915. schůzka: Co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno

„Kampelík, František Cyril, doktor lékařství, narozen 28. června roku 1805 v Syřenově pod Kumburkem na Jičínsku. Jeho otec tam měl mlýnek na praménku s několika korci polí. Byl to muž rázný, poctivý, svůj národ milující, rád Hájkovu Kroniku českou mlečům předčítající. Matka jeho byla nábožná, pracovitá žena, ráda u práce zpívala pobožné písně.“ Takto si ve zralém již věku zpracoval svoje curriculum vitae mlynářský synek František Kampelík. Pozoruhodné je, že i když psal sám o sobě, používal třetí osoby, od níž však my ve svém dalším vyprávění upustíme, abychom posluchačstvo nemátli, to je totiž naše úhlavní zásada – nemást. Na svět sice Frantík přišel v Syřenově, ale jinak se otec Josef neustále stěhoval.

MUDr. František Cyril Kampelík, český národní buditel, průkopník svépomocného družstevnictví Kampeliček (Kampeličky)|foto:ČTK

Mlynařil v řadě obcí na Jičínsku, v Tužíně, v Železnici, v Konecchlumí, v Březce, v Lužanech, v Robousech (asi se mu každá další štace zdála slibnější než ta dosavadní). Rodina se nakonec trvale usadila v Bílsku u Kopidlna. V Jičíně chodil do normální školy, což musel být pro něj náraz, protože naprosto neovládal vyučovací jazyk, tedy němčinu. Nebyl ale sám. Hned u několika osobností našich dějin jsme tenhleten handicap zaznamenali. Rodiče se rozhodli, že Františka hodí do vody (do německé vody), v níž se naučí plavat nebo se utopí. Neutopil se, v německé rodině v Rochlici u Liberce, v níž žil skoro rok, zvládl němčinu tak, že jičínskou školu pak dokončil s výtečným prospěchem. Ale že by tu dobu vzpomínal rád, to tedy nevzpomínal.

„Mateřský jazyk byl opovrhován. Byla to trýznivá metoda tehdejšího školství, že neznámé řeči ostouzením mateřštiny beze všeho porovnání bylo učeno. Toliko němcofilové, odrodilové, národní odpůrcové ze škol vycházeli.“ Z Františka se naštěstí ani němcofil, ani odrodil nestal, což se projevilo najmě na gymnásiu, kde učil profesor Šír. Ten vedl studenty cílevědomě k českému jazyku a literatuře. Kampelík chtěl pokračovat ve studiu v Praze, finančně výhodnější se však rodině zdála Vídeň. A kromě toho Vídeň, to byla přece jenom metropole – na rozdíl od pořád provinční Prahy. „Pravda stojí, kdo chce v Rakousku vážné postavení zaujmouti a štěstí v říši rakouské udělati, dlužno mu do metropole říše se tlačiti.“ Což všechno byla nejspíš pravda, jenomže na filosofii (která byla přípravkou pro další universitní studia) se nedostal, a stejně dopadl s vídeňskou polytechnikou. Ve Vídni vydržel jenom pár měsíců; nakonec se v docela zbědovaném stavu vrátil domů.

Tam se mu podařilo sehnat místo vychovatele, ale hlavně se seznámil s kroužkem mladých českých literátů a vlasteneckých nadšenců, ke kterým patřil Amerling, Mácha, Brauner. Pořád chtěl ale studovat, v čemž mu otec nebránil (i když popravdě by ho raději viděl jako hospodářského praktikanta u nějakého vrchnostenského úřadu). Kdosi mu dohodil tip, že by se měl vydat na Moravu, „na tu družnou Moravu, jenž jest památným pomníkem Velkomoravské říše slovanské, kde bych studovati a také národnost probouzeti mohl. A tak maje asi 80 šajnů zlatých v kapse chutě jsem se vydal na Moravu do Brna, pevně v sobě uzavřev, že se studií nespustím, kdybych hned bídou zahynouti měl.“

