916. schůzka: Nepodařený syn velkého otce

Jan Vilímek: Portrét Karla Purkyněho
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Vilímek: Portrét Karla Purkyněho

Před nějakým časem jsme na Toulkách českou minulostí potkali jeho otce. Nemohli jsme ho minout, jeho postava patří v našich dějinách k těm, které nelze přehlédnout. Jan Evangelista Purkyně.

Patří tomu nejmladšímu, který dostal při křtu ve slezské Vratislavi, kde se narodil, kromě ještě dvou dalších jméno Karel. K němu teď přiřadíme úplně jiný jmenný přehled, ten vám napoví, kdo se tuto 916. schůzku s naší historií připravil a kdo se na ní podílel.
„Ve Vratislavi, v Široké ulici, u domu, na němž visel štít s nápisem Fyziologický ústav, jeho ředitel profesor doktor Jan Purkyně, řadil 12. dubna 1834 zvláštní průvod. V čele byla devětasedmdesátiletá, stále ještě statná paní Rozálie, Purkyňova matka, provázena svou snachou Julií. Babička Rozálie byla slavnostně nastrojena v plášti, lemovaném kožešinou, pod nímž se vlnila hedvábná sukně. Její hlavu zdobil kokrhel se stuhou. Hrdě hýčkala v náručí svého jednoměsíčního vnuka, chráněného před dubnovým Nečasem dlouhým sametovým přehozem. Její obličej se mrzutě krabatil.
Jako vždy. Nemůže se od těch studentů utrhnout..."

"Vtom z domu vyběhl profesor Purkyně, který si teprve ve vratech nasadil cylindr a upravil plášť. Přihnal se k babičce a hnal se po děťátku: Maminko, je těžký! Nedám! ohradila se rezolutně Purkyňova matka. Svého vnuka ke křtu ponesu sama! Ve druhém patře domu se otevírala okna. V nich se objevili Purkyňovi studenti s hrnečky a kusy bábovky v rukou a volali vesele na průvod, který se dal do pohybu: Ať žije Karel! Purkyně jejich volání opětoval a mával na ně rukama. Zato paní Rozálie se ani neohlédla. Jenom pyšně při chůzi nadnesla svého vnuka."

Jan Evangelista Purkyně (1856)

Takto popisují křest čtvrtého syna vratislavského královského profesora medicíny ve svém románu Purkyně ve Vratislavi jeho autoři Ivan Kubišta a Václav Švarc. Nejmladší Purkyně dostal při svém slavném křtu vedle jména Karel (to měl po otci své maminky Julie, tedy po švédském dědečkovi) ještě i druhé jméno po stejném dědečkovi (tedy Asmund), třetí jméno mu věnoval jeho švédský strýc. Takže to byl úhrnně Karel Asmund Nathanael Purkyně. Čtvrtého Purkyňovic potomka předešli v příchodu na svět tři děti – dvě dcery a syn. Emanuel Julius, který se narodil tři roky před Karlem, se k bratrovu křtu zřejmě dostavil osobně. (Později se z něho stal uznávaný přírodovědec; jeho oborem byly meteorologie a botanika.) Dvě sestřičky – Rozárka a Hanička – se narození brášky Karla nedočkaly. Zemřely na choleru za epidemie, která postihla celou střední Evropu, v roce 1832. Té podlehla ve Vratislavi i jejich matka Julie, když byl jejímu synku Karlovi rok. Rovněž české babičce Rozálii Purkyňové z Libochovic bylo souzeno, aby se v tomto osudovém roce se světem rozloučila. A aby nebyl té pochmurné statistice konec, choleře podlehl i jeho dědeček, švédský přírodovědec a zároveň berlínský profesor Karl Asmund Rudolphi, který byl odborníkem v helmintologii (tedy v nauce o cizopasných červech). Zde přidáme v poznámce na okraj vedle řady jmen ještě jedno, bezkonkurenčně nejslavnější. Na Jana Evangelistu Purkyně upozornil profesora Rudolphiho Johann Wolfgang Goethe. Ten také podpořil jeho profesuru na universitě ve Vratislavi.

