914. schůzka: Ohnout, ale nezlomit

Život člověka, který nás bude zajímat dnes, se sice začal odvíjet ve vzdáleném německém městečku, ležícím na Rýně, ale nakonec se nerozlučně spojil s naší zemí. Po devítisté čtrnácté jsme si právě teď dali schůzku, na níž se budeme zabývat – mimo jiné – jeho životní zásadou: „Ohnout, ale nezlomit.“ Což Michael Thonet možná myslel i doslovně.

„Jenom ve výjimečně úspěšných případech se název výrobku kryje se jménem jeho původce tak samozřejmě, že máme pocit, jako by se tady ta věc vzala odkudsi z nebes – zrození snad přímo z vůle boží. Jedním z klasických příkladů jsou vůbec nejpoužívanější židle světa – thonetky. I ony mají samozřejmě svého otce. Byl jím Michael Thonet.“ Na pozoruhodnou svázanost jména člověka, který jistou věc vymyslel, a po něm se pak ona – zřejmě už navždycky – jmenuje, nás upozornil publicista a výtvarný kritik Petr Volf, který se do thonetovské historie svého času doslova ponořil.

Oficír rakouské armády u židle firmy Thonet kolem roku 1870 v Českém Krumlově|foto:Profimedia

Onen pan Thonet, křestním jménem Michael, přišel na svět v městečku Boppardu nad Rýnem, nacházejícím se nedaleko Koblence. Stalo se tak 2. července roku 1796. Byl jedináček, jeho tatík byl koželužský mistr, který do Boppardu přišel za prací. Kariéra jeho syna začala výučním listem, jenž potvrzoval, že dotyčný může vykonávat řemeslo stolařské, čehož se také chopil, neboť ve svém rodišti založil řemeslnickou dílnu, v níž vyráběl nábytek. Byla mu teprve dvacet tři léta, když začal zhotovovat nábytek z ohýbaného vrstveného dřeva – hlavně to byly židle a křesla, ale také noční stolky, čela lůžek a pohovek. Žádná z archivních fotografií však nepředstavuje Michaela Thoneta v těchto mladých letech – většina pochází z věku kolem padesátky, kdy byla jeho tvář obrostlá bujným plnovousem, jaký musel v 19. století nosit snad každý, kdo chtěl vyzařovat serióznost, spolehlivost a náležitou míru konzervativnosti.

To poslední, tedy konzervativnost, u Michaela Thoneta rozhodně neplatila. Bylo to totiž zatvrzelec, neustále zkoušející něco nového osvědčenou metodou pokusů a omylů. Oč mu vlastně šlo? Židle jako taková (když zůstaneme u tohohle druhu nábytku) fungovala osvědčeně po celá století. Michael měl ale před sebou vidinu. Vidinu, eventuálně vizi může mít leckdo, v krajním případě i politik, ale Thonet v té své vidině viděl židli, pevnou židli, kterou by bylo možné vyrobit jednoduchým postupem, což by znamenalo, že by nemusela být drahá. A tak zkoušel všechno. Začal s pokusy s dýhovými pruhy, které klížil ve vrstvách. Mezi námi – nic převratného, něco podobného už uměli dělat staří Egypťané někdy 3000 let před Kristem.

Důležité ale bylo, že ve 30. letech 19. století vycházel z jeho dílny sedací nábytek – židle, křesla, pohovky – který byl levnější než konkurenční. A tehdy vznikla jeho boppardská ohýbaná židle. Ta byla ještě pojmenována nikoli podle autora, ale podle místa vzniku. Michael postupoval obezřetně. Na první místě byla u něj práce a pak teprve osobní život. Rok po založení vlastní firmy se oženil s Annou Grahsovou. Během společného života spolu měli třináct dětí. Tohoto počtu netřeba se děsit – tehdy to nebyl počet nijak ohromující. Navíc dva z jejich sedmi synů, stejně jako šest dcer, zemřeli v dětském věku.

