927. schůzka: Lovecký zámek Mayerling u Allandu v okrese Baden, Dolní Rakousy, noc na 30. ledna 1889

Zámek Mayerling u Allandu v okrese Baden, Dolní Rakousy, noc na 30. ledna 1889. Toto druhé datum znamená konec Rudolfova života. Snadno si lze spočítat, že umírá ve třiceti letech. Proč? A proč společně s ním zemřela sedmnáctiletá dívka? Na tyto a ještě další otázky budeme hledat odpovědi. Především víme, že to nebude snadné.

Císař František Josef s manželkou Alžbětou Bavroskou, dcerou Gizelou a synem Rudolfem|foto:akg-images / Profimedia

Naposledy se habsburský následník trůnu narodil před pětašedesáti lety. František II. (později coby rakouský císař František I.) dostal od císařovny Marie Terezie Neapolsko–sicilské syna Ferdinanda. Ten byl sice povahy velice dobrosrdečné, leč intelektu poněkud omezeného, navíc epileptik. Přesto strávil na rakouském císařském, jakož i na českém, chorvatském a slavonském královském trůnu celých třináct let.

Máme tu však už rok 1858, jsou tři dny po narozeninách Františka Josefa I. (bylo mu osmatřicet, zatímco rodičce, císařovně Alžbětě teprve jedenadvacet).Čistě genealogicky pocházel novorozený korunní princ Rudolf ze tří čtvrtin z Wittelsbachů – a pouze z jedné čtvrtiny z Habsburků. Ještě přesněji: z habsbursko–lotrinského rodu. Jeho otec František Josef měl wittelbašskou a habsburskou krev „fifty–fifty“, zatímco jeho matka Alžběta byla stoprocentně Wittelsbachová. (Poznámka na pokraj: jeho dědečkem z otcovy strany byl tělesně i duševně slabý Habsburk František Karel).

Leč věnujme se slavnému okamžiku následníkova narození. Dvacet děl oznámilo tu radostnou událost sto jedním výstřelem. Což nebylo všechno: v celé monarchii se úřední budovy, školy, kasárna se rozzářily světly a byly vyvěšeny vlajky, také slavnostní bohoslužby se konaly, šťastný otec založil ve Vídni nemocnici (Rudolfův špitál) pro tisíc pacientů, i lid se radoval: pekaři rozdávali gratis chleba, obce zase topné dříví, bohatí dávali dary nalezincům, šestinedělkám, vdovám, válečným invalidům. Divadla pořádala benefiční představení, ze kterých šel výtěžek ve prospěch chudých.Velice pohotový byl skladatel Josef Strauss. Ten nahonem zkomponoval Pochod rakouského korunního prince, a novorozeně obdrželo hned první den svého života zvučný titul.

„Přeji si, aby náš z Boží milosti darovaný syn patřil od svého vstupu na tento svět naší udatné armádě. Proto jej jmenuji do hodnosti plukovníka.“
A taťka mu vložil totiž do mahagonové kolébky šerpu s medailonkem Řádu zlatého rouna, a jmenoval synka „majitelem 19. pěšího pluku.“ Jeho název (tedy toho pluku) byl ovšem ihned změněn. Od nynějška se mu říkalo „Das Regiment Kronprinz.“ „Pluk Korunní princ.“ A Rudolf byl plukovníkem.Bylo to skutečné unikum; žádný císařský princ nebyl coby kojenec v kolébce povýšen do důstojnické hodnosti.

