870. schůzka: Či jsem to já?

Takto uvádí životní příběh zatímního novorozence a budoucího revolucionáře ve své knize literární historik Václav Žáček. Jeho tatínek, tedy Josef František, přišel na svět v zámožné měšťanské rodině ve Slaném. Tam také absolvoval piaristické gymnásium, poté vystudoval práva na pražské universitě, zde získal doktorát a stal se úspěšným advokátem (od svých třiatřiceti let advokátem zemským). Na universitě přednášel soudní právo a svým překladem Soudního řádu i zavedením češtiny k soudu se významně přičinil o vznik české právní terminologie. Pak už následovala jedna funkce za druhou: Celých 30 let pokladníkem Matice české, spoluzakládal a byl prvním předsedou Měšťanské besedy, jeho advokátní pracovna byla místem schůzek a dostaveníček českých umělců a také zastávek slovenských národovců, projíždějících Prahou, během revolučního roku 1848 byl členem Svatováclavského výboru a podílel se na formulaci jeho peticí, navrhl novou ústavu a zřízení pro město Prahu. V tomtéž bouřlivém roce byl zvolen poslancem Zemského sněmu a měl kandidovat do Říšského sněmu, byl však zatčen a vězněn na Hradčanech. Po propuštění roku 1849 to byl právě on, kdo obhajoval Karla Havlíčka při kutnohorském procesu. Poté se věnoval hlavně městské politice.

Karel Javůrek: Josef Václav Frič|foto:R. Boček, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum - Historické muzeum, CC BY 4.0, ©

V bytě doktora Friče vznikl výlučně český společenský salon. O jeho udržování se starala jeho manželka Johana Terezie, rozená Reisová, dcera kontrolora v arcibiskupských železných hutích v Rožmitále. Ač byla původně vychována německy (rodiče byli Němci, původem z Porýní), nedalo manželovi mnoho práce získat ji pro české snahy. Lze o ní říci, že se stala páteří české výchovy všech dvanácti dětí, jež dala svému muži. (Ano, v tehdejších dobách nebyly ještě s plodností problémy.) V této národní práci ji vydatně podporovala její nejmladší sestra Antonie, která se naučila dokonale česky, takže se mohla věnovat spisovatelské činnosti a pod pseudonymem Rajská publikovat česky. Tedy až do chvíle, než si vzala za muže ovdovělého Františka Ladislava Čelakovského a tím pádem vyvdala jeho čtyři osiřelé děti, což její tvůrčí rozlet nadobro zabrzdilo.

Bez vlivu na mladistvého Josefa Václava nebylo ani jeho nejbližší sousedství v Pasířské ulici, totiž MacNevenovský dům, který patřil bohatému pražskému advokátu Měchurovi (což byl zase tchán další významné postavy našich dějin, Františka Palackého). V Palackého rodině našel Frič nejlepšího přítele svých mladistvých let v osobě historikova syna Jana, což byl jinak mladík osobně nezvedený a neukázněný; na druhé straně však právě díky své povaze chápající Josefa Václava, jenž byl zmítán mnoha vnitřními protiklady a duševní rozervaností. (Prosím vás, kdo z nás nebyl v útlém věku rozervancem?) Josef Václav byl bytostí značně složitou, fyzicky i psychicky. Mnohé se dovídáme z jeho vlastních a poměrně objemných pamětí. Zdraví byl sice slabšího, ale jinak bystrý, nadaný, přítulný (obzvláště k matce). K obrazu svému jej uhnětla romantická literatura Schillerova, Byronova a Heineho. Lákala ho světabolnost, sebepřeceňování, ba titanismus, se kterým chtěl prorazit v literatuře a pokud možno i v politice coby nositel touhy po volnosti a svobodě. Nutno podotknout, že rodinným prostředím byl značně ovlivněn, neboť nejednou coby zvídavé dítko naslouchal vyprávění o hrdinství Poláků během neúspěšného povstání proti Rusům v roce 1831.

