925. schůzka: Sissi

Narodila se na Štědrý den roku 1837, v rodinném paláci Wittelsbachů na jedné z nejlepších mnichovských adres, na Ludwigstrasse. Hodiny ukazovaly v ten památný okamžik za dvě minuty tři čtvrtě na jedenáct, a děťátko, které v tento slavnostní den přivedla na svět Ludovika, choť vévody Maxe Bavorského, pokřtili jako Alžbětu Amálii Evženii. Byla to další dcera v početné (během pár let celkem desetičlenné) rodině jinak celkem bezvýznamného bavorského vévody. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že děvče, které právě spatřilo světlo světa, se stane jednou rakouskou císařovnou, třebaže někteří pověrčiví lidé by mohli tvrdit, že to přeci bylo od první chvíle jasné: Sissi se narodila na Štědrý den… v neděli… a navíc měla už při narození jeden zoubek – tak jako kdysi Napoleon.

Sissin tatínek, vévoda Maxmilián, oficiálně titulovaný jako „Herzog in Bayern“ neboli vévoda v Bavorsku, tedy taťka vévoda byl… těžko se hledá výraz, který by jej vyjadřoval. Snad živelný, nescházela mu ani velkorysost, vícekrát dokázal, že má dobré srdce. Aby však zase jeho portrét nevypadal moc idealisticky: v mnohých záležitostech se Max zdál být docela povrchní, a vůbec lehkomyslný, a taky výstřední, jakož i dost narcis. Takže protikladná povaha. Jak se dnes říká: kontroverzní. (Hlavně když se chce naznačit, že my jsme přece lepší než dotyčný jedinec.)

Max se na aristokrata projevoval značně plebejsky. Šlechtické kruhy, zejména dvůr, ho neskonale nudily. Mnohem líp, ba nejlíp se cítil v hospodách rázu lidového, někde u dřevorubců nebo u sedláků; ostatně on mezi ně dokonale zapadl: ráno vklouzl do jelenicových kalhot, které už měly svá nejlepší léta dávno za sebou, na nohy natáhl zelené podkolenky a vyrazil někam do lesa, do hor.

Na různě dlouhou dobu. Taky třeba i na několik měsíců. Nikdo ho celkem nepostrádal. Manželka Ludovika reagovala tím, že raději než svého manžela měla svoje psy, a zavírala se v pokojích s migrénami, ale nakonec jí nezbylo než si zvyknout. Mimochodem: ona a její manžel Max byli bratranec a sestřenice, což zvětšovalo už dost velké riziko genetického zatížení Wittelsbachů. Matka byla Wittelbachová z královské linie, Max z pouhé vévodské. Nicméně krev byla poněkud zahuštěna.

Dá se říct, že prakticky všichni z rodů Wittelsbachů i Habsburků si byli blízkými příbuznými. Navzájem si byli strejčky a tetičkami, sestřenicemi a bratránky, popřípadě synovci a neteřemi, často vícenásobnými. Biologické a najmě genetické zákony se obejít nedají. A tak se jenom v 19. století mezi urozenými Wittelsbachy objevilo kolem třiceti osob deviantních, šílených, degenerovaných. (Dlužno dodat – že by na tom byli Habsburci lépe, to tedy rozhodně nebyli.)

Jeden z Wittelsbachů, bavorský král Ludvík II. zešílel a poté spáchal sebevraždu. I jeho bráška Otto skončil špatně. Po dvacátém roce svého věku se začal vyhýbat kontaktu s cizími lidmi. Byl dán pod lékařský dohled, o jeho stavu byl informován říšský kancléř von Bismarck. Poté byl oficiálně označován za choromyslného. Říkalo se mu Trudnomyslný král. Stal se takovým neovladatelným živočichem, nicméně nikdy nebyl zbaven titulu bavorského krále, na kterýžto trůn nastoupil po smrti svého staršího bratra Ludvíka II. A ještě jedna důležitá okolnost: mnozí příslušníci wittelbašského rodu měli poněkud paranoidní pocit, že jsou neustále sledováni, což se nevyhnulo ani naší Alžbětě.

Sissi se nesmírně ráda koupala v moři; v tom případě však musela být pláž liduprázdná, a ještě navíc ohrazená vysokým plotem. Jako císařovna se v pokročilejším věku dala na veřejnosti zastupovat svými dvojnicemi (například svou kadeřnicí). V úplně zralém věku, zejména pak po sebevraždě svého syna Rudolfa chodila úplně zahalená a pouze v černém. A jedna z jejích sestřenic, Alexandra Bavorská, tu zase pronásledovala neodbytná představa, že je pokryta prachem, pročež ji služebné musely neustále kartáčovat.

