926. schůzka: Manželství je nesmyslná instituce

Manželé František Josef a Alžběta si rozuměli vlastně vůbec nejlépe, když nebyli spolu. Čím byla Alžběta starší, tím úpornější bylo její úsilí udržet si krásu.

„Protože ještě neexistoval kosmetický průmysl v dnešní podobě, používala k tomu jiné prostředky: obličejové masky z telecího masa, které si přikládala na noc… jahodové zábaly, které díky vitaminu C osvěžovaly a lehce vypínaly pleť… a k tomu ještě parní lázně kombinované s koupelemi s olivovým olejem. Spala bez polštáře, aby si zachovala přímé držení těla, a krk si ovazovala šátkem namočeným v toaletní vodě. Odmítala líčení a parfémování. Rtěnku nahrazovala ve dvorní lékárně připraveným růžovým pudrem. Součástí boje proti stárnutí byla dlouhé hodiny trvající gymnastická cvičení. Ve své tělocvičně měla ribstol, hrazdu a kruhy – ty byly namontovány do dveřního rámu. A k tomu všemu se podrobovala pravidelným hladovkám. Byla přímou předchůdkyní dnešní mánie být fit, být štíhlý, být krásný. Zařazovala do svého rozvrhu mléčné a pomerančové dny. O rozumné dietě a zdravé výživě však nemohlo být ani řeč,“ to napsal o císařovně Sissi vídeňský lékař–patolog, historik a spisovatel MUDr. Hans Bankl ve své knize Nemoci Habsburků.

Jak strašné je zestárnout!

František Josef s manželkou Alžbětou|foto:Profimedia

Alžbětiných podobizen existují desítky… může jich být klidně i stovka. Všechny – až na nějakou tu výjimku – vznikly do roku 1869 (tedy do jejích dvaatřiceti let). Poslední její obraz, tedy podle živého modelu, byl namalován v roce 1879. Bylo–li zapotřebí nějakého nového portrétu, tak se retušovaly starší snímky (což je ovšem groteskní: retuš ji měla udělat uměle starší). Prostě se už nikdy jednoduše nedala malovat, ani fotografovat. Leda tajně… z dálky… anebo zezadu, když jí nebylo vidět do obličeje. Jinak vyloučeno! Jestli vám (tak jako mně) uniká důvod, neboť Alžběta byla velice půvabná (alespoň o ní šla celou Evropou taková pověst…) – prostě nechtěla, aby byl narušen její obraz nedostižné krasavice. Chtěla vstoupit do dějin jako mladá, krásná žena. „Jak je strašné zestárnout!“ postěžovala si své neteři Marii. „Cítit, jak nám čas klade ruku na tělo… sledovat, jak přibývají vrásky… probouzet se se strachem před denním světlem, a vědět, že už po nás nikdo netouží…“ Když bylo císařovně třiapadesát let, zapsala si do deníku: „Není nic strašnější než se postupně stávat mumií a nechtít se rozloučit s mládím. Pak člověk musí chodit světem jako našminkovaná maska – fuj!“

Když byla mladá, obdivovali ji muži i ženy, vychvalovali její půvab, šarm a jakousi tajemnou auru, která ji obklopovala – tím vším bylo její okolí fascinováno. Perský šáh, který přijel do Vídně v roce 1873 (císařovně tehdy bylo pětatřicet let) ji nazýval bohyní… okouzloval jej její úsměv (byť to byl úsměv poněkud specifický, jak si vzápětí řekneme), a vůbec prohlašoval: „Je to nejkrásnější žena, již jsem kdy viděl… Ta důstojnost… Ten půvab!“ (Císařovna arci perštinu neovládala, ale ono se Jeho Veličenstvo vyjádřilo francouzsky.) Pokud měla Sissi nějakou konkurenci na evropských panovnických dvorech, tak snad jedině císařovnu Evženii, manželku francouzského císaře Napoleona III. Sissi se ovšem mohla chlubit bohatšími a delšími vlasy, než jaké měla Evženie; však také jejich úprava zabrala denně dvě hodiny. „Mé vlasy jsou plně vytížené, ale duch přitom zahálí. Obávám se, že skrze vlasy vychází ven do prstů kadeřnice, protože mě potom tak bolí hlava.“ (No… možná ji bolela od toho, jak intenzivně během péče o své vlasy studovala cizí jazyky.) Každých čtrnáct dní si myla vlasy zvláštní směsí ze žloutků a koňaku a poté splachovala „vlasovým lihem“ (jak se říkalo lihu s levandulovým výtažkem). Když jí ve zralejším věku začaly vlasy šedivět, dávala si je tónovat indigem a výtažkem ze slupek čerstvých ořechů. Svoji dlouholetou kadeřnici Fanny odměňovala mzdou vskutku císařskou: dostávala plat universitního profesora.