„Básník má býti věštcem budoucnosti a vychovatelem lidu!“ rozepsal se dychtivý mladík. „Volím takovým býti, neznaje vhodnějšího a vznešenějšího povolání. Básník má z jinochů tvořiti muže; musí býti vždy odhodlán štěstí své obětovati, snášeti a trpěti. Dráha ta však nesnadná; kdo není povolán, nechť záhy opustí tu stezku trním posetou!“ Josef Václav onu pěšinku neopustil. To on raději opustil domov. Tedy – na nějakou dobu. Aniž by o tom rodiče měli sebemenší potuchy, odjel – jako mladík sotva sedmnáctiletý – nejprve do Hamburku a pak i do Londýna a Paříže. Co tam hledal?
Slávu hledám! Jiný cit už zvadnul.
Aj, kdož teď mi ducha potěší?

Cit mu zvadnul… Inu, co naplat. Kdybychom chtěli vyjmenovat všechna poupátka, jimž emoce jeho náležely, byl by to dost hustý seznam. Coby čtrnáctiletý zahořel k dceři kutnohorského lékaře Štětky (mimochodem pozdější manželce zakladatele české archeologie jako vědního oboru Jana Erazima Vocela). „Jest to dívka spanilosti přímo ideální, proslulá ušlechtilostí mravů a povahy, jejíž zjev jest s to inspirovat mě k básni nejvelikolepější.“ Bohužel ho inspiroval, ale nebudeme jej uvádět. Ono je někdy dobře, když člověk zakryje hrnec vroucí v jeho nitru nějakou festovní pokličkou. Z vandru se ostatně brzy vrátil, poněkud komplikovaně, neboť po něm šla policie. V Paříži se totiž účastnil jakéhosi branného výcviku, pořádaného polskými emigranty. Musel tedy před policajty kličkovat při překračování sedmera státních hranic. Doma začal studovat práva, jenomže to už přikvačil revoluční rok 1848, kýžené to pole, na němž se mohl uplatit jeho talent (či spíše touha, jak se prosadit za každou cenu). Stal se mluvčím radikální části českého studentského spolku Slávie, a ještě větší příležitost vycítil ve studentském ozbrojeném hnutí. Stal se členem kohorty filosofů, v níž zastával hodnost centuriona – setníka. Tuto úlohu bral devatenáctiletý mladík velice vážně a svými žhavými projevy uchvacoval příslušníky své centurie. Byl častým organizátorem veřejných vystoupení a jedním z posledních obhájců barikád nedaleko pražského Klementina.

My jsme jeho stopy už zaznamenali, když jsme se jarem osmačtyřicátého roku toulali. Také jsme si všimli, jak se střetl s Františkem Palackým, který jeho bojovnost neschvaloval, jak uraženě složil velení, opustil Klementinum a odebral se uraženě domů. Tudíž nebyl přítomen okamžiku dobytí Klementina coby poslední bašty povstání, ostatně generál Windischgrätz tehdy vyhlásil stav obležení a nastala honička na strůjce a účastníky bojů, velká vyšetřování, která měla za úkol potvrdit tezi, že v Praze šlo o široce rozvětvené spiknutí. (Což se nepotvrdilo.) V té době byl už ale Frič (pro jistotu) v závětří bezpečného venkova, kam se rozjel původně proto, aby sehnal posily a Praze přivedl na pomoc venkovské ozbrojené gardy, leč jak se ukázalo, nebylo už komu pomáhat.