Julie Purkyně-Rudolphi

Jan Evangelista Purkyně byl zřejmě lepším vědcem než tatínkem – ponechal své dva syny v péči dvou služebných a ve vlastním domě si zařídil prozatímní fyziologický ústav. Služebné dětem leccos povolovaly, zatímco otec byl příliš pohroužen ve svém bádání, než by si vůbec něčeho všiml. Tím se stalo, že oba synové vyrostli ve velice samorostlé osobnosti. Karlovi nešla moc čeština, i když doma se česky mluvilo. To mu zůstalo po celý život; později za to sklidil i leckterý posměšný odsudek. Na druhé straně od malička Karel Purkyně maloval, což tatínek s potěšením sděloval švagrové do Prahy. Rodina Purkyňova se ve Vratislavi nežila izolovaně, stýkala se s početnou českou společností, především s Františkem Ladislavem Čelakovským, dále se zdejšími významnými rodinami Szalatnayů a Wiedermannů.

František Ladislav Čelakovský, portrét od Karla Purkyněho

Právě v době, kdy se Karel narodil, se datují převratné objevy jeho otce na poli histologie a fyziologie, což se (byť nepřímo) týkalo i budoucí Karlovy umělecké cesty. Tatínek Purkyně se totiž zajímal velice o proces lidského vidění – výsledky svého bádání uložil do spisu O ideálnosti prostoru zrakového. Být synem slavného vědce evropského významu mělo pro Karla určitě velký význam, ale také to znamenalo celoživotní handicap. S klady, které zdědil, to je jasné: byla to pronikavá inteligence, a také se od malička pohyboval v prostředí vysoké kultury a vzdělanosti, kde byl takový Goethe takřka denní četbou, kde se četl a překládal Shakespeare. Kromě toho – rodina žila bez existenčních starostí, a ani proti synově malířské dráze neměla žádné námitky. Leč na straně druhé se musel Karel celý život vypořádávat s tím, že jej společnost pokládala za nepodařeného syna velkého otce.

V roce 1849 se profesor Purkyně vrátil do Prahy. Karlovi bylo tehdy patnáct let. Pan profesor se se svými dvěma chlapci usídlil v rohovém domě ve Spálené ulici. Ta budova už nestojí, byla zbořena ve 20. století. Tady míval svůj ateliér i malíř Josef Mánes. Ten vypodobnil Jana Evangelistu Purkyně coby starce a Karla Purkyně jako mladíka na obrazu Leden pro Staroměstský orloj. V tomtéž domě byl zřízen i fyziologický ústav. V přilehlé zahradě byla chována pokusná zvířata, v prvním patře se nacházela velká posluchárna, laboratoře, knihovna, ve druhém patře pak Purkyňovi bydleli. Tak tedy vypadalo prostředí, ve kterém se Karel Purkyně celý život pohyboval. Když absolvoval reálku (v blízké Mikulandské ulici), dal se zapsat na pražskou malířskou Akademii. Nepobyl na ní dlouho. Ne že by neprospíval, ale duch té zkostnatělé školy mu nevyhovoval. Ovšem malovat nepřestal. Právě tehdy se na výstavu Krasoumné jednoty dostal jeho první obraz – Děti dívající se na obrázky. Byla to taková utěšená kompozice, biedermayer jak vyšitý. Mladý malíř doma nezůstal. Podíval se do galerií v Drážďanech, Lipsku, Norimberku a v Mnichově, a právě v posledně jmenovaném městě, ve světě výtvarného umění proslulém, si vyhlédl svoji školu. V jeho galeriích přitom velice pilně studoval renesanční a barokní malířství, přitahovali ho hlavně Rubens, Rembrandt, Velázquez, Tizian. Výsledek byl obraz, který Purkyně namaloval – portrét chlapce coby pážete. Tehdy jakoby se začal malířsky "nacházet" – v té graciézní modrobílé postavičce v temně červeném křesle poprvé naplno zazněl jeho cit a talent pro barvy. A to mu bylo teprve dvacet let.

Josef Mánes

Když odjížděl na dlouhodobý pobyt do Mnichova, tak v Praze zanechal četná umělecká přátelství. Nejpevnějším z nich byl vztah k malíři Josefu Mánesovi a k sochaři Václavu Levému. Purkyňovo jméno i podobizny se objevují i v proslulé Svatolukášské knize, což byly jakési anekdotické anály Bratrstva svatého Lukáše, sdružujícího v tehdejší době všechny významné pražské umělce. Karel se v ní vyskytuje nejenom jako autor satirických kreseb, ale i jako častý model karikatur ostatních malířů. Je v ní i jeho kresba, pojmenovaná Ve vězení, a s textem: "Tak tedy nebudu pověšen!" Což souviselo s poněkud pochmurnou atmosférou policejního státu v době vlády rakouského ministra vnitra Alexandra Bacha. Karel odjížděl z Prahy bez velké lítosti. Ostatně nebyl jediný. Za hranice si to namířil i Soběslav Pinkas, Viktor Barvitius, Jaroslav Čermák a Václav Levý. Česká domácí výtvarná scéna nám tehdy trochu prořídla.