Vévoda Max ale na sobě žádné postižení nepozoroval. Ten si dokázal užívat života. Byl jen tak mimochodem výborným chodcem, zvládajícím i ty nejnáročnější túry, a že dobře jezdil na koni, to se víceméně rozumělo samo sebou, a také rybařil, lovil a věnoval se chovu psů na skutečně odborné úrovni; ovšem vůbec nejvíc měl rád koně. (Tedy… kromě žen.) Byl jejich zasvěcený znalec (jak koní, tak žen), a kromě toho uměl ovládnout a vycvičit i ty nejbujnější plnokrevníky (jakož i půvabné reprezentantky něžného pohlaví). Vůbec… tahleta poznámka o specifickém Maxově koníčku zajisté čtenáře zaujme. Žádná sukně si před ním nemohla být jista. Neurozenost dalšího případného exempláře do jeho sbírky mu nikterak nevadila. Jak spatřil pohlednou selku, musel ji dostat. A dokázal s nimi zplodit značný počet levobočků. Kolik jich bylo, to se nikdy nepodařilo přesně spočítat. Ovšem: byl to gentleman. Maminkám svých dětí poskytoval slušné zaopatření na svých statcích. Jeho legitimní dcera Sissi trávila své dětství s kamarády, jejichž podoba s otcem Maxem se věru nedala popřít.

Na novou sestřičku se doma v době jejího příhodu na svět těšili už dva její sourozenci – Ludvík a Helena (ta měla přezdívku Nené). Brzy přibyly ještě další děti: Karel Theodor (tomu se říkalo Gackel), Marie, Mathilda (Mathildu kvůli jejímu pisklavému hlásku přezdívali Spatz – neboli Vrabčák). A na svět přišli ještě Žofie a Max Emanuel (jeho přezdívkou byl Mapperl). Ze všech sourozenců byl Sissi nejbližší Karel Theodor. Ten se (proti všem zažitým šlechtickým pravidlům) věnoval medicíně, vystudoval oční lékařství, a zejména chudé pacienty léčil zdarma. Jednak měl sociální cítění, ale kromě toho on si prostě jako aristokrat stejně nesměl vydělávat obyčejnou prací.

Po kom byla Sissi? Potatila se nebo pomamila? Na to lze odpovědět jednoznačně: zdědila otcovy geny. Což se projevovalo kupříkladu tím, že si i ona velice oblíbila pěší chůzi, a také skvěle jezdila na koni, obdobně jako její táta uměla hrát výborně na citeru, a rovněž zjistila (byť až po čtyřicítce), že má stejně jako taťka básnické střevo, a tak se pustila do čilého veršování.

„Mládí prožila Sissi jako v ráji,“ praví se v díle Petra Hory–Hořejše Toulky českou minulostí, díl devátý. „Po prvních šestnáct let života byla šťastnou, bezstarostnou venkovankou. Většinu roku, od jara do podzimu, trávila rodina v malebné přírodě na západní straně Starnberského jezera, v milovaném zámku Possenhofenu, zvaném též Possi. Tady se naučila šplhat do skal, plavat jako ryba (což dívky jejího postavení rozhodně nedovedly), a zejména skvěle jezdit na koni. Pokud tehdy žena vůbec uměla nasednout a jet, pak pouze bokem, s oběma nohama na jedné straně zvířete, zatímco Sissi jezdilo neslušně jako žokej, k tomu ještě tryskem a často bez sedla. Knižní vzdělání nezbedné divošce rodiče nijak nevnucovali, zato jí dobrácký otec Max dopřál učitele chůze – ten ji naučil chodit velmi zostra, s maximálním nasazením, ale při současné okamžité relaxaci volné, to jest nezatížené nohy.“

