835. schůzka: Digger

Dnes se budeme toulat spolu s cestovatelem, zlatokopem, vlastencem a „posledním českým husitou,“ jak si sám říkal. Jiní ho nazývali ještě jinak. Naposledy měl přezdívku „Digger“ – v angličtině to znamená „archeolog,“ což on rozhodně nebyl. Ještě jeden význam však „digger“ má. Kopáč. Myslí se ten, kdo se rýpe v hlíně a rýžuje a kope, aby se dopídil nějakého toho zlata či drahého kamení. Právě o to našemu muži šlo.

Čeština je moudrá řeč. A vtipná. A bohatá. (Někdy až moc.) Kolika jenom způsoby lze vyjádřit, že je někdo tak nějak nestálý, neposedný, roztoulaný: Je jako z hadích ocásků upletený. Je jako pytel blech. Jako z divokých vajec. Má boty z toulavého telete. Sedí v něm několik ďáblů. Má rtuť v těle. Čert s ním obšívá dírky. Má roupy. Sedí na obrtlíku. Je to sveřepec, žíhle (to ani sám nevím, co to je „žíhle“), neposeda to je, člověk s nepokojnou krví v těle, se srdcem tuláka, bez sicflajše, ale to už vážně stačí, českých příkladů máme nad hlavu, netřeba nám německých. Všechny z nich se hodí na rodáka z města Turnova, na člověka, který zbrousil celou zeměkouli (a to už v minulém století prosím), prvního českého světoběžníka jménem Čeněk Paclt.

Utekl do Uher. Potají. Tam nejspíš poznal, že s mydlařinou zrovna díru do světa neudělá, a začal (to už ale byl ve Vídni)… začal brousit opály. Přiučil se tomu doma. Ve Vídni měl dobré bydlo. V klenotnickém závodě si vydělal pár grošů, jenže pak se ozval bratr Antonín (který mezitím zdědil po otci obchod s drahokamy), a ten mu poradil, aby odjel do Varšavy prodávat kamínky, které mu budou z domova posílat. Nebyla to dobrá rada, ta Varšava. Za půldruhého roku toho polského obchodování ztratil několik set zlatých, které si ve Vídni pracně nahospodařil. „Už tady nebudu!“ Čeněk Paclt myslel tím „tady“ – v Evropě. Chtěl do Ameriky, aby tam po příkladu jiných nespokojenců doběhl rychleji k cíli a strhl na sebe štěstí. To chtěl celý život… tedy s tím doběhnutím a strhnutím… ale člověk osnuje plány a osud mu je hatí...

26. září 1846, datum jeho odjezdu. Plachetnice Thomas Bennett odplouvala z Antverp do Nového světa a v jejím nitru se mezi třiceti šesti dobytčaty a osmdesáti sedmi zoufalci a troufalci převážně bavorského, bádenského i irského původu docela dobře ztrácel po třicet dní i jeden turnovský kamenář a namydlený mydlář. Říkal si, že už brzy bude v zemi, o které se doma tolik mluvilo, že se tam dá žít slušně, bezpečně, spokojeně, kde se neztratí. Neztratil se. I když – moc nescházelo... Svého spolucestujícího našel Čeněk za pár dní nato (když plachetnice přistála v Americe) v jakémsi odlehlém koutě New Yorku – obraného o úspory, o poslední košili a hlavně o život. Paclt žádnou práci nenašel, a tak se znovu nalodil. Nikoli domů, takový zbabělec zase nebyl. Plul na jih, do New Orleans. Fénix je bájný pták, který žije na poušti a vždy po nějakém čase shoří ve svém hnízdě z myrty, skořice a nardu, a pak se z vlastního popela zase rodí. Jeho jmenovec, parník Phoenix, se ho pokoušel následovat. Na moři poblíž Baham začal hořet, oheň prošlehl od kotle na palubu a Phoenix přes veškeré přičinění posádky se začal nořit do světélkujících vln. Paclt nečekal na zázrak, vměstnal zpanikařené i bezmocné lidi do kocábek, pohotově vyslaných z blízkého ostrova, a nakonec skočil se třemi muži a jejich ženami i dětmi do člunu, vysazeného americkou válečnou korvetou Providencií, která náhodou plula kolem. Během jediné hodiny stál Čeněk Paclt na její palubě jako dělostřelec republiky severoamerické.

