovatel a profesor. Když se stala teprve sedmnáctiletá Anežka Schulzová skladatelovou žačkou, nic nenasvědčovalo budoucímu vývoji. Po skončení výuky se obě rodiny často stýkaly. Ovšem zralý, statný muž s tmavými vlasy sem tam prokvetlými stříbrnou nitkou, s jiskrnýma, živýma očima, s tváří zdobenou o něco světlejším vousem, byl bezesporu zajímavý. Anežka vyrostla z dívčích střevíčků ve štíhlou mladou dámu s bystrýma očima pod výrazným čelem, tvář s pěkným nosíkem, drobnými ústy a kromě toho byla na svou dobu velmi kultivovaná a vzdělaná. Není proto divu, že mezi umělcem a mladou dívkou to zajiskřilo (oba se poznávali ve vzájemných hovorech). Ona obdivovala jeho talent, šíři vzdělání nejen v hudbě, ale i v literatuře a výtvarném umění; on vychutnával půvab, obdiv i pohotovost své společnice.

Anežka Schulzová

Běžný příběh muže okolo čtyřicítky okouzleného mladou dívkou, kdyby nebylo toho, že jeden byl velký umělec a ona nevšední žena. Anežka se bezvadně orientovala v soudobé literatuře, prosadila se jako divadelní kritička. Byla ctižádostivá, pracovitá, vynikala bohatou fantazií. Spoluprací se Zdeňkem Fibichem se pro ni otevřely nové tvůrčí obzory. Fibichovo manželství s Betty se začalo rozpadat. Po šesti letech od prvního setkání s Anežkou se Fibich od rodiny odstěhoval. K rozvodu ale nedošlo. Díky Fibichovi známe celý příběh jejich lásky z dochovaného hudebního díla: Nálady, dojmy, upomínky. Vznikalo na začátku devadesátých let. Jemu bylo jedenačtyřicet, jí třiadvacet. Věkový rozdíl osmnácti let. Díky Schulzové se zachovalo spousta poznámek k jednotlivým "kouskům" a podle nich je možné poměrně podrobně doplňovat Fibichův životopis.

Žofín - místo schůzek Zd. Fibicha a Anežky Schulzové (Vincenc Morstadt - rytina z roku 1830 - 1850)

Po skladateli tehdy žádali nakladatelé skladby blízké salonní literatuře, a tak si zkoušel různé neobvyklé nápady a z této tvůrčí dílny čerpal materiál pro jiná díla. Vydáno bylo 376 skladbiček. Skutečný počet se pohyboval kolem 600 (včetně náčrtků). Skoro všechny kompozice z posledních let Fibichova života nějak souvisejí s Náladami, dojmy a upomínkami. Nejslavnější melodie z tohoto souboru, symfonický obraz V podvečer, je vlastně vylíčením podvečerní Fibichovy návštěvy v rodině spisovatele Ferdinanda Schulze na Žofínském ostrově, s podrobnou charakteristikou všech členů jeho rodiny (jeden z členů rodiny hrál tehdy na cello… odtud se ve skladbě vzalo cellové sólo). A taky se v ní ozývá odbíjení hodin a závěrečné "dobrou noc." Nejkrásnější melodii skladby – motiv Anežčin z upomínek – upravil skvělý muzikant Jan Kubelík pro housle a pod názvem Poem jej zná celý svět. Upomínka číslo 139.

Klavír Zdeňka Fibicha

Muselo to být pro Fibicha značné psychické vypětí, které vyplývalo jak z mimořádného pracovního nasazení, tak i z gradující rodinné krize. Několik měsíců, v době, kdy se odstěhoval od rodiny, se nemohl soustředit na komponování. Tehdy podrobil své dílo přísné revizi a řadu dřívějších skladeb zničil. Na jaře roku 1898 prodělal Fibich spálu. Období rekonvalescence strávil v Třebestovicích u Sadské. V červnu pak podnikl s Anežkou Schulzovou výlet na Rujanu kvůli zamýšlené opeře Pád Arkuna. Zažil tehdy četná zklamání: nebyl hrán a vydáván, jak si představoval; jednání se zahraničními institucemi (jako byly operní domy a nakladatelství) byla bezvýsledná. Od podzimu roku 1900 chtěl Fibich otevřít hudebně teoretické kursy ve svém bytě, uvažoval o několika operních námětech, na žádost dirigenta České filharmonie Oskara Nedbala psal symfonickou báseň Potopený zvon, jeho psychický i fyzický stav mu však nedovolil tyto, jakož i další svoje plány realizovat – ani na operu Paní z námoří podle dramatu Henryka Ibsena nedošlo.

Sklátilo ho podzimní nachlazení, zhoršilo se jeho astma, objevily se další vnitřní komplikace. Fibich musel ulehnout. Nemoc pokračovala neúprosně dál, ovládala ho stále víc, jeho srdce nevydrželo zápal plic zhoršený ledvinovou nemocí. 15. října 1900 Zdeněk Fibich zemřel. 67 dní před dovršením svých padesátin. Malá skupina žáků a důvěrných přátel uložila jeho tělo do hlíny Vyšehradského hřbitova. Brzy po něm následovaly i obě ženy, které zasáhly do jeho života. Poslední vycházka paní Betty Fibichové vedla k jeho a ke Smetanovu hrobu 11. května 1901, za devět dní nato byla po smrti. Anežka Schulzová ztratila Fibichovou smrtí jediný smysl svého života. Když smrt dlouho nepřicházela, vyšla jí dobrovolně sama vstříc jednoho pochmurného odpoledne roku 1905, dva dny po Dušičkách. Bylo jí pouhých dvaatřicet let. Nikdy se nedozvíme, jestli přemýšlela o smrti, už když psala verše libreta k opeře Heda, kterou měl složit její milenec:
"Otevři již vlídně smrti svoji náruč, mír dej srdci mému, které láskou žilo, láskou nyní zmírá..."

Betty Fibichová jako Radmila