928. schůzka: Korunní princ

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Korunní princ Rudolf a Štěpánka Belgická
0:00
/
0:00

Korunní princ Rudolf František Josef Karel Rakousko–Uherský (my mu budeme říkat úsporně jenom Rudolf), slyšel v rodině na jméno Dolfi.

Jeho otec František Josef I. byl „starý praktik“ (tedy alespoň se to o něm říkalo). Praktik jistěže, ale starý? V době, ve které se s jeho synem právě nalézáme, mu bylo čtyřicet pět, čtyřicet sedm let. Zdaleka ještě nebyl oním stařičkým mocnářem, jak si ho většinou představujeme my. „Jeho Veličenstvo hasilo každodenní problémy a maléry; na plané žvásty nemělo čas ani hlavu.“ Jasně… však už víme, jak reagovalo na Rudolfovo kázání a na jeho provokativní otázky: „Náš Rudolf zase žvaní!“

A autor knižních Toulek českou minulostí Petr Hora–Hořejš k tomu dodává: „Následník zpravidla zapálen doruda studem zmlkl. Na občasných neformálních rodinných setkáních ho otec usazoval zcela pravidelně. Korunní princ většinou neměl vůbec šanci na žádné tlachy, protože musel do detailu zachovávat ceremoniál.“ Čili nesměl svého otce (kupříkladu během audience) oslovit jako první… nesměl se na nic zeptat… nebylo dovoleno, aby se na něj obracel osobně… všechno muselo běžet úředním postupem… chtěl–li si se svým tátou promluvit, musel podat žádost… tak jako všichni císařovi podřízení musel držet krok a pusu. „Maul halten und weiter dienen.“ Anebo tak: držet hubu a dál sloužit. „Mezi starším a mladším Habsburkem zůstávalo všechno v nepohnutém ustrnutí. S otcem mohl Rudolf hovořit leda o armádě, a pak taky o lovu, jak si vedl a kolik toho zastřelil.“ To zřejmě žádné žvanění nebylo.

Korunní princ Rudolf v uniformě

Pro korunního prince bylo jedním z nejhorších zklamání císařské rozhodnutí, že nesmí studovat na vysoké škole a že se musí stát vojákem. František Josef soudil, že universitní studium je neslučitelné se společenským postavením člena císařské rodiny, že je to nepřiměřené, nedůstojné, ba ponižující. V čem, to mu sice nevysvětlil, ale o to víc na svém názoru trval. Rudolf měl přitom hluboké odborné znalosti. O čemž svědčí mimo jiné to, že mu Vídeňská universita udělila čestný doktorát za knihu Patnáct dnů na Dunaji, což byla zeměpisně–biologická studie, v níž podal výsledky pozorování vzácných orlích druhů. Čestný doktorát obdržel i od budapešťské university; Císařská akademie věd ve Vídni ho jmenovala svým čestným členem.

Cestu po Dunaji podnikl a knihu vzápětí napsal, když mu bylo pouhých dvacet. Konzultantem mu byl proslulý zoolog Alfred Brehm. Je docela sympatické, že si zachoval soudnost a nezpychl (tak jak se to mnohým stává dodnes). „Jsem fanatickým obdivovatelem přírody a přírodních věd,“ reagoval princ v jednom svém soukromém dopise na záplavu chvály. „Ale tím je také vše řečeno. Chybí čas, vzdělání a důkladnost. Vůle je však dobrá a radost z práce skýtá hodiny naplněné požitky. Cesta po Dunaji jako cestopisné vyprávění je jenom střídmým zobrazením oněch nádherných přírodních dojmů, jak se mi nezapomenutelně vryly do paměti.“