Dal se naverbovat do armády Spojených států. Na 5 let. „Přísahám že budu hájit práva a svobody republiky severoamerické na vodě i na zemi, a to všude, kde by byly tyrany zkracovány!“ Dostal věci, bez kterých voják není vojákem, a taky zálohu: Dvanáct dolarů. Sloužil v době, ve které republika severoamerická vedla válku s Mexikem. Válčil na Floridě, pochodoval Texasem, stavěl pevnost Sumter v Jižní Karolíně. Omylem ho totiž zapsali jako kameníka (namísto kamenáře). A taky ho málem popravili. (Byla to opravdu dost rušná služba.) Spolu se svým přítelem, taky vojákem, hledali vodu, což se jim stalo takřka osudným. Vzduchem švihlo laso a omotalo se jim kolem krku. Mířily na ně mexické karabiny. Důkladně je prohledali. Před velícím důstojníkem museli vyprázdnit kapsy… dva šilinky… průvodní list… složené psaní pro bratra Františka, který byl knězem v Týně u Rovenska v Čechách. Důstojník se ho zeptal: „Nejste kacíř, pane?” A Paclt odpověděl: „Jsem Bohemian. Římský katolík.“ To mu zachránilo život. Nezastřelili je, nepověsili, ani se nestali zajatci. Druhý den přibyl do ležení generál Scott a ten je propustil. Do smrti nejdelší to Čeněk Paclt nepochopil.

Několik set dolarů služného a poukaz na 160 akrů pozemků podle výběru kdekoli ve Spojených státech dostal Paclt za svou službu v americké armádě. Nikde se však neusadil. Jeho další cesta vedla přes Washington, Baltimore, Philadelphii a New York s odbočkou k Niagaře do Londýna, pak do Le Havru, Paříž, Lipsko, Drážďany a Žitavu – domů. Někdo ho vítal jak starého známého, jiní zase hleděli pěkně zpovzdálí, jako by si zaboha nemohli vzpomenout, kdo to vlastně je. Ale sotva pobýval doma pár dní, už běžely Turnovem zprávy o bohatství, které si měl s sebou z Ameriky přivézt. Začali mu říkat "Amerikán." Poseděl v hospůdce, uměl vyprávět, za chvilku měl kolem sebe kruh posluchačů. Mluvil o věcech, o kterých se doma jenom šeptalo – o svobodě, o právech lidí. Nemohl doma dýchat. Bylo tady málo vzduchu, hodně úřadů, samá nařízení a v lidech strach. Do deníku s datem září 1853 píše: „Touha po světě, která mi nedopřávala nikde klidu, zase ve mně procitla a mocí neodolatelnou pudila mě z domova.“ Sebral se tedy z Turnova a odplavil se krátce nato parolodí Hanson z Brém do New Yorku.

A zase v Americe. Se dvěma známými z mexické války si pronajímá ve státě Virginia farmu. Zahradničí, všechno, co vypěstuje (a je toho dost), prodává. Brambory, kukuřice, zelenina, ve stájích dobytek a drůbež. Denně táhne vozík s nákladem zeleniny a mléka na trh do Washingtonu. Když na podzim dozrávají jablka, meruňky a broskve, jezdí i dvakrát za den. Jenomže jeho společníci jsou z mokré čtvrti… ke všemu líní a pomalí. Jakmile se naskytne příležitost, Paclt všechno prodává. Zase v něm zapumpovala tulácká krev. Prostě nevydržel být delší dobu na jednom místě. Vydává se pěšky napříč Spojenými státy. Pohoda. Nemá naspěch, nic mu neutíká, jde pořád pěšky. Vždycky pokládal za zvláštní rozkoš cestovat po svých. V tlumoku si nese trochu potravy a k večeru dojde obyčejně do nějaké osady nebo samoty. Když není široko daleko lidské obydlí, tak se uvelebí na noc v lese nebo v poli. Není to ale vždycky tak úplně bez problémů. Když si jednou ráno obouval boty, ucítil silnou bolest. Bodl ho štír. Noha mu opuchla, dva dny proležel v lese, pak se zvedl a pár dní se belhal k nejbližší železniční stanici. Když tam došel, noha byla v pořádku. Zimnice byla horší. Šel by raději pěšky přes celou Ameriku než takhle trpět. Ležel pod stanem, a kdyby zemřel, ani pes by po něm neštěkl. Byl tady cizinec, nikdo by ho nepostrádal. Vůbec nikdo.

