917. schůzka: Trojí podstavec pro bustu v Národním

Josef Kolár pocházel ze staré české rodiny Kolářů – jejich původní jméno ale znělo Koláříkové. Otec František Kolářík se narodil v Soběslavi, kde se také oženil s Klárou Tomšovou, a po roce se nejenom odstěhoval do Prahy, ale zároveň si změnil i jméno. Jak zjišťujeme z dekretu pražského magistrátu, v roce 1803 se Františku Kolářovi uděluje právo měšťanské. Manželé Kolářovi se živili zpočátku prodejem ovoce a poté si zřídili ve svém domě v Havelské ulici obchod se starými oděvy. A v tomto domě se jim 9. února roku 1812 narodil syn Josef. Nebylo to první dítě, a nebyl to ani první syn. Už předtím přišel na svět Karel (což byl – jen tak mimochodem – pozdější otec první manželky Bedřicha Smetany Kateřiny), no a kromě tří kluků se Kolářovým narodily také tři dcery. Celkem na svět přišlo dvanáct dětí. Synové vystudovali gymnásium, i když… Josef málem tuto školu nedokončil. Došlo k příhodě, jíž se jaksi vyjevila poněkud prudká povaha mladého Kolára. Na čemsi se neshodl se svým spolužákem, a tak se rozčilil, že popadl kostěný kalamář s bodcem a vrazil ho svému odpůrci do hlavy. Za tento čin byl vyloučen ze všech středních škol. Nikoli doživotně – později mu dovolili, aby u piaristů gymnasijní studia dokončil.

Josef Jiří Kolár (1812-1896), herec ,člen Národního divadla v Praze a spisovatel a dramatik|foto:ČTK

„V osmnácti letech se dal zapsat na filosofii,“ píše se v životopise, sepsaném Josefem Teichmanem. „Chtěl se totiž věnovat studiu klasické literatury. Do té doby byl Josef (stejně jako většina české mládeže) národnostně vlažný, ale na studiích u něj nastává zlom. Četba vlasteneckých básníků, hlavně Kollára a Čelakovského, v něm podnítilo zálibu a posléze i lásku k české řeči i literatuře.“

Jeho další osudy ovlivnil uherský šlechtic, který hledal vychovatele pro svého synka, a tak se z Josefa stal učitel; v Pešti strávil čtyři léta. Tady se zabýval studiem medicíny a hudbou, ale nemohla mu ujít povýšenost, jakou dával najevo maďarský nacionalismus – povýšenost nad slovanskými národy, které obývaly území koruny uherské. Setkal se s básníkem Jánem Kollárem (ten působil v Pešti jako slovenský kazatel). Obdivoval ho, což i navenek vyjádřil tím, že se napříště začal podepisovat namísto Kolář – Kolár.

A protože obdobnou náklonnost choval k lordu Georgi Gordonu Byronovi, připojil ke svému jménu Josef i první jméno jeho, Jiří. Nadále v něm kolovala horká krev, což se projevilo při jakémsi maškarním plese. Na něm se stal svědkem rozepře jistého maďarského šlechtice, který s gustem tupil slovanskou národnost. Došlo k prudké výměně názorů, jejímž výsledkem bylo vyzvání na souboj. Šavlemi. Kolár vůbec nebyl dobrý šermíř, a taky dopadl dost zle. Byl těžce raněn na prsou a životem vyvázl vlastně jenom zázrakem. Když ho v klášteře Milosrdných bratří v Pešti dali dohromady, odejel se svým chovancem do ciziny – do Paříže, do několika měst na Rýně i do Cařihradu. Pak ale jeho svěřenec zemřel a Kolár si to namířil zpátky do Prahy. S úmyslem dokončit studia a připravit se k doktorátu.

Doma však došlo k osudovému setkání, které ovlivnilo jeho další život. Potkal divadelní ochotníky, kteří pořádali představení v Kajetánském divadle. Dokonce s nim vystoupil v roli Soběbora v Klicperově rytířské komedii Hadrián z Římsů. A obstál. Sám Josef Kajetán Tyl ho za herecký výkon pochválil. Kolár zjistil, že divadlo je pro něj to pravé. Ocitl se ve svém živlu. Všichni oceňovali, že má nadání. Líbil se i ve Stavovském divadle, na jehož jevišti s úspěchem vystoupil. Zatím se na prknech, jež znamenají svět, jenom otrkával, ale už velmi dobře si uvědomoval, že (přes všechnu snahu Klicperovu a Tylovu) jsou česká představení ve srovnání s úrovní německého repertoáru pořád ještě na samém počátku. Samo české obecenstvo projevovalo svou nespokojenost nad množstvím bezduchých frašek a volalo po skutečném dramatu. A tak se Kolár rozhodl napsal Moniku. Měl tehdy 32 léta. S tou hrou se dostavil úspěch, a tak se přihlásil s novým kusem, jmenoval se Žižkova smrt. Titulní roli hrál František Xaver Krumlovský.