Nezahynul. Ale že by mu bylo dobře, to mu nebylo. Nicméně studentským radovánkám se úspěšně vyhýbal, a tak dokázal s penězi za kondice vyjít. I v Brně pokračoval s vlasteneckou propagandou, což se projevovalo tím, že neznámé studenty oslovoval česky. Velice je tím šokoval. Studoval pilně s výbornými výsledky, záhy ovládal několik řečí, a prázdniny strávil tím, že pomáhal doma matce v hospodářství. Otec mu mezitím zemřel. On sám těžkou práci odstonal zimnicí a pak proležel mnoho týdnů v brněnské nemocnici u Milosrdných bratří, kde ho dávali do pořádku. Uzdravili ho sice, ale zůstal bez prostředků, a tak musely jít plány o universitě stranou. Zbývalo mu jediné východisko – vstoupit do brněnského bohosloveckého semináře. Začal v něm studovat, ale zanedlouho z něj byl vyloučen – nikoli kvůli prospěchu, ale kvůli svým vlasteneckým aktivitám, které našly vyjádření i v prvních literárních pokusech. Otiskly je Tylovy Květy (jako vůbec první napsal báseň oslavující Jungmannův Česko–německý slovník). S ukázkou raději nepřicházíme, poetou František Kampelík v žádném případě nebyl. S mnohem větším úspěchem a do hloubky se však věnoval českému jazyku. Poukazoval na to, že rozvoj novodobého poznání, zejména ve vědě a technice, si vyžaduje obohacování jazyka, pokud má udržet krok se soudobým vzděláním. Rozhodně zavrhoval přejímání slov z cizích jazyků.

„V tom případě by náš jazyk neslul více slovanským, ale barbarskou chamradinou.“ (Kdoví, co by říkal dnes na dnešní češtinu… Možná by použil i drsnější slovo než „chamradina“.) „Jazyk český jest chrámem myšlenek a citů. Je to neklamné zrcadlo české historie,“ to napsal o své mateřštině už jako mladík. „Za přirozenější lze považovati tvoření nových slov z vlastních kořenů na základě analogie. Jazyk Čechů, Moravanů a Slováků má dostatek pojmů; nebudou–li přesto stačiti, zajděme bez prodlení k bratrům u Visly Volhy, za Dunajem, neboť jsme synové jedné matky Slávy.“ Aby umožnil svým spolužákům i sobě přístup k české literatuře, založil v brněnském semináři českou knihovnu, bohoslovci se skládali po krejcaru na české knihy, písemnými žádostmi získal Kampelík knižní i finanční příspěvky, svými dary přispěli i někteří spisovatelé, jako Presl, Sušil, Kollár. Podařilo se mu zařídit i předplatné jednoho českého a jednoho polského časopisu.

Zájem o českou literaturu šířil mezi laické české studenty a dokonce i mezi brněnské měšťany. „V Brně se František rozhodl nejprve přijmout jako svoje druhé jméno Velislav; vyměnil je pak vzápětí za Cyrila,“ dočítáme se v monografii o Františku Cyrilu Kampelík z pera historika Jana Novotného. „Bylo mu už jedenatřicet let, když byl vyloučen ze semináře a přihlásil se na universitní studia ve Vídni. Zpočátku neměl pravděpodobně ani příliš jasnou představu o oboru, který si zvolí. Uvažoval o medicíně, ale při příchodu do Vídně se zapsal na práva. Tenkrát však tato profese nezaručovala dobrou kariéru (na rozdíl od dnešní doby), proto ještě téhož roku přestoupil na lékařskou fakultu.“ Získal vlivného příznivce, knížete Lobkovice. S jeho pomocí si přivydělával jako soukromý učitel češtiny ve šlechtických rodinách. Ani ve Vídni si nedal vlastenec Kampelík pokoj. Aktivně pracoval v čtenářském spolku českých právníků a mediků, a jako jeho předseda se taky dostal do prvního konfliktu se zákonem – pro podezření z účasti v neexistujícím tajném spolku Čechosláva. Nebyla to žádná legrace – ve vazbě si pobyl 5 měsíců – jenomže naštěstí nebyla tenkrát žádná totalita, a tak přes všechny peripetie školu mohl školu dokončit, a jakmile složil zkoušky, čekala ho disertační práce. Vybral si za úkol pojednat o zánětu osrdečníku z hlediska patologicko–anatomického a diagnostického. Celou disertaci sepsal latinsky a vydal ji v pěkné úpravě tiskem. Ani v ní si však neodpustil národní rýpanec: „Důkladní znalost řeči slovanské jest lékaři v říši rakouské velmi potřebna k výslechu nemocných a k předepsání léků.“ I to mu ale prošlo, a tak 5. srpna 1843 s úspěchem promoval na doktora veškerého lékařství. Bylo mu tehdy už 38 let.