Od prvního dne jeho života ho předurčil otec k vojenské kariéře, i když se později ukázalo, že má vlohy spíš k vědě a technickému pokroku. Porod trval dlouho a byl těžký. Maminka dostala za korunního prince trojpramenný náhrdelník z perel. Cena: 75 000 zlatých. Hotové jmění. Alžběta navrhovala, aby se dítě jmenovalo po bavorském dědečkovi, tedy Maxmilián, leč ale nepřicházelo v úvahu. Císař rozhodl (ovšem před ním měla zásadní slovo jeho matka Žofie), že princ ponese jméno zakladatele habsburské dynastie. Tedy Rudolf. A tak už to mělo zůstat napořád (aniž by se nadále braly nějaké ohledy na přání matky). Sissi měla dost mléka, a chtěla synka kojit. Leč narazila. „Císařovna přece není žádná selka! A nebude si jenom tak z kapricu hrát na kojnou!“

Takže Rudolfa kojila jedna kyprá Moravanka… jménem Marianna. Matka zatím v důsledku marné laktace dostala těžký zánět prsů. Maminka Sissi tak přišla nejenom o zemřelou dcerku Žofii, ale také o svou druhou dceru Giselu, jakož i o Rudolfa. Od té doby resignovala, a brzy poté, co se Rudolf narodil, začala z Vídně prchat (většinou pod záminkou, že se jede léčit). Půl roku pobyla na ostrovu Madeiře, pak zůstala nějakou dobu v Terstu, zimu přečkala v Benátkách. Když za ní poslali děti, aby na svou maminku nezapomněli, tak se za několik dní poté (co pominula radost ze shledání) nevěnovala dětem, ale zase své léčbě a kondici. Z Benátek se vypravila do rodného Bavorska, do lázní Kissingenu, a pak do letního sídla v Possenhofenu. Během dvou let synka Rudolfa takřka neviděla, a pokud ano, tak se jím potěšila asi jako svými psy – pohladila ho… pochválila… předala dárek. A zase zmizela.

Už jako dvouletý přijal korunní princ Rudolf v Hofburgu delegaci svého pluku. Kapitán mu řekl: „Korunní princi! Vy jste majitelem, ale i plukovníkem našeho pluku, měl byste nám tedy velet. K tomu by ovšem bylo vhodné, abyste jel na koni.“ Malý Rudolf neváhal a přerušil ho s tím, že on má koně má, báči Liechtenstein mu ho prý daroval, ale je jenom dřevený. „To ho sem musíme dopravit,“ řekl kapitán a chlapec odběhl v radostném vzrušení. „Prošli jsme, tedy spíš proběhli jsme tři místnosti, a v té třetí jsme našli umělecky vypracovaného šimla. V okamžiku jsme byli před nastoupenými vojáky a korunní princ v sedle… mužstvo si nasadilo hulánské čáky a korunní princ velel jasným hlasem, jak jsem mu to předříkával: Figyelj! Vigyázz! Jobbra néz! Jobbra, balra furdulj! Indulj!“ (Což jsou povely maďarské, znamenají, jak se nám to podařilo pracně přeložit: Pozor, pozor! Vpravo hleď! Vlevo v bok! Pochodem v chod) Panovník se v průběhu onoho divadla rovněž dostavil a netajil se spokojeností. Na svého synka se díval naplněn pýchou, a bylo evidentní, že takhle si to on představoval. Císař byl potěšen tím, že Rudolf je velmi bystrý a nadaný hoch, ale raději než pokrok v jazycích, počtech, psaní a náboženství, kteréžto předměty měl hoch na rozvrhu už od třetího roku života, by viděl pokroky v tělesném cvičení, v jízdě na koni a ve střelbě.

Co se týká těch jazyků: v pěti letech se už slušně domluvil v maďarštině, v češtině a francouzštině.
„Dolfi“ ještě nosil plínky, když ho na otcovo přání navlíkli do plukovnické uniformy. V tělesných cvičeních opravdu nevynikal. Před námahou se uchyloval k výmluvám a malým lžím, v čemž bylo nutno udělat pořádek. Ordung muss sein, že ano. V šesti letech Rudolf dostal vlastní dvůr a nejvyššího hofmistra, který byl zároveň i vychovatelem, generálmajora hraběte Gondrecourta. Zároveň byl odloučen od své sestry Gisely, čímž se narušilo silné citové pouto k jedinému členu rodiny, s kterým si rozuměl a s kterým měl hezký vztah, i v dospělosti. „Lepším vychovatelem než nějaký pedantský profesor je oficír s praxí!“ prohlásil tatínek. „Ostatně – dejte Rudolfovi zabrat!“