Rudolf se intenzivně zajímal o ornitologii - jeho kresba stehlíka a čížka

Dlužno říci, že díky svým učitelům se Rudolf setkal s předními vědci a cestovateli své doby. V knize historika doktora Jiřího Pernese v knize Nikdy nekorunovaný český král František Josef I. se dočítáme: "Sblížil se nejenom se světoznámým zoologem Alfredem Brehmem, českým cestovatelem Emilem Holubem, s polárníky Juliem von Payerem a Karlem Weyprechtem, kteří objevili Zemi Františka Josefa a dali nejsevernějšímu jejímu ostrovu název Rudolf – jmenuje se tak, mimochodem, dodneška. (Julius Payer byl rodák z Teplic v Čechách.) Pod vlivem těchto osobností se postupně měnil jeho vztah k lovení zvěře. Pořád méně cítil uspokojení ze zabití živého tvora, a docházel k závěru, že tento čin má oprávnění buď z hladu, nebo z vědeckých důvodů, což mu bylo stále bližší.

Rudolf toužil po vysoké škole, ale – namísto studií musel na vojnu. Na rozdíl od svého pruského protějšku, velice sebevědomého prince Viléma, který na universitu musel, aniž o to při vší své povrchnosti stál. Pro citlivého Rudolfa to byl šok, zvláště proto, že šlo o Viléma, o němž měl veskrze negativní mínění. „Princ Vilém je přes své mládí zarputilý junker a reakcionář,“ psal o něm v soukromém dopise. „O parlamentu nikdy nehovoří jinak než jako o sviňské boudě, o členech opozice jako o těch neřádech, které je třeba vypráskat bičem.“ A když měl zanedlouho Vilém nastoupit na trůn (v pouhých devětadvaceti letech), tak si ho Rudolf neodpustil charakterizovat jako „Bismarckova šaška, který se svou obludnou a zločineckou domýšlivostí (jíž chybí génius) bude pracovat na ztroskotání Evropy.“ Což byla skoro prognostická slova… vzhledem k tomu, že za nějakých 30 let byl Vilém skutečně jedním ze strůjců první světové války.

Princ Vilém jako student v Bonnu v roce 1877

Rudolf se otci vždycky podřizoval, ale teď se najednou jeho dosavadní zaběhaný program náhle změnil. Učení skončilo, tým jeho učitelů se rozešel (včetně Latoura, který se stal za ta léta Rudolfovým náhradním otcem), což nyní pro toho psychicky labilního mladíka znamenalo, že se z toho málem nervově zhroutil. Odchodu svého hofmistra Latoura velice želel. „To byl můj milý staroušek,“ říkal o něm. Milý staroušek předložil na rozloučenou vyúčtování výdajů za výchovu a přidružených výdajů komory korunního prince, a to za celkem 13 let – to máme dohromady… ano, přesně 388 546 zlatých a 55 krejcarů. Neskutečná suma. Lze ji srovnat snad jenom s dlouhodobým rozpočtem městské školy v nějakém velkém městě, kupříkladu gymnasia. Ale (mezi námi) – císařovna Alžběta utrácela podobné částky za pouhou jedinou sezónu. Jediný několikadenní výlet za jezdeckými zážitky do Británie jí přišel na sumu hodně převyšující 100 000 zlatých. (Žádná troškařka to věru nebyla).

Ale – co se teď dálo s Rudolfem? Byl mu přidělen nový dvůr, tentokrát s čele s otcovým oblíbencem hrabětem Bombelesem. Měl opustit svůj svět knih… a jak už řečeno: narukovat. Leč papá Kaiser se nakonec přece jenom smiloval, a povolil mu odklad aktivní služby. Korunní princ se mohl vydat coby císařský tovaryš do světa na zkušenou. Rozjel se do Švýcar, a vzápětí doprovázel matku na jedné z jejích cest do Anglie. Tam si získal náklonnost královny Viktorie a prince z Walesu. Britský princ (pozdější král Eduard VII.) měl o Rudolfovi vysoké mínění už od návštěvy Vídně, když bylo Rudolfovi teprve jedenáct. Neodpustil si ale přitom poznámku: „Rodiče se ke korunnímu princi chovají jako k malému chlapci.“ (Což on v Buckinghamském paláci věru nezažil.) V Anglii Rudolf dovršil svoje už tak důkladné národohospodářské studium; poslední dva roky mu přednášel oblíbený profesor Carl Menger.