Ohýbaný nábytek představil Thonet veřejnosti v roce 1841, to se tehdy zrovna konala průmyslová výstava v Koblenci, a na ni zrovna zavítal rakouský kancléř Metternich. Kníže si kupodivu všímal nejenom toho, jak namalovat mapu Evropy, ale spočinul svým zrakem i na stabilní, lehké a mobilní židli od pětačtyřicetiletého mistra stolaře Thoneta. Svou roli možná hrálo roli, že kancléř rovněž pocházel z Porýní a měl tudíž pro svého krajana slabost, lze tedy spekulovat, že chvilkový sentiment ve spojení s estetickým prožitkem jej vedl k myšlence: „Co by tomu říkali, Herr Thonet, kdyby se přestěhovali – i se svou firmou, samozřejmě, k nám, do Vídně?“ Herr Thonet nebyl proti, jenom to nešlo hned tak narychlo, protože musel doma ještě leccos uspořádat, například si musel počkat na privilegium od císařsko–královské Všeobecné dvorní komory, které bylo pro něj jako pro řemeslníka nesmírně důležité.

V tom privilegiu nestálo prakticky nic jiného, než že může „každý, dokonce i ten nejkřehčí druh dřeva, ohýbat chemicko–mechanickou cestou do jakýchkoli forem a výztuží.“ (Holenku, ono to nikdy nebylo jen tak si něco vynalézat a nemít na to potvrzení…) Ve Vídni se musel Thonet zabydlet, zpočátku neměl ani vlastní dílnu. Naskytla se mu však skvělá šance, protože získal zakázku na vybavení Lichtenštejnského a Schwarzenbeského paláce. Ale vůbec první byla legendární kavárna Daum. Budoucí židle thonetky se měly stát nepoužívanější židlí v kavárnách Evropy i Ameriky.

A jak vlastně dělal Michael Thonet svou ohýbanou židli? Šlo to, dát dřevu „rozříznutím a znovusklížením libovolný ohyb a tvar v různých směrech.“ Tak to stálo v privilegiu, o které požádal Thonet už nikoli jen jménem svým, ale i svých synů. Měl jich pět – Michael junior, Josef, August, František a Jakub. Konkurence ani vývoj však nestály na místě, a proto si Thonet podal na vídeňském patentním úřadě žádost o nové privilegium, které mělo Thonetům zajistit technologický náskok. Týkalo se „zhotovování židlí a stolových noh z ohýbaného dřeva, jejichž ohýbaní se děje působením vodních par nebo vroucích kapalin.“

To už uměl Thonet ohýbat nejenom skládané dýhy, ale i masivní dřevo. Byl to geniální vynález. Při pokusech, kdy se ohýbané hranoly lámaly na vnější straně pohybu, přišel na spásnou myšlenku. Na protilehlou stranu ohybu dřevěné tyče upnul do zarážek kovový pás, který zabránil praskání dřeva. (Tato technologie se používá beze změny dodnes.) Vznikly tak první židle, které na výstavách vzbudily okamžitě značnou pozornost. Jistý německý teoretik umění, Klaus Jürgen, tehdy vyslovil pozoruhodnou myšlenku: „Kolem roku 1850 se zrodily tři důležité věci: Joseph Paxton postavil londýnský Křišťálový palác, americká firma Levi zahájila výrobu jeansů. A Michael Thonet vyrobil první židli z ohýbaného dřeva. Všechny tyto tři události měly – a mají – revoluční charakter. Křišťálovým palácem se otevřela nová dimenze architektury, platná až do přítomnosti, svoje místo zaujaly odolné kalhoty jeansy, a s židlí z ohýbaného dřeva nastoupil levný, sériový nábytek proti tradičnímu rukodělnému výrobku.“

Odolnost, ba nezničitelnost své židle Michael Thonet testoval poněkud drsným způsobem: během Světové výstavy v Paříži ji shazoval z Eiffelovy věže. (Někteří sice tvrdí, že jde o pověst, že ji pouze ve zlosti prohodil oknem kanceláře ven (a nic se jí nestalo) – tato zkušenost ho ovšem mohla inspirovat i k jiným hodům.) Každopádně v Paříži získala Thonetiva židle zlatou medaili. A když jsme u té pařížské výstavy: pro expozici byla firmou bratři Thonetové objednána u věhlasného malíře Hanuše Schwaigra řada vyobrazení z výroby ohýbaného nábytku. Výsledkem bylo sedm akvarelů, které zachycovaly nejenom výrobní zařízení a dělníky i dělnice při provádění jednotlivých prací, ale i autentické prostředí své továrny. Ta se nacházela, jak se vzápětí dozvíme, v Bystřici pod Hostýnem. Bylo to asi jedno z prvních výtvarných děl s tematikou továrního prostředí u nás.