Nový princův vychovatel měl pověst drsného velitele (ale spíš bychom ho mohli ocejchovat jako tyrana). Děti neměl, vůbec netušil, jak se s nimi zachází. „Jako s vojákem, generále!“ poručil mu císař. A tak Gondrecourt zacházel s Rudolfem jako s mimořádně malým vojákem. Zavedl pravidelné otužování ledovou vodou. Každý den. Kluk musel celé hodiny execírovat, třeba i v dešti nebo ve sněhu. Výsledkem bylo, že neustále stonal. Občas se stalo, že princ po budíčku únavou zase usnul. V tom případě se generál připlížil k jeho posteli a vystřelil mu z pistole u ucha. Jindy nechal vystřelit vedle něj z děla, aby si plukovník–korunní princ zvykal na bitevní vřavu. Jeho idiotský dril vyvrcholil tím, že Rudolf byl zavírán do obory v Lainzu, generál se ukryl a pak děsil malého následníka řevem: „Veličenstvo, dělejte něco, běží na vás divočák!!!“ Zoufalý kluk křičel děsem a tloukl na dřevěná vrata, ta však zůstávala zavřená. Strachem se opět počural. Taková "výchova" mohla chlapce pouze dokonale zneurotizovat.

„Ten malý už je trochu hezčí,“ konstatoval v dopise s taktností sobě vlastní tatínek František Josef v dopise svým rodičům dva týdny po narození syna. „Rudolf byl hezké, ale nepříliš silné dítě,“ napsal ve své knize Nemoci Habsburků patologický anatom a spisovatel MUDr. Hans Bankl. „Byl neobyčejně citlivý, plačtivě bojácný a měl nepevné zdraví. Jeho tělesný vývoj vždy pokulhával za vývojem mentálním. František Josef, který nebyl velký ani tělem, ani duchem, mu říkával, když sedával u jeho postýlky, "Du mein kleines Krüppelchen.“ Hezké domácké oslovení – „Ty můj kriplíčku.“ (Taky to lze přeložit jako „ty můj chcípáčku“). Velmi povzbudivé pro vývoj dítěte..

Rudolf byl nejenom zakřiknutý a smutný, ale fyzicky vypadal přepadle – byl bledý a dost dlouho se pomočoval. Na první pohled působil dojmem těžce nemocného dítěte. Nebylo divu. Matka Alžběta se zrovna vrátila ze svých toulek po cizině a svého sedmiletého syna pomalu nepoznala. Neviděla ho rok. Zdál se jí takový celý… zchřadlý. „Jednoho temného zimního rána probudil císařovnu zvenku křik,“ píše ve své knize o císaři Františku Josefovi anglický historik John van der Kiste. „Zjistila, že vychovatel Gondrecourt cvičí jejího syna ve sněhu a křičí na něho rozkazy. Od té chvíle se učitel ocitl na tenkém ledě. Buď odejde Gondrecourt – nebo ona, Alžběta. Věděla, že její manžel je citlivý na uctivé požadavky, ale pokud se objeví nějaký důrazný, tak je zaskočený, a raději se vzdá.“

Sissi šla do otevřeného konfliktu se svým mužem i tchyní. Prohlásila, že nepřipustí, aby jí z dítěte udělali málem blbce. Navíc si dala podmínku. Co se týká dítěte, bude mít neohraničené pravomoci. „Přeji si, abych mohla neomezeně rozhodovat o všem, co se týká dětí,“ napsala v dopise manželovi. „Tedy o volbě prostředí, o místě pobytu, o celkovém vedení jejich výchovy. Jedním slovem: o všem budu rozhodovat pouze já – a to až do jejich plnoletosti!“ Mocnář před manželčiným ultimatem kapituloval. Gondrecourta propustil. Ten se ovšem neocitl na dlažbě, nýbrž dostal trafiku. Nikoli v nějaké dozorčí radě, ne, tak se to dělá dneska – tenkrát byl císařův řízný oblíbenec povýšen na velitele 1. armádního sboru , a jako takový byl po boku vrchního velitele generála Benedecka bleskově poražen v bitvě u Hradce Králové.