„Neměla žádný osobní tajný recept, jemuž by plně důvěřovala,“ píše rakouská spisovatelka Karin Unterreinerová, která působí ve vídeňském Hofburku ve vedení císařských apartmánů a také jako kurátorka Muzea Sissi. „Oblíbila si krém, který byl namíchán z bílého vosku, vorvaního spermacetu (což je bílá kapalina, nacházející se v hlavě velryby), dále ze sladkého mandlového nebo sezamového oleje a z růžové vody. Dbala úzkostlivě na to, aby se neopálila, nebo aby se na její tváři neobjevily pihy, které byly považovány ze znetvořující. Jenom bílá pleť byla oceňována jako krásná.“

Sissi však neměla jenom dlouhé vlasy, ale i nohy. Obě císařovny (francouzská Evženie i rakouská Sissi) si svoje dolní končetiny přeměřovaly stužkami, když se jednou setkaly v Salcburku. Sissi byla rozhodně štíhlejší (což zase není divu… při jejích dietách). Nikdy neztloustla (na rozdíl od Evženie). Po pravdě: Sissi sice měla nepochybné osobní kouzlo, ale všechny ty řeči o jejích přímo nadpozemských půvabech přece jenom trochu přeháněly. Leccos napovídají její portréty. Pokud jste si toho nevšimli – ani na jednom se Alžběta neusmívá. Namítne–li někdo, že to zakazovala etiketa – jistě, nebylo zvykem se spontánně a doširoka usmívat, ale – prostě neexistuje ani jeden její obrazy, na kterém by měla byť jen trošku pootevřená ústa. Proč? Sissi neměla zrovna hezké zuby. Nebyly v puse srovnány pravidelně, a už vůbec to nebyly perličky. Přitom v knihách dvorní lékárny se našly zápisy o pravidelném odběru prášku na čištění zubů a taky o různých bylinných výtažcích. Paní Rettyová, babička herečky Romy Schneiderové (která v 50. letech 20. století natočila barevnou filmovou trilogii, v níž hrála hlavní roli, totiž císařovnu Sissi), všude vykládala, že jednou odpoledne viděla v Ischlu v cukrárně štíhlou ženu v černém (v níž poznala císařovnu Alžbětu), jak si vskrytu ve sklenici vody čistí umělý chrup. Jestli to byla pravda, s těmi klapáky, tak asi stejně pravdivá, jako filmy o Sissi. Na těch romantických slaďácích lze shledat kromě půvabu sedmnáctileté Romy Schneiderové pouze jedinou zajímavou věc, totiž že to byly největší kostýmní filmy, jaké kdy Rakousko natočilo.

Ale abychom se prosím vás vrátili k Alžbětině ústní dutině – žádná zubní protéza. Když byla sepsána pitevní zpráva o stavu císařovnina těla po její tragické smrti, výslovně se v ní píše: „Její Veličenstvo mělo dobrý chrup.“ Sissi svoje zuby zakrývala ne snad proto, že byly zkažené, ale že byly nepravidelné. A také byly poněkud zažloutlé. Pokoušeli se jí sice pomoci špičkoví odborníci, leč v době, kdy neexistovala rovnátka a laser, bělící chrup, to byla marná snaha. (Kromě toho císařovna kouřila cigarety. Bez filtru. Zejména během cest v kočáře. Což bělosti jejích zubů nikterak neprospělo.) Takže Alžběta se nejenže dala portrétovat pouze do určitého věku, a zásadně bez úsměvu, ale pokud někde ve společnosti nemohla zabránit konvenčnímu pousmání, činila tak zásadně se staženými rty, a když mluvila, tak jenom napůl pusy. Kolikrát jí přitom nebylo pořádně rozumět.

