887. schůzka: Největší český mecenáš

Navzdory tomu, že Josefův otec vykonával jisté období funkci přeštického purkmistra, nepatřila jeho rodina mezi zámožné. Mnoho peněz nazbyt nebylo a muselo se šetřit. Proto se stávalo, že mladý student Josef sedával dlouho do noci jenom při svíčce a o suchém chlebu. I ze svého studia v Praze, kde bydlel se svým o šest let starším bratrem Antonínem, žil životem chudého studenta. Obědvali za dvanáct krejcarů a večeře si sami vařili z jíšky, kterou jim posílali rodiče zároveň s bochníkem chleba.

Josef Hlávka na poštovní známce z roku 1981|foto:Profimedia

Josefovu touhu po vědění to však nikterak neoslabilo. Měl mimořádné výtvarné nadání, a od chvíle, kdy mohl držet tužku v ruce, kreslil a maloval. Neznal většího potěšení nad kreslení. Zpočátku to byla pro něj zábava, ale brzy se proměnila ve vášnivé zaujetí. Na malířství se ale nedal, otec byl jiného názoru. Dal syna zapsat na latinské gymnásium v Klatovech. Dostudoval v Kolíně, odkud přešel na dvouroční stavovskou reálku do Prahy, která byla připojena k polytechnickému ústavu. Na technice se vyučil pozemnímu stavitelství. A byl to výtečný student. O tom svědčí nejenom vysvědčení, ale také fakt, že po celou dobu studií skládal zkoušky s prospěchem první třídy a s vyznamenáním. (Přitom tehdy ještě byly všechny zkoušky nepovinné.) Poté se zapsal na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Tam už přišel jako mladý muž, národně uvědomělý – v roce 1848 byl členem ozbrojené studentské legie. Obdivoval Havlíčka, Němcovou, Palackého i Máchu. Své vlastenecké zaujetí ovšem nikdy nevystavoval v kavárenských proslovech jako většina jeho kolegů. Věděl, že pro budoucnost českého národa je nutné něco konkrétního udělat. A on toho udělal hodně. A taky ho to hodně stálo.

Studentem byl Josef Hlávka vynikajícím. Byl si ale vědom, že dokonalým architektem a stavitelem se může stát jenom tehdy, kdy spojí teorii s praxí. Aby si osvojil praktickou zručnost ve stavitelském řemesle, pracoval o školních prázdninách (i během školního roku) jako zednický učeň a později jako stavbyvedoucí na stavbách předního vídeňského stavitele Františka Šebka. Manuální prací získal zkušenosti, které pro něj byly později neocenitelné. Seznámil se s vlastnostmi stavebních hmot i se způsobem jejich zpracování. Poznal, jak se konstruuje, a jak se teoretické zákony projevují v praxi. Viděl také, jak je důležité znát výkonnost dělníků a řemeslníků a vědět, jak práci řídit a organizovat, aby byla kvalitní a šla rychle kupředu. Obohacen o tyto poznatky získal ve čtyřiadvaceti letech od stavitele Šebka výuční list zednického tovaryše. Postupně ovládl i řemeslo truhláře a zámečníka.

František Šebek si toho šikovného mladého muže velmi dobře všiml. Dopomohl tomu talentovanému studentovi nejprve ke kondicím, ale brzy nato ho zaměstnal ve svém podniku. Během jednoho roku se Hlávka vypracoval na ředitele Šebkovy kanceláře. Kromě toho přednášel na soukromé průmyslové škole, kterou stavitel Josef Šebek založil. Poté odjíždí na tři roky do zahraničí (dostal na ni stipendium), a během ní na sebe výrazně upozornil. V soutěži o průčelí chrámu Santa Maria del Fiore ve Florencii sice nezískal první cenu, ale jeho náměty se uplatnily při pozdější stavbě.