Vedle Emanuela Arnolda a Karla Sabiny byl Josef Václav Frič pokládán za jednoho z hlavních reprezentantů revolučních demokratů. Po porážce revoluce uprchl před zatčením nejprve do chorvatského Záhřebu. Jeho neklidné srdce ho však zahnalo do tamějšího oddílu slovenských dobrovolníků. S nimi se oklikou dostal na Slovensko. Tam se účastnil několika srážek s maďarskými jednotkami a začátkem roku 1849 se vrátil do Prahy. Nejprve si doléčil zranění, které na Slovensku v jedné šarvátce utrpěl a kvůli němuž musel podstoupit několik operačních zákroků, ale ledva se otřepal, začal připravovat – tentokrát pod vlivem ruského anarchisty Michaila Bakunina – další povstání. To mělo vypuknout v květnu roku 1849. Frič se ocitl ve svém živlu, revoluce, to bylo jeho! Ožily v něm myšlenky z června minulého roku, ke kterým měl od té doby pohotově situační plány. Vynikaly v mnohém – především však svou fantastičností a nereálností, protože nebyly ani zbraně, ani střelivo, které bylo zapotřebí nejprve získat přepadem vojenského skladu. Pro sebe si Frič vyhradil dobytí Petřína, odkud měl dát raketami pokyn ostatním oddílům, aby začaly. Ten plán měl samozřejmě hodně daleko k uskutečnění – nebo to snad bylo jednoduché a snadné přepadnout s nedostatečnou výzbrojí pražská kasárna, zlikvidovat odpor vojska a obsadit radnici? A co navíc: copak by bylo možné zajmout bývalého císaře Ferdinanda, který žil na Pražském hradě, a všechny státní a vládní hodnostáře, a užívat je jako rukojmí pro příští vyjednávání?

K této skepsi nutno přičíst pochybnosti, jaké stanovisko zaujme k oné akci měšťanská národní garda, v jejichž řadách se nedalo předpokládat hromadné nadšení pro nové boje s revolučním cílem. Aby odvrátil její zákrok proti povstání, plánoval Frič a jeho spoluspiklenci, že upoutají pozornost umělým vyvoláním výtržnosti na Starém Městě a pod Vyšehradem. Očekávalo se, že začne–li garda likvidovat tyto výtržnosti, budou povstalci moci snadno se zmocnit jejich zbraní v hlavní strážnici na Staroměstské radnici. Jedním slovem: fantasmagorie. A ještě ke všemu se pořád čekalo se na slíbený příchod polských revolučních odborníků (mělo jich být na dvě stovky), jenže ti se jaksi nedostavovali, což se nakonec celé akci stalo osudným, protože čím více lidí bylo do spiknutí zasvěceno, tím víc se o něm po Praze mluvilo, a to často i na veřejných místech. Proto se není čemu divit, že policie byla o všech přípravách povstání informována dosti podrobně, „když všichni vrabci si o tom na střeše štěbetali“– tak na to vzpomíná Karel Sabina. „Mluvilo se o tom jako o povodni. Každý si o tom vypravoval a hospody byly toho plny.“ My na ty revoluce nějak nejsme, nebo co…

Když to pak začalo vřít v Drážďanech, byl v Praze vyhlášen stav obležení, provázený množstvím domovních prohlídek a zatčení, což se z Prahy přeneslo i na venkov a trvalo to několik týdnů. Už den po vyhlášení stavu obležení bylo ve vězení 27 spiklenců, mezi nimi hlavní organizátoři spiknutí Sabina, Sladkovský, Frič. Arnold byl zatčen na útěku v Sasku. Jak byl zatčen Frič, to podrobně vylíčil ve svých Pamětech: „Ani dost málo mne nepřekvapilo, když o půl třetí zrána zřel jsem (probuzen jsa řinčením šavle) dva důstojníky s policejním komisařem, které vyburcovaný otec uvedl se svíčkou do mého pokoje, těsně před mým ložem státi. Vyslechl jsem klidně jejich zdvořilé vybídnutí, abych laskavě vstal a obléknuv se jich následoval. Díle na dvoře čekaly na mne čtyři plné cuky pěchoty, které – utvořivše čtverhran – vzaly mne do svého středu a hnuly se se mnou pěkně zticha Koňským trhem a Můstkem ke Kamennému mostu, na němž spatřil jsem před sebou i za sebou podobné tlupy vojska, držící mezi sebou povždy distanci padesáti kroků a majíce patrně každý jiného vězně ve svém středu.“