Vraťme se však k Rudolfovi. Sissi ho vlastně zachránila…Byl to jeden z mála jejích pozitivních zásahů do synova života. Možná, že vůbec nejdůležitější. Dá se říct, že ho zachránila před dalším, ještě větším psychickým a možná i fyzickým mrzačením. Jenomže (jak se později ukázalo): už byl poznamenán. Pro celý zbývající život.

„I když měl generál Gondrecourt původně setrvat na svém místě až do následníkových osmnáctin, byl odejit po roce působení,“ praví se v 9. díle Toulek českou minulostí Petra Hory–Hořejše. „K princově štěstí ho nahradil klidný, rozumný, kultivovaný Josef Latour von Thurmburg, tehdy čtyřiačtyřicetiletý nadporučík (později generál), který pak Rudolfovu výchovu ovlivňoval až do jeho plnoletosti. Na rozdíl od svého předchůdce měl Latour přirozený vychovatelský talent i schopnost vcítit se do duše dítěte, a tak brzy nastalo blahodárné, byť ne úplné uklidnění.“

Učit se ale Rudolf musel, na to Herr von Thurmburg svědomitě dohlížel. Takže prošel (kupříkladu) důkladnou výukou šesti jazyků. Učil se latině, francouzštině, madarštině, češtině, polštině a samozřejmě své mateřštině – němčině. Jeden z princových pedagogů, český právní historik Hermenegild Jireček, zachoval svědectví, že Rudolf mluvil česky plynně a s velmi dobrou výslovností. Náramně mu ale protivila francouzština. Zvládl ji sice, ale byla pro něj řečí těch, co měli urozenost v rodokmenu. Už jako osmiletý musel dostát mnohým reprezentačním povinnostem – navštěvoval například sirotčince a školy, ve kterých zkoušel stejně staré žáky jako byl on sám. V plukovnické uniformě stával vedle otce při přehlídkách a vojenských slavnostech. Aby stíhal zvládnout velké nápory učiva, vstával často o čtvrté hodině ranní. Od šesté už běželo vyučování.

Rodinný život pro něj de facto neexistoval. Byl vymezován rozvrhem hodin a měl spíše povahu raportu. Například: „10 až 11 hodin: k Veličenstvům!“ Hrabě Latour při výběru jeho učitelů dával přednost (oproti všem zvyklostem) nikoli osobám se šlechtickým titulem, ale učitelům z měšťanského prostředí, kteří smýšleli liberálně, a reformně. Rudolfa velice zajímal dějepis, včetně dějin 18. a19. století, zejména pak revoluce. Jeho učitel, profesor Karl Menger, se v něm snažil prohloubit úctu ke vzdělaným lidem, vychoval ho k odmítání předsudků a k toleranci k menšinám, k podporování demokracie a odmítání absolutismu.

Další jeho pedagog, učitel dějepisu Josef Zhisman, který se narodil ve Slovinsku, ho nadchl pro myšlenku krále nikoli z Boží milosti, nýbrž zvoleného. Rudolf viděl vzor takového panovníka v Josefovi Druhém, což se ovšem v Domě habsburském nesetkávalo zrovna s pochopením. „Josef II. dovedl moudře vykázat zastaralou moc šlechty a duchovenstva do patřičných mezí. Vštípil svým národům, dokonce i pozdějším generacím novou, tehdy ještě neznámou myšlenku lidských práv, svobody a opravdového pokroku. Zastával všeobecnou zásadu, že panovník je tu pro lid, ne však lid pro něho, což byl tehdy velmi rozšířený blud křiklavého egoismu mnoha knížat.“ Pozoruhodná myšlenka. Dodnes platná. Přišel na ni (a zapsal si ji) korunní princ Rudolf.