To byl velice populární herec, který však na svoje nadání a slávu velice hřešil. Říkalo se o něm, že to byl geniální vagabund. Bohémský bouřlivák, majitel zvučného hlasu a herecký talent od pánaboha, ale také muž neklidné povahy se sklony k tuláctví, nespolehlivý a závislý na alkoholu. Tehdy byl Krumlovský ještě v plné síle. Divadlo bylo přeplněno, sešlo se kolem dvou tisíc diváků. V recenzi v novinách Bohemia (a to byly německé noviny) se pak napsalo: „Vpravdě impozantní divadlo. Netoliko na jevišti, ale i v hledišti. Před divadlem i kolem něj se shromáždily davy zvědavců, kteří se už nemohli na představení dostat. Co Praha stojí, nebyla v divadle a před ním taková tlačenice jako tenkrát.“ Během hry došlo i k politické manifestaci, což mělo samozřejmě za následek zákaz. Na jeviště se dostala až za 16 let – během pruské okupace Prahy. Tato hra zvýšila Kolárovu popularitu jako českého dramatika. Čekala se od něho další díla, a on vyhověl. Během dvaačtyřiceti let jich napsal třináct. Nejoblíbenější z nich – Pražský Žid – zavádí diváka do pobělohorské doby, zatímco další – jménem Primátor – zachycuje prudké spory mezi města a panstvem za slabé vlády Jagellonců. Dá se říct, že Kolárovy hry (na rozdíl od Tylových) svou dobu nepřežily – daly však české (zejména historické) hře elán, vzruch, dravost dějového proudu i prudkost divadelního efektu.

V Kolárovi získala družina Kajetánského divadla člena, jehož největším kladem bylo jeho opravdové herecké nadání. To už nebyl jen divadlem oslněný ochotník. Pětadvacetiletý Kolár přistoupil k herectví s vážnou snahou po tvorbě jevištních postav. A právě tehdy se na jevišti se potkal s Annou Manetínskou, dcerou divadelního zpěváka. Ta už jako dívenka projevovala herecké vlohy, od deseti let vystupovala v dětských rolích. Měla jenom takový menší problém. Neuměla dobře česky. Ovšem díky Tylově pomoci se během tří let zdokonalila natolik, že mohla hrát hlavní postavy v českých představeních. Byla nápadně krásná, což pochopitelně upoutalo každého mužského, který ji potkal. Okouzlení se nevyhnulo ani Kolárovi. Byl jejím zjevem natolik podmaněn, že rázem přehodnotil všechno, kvůli čemu se chtěl věnovat po svém návratu do vlasti.

„Zamiloval se do herečky Manetínské, a bylo po doktorátě,“ to napsal ve svým vzpomínkách český herec Jiří Bittner. Nejenom po doktorátě. Záhy bylo i po svobodě. Tomu však předcházel další konflikt, jeden z mnoha, který Kolár ve svém životě prodělal. Kolárovo pojetí divadla bylo od počátku v rozporu s představou Tylovou. Kolár toužil po světovém divadle. A tak se nutně schylovalo ke srážce. Napětí mezi oběma herci (a dramatiky) zvyšovala skutečnost, že se do Anny Manetínské zamilovali oba dva. K otevřené roztržce došlo před zkouškou na Gotzkovu hru Srdce světa. Kolár odepřel Tylovi – tedy řediteli herecké družiny v divadle v Růžové ulici – hrát ve hře roli intrikána. Chtěl nějakou hrdinskou roli. Tyl jeho přání odmítl s tím, že by Kolár podobnou úlohu jeho zkazil. Kolár se rozzlobil a Tyl ho v hněvu udeřil do tváře.