Každodennní sebezahledění

„Sissi dosahovala své výrazné podváhy opakováním hladových túr čili trvalou podvýživou a sebemrskačským tréninkem,“ píše v devátém díle Toulek českou minulostí jejich autor Petr Hora–Hořejš. „Sledovala každý gram, vážila se po snídani, a během dne ještě dvakrát nebo třikrát, přičemž zjištěné hodnoty si zapisovala do dietního deníku a podle toho určovala, co bude jíst. Kdekoli prodlévala déle, museli jí v pokoji či koupelně instalovat tělocvičnu. Podnikala namáhavé pěší túry, valnou část programu věnovala jízdě na koni či plavání.“ To vše ovšem bylo v tomto seriálu, jakož i v četné literatuře, tu či onde již řečeno. Je však nutno se k těmto faktům vracet. Sissi vlastně věnovala absolutní většinu každého dne (tou či onou formou) péči o tělo, o pleť, vlasy, stravu, o hygienu. Těžko můžeme v dějinách nalézt ženu, která by tak přísně, důsledně, vytrvale, až fanaticky žila pro svůj zevnějšek. Bylo to neskutečné každodenní sebezahledění, v němž bez ohledu na těžké zdravotní újmy propracovávala každý detail vlastní krásy. Podobala se tak nějakému bláznivému sochaři, který po celý život zdokonaluje, tříbí, cizeluje jediné dílo, což vše u ní nasvědčuje na zřejmou psychickou poruchu.

Sissi (sama o sobě žena sdostatek ješitná) se upnula při marném hledání smyslu nebo nějakého zakotvení na jedinou hodnotu, která jí stála za vynaložení jakéhokoli úsilí i sebezapření: na sebe samu!

„Cítila jsem se tak opuštěná, tak sama. Císař nemohl přes den v Laxenburku být, vždy časně ráno odjížděl do Vídně. V šest hodin se vracel na večeři. Až do té chvíle jsem byla celý den sama a obávala jsem se okamžiku, kdy vstoupí arcivévodkyně Žofie. Přicházela pravidelně, aby hodinu za hodinou slídila, co dělám. A všechno, co jsem dělala, bylo špatně. Smýšlela nepříznivě o každém, koho jsem milovala. Věděla všechno, neboť neustále špiclovala.“

Takto zaznamenala ve svých pamětech tetiny stížnosti Alžbětina neteř Marie. Už samotné líbánky byly zážitkem. Manžel musel úřadovat ve Vídni a Sissi měla věčně na krku tchyni Žofii. Ta byla prostě všudypřítomná. Kdyby aspoň mlčela… Ale ona snachu celý den mistrovala… mentorovala… napomínala. Ráno se na ni šklebila při snídani… pak obědvaly spolu… večeře byla rovněž po návratu císaře společná. (Dnes bychom asi použili obratu, že to byl hustý opruz.) A když se mladí odebrali do ložnice, tak i tam za nimi maminka běhala… (Prakticky jim znemožňovala bezstarostné milování.)

A ten její tón…starostlivý, a pečovatelský. „Jak mohli v Mnichově připustit takový pedagogický šlendrián? Vždyť ta holka je připravena naprosto povrchně… a ledabyle!“ Možná si to v hlavě zformulovala jinak, ale obsah odpovídá. „Vrchní hofmistryně císařovny byly pečlivě vybrána tchyní,“ píše v kapitole Alžběta: život v luxusní marnosti autor knižních Toulek českou minulostí Petr Hora–Hořejš. „Hraběnka Žofie Esterházyová dostala striktní pokyny, jak se na zdokonalování Alžbětina majestátu vhodně podílet. Mimo jiné si musela pořídit a důsledně vést jakýsi pedagogický deník, do kterého zapisovala každý nedostatek či přestupek císařovny, aby se poté mohl provést rozbor a vhodný zásah. Alžběta tak získala hned dva hlídací psy: když jí z jakéhokoli důvodu nemohla být nablízku arcivévodkyně, službu za ni převzala se vší pedantičností kyselá matróna Esterházyová.“