Když se vrátil domů do monarchie, tak se sice vrátil jako vítěz, leč – byl bez práce. Rakousko zase jednou prohrálo válku, tentokrát s Itálií, a ocitlo se tím pádem ve finančních potížích, což pro Josefa Hlávku znamenalo, že byl vyvázán ze závazku nastoupit do státních služeb. Uchytil se jako suplent na Akademii výtvarných umění, a hlavně se rozhodl postavit se na vlastní nohy. Peníze ale žádné neměl, tedy na to, aby si mohl zřídit vlastní projekční kancelář. Takže si podal rovnou žádost o založení stavební firmy. Koncesi získal.
Kde však sehnat nějaký kapitál do začátku? Hlávka vyhrál. Skoro by se to mohlo nazvat „v loterii.“ Usmálo se totiž na něj štěstí. Stavitel Šebek mu odkázal celou svou firmu… a kromě toho jeho bývalý profesor, architekt František Schmidt, ho pozval ke stavbě svého projektu, kostela Panny Marie misionářské kongregace lazaristů.

S tímhletím úkolem si Hlávka poradil – jak jinak než dokonale. Perfektně zvládl zřízení komplikovaných konstrukcí lešení, které mu pak pomohlo dovést pozoruhodné detaily gotických prvků a vztyčit unikátní věžové krovy a kopulovité klenby. Celé to impozantní dílo dokončil během pouhých dvou let a z plánovaných tří set tisíc zlatých vydělal jednu pětinu. Podobně si pak počínal i na jiných stavbách.

V čem vězelo tajemství Hlávkovy podnikatelské úspěšnosti? Především v detailně vypracovaných projektech a naplánovaném procesu stavění a v jeho důkladné kontrole, aby se prováděcí výkresy nemusely pracně měnit. Podobný náročný přístup vyžadoval od svých spolupracovníků. V jeho kanceláři byly k dispozici nejrůznější pomůcky a modely, a když bylo zapotřebí, tak je sám nakreslil, narýsoval nebo zkonstruoval. Tento svůj promyšlený, precizní, do všech detailů propracovaný systém uplatňoval i ve svých společenských a humanitních aktivitách v pozdějších letech. Známý národohospodář profesor doktor Albín Bráf o něm napsal:

„Hlávka, zdánlivě muž křehoučký, dovedl své přesvědčení hájit s takovou neústupnou pevností, že člověk nemohl si odepříti své největší úcty, i když časem pozbyl při takových sporech trpělivosti. Hlávka byl příliš významnou individualitou, mužem příliš určitých přesvědčení, aby je bezděky nepředváděl k platnosti, ať šlo o cokoli.“

I když doba, ve které Josef Hlávka žil, nepatřila k nejlehčím, tak na druhé straně mu přála. Evropa prožívala obrovský rozmach stavitelství – velká města se (po vzoru Paříže) vymaňovala z krunýře středověku a přizpůsobovala se novému životnímu stylu, staré městské čtvrti mizely a uvolňovaly místo pro nové velkorysé návrhy. Hlávkovi je sotva třicet, když vyhrává soutěž na projekt Dvorní opery ve Vídni. Stavba, kterou vyprojektovali jeho profesoři van der Nüll a von Siccardsburg, postavil Josef Hlávka za osm let. Kromě slávy mu přinesla i velký výdělek. Náklady na ni činily 6 milionů zlatých, stavitel rozmnožil své jmění o čtyři sta tisíc. Byla to ve své době nejskvělejší monumentální stavba, stala se hudebním centrem Evropy. Dodnes dominuje Opernímu náměstí.