V té době (tedy v 50. letech 19. století) se chystalo rušení vídeňských městských hradeb. A jak píše Karel Foltin, autor knihy o největších osobnostech našich dějin v oboru průmyslu podnikání vůbec a také bankovnictví: „Předpokládal se nevídaný boom výstavby nejenom na jejich místě, ale i v přilehlých obcích okolo. Proto začíná Michael Thonet stavět továrnu – první továrnu nového průmyslového oboru na světě, továrnu na nábytek z ohýbaného dřeva. A vybírá si pro ni moravské Koryčany. Kolem dokola totiž byly rozsáhlé bukové lesy a bukové dřevo se ukázalo ke zvolené technologii jako zdaleka nejvhodnější i ve srovnání s lecjakým dřevem exotickým.“

Ještě než však začal Thonet v Koryčanech stavět, uzavřel dlouhodobou smlouvu o odběru bukového dřeva s hrabětem Wittgesteinem, kterému patřilo tamní panství. Thonet se stěhuje z komfortního vídeňského bytu do koryčanské selské chalupy, ve které bydlí, než je postaven dům pro rodinu, aby byl při stavbě továrny od samého začátku. A už roku 1857 zahajuje výrobu. V prvním roce provozu v koryčanské továrně pracuje na 300 zaměstnanců – denně vyrobí 200 kusů židlí. A právě tady, v moravských Koryčanech, se dostala poprvé do průmyslové výroby legendární thonetka, neboli „konzumní židle číslo 14,“ která platí dodnes za vůbec nejoblíbenější židli na světě. Je štíhlá, a přitom velice pevná. Nechce se vůbec věřit, že vznikla už na sklonku 50. let 19. století, a že ji neprojektoval na computerech tým designérů, techniků a marketingových poradců. Skládá se pouze ze šesti částí a z deseti šroubů. Je tvarově přehledná, lehká, vyniká nenápadným půvabem. Není na ní nic zbytečného, žádný ornament, žádná dekorace. To, že se dala snadno rozložit a následně smontovat, bylo od samých začátků její velké plus. Počítalo se totiž s jejím exportem přes oceán. To dá rozum – rozložená židle zabere nepoměrně méně místa. Do bedny o hraně jednoho metru se vešlo takto rozložených židlí třicet šest. Bylo je tak možno transportovat snadno do Spojených států i do zemí jižní Ameriky. To, s čím přišel v polovině 19. století starý Thonet, předznamenalo vlastně nábytkářskou tvorbu na sto let dopředu. Kupříkladu jistá nejmenovaná, leč i u nás dobře známá švédská firma využívá tenhleten princip dodnes.

Thonetka se stala tak populární, že se v krátkém době začaly objevovat její falzifikáty a tak Thonet musel své zboží opatřovat ochrannou značkou. Jenom do roku 1930 se jich vyrobilo jich přes 50 milionů kusů a úspěchem se vyrábějí stejnou technologií dodnes. A přesně podle hesla jejích tvůrce: „Ohnout – ale nezlomit!“

Zájem o thonetky byl tak obrovský, že továrna v Koryčanech nestačila. Její rozšíření řešil Thonet původním způsobem. Staví druhou, ještě větší továrnu, o sto kilometrů dál. Znovu uprostřed nesmírných prostor bukových lesů, v Bystřici pod Hostýnem. V blízkosti hulínského nádraží Severní dráhy císaře Františka Josefa, v místech s relativně levnou pracovní silou. Uzavírá dlouhodobou smlouvu o dodávkách dřeva s majitelem panství Arnoštem Laudonem. Továrna v Bystřici byla od samého počátku zamýšlena pro velkosériovou výrobu, ale měla i pokusnou dílnu, ve které se zhotovovaly prototypy. Stala se ústředním závodem celého koncernu. Teď jenom aby buky na svazích Hostýnských vrchů a Chřibů pro potřeby Thonetových židlí stačily. Koryčanský scénář se opakoval. Lesy už nestačily dodávat surovinu. Thonetové tedy kupují celé panství Velké Uherce. (Velké Uherce, to je malá obec na Slovensku, v Horním Ponitří , na úpatí tríbečského pohoří.) Od té doby podnikání firmy Thonet začínalo v lesích.