Nebyla to facka. Ještě něco horšího. Rána holí do hlavy. Mezi námi, nic gentlemanského. Kolár se kvůli tomu vůči Tylovi tak zatvrdil, že učinil písemné udání na městské hejtmanství, v němž vylíčil útok na svou osobu. Poněvadž Tyl byl tehdy ještě vojenským úředníkem, kterému služební předpisy zakazovaly hrát divadlo, potrestal plukovní velitel Tyla třídenním vězením a bylo mu zakázáno účastnit se jakéhokoli divadelního představení. Kolár se zbavil svého soka a Tyl odešel na venkov jako kočující herec. Toto jednání zanechalo na Kolárově pověsti až do jeho smrti ošklivou skvrnu. Annu Manetínskou si však získal. V červnu 1843 měli svatbu.

Když už jsme na tomto místě ohodnotili – a učinili jsme tak několikrát – cholerickou povahu Josefa Jiřího Kolára, nutno na druhé straně ocenit, že to byl právě on, kdo ovlivnil velice svou dobu – jako herec, jako básník, jako překladatel. Přinášel na české jeviště nové pohledy na herecké umění. Pro mladé herce byl přímo vzorem. V jeho repertoáru nechyběl (tedy jen tak namátkou ze shakespearovských postav) Romeo, Petruccio, Macbeth, Brutus, Jago, Richard II. či Richard III. Ba ani Hamlet ho neminul. Toho uvedl ve svém vlastním, novém překladu. Dnes už znějí na českých jevištích úplně nové překlady, se kterými ty Kolárovy nelze dost dobře porovnávat, ale tehdy, hluboko v 19. století, působila jeho divadelní řeč jako zjevení. Což lze v krátkosti demonstrovat Hamletovou řečí k hercům:

„Prosím vás, mluvte tu řeč tak, jak jsem vám ji přednesl – lehkým jazykem. Nemelte při tom hubou, jako mnozí z našich herců, sic bych si raději přál, aby moje verše přednášel jarmareční dryáčník. Netepejte také rukama tuze do větru, nýbrž všecko s mírností provádějte. Právě v nejjekotnějším proudu, v bouři, i abych tak děl, u vichřici vášně, musíte na se vzít a zachovat jakési zmírnění, ježto by jí udělovalo jemnosti. Ó, mne to až do duše uráží, když slyším takového zavalitého, parukatého kolohnáta, kterak trhá vášeň na samé cucky a caparty, aby jen rozrážel sluch nedoučených floutků, kteří z většího dílu chápati mohou jen nesrozumitelné, němé posuňky a hlučení. Takovému chlapu přál bych notný výprask za jeho přepínání. Prosím, vyhněte se tomu.“

„Nebuďte také příliš bázliví, anobrž vlastní váš rozum budiž vaším opatrovníkem. Srovnejte posuněk se slovem, slovo s posuňkem, majíce vždy na zřeteli, abyste nepřekročili meze přirozené skromnosti. Neb všecko, co takto přehnané, mine se s účelem divadelní hry, jejížto cíl, z počátku a také nyní, byl a jest, přírodě takměř držeti zrcadlo, cnosti ukázati vlastní její tvář, zlu vlastní její obraz, a věku i tělesnosti času jich vlastní formu a otisk. Když to pak přehnané, neb příliš nudné, ačkoliv nedouk tím k smíchu ponoukán bývá, moudrého to pohorší, jehožto úsudek více váhy u vás míti musí, nežli všech ostatních v celém divadle. Jsouť herci – a viděl jsem je hráti, a od jiných lidí slyšel vychvalovati až do nebe, kteří, ať nedím nic horšího, neměli ni přízvuku křesťana, ni chůze křesťana ani pohana, a vůbec nic na sobě lidského, a tak si vyšlapovali a tolik toho nabečeli, až jsem myslil, že nějaký nádenník přírody stvořil lidi, kteří se mu nepovedli; tak strašlivě napodobili člověčenstvo. Těm, co u vás představují šašky, nedovolujte mluviti více, než co stojí v jejich úlohách; neboť někteří z nich dají se sami do smíchu, aby jen ňákou část přihlouplých diváků též ke smíchu přiměli, nedbajíce na to, že by mezi tím nějaká důležitá stránka hry zasluhovala vážnějšího povšimnutí. Je to lehkovážnost, dokazující jen bídnou samolibost blázna, který toho užívá. Jděte a připravte se!“

