871. schůzka: Král železničních vagonů

„Druhá civilizační vlna, které se také říká průmyslová revoluce, nabídla odvážným netušené možnosti úspěšného a efektivního uplatnění. Šlo o to rozvinout v pravý čas a na pravém místě specializaci, která čekala a volala svého objevitele. Jedním z nich u nás byl František Ringhoffer.“ V úvodu dnešní schůzky jsme se začetli do knihy Miroslava Hlaváče Tvůrci českého zázraku.

Ti Ringhofferové, jejichž jméno zde padlo, nebyli českého původu. Dědeček František Ringhoffer pocházel z Müllersorfu, který by měl ležet v Uhrách, ale dnes už se asi jmenuje jinak. Jeho předkové tam ale měli mít kovárnu. No a chudý kovářský tovaryš se vydal roku 1769 za štěstím do světa, kterýmžto světem myslel Prahu, kde si na Starém Městě v Platnéřské ulici založil dílnu. Nikoli kovářskou, jeho kovárna už byla specializovaná. Začal v ní dělat pivovarské kotle a vůbec ještě zboží z mědi a slitin. Záhy se domohl jisté vážnosti. Lze tak soudit z toho, že se stal starostou kotlářského cechu, členem městské rady a městským starším.

Jeho syn Josef Ringhoffer začal vyrábět zařízení pro cukrovary a lihovary, po čemž byla poptávka, proto rozšířil podnik o hamry v Kamenici u Jílového. I on měl úspěch. Získal titul dvorního kotlářského mistra a roku 1847 mu bylo uděleno zemské tovární právo. Což znamenalo, že se vymanil z cechovní závislosti. Největší slávu rodu Ringhofferů však zajistil až František Ringhoffer toho jména druhý, když správně odhadl situaci a vsadil všechno na železniční dopravu.

Převzal otcův kotlářský podnik a roku 1852 ho přesunul ze Starého Města pražského na Smíchov. Proč, to je jasné – na Starém Městě mu bylo už těsno, potřeboval mnohem víc místa. Místo potřeboval nejenom pro továrnu – on hodlal postavit rovnou celé moderní město. Což byla značná podnikatelská odvaha… V budoucnosti se něco podobného podařilo snad jenom Tomáši Baťovi. Ta odvaha se mu vyplatila. Základ slavné smíchovské vagonky – i města Smíchova – byl položen.

Franz Ringhoffer|foto:Profimedia

František Ringhoffer II. začal roku 1854 s výrobou nákladních vozů. Nutno však připomenout, že tehdy ještě nebyly ani vlečky, ani nádraží Západní dráhy, natožpak železniční most. První vagóny byly dopravovány na dnešní Masarykovo nádraží na speciálním valníku o šesti silných kolech s mohutnou gumovou obručí. S pomocí navijáku, sochorů a klínů sehraná parta čtyř až pěti chlapů vytáhla vagon na vůz, osm silných valachů ve čtyřspřeží zabralo a mohutný povoz se vydal na náročnou několikahodinovou cestu křivolakými pražskými uličkami po kočičích hlavách pražského dláždění. Teprve Hybernská ulice ústila u vlečky do kolejiště nádraží. Dopravu vagonů po vlastní ose umožnila až Ringhofferova vlečka k novému smíchovskému Železničnímu mostu.

Za šest let po nákladních vagonech začal Ringfoffer s výrobou vozů osobních. Válečný rok 1866 na chvíli rozvoj firmy zbrzdil, ale už v roce následujícím byla postavena nová montážní hala, dřevozpracující závod, šroubárna a sušárna dřeva. Tím se továrna významně zvětšila. Během několika dalších let se firmě Ringhoffer podařilo z tuzemských železnic vytlačit zahraniční konkurenci a mohla se věnovat exportu. Od roku 1867 začala firma vyrábět také budoucí pýchu celé vagonky – salonní vozy.