Když na sobě vyzkoušel všechny možné léky, poradil mu místní felčar, že se zimnice nezbaví, dokud se neodstěhuje někam hodně daleko. Možná si myslel, ten doktor, když už mu není pomoci, tak ať ten chlap umře raděj někde jinde. Paclt ho poslechl. Odjel. „Už nejednou jsem uvažoval,“ píše ve svém deníku, „že by byl čas, abych se zase hnul z místa. Lákala mě Brazílie pro bohatá naleziště diamantů, safírů, topasů a barylů. A protože štěstí za mnou nechodí, musím já za ním.“ Diamantovou horečkou však zimnici nevyléčil. Ještěže byl v Riu kapitán Brown, Pacltův kamarád z mexikánského tažení. Po několika dnech pobytu v Brazílii ho vzal svým nákladním parníkem zase do New Yorku. Hodně tam zkusil. Nepřestávala ho trápit zimnice, takže když vystoupil z lodi, byl víc mrtev než živ.

Co teď. Kam teď? Do Austrálie! 1. května 1857 vstupuje Paclt na palubu lodi Maria Banks a stráví na ní 117 dní, tedy třetinu roku. „Dostanete–li se na rovník, budete mít vyhráno!“ řekl mu kapitán. Když přeplouvali rovník, byl v bezvědomí. Když přistávali v Melbourne, byl zdráv. Když se dostal na zlatá pole v australském Castlemainu, už se tam jenom paběrkovalo. Snažil se se svými společníky těžit ze štěrků, dobývaných šachtami. Jenže oni dolovat moc neuměli. Jako zlatokop v Austrálii zrovna nevynikl. Mnohem lepší pověst si tu získal jako kuchař. Pomáhal osadníkům lovit klokany a pálit dřevěné uhlí. Jeho vyhlášenou pochoutkou byly klokaní řízky a pečené vačice. Na Snow River připravoval pokrmy pro ovčí farmu, na Umerale střílel kachny, na Spring Creek ho v zlatokopecké šachtě málem zatopila spodní voda a na řece Lachlana se na něho z náplavy konečně usmálo zlato. Boháč se z něho nestal, ale něco jenom vydoloval.

A tak doputoval z provizorního, prkénkového a geniálně nazvaného prospektorského města Forbesu pětiměsíční štafetou dostavníků, vlaků a lodí opět do svého Českého ráje. Neboť ho předtím přepadla zase ta stará myšlenka: „Musím domů!“ Přepadla ho zákeřně, jako nemoc. A nikdo ho už nezadržel. Doma, v Turnově, čas běžel jako voda v Jizeře. Chtěl si sem sednout jako do hnízda, hroudu mnout a vzdělávat, ale každá světnice ho najednou začala tísnit, lesní správa mu zakazovala zakládat ohníčky pod modrým nebem, adjunkti hlídali každé jeho hnutí a vachmajstři každé jeho slovo. Na nádraží se s ním přišla rozloučit společnost přátel. Nejsrdečněji se s ním loučil starší bratr František. Nikdy se už neměli vidět. Na obzoru byla zase Austrálie, odkud si odskočil i na Nový Zéland.

Zdálo se mu, že je zase ve své české vlasti a že slyší hučet potok. Ale když se ze spaní probral, hučel mu kolem hlavy roj jedovatých much a nad ním zářil Jižní kříž. A kolem – nedozírná, smutná, jednotvárná australská pustina! Proč právě tady ho přepadal sen o domově? Nejenom sny a vidiny ho přepadaly. Občas byl přepaden i něčím jiným, vlastně někým. Domorodci. Slyšel o nich, že jejich surovost nezná mezí. Slyšel o nich, ale nevzdal to. Šel dál do vnitrozemí. „Potkali mě dva černoši,“ vypráví v jednom dopise domů. „Vystoupili proti mně s tomijaky v rukou. Chtěli tabák, ale já říkám: Jsem nekuřák, nemám. Chtěli mě prohlídnout, ale nepřipustili jsem si je k tělu. Vytáhl jsem revolver. Do divochů jako když střelí. Postavil jsem si stan, upekl placku, uvařil čaj a ještě jsem ani neusnul, když slyším kolem stanu šramot. Vyhlédnu a vidím, že jsem obklíčen. Na dvě stě mužů, žen i dětí. Ženy drží kopí a muži mávají bumerangy. Než jsem se vůbec postavil na nohy, srazily mě rány bumerangy a pak už jsem nevěděl nic.“ Úplně náhodou jel kolem hlídač dobytka. Do klobouku nabral vodu a Paclta vzkřísil. Pod levým okem měl tržnou ránu, z dásní mu tekla krev, několik zubů mu vyrazili. Zmizelo všechno, co nesl. Přikrývky, kabát s penězi, zbraně.