„Mnozí chudinci na duchu svou nedbalost o národní jazyk vymlouvati a svou zpozdilost zakrýti chtíce, říkají: S českoslovanským jazykem se daleko nedojde, s němčinou se mnohem dál přijde. Pravda jest, že němčina svou literaturou a učeností po okolních národech se rozprostřela a po znamenité části Evropy co důležitá se vyznačuje – v rozlehlosti ale se slovanštinou se měřiti nemůže. Neboť tato v přirozené své rozlehlosti žije, anžto němčina se rozšířila pouze nevděčnými, národu svému vlastnímu odcizenými učenci, jež pro samou učenost nevědí, kterého národa pole (aby se vzdělanost mezi všelikými národy množila) vlastně by vzdělávati měli a mohli. A konečně – co nám prospěje dokonalé projití němčinou? Naši řemeslníci, umělci, rolníci, nádeníci mezi Němci své obživy nenajdou, a co by tam robili, když je Němci v mnohém převyšují? A přitom ve slovanských vlastech jsou ještě prapole a překrásné roviny ani pluhem netknuté, tamější hory a doly očekávají sílu důmyslných hlav a množství dělných rukou, tam přičinlivost, obchod, kupectví a tak dále zajisté svých pokladů najde, a to tím jistěji se stane, jelikož obchod mezi Evropou, Asií, Afrikou na Černém a Středozemním moři, kde i Slované znamenité pomoří obývají, se ustalovati zdá.“

Svoji disertaci pojednal dr. Kampelík o osrdečníku neboli perikardu, ale jinak už se věnoval úplně jinému oboru… či spíše oborům. Lékařskou praxi si ale našel. Zahájil ji coby čtyřicátník v Litomyšli, ale pak si našel v Praze byt ve Štěpánské ulici a tady otevřel i svou ordinaci. Současně pokračoval i jako učitel českého jazyka a propagátor češtiny. Jeho prvním velkým spisem se stala Práva naší řeči a národnosti, po kterých následovala Krása a výbornost česko-slovanského jazyka, Obrana českého jazyka proti utlačovatelům a odpůrcům, a ještě další práce.

V lednu 1846 byl při založení pražské Měšťanské besedy, prvního spolku tohoto druhu v českých zemích – po jejím vzoru jich pak vznikla celá síť. Kampelík se stal jejím prozatímním jednatelem a byl pověřen jednáním s dělnictvem, které bylo stále radikálnější. Pan doktor si s problémem poradil dobře. Jako lékař znal poměry v dělnickém prostředí. Rozhořčeným tiskařským dělníkům doporučil řadu organizačních opatření, díky němu byla založena komise pro nezaměstnané a zahájeno vyplácení podpor. Začal vydávat dělnický časopis Hlásník a zjitřenou sociální situaci se mu načas podařilo zklidnit. Předtím, než na jaře revolučního roku odjela do Vídně delegace s českými politickými požadavky, zasloužila se Měšťanská beseda o konání mše na Koňském trhu, a brzy nato to byl právě Kampelík, kdo navrhl a prosadil přejmenování Koňského trhu na Václavské náměstí a Dobytčího trhu na Karlovo náměstí.

Na jaře roku osmačtyřicátého byl v Praze založen první český politický spolek Lípa slovanská, a dr. Kampelík stál opět u jeho zrodu. Za revolučních událostí v roce 1848 sháněl pro bojující Prahu podporu na venkově. Z pověření Svatováclavského výboru vyjednával s bouřícími se tiskařskými dělníky. Vydal brožuru Duch ústavy vůbec čili v čem záleží konštituce… a psal i různá provolání a politické letáky. V červnu 1848 dokonce přivedl na okraj Prahy sedmdesát ozbrojených dobrovolníků z Příbrami, ale ti do bojů už nezasáhli, protože Praha krátce před tím kapitulovala. Po porážce revoluce sice ušel první vlně zatýkání, byl však mezi jedenácti požadovanými pražskými rukojmími. Z Prahy uprchl a byl na něj vydán zatykač. Doputoval až do srbského Bělehradu, odkud se vrátil po amnestii. Svůj byt v Praze ve Štěpánské ulici našel zcela vykradený, navíc si ze Srbska přivezl malárii. Rozhodl se Prahu opustit a uchýlil se k bratrovi mlynáři do Nové Paky. Otevřel si praxi ve Dvoře Králové nad Labem, pověst politicky podezřelého člověka jej však hnala dál. Usadil se ve Vamberku, kde se (jako šestačtyřicetiletý) oženil s Eliškou Matyášovou, dcerou nájemce dvora. Měli spolu tři dcery.