Cílem byly Hradčany. Nikoli snad Hrad, nýbrž tamní zemská káznice. Policejní úředník neopomněl sebrat všechny Fričovy písemnosti, jež však neobsahovaly nic přitěžujícího, „neboť na podobnou noční návštěvu jsem byl už dávno připraven.“ Po prvním policejním zátahu následovaly další, v Praze i na venkově. V červenci bylo 40 zatčených, v srpnu vzrostl počet na 60. O jejich dalším osudu rozhodovaly zvláštní vojenské vyšetřovací komise a vojenský soud. Rozsudky byly vynášeny postupně; na Friče došlo až 7. ledna 1851, kdy byl současně vynesen trest smrti nad několika jeho druhy (kterým pak ale byl ortel zmírněn na 15 až 20 let vězení). Rozsudek nad Fričem zněl pro zločin velezrady na 18 let vězení. Tato „mírnost“ byla odůvodněna tím, že mu v den zatčení nebylo ještě 20 let. On se však žádného zmírnění trestu u procesu nedočkal. Odsouzení byli postupně rozvezeni do pevnostních vězení v Olomouci, Komárově, Mukačevě, Kufsteinu a ještě v jiných pevnostech.

Za místo Fričova trvalého vězeňského pobytu byla určena uherská pevnost Komárno. V seznamu eskortovaných učinil auditor Franz zlomyslnou poznámku: „Josef Wenzel Fritsch. Besonders gefährlich. Zvláště nebezpečný!“ Cesta do Komárna trvala dlouho, skoro měsíc. Celá vězeňský výprava putovala od pevnosti k pevnosti, od Josefova na brněnský Špilberk a odtud k Dunaji. Umístěni byli ve třech velkých místnostech. Mohli se navzájem navštěvovat a stýkat, bavit se, číst četbu (samozřejmě jen tu povolenou), hrát a zpívat. Proti pražské samovazbě to bylo veliké ulehčení.

Přichází doba lidské slabosti,
kde bojem umdlen jen po míru prahnu
a chvěji se, když v rány bolesti
své přežilé za hluboko zasáhnu;
tu cítím, že jsem přece dítě jen,
že i ty vrahy zrodil matky sten,
i ptám se, vidě hra že zoufalá to:
či jsem já to?
A zkroušeně když v slzách roztopím se,
když v ňadra slabosti své udeřím
pln bázně, že se bolem rozskočím,
že dlouhou beznadějí usoužím se,
když jistou smrt jen vidím před sebou
a tisíc padlých světů za sebou,
zdá se mi, život hra že šílená to:
či jsem já to?

Žádostí o Fričovo omilostnění putovalo do Vídně mnoho, nerozhodla však žádná z nich, nýbrž byla to soukromá událost v císařově životě. U příležitosti sňatku jeho Veličenstva s bavorskou princeznou Alžbětou (uzavřeného v dubnu roku 1854) podepsal císař výnos o udělení milosti dvěma stům čtyřiceti politických provinilců. Trest byl jim prominut celý nebo jeho část. Fričovi byl odpuštěn celý zbytek jeho trestu – tedy patnáct let. Neinformovaným vězňům bylo nařízeno, aby se slavnostně oblékli, že půjdou na slavnostní mši na počest císařova sňatku. Namísto do kostela však byli odvedeni na velitelství, kde jim bylo oznámeno, že byli obdařeni císařskou milostí a že ještě téhož dne budou propuštěni na svobodu. „Div že se mi hlava nezatočila!“ napsal si Josef Václav do deníku. „Náhlá volnost odzvonila všemu blouznění umíráčkem.“

Do Prahy se vrátil s předsevzetím „věnovati se výhradně pěkné literatuře!“ Spojil se se známým z roku 1848 a pozdějším „patentovaným“ zrádcem českého národa Karlem Sabinou a vydali společnými silami almanach Lada Niola. Nebyl zrovna literárně dokonalý, přesto však ozářil jako blesk českou kulturní scénu. Poté se rozhodl založit a vést časopis, pro který zvolil název Praha, jenomže to už se o něj zajímala policie, která mu další podobnou činnost zatrhla, takže místo Prahy navrhl časopis Jasoň (pouze Jasoň; o Drsoňovi ani zmínka), ten však skončil ještě dřív, než vyšel, a podobně dopadl i Svět a domov, jehož sazbu poručila policie rozmetat.