Matematika a fyzika mu moc nešly; o to víc ho přitahovaly přírodovědné obory. Jako třeba biologie a speciálně ornitologie. Ptáčci. Jeho učitelem přírodovědy byl Čech Josef Krist. Ten v něm vzbudil zájem o přírodopis přímo v praxi – navštěvovali muzea, chodili na vycházky do přírody, dělali různé pokusy, přičemž vedl svého žáka k tomu, aby o svých pozorováních vedl písemné záznamy. V praxi vysvětlil Krist třináctiletému Rudolfovi základy rozmnožování. Při pobytu v Salcburku navštívili ústav pro umělý odchov ryb. Korunní princ sledoval výklad se zaujetím. Plynule se přitom přešlo na rozmnožování koní. S praktickými ukázkami. Postupem doby si Rudolf upevňoval (prostřednictvím svých učitelů) názor na politické a sociální dění, což jej velice zajímalo. Jeho myšlenky byly revoluční. Naprosto nezapadal do obrazu následníka trůnu. A už vůbec ne na tak konzervativním trůnu, jako byl ten habsburský.

„Musíme z ideálního hlediska považovat pokud možno rovnoměrně rozdělené bohatství a blahobyt za zdroj mravního vývoje,“ zapsal si Rudolf, a to ještě zdaleka není všechno. „Stát je povinen postavit se na stranu přetěžovaného dělníka proti továrníkovi. Vše staré je v troskách, hledíme do nové, lepší doby; moc padne, věda zůstane, a špatnost, která vznikla z nerovné moci a chudoby, zmizí.“ Korunní princ byl pro absolutní náboženskou toleranci. Národní řevnivost mu byla z duše protivná. Doporučoval, aby se v habsburské monarchii zacházelo se všemi národy i menšinami stejně dobře. Za motor příštího dějinného vývoje považoval rozvoj exaktního vědeckého poznání.

Rostl nám tedy moderně a vlastně demokraticky smýšlející jedinec. Ani později, v dospělosti, od svého vidění světa neustoupil. Každopádně – mezi Habsburky byl cosi jako bílá vrána. Doneslo se to i k tátovi, tedy k Františku Josefovi. Reagoval slovy: „Náš Rudolf zase žvaní.“

Jakousi… dejme tomu srdečnost a zájem… projevil císař jenom tehdy, když byl zpraven o synových úspěších při lovu. Už když mu bylo šest, tak skolil svého prvního jelena. Císař mu tehdy telegrafoval do Ischlu: „Myslivecká čest! Gratuluji k jelenovi! Mám ohromnou radost!“

Jak praví výstižně Petr Hora–Hořejš ve svých knižních Toulkách, stačí někdy málo, aby si otec se synem porozuměl. „Ano, kdyby si okoralá císařova duše jenom o trochu víc všímala lidí, ne jen předpisově zapnutých knoflíků, nažehlených puků uniforem a uctivého postoje, kdyby dovedla číst ve tvářích a pohledech, mohli být otec a syn docela dobrými přáteli (ostatně Alžběta a František Josef mohli být za stejného předpokladu mnohem lepšími manželi). Mladičký Rudolf hořel pro ideály, měl snahu co se nejvíc naučit, důkladně se připravoval naplnit své ambice i předurčené poslání. Vůči otci zprvu pociťoval úctu a respekt. Setkávali se přece jen dost často na to, aby měli možnost se sblížit. Vídávali se při plnění reprezentačních povinností, chodívali bok po boku na hony. Bylo na císaři, aby se pokusil ohladit kostrbaté hrany vzájemného vztahu. Jenže zeď mezi otcem a synem naopak dále rostla.“