Tehdy už má ale Hlávka za sebou i další mistrovské dílo, residenci pravoslavného biskupa v Černovcích v Bukovině – mohutný komplex staveb, díky němuž získává Hlávka v roce 1867 na světové výstavě v Paříži druhou cenu za architekturu. Mezitím zrychluje své doposud velice zběsilé tempo. Je jmenován stavebním radou. Buduje několik desítek velkých činžovních domů, kostely, obchodní domy. Staví podle vlastních i podle cizích návrhů: Akademické gymnásium ve Vídni, šlechtické paláce Fürstenberkův, Schoellerův, Fischerův, Petzoldův, na okraji Vídně vybudoval rozsáhlý vojenský areál včetně jezdecké školy a arzenálu, je podepsán pod stavbou Dvorního muzea ve Vídni.

Hlávkova úspěšná činnost vyvolávala neustálý zájem veřejnosti o jeho stavitelskou kancelář. Byl zahrnován neustále zakázkami, často se musel jejich přívalu bránit. Když se mělo začít se stavbou paláce pro arciknížete Viléma na vídeňském prestižním Parkringu, byl vyzván, aby podal nabídku. Ze společného ani obchodního hlediska nemohl odmítnout, a tak (aby se vyhnul případné objednávce) požadoval v nabídce mnohonásobně vyšší cenu, než bylo obvyklé. Doufal, že nabídka nebude přijata, leč téhleté práci se nevyhnul, arcikníže totiž se všemi jeho požadavky souhlasil. Akorát císař pán trochu brblal, jestli ten palác není trošku předražený…

„Všechno dělá s neuvěřitelným vypětím,“ píše o něm jeho životopisec, spisovatel Miroslav Jandovský. „Současně má rozpracováno kolem padesáti staveb a každé dílo osobně schvaluje. Trmácí se od staveniště ke staveništi, kontroluje každý portál, římsu, okenní rám. Všechny stavby navíc sleduje od samého začátku. Kontroluje objednávky, poroučí sehnat nejlevnější cihly, nakupuje materiál z bouraček, je schopen přít se o krejcarový rozdíl v ceně hřebíků. Stavbyvedoucí bez jeho výslovného souhlasu nesmí povolit sebemenší výdaj, přikoupit sebepotřebnější maličkost. S výsledkem je Hlávka často nespokojen a práci sám opravuje. Mezi zákazníky je pověstný solidností, ke svým lidem je nemilosrdný. Fanatik výkonu… za všech okolností.“

Zdali myslel ten workoholik někdy taky na svůj soukromý život, na rodinu – stačil se vůbec oženit? Kupodivu ano. Roku 1862 – tedy ve svých jedenatřiceti letech. Dlouho nevybíral dlouho, měl vybráno, už od svých studentských let. Marie Čermáková byla o deset let mladší a Josef ji znal od mládí. Její otec, rodák z Přeštic, vrchní poštovní kontrolor, byl bratrem Hlávkovy babičky z matčiny strany. Hned po sňatku se manželský pár zastavil v Praze. Hlávka tu chtěl jednak představit svou mladou choť, a pak si chtěl (myslím, že hlavně) prohlédnout stavební místo, na kterém měla být postavena nová pražská Zemská porodnice. Proslýchalo se, že jejím projektantem má být Hlávka. A taky že byl. Projekt vypracoval ještě téhož roku (místo svatební cesty), a když se původně určení stavitelé tohoto úkolu zalekli a vzdali jej, převzal i výstavbu.

Porodnice v Apolinářské ulici byla vystavěna v novogotickém slohu pavilonovým systémem. Stavba je z režných cihel bez omítky. Hlávka se dal inspirovat nemocnicemi, které poznal na svých cestách v Belgii, v severním Německu, ve Francii a Británii. Že pro porodnici zvolil architekt novogotický sloh, vyplývá z jeho osobní záliby pro středověk. Šest stejných lůžkových pavilonů obklopuje společný prostor sadového nádvoří; jsou vzájemně propojeny se společnými provozními složkami. Nová pražská porodnice se stala po provozní a dispoziční stránce první moderně řešenou nemocniční stavbou u nás.