A pak přijel – na konci léta 1853 to bylo – do lázní Ischlu třiadvacetiletý císař František Josef I. Habsburkové trávili v Bad Ischlu hodně času, zejména během léta, tentokrát měl však císařův pobyt zcela pragmatický důvod: Měl si zde prohlédnout svoji budoucí manželku, Helenu z rodu Wittelsbachů, jež měla už na vdavky čas, neboť jí bylo devatenáct let. Budoucí ženich přijel na tu obhlídku v doprovodu své matky Žofie. Očekávala je tam Ludovika, Žofiina sestra (což znamená, že si František Josef měl brát svoji sestřenici). Císařský mladý muž byl sice poněkud suchopár, ale co se dívek a žen týká, tak jeho krev přímo klokotala. Maminka, ta pro to měla pochopení. Skrze jistou boubelatou dívku z Kremže diskrétně zařídila, aby byl zasvěcen do tajů fyzické lásky. Dívky od Kremže na Dunaji byly údajně skvělé milovnice. Jakož i kojné. Od té doby se císař této své nové zálibě svědomitě věnoval, a jakmile se v ohnisku jeho pozornosti objevila nějaká pohledná dívka, nenechal ji na pokoji. Neustále znova a znova se zamilovával… jako nějaký študent, což permanentně hrozilo malérem, a tak řešení, oženit ho, bylo nasnadě. Sestry Žofie a Ludovika si sice vyhlídly jako nevěstu pro císaře Helenku neboli Nené, jenomže on se zakoukal do patnáctileté Alžběty alias Sissi. A bylo rozhodnuto. František Josef si jako jeden z mála Habsburků vybral sám.

My jsem se s příběhem prvního setkání Franze Josefa a Elisabeth už setkali, takže se nebudeme opakovat. Svatba se konala v dubnu roku 1854, a za necelý rok nato přišel na svět první potomek císařského páru. Nebyl to následník trůnu. Byla to dcera. Dostala jméno (jak jinak) – Žofie. V její výchově měla hlavní slovo babička. Dětský pokoj zařídila do svého obytného komplexu, nikoli v patře rodičů, a malou Žofii ( a taky následující dvě děti) vychovávala sama, což Sissi těžce nesla; císař však vždycky stál na straně své matky. Jen jednou si císařovna prosadila svou: na cestu do Uher vzala s sebou dvouletou dceru Žofii. Bohužel, děvčátko onemocnělo a zemřelo. Po tomto otřesném zážitku přebrala výchovu své druhé vnučky, jakož i následníka trůn u Rudolfa zcela a nekompromisně babička. Dá se říct, že Žofie děti své snachy Sissi zrekvírovala. „Jedno dítě jsi už zabila! To snad stačí,“ vmetla snaše do očí. A kromě toho byla přesvědčena, že ona – nikoli matka – má tu nejsprávnější kvalifikaci. „Jednoho císaře jsem už vychovala, vychovám i druhého!“ Císařovna musela žádat svou tchyni o dovolení, kdy může přijít ke svým dětem na návštěvu a pohrát si s nimi. Když se Sissi pokusila o schůzku tajně, tak ji čekalo důrazné pokárání. Služebné totiž měly uloženu povinnost žalovat. Nakonec resignovala. A vyklidila pole. Svou si prosadila až při výchově své nejmilejší dcery Marie Valerie. Ta přišla na svět po desetileté pauze od narození Rudolfova. Říkala své dcerce „Uherské dítě,“ anebo Jedináček. Jedináčka netřeba vysvětlovat; Uherské dítě byla Marie Valerie proto, že Sissi Uhry a uherské grófy vyloženě obdivovala.

Možná na tom mělo zásluhu její přátelství s Gyulou Andrássym, někdejším revolucionářem, poté emigrantem, a nakonec prvním ministerským předsedou v Uherském království po rakouskouherském vyrovnání v roce 1867. (Později také zastával funkci ministra zahraničních věcí Rakouska–Uherska.) Mezi Sissi a Guylou bylo opravdu jenom přátelství. Fámy o tom, že snad Andrássy měl být otcem Marie Valerie, ty zůstaly jenom fámami.

„Intimní život císařského páru byl zřejmě od počátku problematický,“ uvádí lékař, v historii vzdělaný, dr. Hans Bankl, autor knih Nemoci Habsburků a Obyčejné nemoci neobyčejných.

„Temperamentní císař se ocital ve složité situaci, protože Sissi byla – v kontrastu ke svému přitažlivému zjevu – ženou vyloženě chladnou. Tělesná láska ji zajímala pramálo, nanejvýš se sem tam pasivně podvolovala. Ve svém manželství si z erotiky učinila nástroj nátlaku na svého muže. Když se při věčných hádkách s tchyní František Josef nepostavil na její stranu, Alžběta ho okamžitě vykázala ze své ložnice a zamkla se. Odsoudila císaře do role prosebníka. Marně klepával na její dveře po mnoho týdnů.“

Pro mne žádnou lásku,
pro mne žádné víno;
po jednom je špatně,
po druhém je blivo.