Policejní rada Weber to Fričovi okořenil při osobním jednáním slovy: „Nechápu vlastně, proč se namáháte, neboť asi za šest roků bohdá již ani kohout po celé vaší české literatuře nezakokrhá.“ Leč on ještě zakokrhal, a to zejména v almanachu Máj, který vyšel v roce 1858 a na němž se kromě básníků Jana Nerudy a Vítězslava Hálka podílel i M. Brodský – to byl Fričův pseudonym. Zařadil se tak do družiny májové. Brzy však byl pro své chování – „nenapravitelné chování!“ – opět internován, a to do sedmihradského města Déesi. Poté mu dala vláda na vybranou mezi uvězněním a exilem, a Frič zvolil emigraci, což mu bylo milostivě umožněno.

Opustil vlast na dlouho. Na dvacet let. Střídavě pobýval v Londýně, v Berlíně a v Paříži, ale i na mnoha dalších místech, včetně ruského Petrohradu. A všude a pořád očekával tu velikou evropskou revoluci. Kontaktoval snad všechny, kdo se na ní mohli podílet a případně ji mohli uspíšit – anarchisty, marxisty, reformisty, oportunisty i nacionalisty. I v zahraničí psal – kromě politických pamfletů od něj pocházejí lyrické básně. Pokoušel se také o dramata, s úspěchem nevalným. Volil témata povětšině historická; napsal ale i několik komedií.

„Většina jeho podniků nebyla z nejšťastnějších,“ říká historik PhDr. Libor Vykoupil, PhD. „Obecnou pohanu na něj uvrhl plán, který počítal s vítězstvím Pruska v prusko–rakouské válce v roce 1866 a s jeho pomocí při vytvoření samostatného českého státu.“ Fričovy snahy nekončily dobře. Jaksi už tradičně. „Nakonec si v 80. letech vyprosil návrat domů, ale ani tady nenašel to, co po celý život hledal. Pražské a české prostředí už nepoznával, nová generace neznala jeho a ani mu nerozuměla. Přijímala sice veterána politických půtek s jistou úctou, ale současně i s odstupem (který nezpůsobil jenom čas) a s rozpaky.“ V 70. letech žil v Budapešti a v Záhřebu, ale pozvolna nahlížel, že jeho boj nemá žádnou vyhlídku na úspěch. Po návratu do Čech roku 1880 se z politického života úplně stáhl a věnoval se pouze literatuře. Zemřel v Praze 14. října roku 1890. Tehdy dvaadvacetiletý dramatik Jaroslav Kvapil se zúčastnil pohřebního průvodu. Po letech si poznamenal:

„Na podzim roku 1890 doprovázeli jsme rakev jedenašedesátiletého a do sama konce horoucího osmačtyřicátníka na Vyšehrad. Nesl jsem tenkráte za jeho rakví standartu Umělecké besedy a víc než ta těžká žerď v mých rukou tížilo mne srdce pro toho dobrého, krásného člověka. Nezapomněli jsme na toho bouřliváka s pražských barikád trochu přespříliš záhy?“

Tak v lásce, v žalu, v pýše, v radosti
má duše stále sama sebe hledá;
i poznám na vzdor spěchu ba i slabosti
osudné kolo že se zvrátit nedá.
Kdo sletí, rozžehnej se, dosavad
se držím a kdo čeká na můj pád
ať čeká: život můj mi stojí za to –
Vždyť jsem já to!