Hlávka získal kromě velké popularity i značné jmění. Proto mohl koupit pro svou matku za třetinu milionu zlatých od barona Ringhoffera v blízkosti svého rodiště velkostatek Lužany včetně zámku, vesnic a dvorů. Pro sebe postavil ve Vídni několik nájemných činžovních domů. Během devíti let svého vrcholného stavitelského období vybudujue Josef Hlávka téměř sto padesát staveb. Dře do úpadu. Pak se zhroutí. Na podzim roku 1869 (bylo mu tehdy 38 let) ochrne na obě nohy. Může se teď pohybovat jenom na invalidním vozíku. Jiného by to zlomilo. Hlávku nikoli. Musí sice upustit od namáhavého cestování, ale veškeré práce řídí ze svého pokoje se stejnou intenzitou, takže plynulý chod stavitelské kanceláře není ohrožen. Ani teď nepřestává dbát na pečlivě hospodaření. Plýtvání ani rozmařilost neodpouští. „Stavitel nesplnil příkazy? Rozdíl v ceně materiálu zaplatí ze své kapsy!“ Česká polytechnika mu nabídla místo profesora pozemního stavitelství, ale on odmítá. Jeho zdravotní stav se totiž nelepší. Ještě čtyři roky čelí Josef Hlávka nepřízni osudu, ale neustálé pracovní a nervové vypětí mu přivodily další zdravotní komplikace.

Plíživá choroba zasahuje i jeho zrak. Nemůže číst, psát ani kreslit, předměty kolem sebe rozlišuje jenom s největší námahou. Nezbývá mu než všeho zanechat, opustit všechny své životní a tvůrčí plány a rozloučit se i s činností, která mu přinesla uznání a značné jmění. Ve věku dvaačtyřiceti let odchází do ústraní, což však neznamená, že se vzdává. V dopise vynikajícímu českému chirurgovi, profesoru Eduardu Albertovi, píše: „Vím, jak mně bylo, když se ukazovaly první známky mého uzdravení. Měl jsem záchvaty zoufalství, když se nešťastný stav počal lepšiti, poněvadž jsem nevěřil ve zlepšení a každé kolísání mne uvedlo v trpké pochybnosti, ale vždy mně tanulo pevně na mysli, že k uzdravení, jako ku všemu vítězství, je zapotřebí pevné vůle, důvěry ve výsledek. A řekl jsem si, že je mnoho lidí na světě, kterým se vede mnohem hůře než mně, a že mám ještě pořád víc příčiny k naději než k mučení se trudnými myšlenkami. A touto stálou nezvratnou pevnou vůlí jsem překonal celou tu desetiletou bídu tělesné uchvácenosti a duševního rozrušení. A stal jsem se konečně přece ještě dosti silným, abych mohl podniknouti boje, kterým se i zdravější než já vyhýbají.“

Vrátil se do kraje svého dětství, na zámek Lužany, který mu matka podstoupila. Z balkonu si zřídil dřevěnou rampu, po které sjížděl na kolečkovém křesle přímo do zámeckého parku. Jestliže předtím byl jako architekt a stavitel zvyklý pracovat na několika stavbách současně, ani v Lužanech nedokáže jenom odpočívat a kontrolovat své zaměstnance. Navzdory tomu, že o chovu domácích zvířat o pěstování plodin nic nevěděl, s pomocí odborné literatury a několika přátel vysušil louky, vysadil nové stromy, zvelebil zanedbaná pole i lesní hospodářství. „Na stavu zámku i okolních polností je jeho aktivita brzy vidět," píše Miroslav Jandovský. "Během necelých deseti let jejich hodnota stoupla víc než dvojnásobně. Daleko větší cenu však měl vliv nového prostředí na Hlávkův zdravotní stav. Postupně opustil kolečkové křeslo a začal znovu chodit. Zprvu o berlích a později dokonce jen o holi. Role statkáře se mu zalíbila. Začal z vlastních zdrojů vyrábět sýr, založil vinici, postavil skleníky, ve kterých dozrávalo cizokrajné ovoce. Občas se i docela bavil. Na Loužku při soutoku dvou ramen Úhlavy nechal například zbudovat dřevěný bazén, jehož hloubka se dala pomocí důmyslného mechanismu regulovat.“