Jan Vilímek: Portrét Václava Levého

"Malířova psychická situace byla při uměleckém startu v Mnichově šťastná," uvádí publicistka Olga Macková, která Karlovi věnovala důkladný článek. "Plný nadšení a sebevědomí rozpoznal dva stálé zdroje své tvorby: přírodu a umění starých mistrů. Soustředil se hlavně na portrét, což měl podloženo důkladným anatomickým studiem lebky. Maloval svoje podobizny jakoby ve stylu barokového temnosvitu." Do tohoto období patří i obrazy Láska, Svatba, Život rodinný, který věnoval svému bratru Emanuelovi jako svatební dar. To všechno je v úplném souladu s tím, co píše svému otci: "Prosím, abych se naučil se stále větším porozuměním pozorovat ten věčně krásný život a abych jej co nejjednodušeji dokázal zobrazit. Chtěl bych dospět tak daleko, aby mně jako autorovi i provedení barvami způsobovalo rozkoš." A protože psal tatínkovi (tedy proslulému vědci), tak nezapomněl zdůraznit: "Uměním je nutno zabývati se vědecky, jinak celý ten shon má malou cenu. Obzvlášť malířství má široké pole s mnoha obměnami, jednak myšlenkovými, jednak nápady. vyplývajícími ze řemesla, a pak ještě jinými, jež by třeba napadly všem ostatním lidem. A také matematické myšlenky."

Emanuel Purkyně (1868)

Z Mnichova si to Karel (po rozhodnutí rodinné rady) namířil do Paříže. Ve Francii prožíval štěstí, cestoval, a plnil náčrtníky kresbami z Chartres, z Maintenonu, zajímal se o pilíře katedrál, hlavice gotických sloupů, o střechy barokních zámků; v Paříži si naskicoval větrné mlýny na Montmartru, v Louvru zase kreslil Venuši milóskou. Olejomaleb udělal ve Francii jenom několik, jako třeba Boulogneský lesík, nebo obraz V údolí. Mají malý formát, ale přímo magnetizují krásou barev a mistrovstvím svobodného rukopisu. Tu svobodu ovšem na pařížské škole Thomase Coutura nezískal; proto jeho ateliér opustil, což vzbudilo tvrdý nesouhlas rodiny. Nemohla to pochopit. Taková věhlasná škola! Rodina (i celá umělecká Praha) ho začala považovat za talent bez kázně a píle, za nedouka, který není schopen dostudovat. Neměli pravdu. Právě od toho okamžiku se Karel Purkyně stává skutečným malířem. Všechny podobizny zachovávají určité nezaměnitelné prvky umělcova stylu, i když každý obraz je pojat nově, odlišně. A copak jsou zač ty nezaměnitelné prvky, pod kterých se pozná Karel Purkyně? Nemění se oči. Velké zřítelnice s víčky obtaženými rumělkou hledí utkvěle z obrazu a zastavují běh času v jakémsi věčném setrvávání. Oči… a potom ještě ruce. Ani ty se nemění. Purkyně je maluje velmi plasticky a jakoby s úctou – ruce jeho modelů jsou vždycky vznešené, ať drží třeba vějíř nebo spočívají na peřince dítěte. Taková jsou i první rozměrná mistrovská díla – v podobizně Betty Reitmeierové a protějškovými portréty Emmy a Leopolda Křikavových.