Tu sloku si můžeme přeložit do češtiny ještě jinak:

Pro mne žádnou lásku,
pro mne víno ne;
po první je špatně,
po druhém je zle.

V každém případě hezké verše, že. O lecčems vypovídají.

„Ze své krásy učinila Sissi opravdový kult,“ tvrdí dr. Hans Bankl ve své knize Nemoci Habsburků. „V době, kdy byla dávána přednost hodně plným tvarům, prosazovala císařovna ideál štíhlé linie. Nikdo však pro něj neměl pochopení. Sissi byla 172 centimetry vysoká – tedy o několik centimetrů vyšší než František Josef. Její maximální váha však činila pouhých 50 kilogramů. V pase měřila neuvěřitelných padesát centimetrů. Aby si tuto podváhu udržela, opakovala znovu a znovu hladové kúry, podnikala namáhavé jízdy na koni a usilovné pěší pochody. Vedle svých pokojů dala zařídit tělocvičnu a místnost pro masáž.“

Z těchto poznatků jednoznačně vyvodit, že trpěla mentální anorexií, a že ji životem provázelo patologické nechutenství, spojené s velkou hypermanickou čilostí a pohyblivostí. Což bylo pozoruhodné. Přitom jako dítě byla Sissi zdravá. Nicméně od prvního dne manželství postonávala. Po měsíce trpěla záchvaty kašle a stavy strachu, když měla po úzkých schodech sejít dolů. Velmi často měla horečku a cítila celkovou slabost. Protože tvrdohlavě odmítala pořádně jíst, trpěla chudokrevností a trvalým stavem tělesného vyčerpání. Vždy to byl pro ni vítaný důvod k tomu, aby se vyhnula dvorním povinnostem. Pravidelnou měsíční záminkou byla menstruace. Další formou protestu bylo kouření na veřejnosti. A ještě jinou její výstředností bylo, že se během svého pobytu na ostrově Korfu dala tetovat. Na rameni měla tetuáž v podobě kotvy. V deníku její dcery Marie Valerie se o tom dočteme: „Pro císaře to bylo hrozné překvapení.“

O tom, jak se Sissi soustřeďovala na svou osobu (a jen na ni), svědčí její denní rozvrh. Vstávala v pět hodin ráno, v zimě o šesté. Po tělocviku a gymnastice následovala velice chudá snídaně, poté kadeřník. Úprava zevnějšku trvala dvě hodiny – v jednom období si nechala narůst svoje krásné kaštanové vlasy až ke kolenům. V tu dobu si dala předčítat nebo využila času, aby se učila cizím jazykům – nejdříve maďarštině, potom řečtině. Ostatně – své poslední dcerce poskytla výlučně uherskou výchovu a skoro výhradně s ní mluvila maďarsky. V tomto jazyce se bavila i s manželem, zejména na veřejnosti. František Josef maďarsky mluvil i psal dobře. Ale vraťme se k rozvrhu dne: Následovalo oblékání, a to buď do šermířského nebo do jezdeckého obleku. Tyto činnosti zabraly celé dopoledne. K oběhu měla většinou jen polévku, což znamenalo doslova krvavou šťávu, vymačkanou ze polosyrového bifteku. Poté podnikla několikahodinovou procházku, nebo raději namáhavý rychlý dálkový pochod. Kolem páté se znovu převlékla a dala si upravit vlasy.

Když to nešlo jinak, objevila se v sedm večer u rodinné večeře a setkala se tu se svým manželem. Většinou poprvé a jen jedenkrát za den. Od stolu odešla, jakmile to bylo možné. Neexistuje nejmenší důkaz, že by se Sissi zajímala o to, co se děje v okolním světě. Až na jednu výjimku, a tou byly Uhry. Její vliv značně přispěl k tomu, že František Josef nakonec souhlasil s vyrovnáním v roce 1867. To, co jsme už konstatovali. Ti, kteří to odnesli, jsme byli my, Češi.

„V témže roce zazněl poprvé valčík Johanna Strausse Na krásném modrém Dunaji. Jak se jí asi líbil? Vzala na vědomí dílo Adalberta Stiftera nebo Franze Grillparzera? Věděla o tom, že konsorcium dřevařů ohrožuje existenci Vídeňského lesa? Zajímala se o Netopýra… nebo o Wagnerovu Valkýru? Používala telefon, nainstalovaný v císařském sídle v roce 1881? Nebo se její zájem omezoval pouze na koně, tělocvik, hladovění a cestování?“