Druhý František z rodu Ringhoggerů musel být nejenom dobrý kovář či kotlář. Spíš manažer než řemeslník. Dobrý manažer. A nesporný technický talent. Jako první v Rakousku zavedl válcování trubek beze švu a také výrobu Mannesmannových rour. Jistý novinář pod dojmem návštěvy smíchovské Ringhofferovy továrny napsal: „Je to zázrak pozorovat, jak se kov koulí a hněte soustavou kuželíků, až se rozpojí a vytvoří dutinu. Mohutná kladiva na velikých jasanových násadách, jež se strojním pohonem zvedají a dopadají tak stejnoměrně, že dovedný dělník na tomto stroji (po pravdě dost primitivně vypadajícím) vyková ze starého krejcaru tyglík o tloušťce stěny stejné jakou má obal čokolády.“

Praha kolem roku 1902: Václavské náměstí a Příkopy|foto:autor neznámý, Fotobanka Profimedia

Mysli pravdivě, mluv pravdivě a jednej pravdivě

První nákladní vagon byl na Smíchově vyroben 1854, tendr o tři léta nato, osobní vagon za dalších 6 let. Roku 1870 vyrobila firma první osobní výtah v českých zemích. Jezdil na zámku v Zákupech. V 60. letech 19. století byl tento druhý František z rodu Ringhoffer zvolen starostou města Smíchova. Ta volba byla plně na místě – velice se o ně zasloužil. Smíchov byl u nás po mnoha staletích prvním městem, postaveným podle územního plánu. Prosadil přestavbu Újezdské brány, vybudování smíchovského nádraží a zavedení plynu. Pilně se věnoval obchodům s pozemky – vedle Kamenice získal například Lojovice, Štiřín a Pyšely. Jako jeden z prvních si pro svá panství opatřil telefon. Pozoruhodné je, že pro své dělníky založil uprostřed 19. století (jako jeden z prvních) nemocenské pojištění (jmenovala se Dělnická nemocenská pokladna), a to v době, kdy to ještě nepřikazoval žádný zákon. Roku 1870 zřídil i Dělnický penzijní fond. Pilíř to byl nikoli pevný, takže jej nešlo nahlodat, ani zevnitř vyžrat. Svým dětem tento František Ringhoffer radil: „Věř v Boha a on tě neopustí! Mysli pravdivě, mluv pravdivě a jednej pravdivě.“ Mimo jiné jim doporučoval, aby zůstaly vždy v klidu, daly si pozor na ty, kteří je příliš chválí, a hlupákům šly z cesty. On sám se těmi radami řídil. Důsledně. Byl klidný, rozvážný a otevřený. Miloval hudbu, lesy a přírodu.

Obzvlášť si oblíbil velkopopovické panství jihovýchodně od Prahy. Důvodem byla výhodná poloha poblíž staré císařské cesty do Vídně, ale učarovala mu i tamní příroda. V hlubokých hvozdech poblíž svého panství Štiřín proto nechal zřídit anglický park s honitbou, a vodu z Mariánské studánky si odtud dokonce nechával posílat až do svého smíchovského sídla. Místními lidmi byl oblíbený jako štědrý mecenáš. Na vlastní náklady nechal založit dětský útulek, přispěl na stavbu židovské synagogy, a dokonce osobně vedl záchranné práce, když byla oblast zasažena povodněmi.

Roku 1862 byl vyznamenán Rytířským řádem Františka Josefa. Za zásluhy o průmyslový rozvoj mu císařpán udělil baronský titul. František Ringhoffer II. toto měl v plánu ještě víc – ve svém podnikání uvažoval v dimenzi několika desetiletí. Zabýval se velkolepým projektem výroby investičních celků. Pro jeho uskutečnění však stačil vytvořit pouze základní předpoklady. Zemřel 23. března v roce 1873 – bylo mu pouhých 56 let.

František, baron z Ringhofferů, odkázal svým třem synům továrny, panství a zámky v Kamenici u Jílového, ve Štiříně, v Kostelci u Křížků a ve Velkých Popovicích. Jeho firmu převzal syn František – aby se nám to nepletlo, přidejme k jeho jménu číslovku „Třetí,“ tedy třetí toho jména, jinak z našich Ringhofferů to byla čtvrtá postava. Narodil se v roce 1844 a původně snil o kariéře nikoli průmyslnické, nýbrž vojenské. Ostatně jako dvaadvacetiletý důstojník se stačil v bitvě u Hradce Králové vyznamenat. Musel však převzít otcův podnik, a ten pak řídil spolu se svými bratry Emanuelem a Viktorem. Uplatnil přitom své značné organizátorské vlastnosti, které ještě nadto umocňoval smysl pro spravedlnost a kázeň bez ohledu na postavení zaměstnanců a obchodních partnerů.