Už v prvních letech manželství začala Sissi cestovat. Učinila tak poté, co zjistila, že si její „mužíček“ (tak se František Josef ve svých dopisech manželce podepisoval), že si hojí rány z prohrané bitvy u Solferina v posteli jakési ženy. A kdyby jedné, ono jich bylo víc. První pokus o únik vypadal tak, že v létě sbalila kufry a odjela s dcerkou Giselou k rodičům do Possenhofenu. Byl to vlastně takový test. Jak asi mohl dopadnout? S návratem Alžběta nepospíchala. Do Vídně přijela po několika týdnech. Leč atmosféra neroztála. Následovaly další klepy o dalších císařových nevěrách. Sissi se zamykala v ložnici, císař mizel na lovy. Přepadaly ji nejrůznější choroby, jedna hrozivější než druhá, ale jakmile opustila Vídeň, tak skoro zázračně pookřála, byla opět zdravá jako řípa, jezdila na koni, naplánovala si a taky absolvovala pár pořádných výšlapů, každý den poctivě trénovala v tělocvičně. Po návratu do Vídně se roznesla zpráva, že Sissi marodí, opět vážně, příznaky nasvědčovaly, že ochořela, ba dokonce že snad umírá na tuberkulózu. Lékaři jí doporučili, aby se uchýlila na ostrov Madeiru. Na smrt nemocná Alžběta strávila v tom tehdejším zapadákově v Atlantiku půl roku, zabývala se turistikou, mastila s tamní společností karty a úspěšně pronikala do tajů maďarštiny. Domů se vrátila sice dokonale zdravá, ale neobyčejně brzy se u ní ukázaly zase plicní afekce, popřípadě rychlé souchotiny, jak konstatoval dvorní lékař; tudíž musela odjet opět pryč z Vídně za zdravím, tentokrát na ostrov Korfu, a tamní lázeňská kúra byla znovu nadobyčej úspěšná. Přivezli za ní i děti, aby se jim připomnělo, jak vypadá máma.

Byly to vlastně nekonečné útěky. Úniky před realitou, která ji zřejmě neskonale stresovala. Sisi byla dobrodruh, úplně po svém otci. Podnikala daleké cesty po rozbouřeném moři. Jednou se nechala za velké bouře přivázat k palubě, „abych na vlastní kůži poznala opravdový živel.“ Nikdy dlouho nevydržela na jednom místě. František Josef jí nechal na ostrově Korfu postavit zámek, který pojmenovala po svém oblíbeném hrdinovi z řeckých bájí – Achilleion; jakmile však byly všechny úpravy hotové a zámek zařízený, ztratila o něj zájem. Co se týče cestování, bylo vždycky velmi náročné. Sisi s sebou do ciziny vozila všechno možné – včetně nejlepších krav kvůli dobrému mléku. S kratšími nebo delšími přestávkami trval ten Sissin maratonský běh třicet osm let. Až do její tragické smrti.
Alžběta začala psát básně pravděpodobně už v dětských letech, a vydrželo jí to až do smrti. Jejím celoživotním vzorem byl tehdy spíše zatracovaný básník Heinrich Heine. Stal se doslova její modlou… snažila se s ním navázat kontakt za pomoci spiritismu (on totiž zemřel, když jí bylo devatenáct let)… dala mu v Achilleionu postavit pomník. Veršovala podle jeho vzoru, a tvrdila, že při psaní jí vede ruku právě on a diktuje jí verše.

Já loď chci si dát po
stavit,
hezčí nebude nikdo mít.
Na vysokém širém moři
Svoboda bude ze stěžně vlát.
Svoboda bude na přídi stát,
v svobody nápoj se lidé vnoří.
Svoboda! Slovo zlatem psané,
hrdě v každém počasí vane
ze štíhlého těla stěžně jen.
Svoboda jako naše spása,
Svoboda k hřebenům vln jásá.
Svobodo, teď už nejsi sen!
Nesnažte se pak nazpátek,
dostat mě na dvorní svátek,
do toho dvorského hemžení.
Lovte v jasu, lovte v zlosti,
chytejte racka po libosti,
hurá! už nejsme vězněni.
A špičkami svých prstů vám
vaše milé věci posílám,
jež krutě moje duše zná.
Můj polibek a požehnání mějte
a o mne strach si nedělejte;
na moři širém jsem svobodná.