Ani ve Vamberku však nenašel Kampelík klid, proto uvažoval o tom, že se odstěhuje na Slovensko, a dokonce do Moskvy. Pobyl nějaký čas v Opočně s bohatou knížecí knihovnou, v Libčanech založil a řídil vodoléčebné lázně. Přitom stále četl a publikoval. Jeho Dobrá rada proti choleře se dočkala tří vydání. Po uvolnění, které nastalo v roce 1860, to ještě jednou zkusil v politice – kandidoval do zemského sněmu. V té době napsal svoje nejdůležitější politické pojednání Stav Rakouska a jeho budoucnost. Byla to jakási inventura stávajících poměrů a Kampelík s ní nezapřel doktora. „Kdo chce býti ozdravěn a posílen, nesmí chorobu tajiti, ale po léku se ptáti. Jak jednotlivý člověk choruje, tak chorujou časem národové a státové. Naše milé Rakousko choruje – a to nebezpečně choruje, osamotnělé chřadne. V domácnosti své má dluhů a pořád se peněz nedostává. Velmi starostlivým vládnutím ztížená státní správa zaráží ho v blahobytu. Všeobecná nedůvěra, nespokojenost všechny vrstvy občanstva zaujala. Nikde pravá radost, jen mručivá zádumčivost.“ (Kdybychom si namísto jména „Rakousko“ dosadili „Česko“, jako bychom se ocitli v současnosti. Mrazivá podobnost, že.)

Politické ambice však Kampelíka zklamaly, a tak se usadil – naposledy ve svém životě – v Kuklenách na Královéhradecku. Tam se sice pořád věnoval lékařské praxi a osvětové činnosti, ale s velikou energií se pustil i do řešení praktických národohospodářských problémů. Usiloval o přechod pojišťovnictví do českých rukou, svůj projekt nazval Všeobecná asekurace proti škodlivým vlivům. Se svým majetkem, poměrně skromným, zakládal řadu akciových společností. Značný historický význam má jeho spis o budování venkovských družstevních peněžních ústavů, které by z nahromaděného kapitálu poskytovaly levný úvěr. Pozoruhodná myšlenka. Nepodařilo se ji sice tehdy uskutečnit, ale když se později začaly v Čechách zakládat ústavy podle Raifeissenových návrhů (Friedrich Wilhelm Raiffeisen svůj projekt družstevní spořitelny však zveřejnil až několik let po Kampelíkovi), tyto spořitelny byly – na Kampelíkovu paměť – nazvány „kampeličkami“. Především díky tomu zůstalo Kampelíkovo jméno v povědomí mnoha generací, a to až do 90. let 20. století. Tehdy se kampeličky staly povětšině kořistí novodobých loupežníků. Za to však doktor František Cyril Kampelík, muž čestný, pracovitý, spravedlivý a statečný, opravdu nemohl.

Za svého pobytu v Kuklenách prožil období poměrného klidu. Jeho zdravotní stav se ale časem zhoršoval. K onemocnění, které si přivezl ze Srbska, se přidaly další choroby, jaterní a plicní, ale Kampelík si do posledních chvil zachoval svěží a činorodou mysl. Chodil o holi a časem se dostavovaly pocity vyčerpanosti; v práci však nepolevoval a nešetřil se. Jako lékař si byl svého stavu vědom, neupadal však do zoufalství a resignace. Skonal 8. června 1872 ve čtyři hodiny ráno. Jak pravila úmrtí zpráva – „tiše s beze všeho zápasu smrtelného.“