„Definitivně soustředil celý podnik na Smíchov,“ píše autor knihy Tvůrci českého zázraku Miroslav Hlaváč. „Tam také vyráběl a odtud vyvážel železniční vozy a začal i s výrobou investičních celků, což byla zařízení pro cukrovary, lihovary, pivovary a mrazírny. Když byla doložena vydatnost pramenů v okolí Velkých Popovic, rozhodl František Ringhoffer o výstavbě nového pivovaru na svém vlastním pozemku. To bylo v roce 1871. Za tři léta nato byla už uvařena první várka a v roce 1875 činil tamní výstav 18 000 hektolitrů. Ve Velkých Popovicích postavil moderní pivovar a lihovar, byl tam také ukázkové mrazicí zařízení, aby se klienti mohli na místě přesvědčit a dokonce aby mohli přímo vychutnat přednosti nabízeného zboží. Ringhofferovka vyráběla také parní stroje pro tovární pohon a pro doly. Hlavním výrobním artiklem však zůstaly železniční vozy. Během patnácti let v 70. a 80. letech 19. století jich z továrny vyjelo čtyři a půl tisíce. Továrna začala vyrábět i tramvaje a zařadila se mezi největší průmyslové podniky v Rakousku–Uhersku.“

Kromě toho František Ringhoffer čtvrté generace dotvořil podnikový sociální polštář. Založil Zaměstnanecký penzijní fond a po dalších deseti letech i Dělnické starobní pojištění. Zaměstnanci měli nárok na důchod, na invalidní rentu, na vdovský důchod, vyplácel se jim příspěvek na výchovu dětí i na pohřebné. Byly poskytovány ještě další podpory pro vdovy a pro nedospělé děti po zemřelých zaměstnancích. Od roku 1895 se vyplácel věrnostní příspěvek těm zaměstnancům, kteří u firmy sloužili čtyřicet let – a to se týkalo třeba až jednoho tisíce osob. Ringhoffer rozvinul výstavbu dělnických domů – koncem 19. století v nich bydlela třetina zaměstnanců podniku, což bylo skoro sedm set rodin. Domy byly napojené na vodovodní síť a kanalizaci, což v tehdejší době ani zdaleka nebylo samozřejmé. Byty sestávaly (většinou) z obytné kuchyně, pokoje a příslušenství, za které se považovala předsíň, spíž a záchod. Nájemné bylo nízké. Kupříkladu v době první republiky (v roce 1925) činilo ročně 800 korun.

Od roku 1886 byla ve smíchovské vagónce zřízena stálá lékařská ambulantní služba. František Ringhoffer rovněž založil podnikový učňovský institut a veřejnou pokračovací školu. Učni se v institutu připravovali pod odborným vedením na práci v provozech podniku. Nejlepším z nich se vyplácely peněžité prémie. Zajímavou podnikovou službou byl od roku 1873 dobrovolný hasičský sbor. Vyznamenal se 12. srpna 1881, když dorazil jako první k hořícímu Národnímu divadlu. Ostatní hasičské sbory však přijely příliš pozdě, takže se divadlo zachránit nepodařilo.