Byl hercem, recitátorem, režisérem, básníkem, dramaturgem, malířem, a přitom ve všem vynikal nad průměr. Často však neměl zrovna na růžích ustláno. Kolem bylo plno závistníků a intrik. Nebylo divu. V našich zemích se úspěch neodpouštěl. A neodpouští dodnes. Došlo to všechno nakonec tak daleko, že po své padesátce vystoupil ze svazku českého divadla a přestoupil k divadlu německému. Krátce předtím se jeho manželka rozloučila navždy s českým divadlem, poněvadž těžce onemocněla. Kolár byl na každou narážku daleko citlivější a podrážděnější. Naposledy vystoupil na českém jevišti jako Mefisto ve Faustovi a slavil skutečný triumf. Krátce předtím bylo otevřeno Prozatímní divadlo a potřebovalo vynikající herce. Tím víc bylo všem Čechům líto, že se tak rozhodl. Časopis Zlatá Praha tehdy napsal: „Z uměleckého hlediska jest nám litovati síly tak výtečné a na ten čas nenahraditelné. Jestli který člen divadla našeho,. tak zajisté pan Kolár zasluhuje název pravého umělce. V něm dosáhlo dramatické umění svého vrcholu. Víme sice, že leckdy i pan Kolár z umělecké sestoupil výše – ale víme také, že on byl hlavní oporou klasického dramatu na našem divadle, že v něm měli jsme umělce, kterým honositi jsme se mohli před každým jiným národem.“

Že dal Kolár českému divadlo vale, to se projevilo velice brzo. Slabý repertoár na jevišti… prázdná sedadla v jevišti. Naštěstí netrvalo Kolárovo trucování příliš dlouho – Divadelní družstvo ho získalo pro roli Valdštejna. A jemu se dostalo nejenom zadostiučinění ze strany českého publika, ale i vedení Prozatímního divadla. Stal se jeho uměleckým ředitelem. Vládl zde vskutku diktátorsky, jenže (jak se ukázalo později) jenom muž jeho formátu mohl unést všechnu odpovědnost i obrovskou práci, kterou vykonával jako umělecký ředitel, vrchní režisér, dramaturg – a přitom stále hrál, většinou titulní role. Na otázku, jestli někdo může vinu za slabší či nezáživný repertoár klást jenom na Kolára, odpovídal v Národních listech Jan Neruda: „Nikdo, kdo věc zná a křivditi nechce. Pan Kolár je hercem, vrchním režisérem, uměleckým ředitelem, dramaturgem. Hraje–li Valdštejna, nemůže býti zajisté zodpovědným za veškerou režii; hraje–li Leara, nemůže zajisté po tolik dní mysliti na něco jiného vydatně.“

Situace v 70. letech 19. století se však v českém divadle ostře měnila. Kolár se nemínil vzdát bez boje místa, které si vybudoval, jenom proto, že najednou překážel těm, kteří toužili ujmout se v divadle vlády. Vydržel v divadle bojovat až do roku 1873. „Tehdy uchýlil se, stísněn, zmožen a rozmrzen poměry jeviště málo radostnými do života soukromého,“ píše se v tehdejších Divadelních novinách. I potom ještě vystupoval, ale už jenom pohostinsky. K jeho účinkování (jako hosta) na prknech Prozatímního divadla poznamenal Jan Neruda: „Je stejně výtečný i co básník i co herec. Ozdobil literaturu českou mnohými skvosty ceny nevšední, nehynoucí. Zůstal přitom chudý, a získal si také závistivých nepřátel. Je vidět, že je skutečně pravý Čech. Působí na divadle už na čtyřicet let, a přece se nestal komediantem. Rozumí všemu umění: básnictví, hudbě, sochařství, stavitelství. Všestrannost jeho jest neobyčejná a ostrovtip obdivuhodný. I v nejchoulostivějších případech a záhadách má po ruce klíč. Počítán jest mezi prvních deset vzdělanců českých.“

V roce 1877 ranila jeho nemocnou ženu Annu mrtvice, o dva roky později zemřela ve Vídni jeho jediná dcera Augusta, výtečná klavíristka.Vzápětí zemřela i její matka. Neštěstí věru chodí v kolektivu. Od té doby žil Kolár v naprostém ústraní. Když bylo otevřeno Národní divadlo, převzal (ještě za ředitelství Maýrova) dramaturgii; brzy však byl neutěšenými poměry v divadle přinucen se toho místa vzdát. V Národním divadle vystoupil jen čtyřikrát pohostinsky. Zemřel v nedožitých 84 letech na oboustranný zápal plic. Pochován byl na Vyšehradském hřbitově. Táž busta, která je na jeho náhrobku, zdobí i foyer Národního divadla. Měla by stát na třech podstavcích. Jeden by patřil jeho herectví, druhý by mu náležel co by dramatikovi, a třetí, ten by byl režisérský. A všechny by přitom byly zasloužené.