Rakouský ekonom Carl Menger

Jeho předmět se jmenoval ekonomie, a Rudolf ji měl 16 hodin týdně. Pak se ještě vydal na cestu spíše přírodovědeckého charakteru do Španělska. Nikoli sám, nýbrž v doprovodu svého idolu, kterého bezmezně obdivoval – Alfreda Brehma. Další putování bylo svým rázem poněkud exotické. Do Egypta a do Palestiny. Pak už měl však s cestováním utrum, protože dostal něco jako povolávací rozkaz. Do hlavního města Království českého. V hodnosti plukovníka c. k. armády měl nastoupit ke 36. pěšímu pluku do Prahy. Ubytoval se zde rovnou na Hradčanech. Češi si od pobytu tohoto sympatického korunního prince slibovali, že by si Praha mohla s Vídni víc porozumět. Rudolf se v Praze věnoval samozřejmě vojenským povinnostem, psaní politických spisů, a také korespondenci. V jednom svém dopise, adresovaném svému oblíbenému vychovateli, hofmistru Latourovi, napsal o svém otci tato slova:

„Náš císař nemá žádného přítele. Jeho charakter, jeho bytost to nepřipouštějí. Stojí opuštěn na své výšině, se svými úředníky mluví o příslušných úředních záležitostech, ale jakémukoli rozhovoru se přímo úzkostlivě vyhýbá. Proto také tak málo ví o myšlenkách a citech člověka, o názorech a postojích lidu. Myslí si, že jsme teď v jedné z nejšťastnějších epoch Rakouska, oficiálně se mu to také říká, v novinách čte jen červeně zatržená místa, a tak je odloučen od jakéhokoli prostého lidského styku, a od nestranné, skutečně dobře míněné rady.“ To Rudolf napsal ve svých třiadvaceti letech.

Alfred Brehm

V Praze se korunní princ ocitl jako mladý muž, který si (přes všechnu práci, která tu na něho čekala) mohl užívat relativní volnosti. A také si jí užíval. Zejména na různých zábavách a pitkách a na dobývání ženských srdcí měl účast, což mělo za následek i různé aférky. Když se zamiloval do jedné mladičké Židovky, poslal ji její otec na venkov, v hrůze, že mu Veličenstvo chce svést dceru. (Pravděpodobnější je, že mu ji již svedlo.) Tu dívku zasáhlo nejprve neskutečné štěstí, které jí ovšem okamžitě vzali, a ona se psychicky zhroutila, a zemřela na Nervenfieber. Tedy na nervovou horečku… Což ovšem nemělo s nervy nic společného, neboť jako Nervenfieber se do matrik zaznamenával – břišní tyfus. Před svou smrtí blouznila jen o korunním princi. Rudolf na její pohřeb jít nemohl, ale noc co noc navštěvoval její hrob na pražském židovském hřbitově a trávil tam hodiny v žalu a nářku, až ho jednou přistihli hřbitovní hlídači. (Jaké muselo být jejich překvapení, když ho poznali…)

Z této (více či méně přikrášlené) epizodky nám ale vyvstává na povrch Rudolfova vlastnost trápit se výčitkami a jenom s obtížemi je překonávat. Ovšemže tento český příběh nebyl ani zdaleka prvním v Rudolfově osobní historii… Začalo to první školitelkou. Někdo ho přece musel tak říkajíc uvést do problematiky… prostě ho proškolit. Ona školitelka byla hezká, zkušená plavovláska, vídeňská dvorní herečka Johanna Busková. Rudolf na ni nikdy nezapomněl – v jeho pozůstalosti se našla její portrétní miniatura v sametovém pouzdře.