Když mu žena zemřela, oženil se za nějaký čas podruhé. A s manželkou Zdeňkou přišla i velkorysá myšlenka. Postaví v Praze studentskou kolej, která bude nadaným chudým studentům poskytovat nejenom ubytování, ale i stravu a školní pomůcky. Stavbu financuje a na její provoz přispívá. Pod dohledem možná ještě přísnějším než obvykle. Hádá se o cenu každého šroubku, vybírá ložní prádlo, před nákupem postelových výplní vyklepává doma vzorky žíní a váží vzniklý odpad, aby mohl přímo matematicky zajistit vzorek nejlepší kvality. Stejně pedantsky propočítává budoucí náklady, jakož i výkonnost a ceny všech pražských prádelen, a spotřebu elektřinu. Na první pohled k smíchu…Nakonec mu vychází 50 000 korun ročně. Skutečné náklady pak činily o necelých pět stovek méně – Hlávkova chyba v odhadu byla menší než jedno procento.

Kolej byla otevřena v roce 1904 a každoročně poskytla víc než dvěma stovkám studentů luxusní bydlení v jedno– a dvoulůžkových pokojích s ústředním topením. Byla tu i kuchyň s jídelnou, káva k snídani se podávala ve stříbrných konvicích a na koleji pečený chleba byla volně přístupný – chodilo si pro něj dalších tři sta studentů, na které se ubytování nedostalo. V domě byla i lékařská ordinace, knihovna a sportovní sál. Hlávka platil studentům i výuku jazyků, a pohyb (jemuž přikládal velký význam) měly zajistit hodiny šermu. Čímž péče o studenty ještě nekončila. Hosté na zámku v Lužanech jim pletli punčochy, vyšívali monogramy na kolejní prádlo. Díky Hlávkově autoritě pracovali všichni bez ohledu na stav. Čas od času z Lužan putovaly na kolej i potraviny. Pro studenty založil Hlávka dokonce i cestovní kancelář – z vlastní zkušenosti dobře věděl, jak pomůže, když vzdělanec pozná svět.

11. března 1908 Josef Hlávka ve svých sedmasedmdesáti letech umírá. Kromě tohoto údaje tu máme ještě několik dalších dat: Od roku 1904 do roku 1939 prošly Hlávkovou kolejí tři a půl tisíce posluchačů vysokých škol. Z poslední vůle Josefa a Zdeňka Hlávkových vznikla nadace s veškerým jejich majetkem, který činil přes pět milionů korun. Z každoročních čistých příjmů šlo podle závěti téměř 60 procent na vědeckou, literární a uměleckou činnost národa, dvacet procent dostávali potřební studenti pražských vysokých škol, zbytek byl určen k rozvoji národohospodářské činnosti s důrazem na šíření odborných vědomostí v soutěži se světem.

Statut Nadání (neboli nadace) končí úpěnlivou prosbou zakladatele: „Aby Nadání, jeho úkoly a cíle bylo ochraňováno od všeho zlého a nezahynulo zkázou.“ Za svou veřejnou činnost byl Václav Hlávka vyznamenán opakovaně řády a tituly. Roku 1891 do císař u příležitosti 60. narozenin jmenoval členem Panské sněmovny. Dostal čestný doktorát filosofie na Jagellonské universitě v Krakově a čestný doktorát technických věd na Českém vysokém učení technickém v Praze. Byl členem Akademie výtvarným umění ve Vídni a čestným občanem Prahy. Jako vcelku nedůležitou, leč zajímavou poznámku na okraj uvádíme, že tento pozoruhodný vlastenec do konce svého života nehovořil dobře česky.