Na rozdíl od jiných vlastníků lesa mnohem víc dbali na obnovovanou skladbu porostů na vytěžených územích, ale velký důraz kladli i na ohleduplné chování těžařů v porostech. O čem svědčí Thonetovy instrukce: „V zájmu zachování cest jest odvoz dřeva povětrnostním podmínkám nutno vždy přizpůsobiti, přičemž příhodný moment k tomu jest vždy patřičně využíti.“ To zřejmě znamenalo, že do rozmoklého lesa se jezdit nemá. „Rovněž jest chráněno veškeré zpěvné ptactvo, jakož i ptactvo šplhavé a sovy.“ Časem se však na Slovensku ukázalo, že tamější lidí dovedou vyrábět jenom ty nejjednodušší výrobky a dřevo lze odtud dovážet do prvních dvou továren jenom s největšími obtížemi. Thonetové museli tedy hledat další zdroj suroviny, a ten našli v Haliči, v okolí dnešního města Žywiec. Opět tam uzavřeli smlouvu s majiteli panství a navíc na tamější pile vytěžené dřevo rovnou řezali na hranoly, ve vlastní nově zřízené rašplovně je obráběli na kruhový přířez a tak dali práci lidem v dalším chudém regionu. Všechno přitom zařizoval Michael Thonet, i když tehdy už překročil sedmdesátku. A on to byl, kdo se postaral o další dřevo v okolí vsetínské Bečvy. Dlouhodobá smlouva s belgickým majitelem panství obsahovala dodávky dřeva a přenechání zdejší pily. V Halenkově zřídil Thonet rašplárnu, poté i ohýbárnu, až byl nakonec provoz v Halenkově využíván jako podnik na výrobu surových polotovarů pro ostatní moravské továrny.

Michael Thonet zemřel roku 1871 ve věku pětasedmdesáti let. Jeho impérium, kterému vládlo pět synů, se ukázalo jako neobyčejně silné. Jeden z Michaelových synů, August, zastával deset let v Bystřici funkci hejtmana. I Jakub Thonet patřil – jako starosta – k městské elitě. Ve městech, kde měli Thonetové své továrny, přicházeli s příkladným sociálním programem: budovali nemocnice, kampeličky, konzumní družstva, dělnické domy s dětskou zahrádkou s vyučovací řečí českou (tedy s mateřskou školkou), školy, dětské útulky. Jakož i podnikové kapely. Poté, co bystřickou továrnu zachvátil katastrofický požár (v roce 1873), byl založen vlastní požární sbor a jeho jednotky fungovaly ve všech Thonetových továrnách. Hasiči byli vycvičeni přímo vynikajícím způsobem, měli na svou dobu skvělé vybavení. „Samozřejmě že Thonetové nebyli žádný zaopatřovací ústav,“ píše ve své knize Karel Foltin. „V jejich továrnách se pracovalo, jak to bylo tehdy obvyklé, až 14 hodin denně; využívalo se dětské práce, ale přesto za dobu, v níž Thonetové měli ve firmě výhradní moc, se nikdy nestávkovalo.“ Sortiment jejich závodů se postupně rozrostl do nebývalé šíře: Kromě židlí křesla, postele, lavice, podnosy, vycházkové hole, parkety, věšáky, stojany na noty, zouváky, kolébky, lyže, tenisové rakety, nosítka, sklápěcí a holičská křesla.

Další historie – za první Československé republiky – se už ubírala jinou cestou. Především došlo k fúzi s firmou Mundus, jenomže ta se daleko více než na kvalitu orientovala na kvantitu, a tak z ní Thonetové raději odešli. Za druhé světové války bylo židlí třeba daleko méně než zbraní – proto se v Bystřici i Koryčanech vyráběly dřevěné části pro německá letadla. Po roce 1945 byl Thonet přejmenován na Ton. Tento podnik však patří dnes opět k předním výrobcům ohýbaného nábytku v Evropě. Dědictví a tradice zůstaly.