Johanna Busková

A nastal kolotoč – kolotoč chvilkových lásek a rozptýlení; ten se nikdy nezastavil, ani když se princ oženil. Jeho náručí prošly ženy každého věku – od hraběnek po služtičky. Mnohé z těch vztahů a kontaktů neprošly bez následků. Nikdo to sice přesně nespočítal, ale podle odhadů Rudolf (kromě své jediné legitimní dcery) po sobě zanechal – na třicet levobočků. „Jedno poblouznění bylo vlastně ještě mladistvé,“ píše se v knize Toulky českou minulostí od Petra- Hory–Hořejše. „Dospívající Rudolf je prožil vůči své tetě, krásné arcivévodkyni Marii Terezii (manželce otcova mladšího bratra Karla Ludvíka, což byl tatínek pozdějšího následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este). Tato rodem Portugalka byla o dvacet dvě léta mladší než její muž, ale o pouhé tři roky starší než Rudolf. Jejich vzájemné sympatie vyvolávaly zlostné výbuchy starého žárlivce (Rudolfova strýčka).“

U mnohých dalších poměrů takové problémy neměl. Díky svému nespornému osobnímu kouzlu… jakož i atraktivní pozici korunního prince… nemusel hnout ani malíčkem. Ženy mu prostě nadbíhaly, kdekoli se objevil. Musel si připadat jako v ráji, což je věru případné přirovnání… Trhal ovoce ze stromu poznání, aniž musel vztáhnout ruku. Ochutnával plody zralé i sotva dorůstající, jak si jeho Veličenstvo přálo. Asi měl vskutku osobní kouzlo, ale zase na druhé straně: on to zrovna velký krasavec nebyl. Říkali jsme si o něm, že v dětství to byl hezký klučina (jako děti jsme byli všichni víceméně hezcí), u Rudolfa to v dospělosti příliš slavné nebylo. Byl poměrně nevysoký, štíhlý, pobledlý, s prořídlými nazrzlými vlasy. Když byl ale seznámen (na berlínském dvoře to proběhlo) s princeznou Radziwillovou, tak v ní zanechal veskrze příznivý dojem (byť s některými výhradami):

„Nebyl to právě hezký mladý muž, ale přece mimořádně přitažlivý. Jeho mladistvý obličej byl velice vážný, což ho činilo jakoby starším. Narudlé vlasy byly vysloveně ošklivé. Oči však měly zasněný výraz, a ten byl plný tajemství a zanícení, což mu muselo získat sympatie každého, s nímž hovořil. Působil zcela jinak, než se čekalo, a jeho poněkud překotná mluva člověka nutila hádat, jakou příčinu mohla mít jeho netrpělivost a nespokojenost. Jeho manýry byly mimořádně zdvořilé, avšak dosti chladné, se stopami pohrdání… Netančil. Vymluvil se na rodinný smutek.“

Marie Terezie Portugalská v roce 1885, manželka Karla Ludvíka, Rudolfova teta

Nejzajímavější na něm byly vskutku jeho oči. Hnědé a jiskrné. Zrcadlily se v nich jeho proměnlivé nálady. Hlas měl chlapecký, položený dost vysoko. A když mluvil, tak se vyjadřoval poněkud překotně (to jsme už říkali). Jeho mluvidla musela každou chvíli dohánět spěchající myšlenky… a přitom škobrtala. Uměl být sentimentální, vstřícný, laskavý, vzápětí dětinský, a hned nato záhadný, což se mohlo vzápětí zvrtnout v dotčenost. Když konverzoval, vynikal originalitou myšlenek, temperamentem a vypjatým smyslem pro spravedlnost. Ženy po něm zřejmě šílely, zvláště ty provdané… a starší. (Jistěže ne ty úplně staré.) Číhaly na něho, vnucovaly se, rozmazlovaly ho. A jemu to dělalo moc dobře. Své švagrové jednou (věru domýšlivě) řekl: „Neexistuje žena, která by mi odolala!“ Co na to říct… Mnohé vysvětluje povzdych jedné hraběnky: „Je roztomilý. Ale nezná míru. Má tolik dobrodružství, že na člověka padá tíseň.“

Ve městě nad Vltavou sloužil korunní princ Rudolf Rakousko–Uherský celých pět let. Nikoli však jen jako pouhý plukovník – byl povýšen (ve čtyřiadvaceti letech) na polního podmaršálka, a za rok nato už velel dvacáté páté pěší divizi se sídlem ve Vídni. V té době se také oženil.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související