Firma prosperovala. Její úspěch byl značný. Základem toho úspěchu bylo především dokonalé řemeslné zpracování všech výrobků. Roku zde byl vyroben celý salonní vlak pro rakouského císaře,a zanedlouho nato následovala i další prestižní zakázka, opět od císařského dvora ve Vídni. Rodinná firma Ringhoffer na jejím podkladě dodala tři salonní vozy pro rakouskou císařovnu Alžbětu. Luxusně vybavené salonní vlaky vyrobili na Smíchově i pro rumunského krále a tureckého pašu, pro ruského a bulharského cara, a také jídelní vozy pro belgickou společnost Wagons–Lits, montovaly se zde vozy pro petřínskou lanovku a pro pražskou tramvajovou dopravu. První tramvaj, určená pro linku, vedoucí na Vinohrady, vyjela ze Smíchova roku 1897. Vozy městské hromadné dopravy se tu pak vyráběly téměř sto let. V továrně se zrodily i různé rarity, po kterých se dodnes pídí různí dopravní nadšenci. Například v roce 1916 vyrobila vagónka (pro vlastní potřebu) dvě akumulátorové elektrické lokomotivy (elektrickou část přitom dodala firma Siemens–Schuckert ve Vídni. Vlastní lokomotivy potřebovala vagónka pro provoz na své vlečce, zejména kvůli zvýšeným válečným dodávkám železničních vozů. Fungovaly až do konce 2. světové války, kdy byly nahrazeny motorovými lokomotivami.

František Ringhoffer III. byl zvolen poslancem českého sněmu a nakonec i doživotním členem Panské sněmovny ve Vídni. Zemřel 23. července roku 1909. Jeho firmu převzal syn – inženýr František Ringhoffer v pořadí čtvrtý. Roku 1911 se firma stala akciovou společností Ringhofferovy závody. Během první světové války vyrobila přes 20 000 vagonů. Později, když koupila i automobilku v Kopřivnici, nesla jméno jmenovala se Ringhoffer–Tatra a postupně ovládala i další vagonky v Československé republice. Podnik fúzoval s vagónkami ve Studénce, Kolíně a v České Lípě a stal se tak vůbec největším výrobcem vagonů na světě.

Po válce (té druhé světové) továrna Ringhofferům nezůstala. Ani nemohla, odporovalo by to dekretům presidenta republiky. Její poslední majitel Hanuš Ringhoffer nebyl zřejmě žádným přesvědčeným nacistou. Byl sice nucen během okupace vstoupit do Hitlerovy partaje, ale o členství záhy přišel, když se zjistilo, že byl v diplomatických službách prvorepublikového Československa. Za války ovšem z důvodu obrany strojírenského impéria musel spolupracovat s předními nacistickými pohlaváry, hlavně z okruhu ministra zbrojního průmyslu Alberta Speera, což se mu stalo osudným. Jistě. Ihned po válce byla celá rodina odsunuta do Rakouska a Hanuš internován v táboře Mühlberg na Labi, kde v prosinci roku 1946 zemřel.

Továrna byla znárodněna a nadále fungovala pod názvem Tatra Smíchov, později ČKD Tatra Smíchov. Výrobní haly byly postaveny tak dobře, že kromě rozšíření celého areálu v zadním traktu nebylo nutné je výrazněji přestavovat. Jenom strojový park nezadržitelně zastarával. Továrna přesto zůstala dlouhá léta předním světovým výrobcem tramvají a její vývoz směřoval do mnoha zemí.

Činnost závodu byla ukončena až v polovině 90. let 20. století, kdy se výroba přesunula do nového areálu na Zličíně. Roku 2002 koupil Tatru německý Siemens a pod hlavičkou Siemens Kolejová vozidla vyráběl až do konce roku 2009 soupravy metra pro Prahu, osobní vagony pro České dráhy, vlakové soupravy pro Izrael či pantografy pro Švýcarsko. Starý smíchovský areál byl určen k demolici už koncem 80. let. Což byla škoda – jinde ve světě, zejména v západní Evropě i ve Spoejných státech si staré industriální architektury jinak považují. Podrobný průzkum ukázal, že nejenom budovy, ale i mnohé části této průmyslové lokality mají značnou historickou hodnotu – například původní jeřáby a jeřábové dráhy, originální pružnicový buchar nebo dva mohutné hydraulické lisy. Radnice se nakonec přese všechny protesty rozhodla pro bourání a cenný komplex byl na přelomu tisíciletí kompletně vybagrován. Zachována zůstala jen vila a fragment secesního zdiva, který byl začleněn do nového objektu obchodního a kulturního centra Nový Smíchov. A tím definitivně končí sága jedné z našich nejúspěšnějších průmyslových dynastií. Sága krále železničních vagonů. (Ale – jak už víme – nejenom jich.)