Ale ne se všemi domorodci měl Paclt konflikty. Kupříkladu na Novém Zélandu s nimi udělal mnohem lepší zkušenost. Taky se tam však setkal se zimnicí, kurdějemi a zlatem. Zimnice a kurdějí bylo dost. Zlata už míň. Ze všeho nejvíc však bylo touhy po domově. Čeněk Paclt si jej přivolával. Svým vyprávěním. „Domorodci mě prosí, abych jim přiblížil zemi, odkud pocházím. Zvláště rádi poslouchají o našem reku Žižkovi a velkém trpiteli za svobodu svědomí Husovi. Ta dvě jména si černoši pamatují a často je vyslovují. Když jsme se spolu loučili, vyprovázeli mě domorodci hezký kus cesty a na rozchodu provolávali slova, která jsem je naučil: Sláva Husovi, sláva Žižkovi! Jak mě těšilo, že jsem i v takových odlehlých pustinách slyšet vzdávat hold našim slavným hrdinům.“

Loučil se. Jel přece domů. Po té krátké vycházce, netrvající ani dva roky, se vrátil zase do své domoviny. „Svou vlast jsem spatřil obsazenou a zaplavenou nepřátelským vojskem. Na půdě české počala sedmidenní válka Němců s Němci.“ Na půdě české, to Paclt podtrhuje. Bylo to v době bitvy u Hradce Králové. Doma už byla po něm poptávka. „Musel jsem se chránit, abych se těm pánům od policie nedostal do klepet. Poznal jsem, že politické poměry se u nás hned tak nezmění.“ Nezměnily. Byl na něj vydán zatykač. Smyčka se zatahovala. Sešel se s krajany na hranicích u Žitavy, podal každému ruku a přes Berlín se vydal lomenou čarou do Jižní Afriky. To už mu bylo 57 let. V jeho letech odcházeli jiní na výměnek nebo do penze. On do neznáma. Do jižní Afriky. Za diamanty. Na mapě jižní Afriky je i řeka Orange. Od místa, kde se do ní vlévá řeka Vaal, je to z Kapského Města 500 mil. Pro Paclta to tady bylo daleko horší než v Austrálii. „Mnoho divoké zvěře… a ještě nebezpečnější divoši.“

Paclt pátral po diamantech, které se vyskytují v náplavech, nacházel v nich i jiné drahokamy - zirkony, křišťály, jaspisy, acháty, karneoly. „Nalézt diamant je náhoda, kdo se nenarodil na šťastné planetě, ať toho raději nechá. Někdo zostra do země hrábne, vyloví pěkný kámen. Jiný se lopotí třeba po několik neděl a nezavadí ani o kamínek. Napracoval jsem se k neuvěření a nalezl jsem posud všeho všudy čtyři kousky. Dohromady váží 13 karátů.“ Jeho život byl pořád nepokojný, neklidný, dobrodružný. Hledači diamantů (říkalo se jim diggeři neboli kopáči, jak jsme si už řekli) založili samostatnou republiku Oranje a Čeňka Paclta si zvolili za vůdce v boji proti transvaalským Búrům. Jenomže to ho potkávaly už jenom samé trable. Střelil po levhartovi, ale nezabil ho; šelma mu zle potrhala ruku. Potom ho křivě obvinili při vraždě misionáře.

Dr. Emil Holub se s Čeňkem Pacltem setkal v jižní Africe

A ještě se setkal se slavným českým cestovatelem Emilem Holubem. „Spával u mě v boudě.“ Paclt odmítl podílet se na Holubově výpravě. Pětadvacetiletý nezkušený mladík toho chtěl trošku moc po šedesátiletém muži, který přes den těžce pracoval v dole… „Denně sestupuji do hloubky 120 stop. Jsem sedřený, ruka mě bolí, mám svoje léta. Říkají mi tady starý pán. Mezi diggery jsem nejstarší.“ Těch pár diamantů, co našel, poslal domů. „Ať mají památku na posledního husitu!“ Čas, který mu zbýval, se už nepočítal na dlouhé lokte. Byl v Africe celých sedmnáct let. Denně chodil hledat diamanty a několikrát se mu podařil slušný nález. Ale už slábl. Myslil na Čechy, na Turnov, na domov. V krajinách při řece Vaalu stejně jako v celé jižní Africe zle řádily neštovice. Umíralo mnoho lidí. Kdy nastal listopad, parna přibylo (listopad je jakýmsi jihoafrickým květnem), nemoc se rychle šířila. Paclt měl obavy, aby se taky nerozstonal. „Musím však napsat, jakou mám radost, že bude u Prahy postaven pomník Janu Žižkovi! Všechny vás pozdravuje starý potomek husitů Čeněk Paclt.“

Když se psal rok 1887, přišel z jižní Afriky do Čech ještě jeden dopis: „Pan Paclt zemřel náhle,“ praví o něm úřední zpráva, „ve svém stanu nad řekou v Keiskammě, kde hledal diamanty.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.