Karel Purkyně: Portrét umělcových dětí

Když se Karel Purkyně oženil, v roce 1860 jako šestadvacetiletý – s Marií Wiedermannovou (dcerou z herecké rodiny), namaloval její podobiznu. Ona byla v té době snad jediná, kdo věřil v jeho schopnosti a v jeho umění. Její portrét je přitažlivý pohledem, kterým se žena upřeně dívá na svého muže… a také jak skvěle souzní její pleť s temně červenými šatem… jak malíř vrstvil a uhlazoval barevnou hmotu. Marii a Karlovi se narodily tři děti – Jan, Cyril a Rozálie. Jan získal titul inženýra, uplatnil se v oboru technické hygieny. Cyril se věnoval přírodním vědám, za první republiky se stal ředitelem Státního geologického ústavu. Na dceru Rozálii se přenesl hudební talent matčin a malířský otcův. Karel Purkyně je zachytil na plátně za osm let po manželčině podobizně. Psychologickou hloubkou a povahou malby patří k vrcholům evropského výtvarného umění. Je to jeho poslední dílo. V tomtéž roce zemřel. Příčina smrti: selhání plic. Věk: 34 léta.

Cyril Purkyně

Purkyně tvořil malby velkého dechu… vedl osamělý monolog prostřednictvím portrétů a zátiší, ve kterých vzdoroval prostřednosti, předsudkům, špatnému vkusu publika. Když se vrátil do Prahy, začal obesílat výstavy různými podobiznami. Byly to jednak autoportréty a jednak podobizny dalších tehdejších obyvatel Prahy. Namaloval i Studii staré ženy a z roku 1860 pochází jedno z jeho nejznámějších děl – portrét pražského měšťana, kováře Josefa Jecha. Autor v něm odporuje všem tradičním normám vkusu tématem, kterým je manuálně pracující člověk v prostředí své práce. A nejenom to – volí situaci ve chvíli oddechu, při četbě novin. Dílo dokonale slučuje podobiznu i zátiší. V době vzniku byl ovšem obraz považován za vyloženě špatný. Takový neuhlazený… a silácký. Sám Jan Neruda se do autora pustil: "Je to zhrubělá manýra." A na jiném místě svůj odsudek ještě přitvrdil: "Zhanbělá manýra!" Mnohem… mnohem později byl Kovář Jech oceněn jako vrcholné dílo českého realismu. Po něm následovala řada zátiší. Dodejme stručně: mistrovských zátiší. Zátiší s bažanty, které bylo objeveno před první světovou válkou na schodišti zámku v Blatné. Zátiší s cibulí a koroptvemi, kterým přemaloval portrét, jenž je ještě dnes v obraze vidět při prudkém bočním osvětlení nebo při rentgenovém snímku. A také barevně mimořádně skvostné Zátiší s pávem, a konečně Sova sněžná. Ta dostala přívlastek "koncert látkových struktur." Malíř si na tomto obraze vystačil na většině plochy jenom s jedinou bílou barvou a s odstíny šedé. Neužíval žádného rafinovaného aranžování předmětů, jeho kompozice jsou prosté a bez efektů, navazují na klidnou atmosféru holandských zátiší. Právě tehdy si Purkyně vypsal z Goetha: "Kdo nemluví jasně ke smyslům, nemluví jasně ani k duchu."

Karel Purkyně: Portrét kováře Josefa Jecha

Roku 1864 se stal Karel Purkyně jedním z nejaktivnějších činitelů pro shakespearovských oslavách. Z popudu Umělecké besedy byla uspořádána velkolepá slavnost k třístému výročí dramatikova narození. Vrcholila průvodem dvou set třiceti postav z jeho her, který přecházel jeviště Novoměstského divadla za zvuku Smetanova pochodu, speciálně pro tento účel složeného. Zúčastnila se ho celá generace českého herectví a představitelů vlastenecké společnosti. Purkyně zachytil olejem průvod v dlouhém vlysu, který měl původně osm částí – dnes je jich ve sbírkách Národní galerie v Praze zachováno šest. Maloval… organizoval… a také psal. Stal se výtvarným kritikem v Národních listech a v Politice, později v časopise Květy. Vyslovoval se k uměleckým školám, nově budovaným pomníkům a kostelům, muzeím a galeriím. A přitom se řídil myšlenkou, kterou vyslovil při založení Umělecké besedy: "Prohlašuji, že uměleckými instituty, skleníky umění, kasárnami umění, špitály pro umělce, ústavy pro penze pravé umění v národech se neuživí; naopak – všechen byrokratismus jest rozený nepřítel božského umění." (Zlatá slova. Co na tom, že přes půl druhého století stará. Platí však beze zbytku dodnes. Škoda, že ke sluchu našich ministrů kultury nedohlehla.)

Karel Purkyně: Sova sněžná