834. schůzka: Jen pravda je diadém umění

02358056.jpeg
02358056.jpeg

"Jen pravda je diadém umění."Vznešená myšlenka. Přímo do kamene ji tesat možno. Její autor však byl taky jenom člověk, se vším světlem, jakým se může lidský charakter pyšnit, leč… tu a tam… i nějakým tím stínem. Jeho obraz je dodnes jaksi zkreslen, na čemž se podílela doba, lidé kolem něj, i on sám. Český skladatel Václav Jan Křtitel Tomášek.

Škoda každé rány, která padne vedle, říkávalo se za starých časů, ale rákoska venkovského kantora, která roku 1783 minula devítiletého Václava Jana Křtitele Tomáška, dala směr celému jeho životu. Později sice přišly ještě jiné dojmy, které mocně a rozhodně působily na hudebně nadaného jinocha, ale rákoska chrudimského regenschoriho Pavla Josefa Wolfa, před níž se Tomášek zachránil skokem z okna, přivedla toho kluka na cestu k umění. Což lze slyšet opravdu jen zřídka, totiž že skok z okna může někoho přivést na uměleckou dráhu. Václava ovšem přivedl. Do té doby se neobešla žádná pořádná klukovská rvačka, aniž by v ní figuroval na svůj věk velmi statný Václav ze Skutče. Vycházel vždycky jako vítěz ze všech pěstních i jiných zápasů. Takováto vítězství ovšem občas mívala nepříjemnou dohru – tedy… když se svědkem zápasů stal Václavův starší bratr Antonín – kaplan, bdící nad výchovou svého nejmladšího bratra, který z blízkého Bojanova často přicházel do Chrudimě "na inspekci."

Václav byl jedním ze žáků v dalekém okolí vyhlášeného regenschoriho Wolfa. Ten měl těch žáků nejmíň patnáct, a dobře věděl, kde kterého přetáhnout smyčcem. Kvůli třeba falešnému tónu. Václav Tomášek nezahrál panu regenschorimu falešně, on si pan Wolf poslal jednoho žáka pro tabák. Když ale kluk dlouho nešel, tak uložil Václavovi, aby se podíval, co s ním je. Ten byl zabrán do hry jakési. I Václav se zabral. Do hry. Na pana učitele si vzpomněli, až když ho viděli, jak si pro ně jde. Bylo zle. Museli s ním zpátky do školy – jak vešli do třídy, zamkl za nimi dveře a začala exekuce. Na řadu přišel nejprve první provinilec. Když Václav viděl, co ho čeká, tak skočil z okna. Neměl snad ani tak velký strach z rákosky, on utekl spíš před pokořením. Dosavadní vítěz všech zápasů se nemohl nechat takhle ponížit. "Zašil se" u staré zbožné slečny, u které bydlel víceméně z protekce (jako bratr velebného pána).

Václav Jan Křtitel Tomášek

Předstíral, že náhle ochořel, slečna mu uvařila léčivé thé, uložila do postele a kurýrovala, jak jenom uměla, načež druhého dne k ní zašel regenschori, celý ustrašený, jestli se tomu klukovi přece jenom něco nestalo. Když slečně vylíčil, co tomuto stonání předcházelo, zalomila rukama a vzkázala pro velebného pána, ať si toho nezvedeného bratra odvede domů. A tady vlastně začíná historie Václava Jana Tomáška coby budoucího skladatele českého. Byl to regenschori, který zakročil a přimlouval se za svého žáka tak dlouho, až bratra i slečnu obměkčil. Svou přímluvu odůvodňoval neobyčejným Václavovým hudebním talentem. Od té doby si ho také víc všímal, naučil ho správné intonaci, a odtud byl už jenom krok k módním zpěvním ozdobám (například trylkům), které Tomášek používal, když zpíval fermaty (což jsou prodlužované závěrečné tóny liturgického zpěvu). Naučil se zpívat tak dobře, lze říct přímo virtuosně, že když se v jedenácti letech vrátil do své rodné Skutče, stal se pro celé okolí nepostradatelným zpěvákem při slavnostních mších. Kočárem si pro něho jezdili a všude ho obdivovali jako zázračné dítě.

Jeho otec Jakub Tomášek pamatoval velmi dobré časy jako obchodník s plátnem a později jako konšel a jednu dobu i purkmistr města Skutče. Byl velmi pyšný na svého benjamínka. Ten se mu narodil 17. dubna roku 1774 jako třinácté dítě (naživu zůstalo jenom šest synů). Václav byl už jako kluk velmi sebevědomý – a zůstalo mu to po celý život. Popravdě – příliš přátel mu tato vlastnost nepřinesla (to už tak bývá). Brzy po návratu z Chrudimě došlo k druhé významné události v Tomáškově životě. Žádná exekuce. Malé pianko dostal. Od bratra Antonína. Přímo se do nástroje zamiloval – navzdory svému učiteli. Tím už nebyl regenschori Wolf, ale jiný učitel, vlastně jediný učitel klavíru, u kterého se kdy Václav učil. Pan učitel měl problém. S alkoholem. Zadal žákovi nějaký ten úkol, a odešel do hospody. A když se vrátil, tak Václava potrestal, protože nebyl schopen ten úkol zvládnout. Tresty se stupňovaly. Už z třetí hodiny si přinesl podlitiny na prstech. Tatínkovi si ovšem nepostěžoval, schovával ruce. Ze strachu. Aby mu otec hodiny piana nezakázal. Leč bdělému zraku rodičovu stejně neunikl, tatík naznal, že ono stačí, když synek umí zpívat, a na housle taky že zahraje, a pianko schoval do tmavé komory. Václav hrával tajně, aby otec nevěděl. Se špatným prstokladem. (Až do svých osmnácti let hrával stupnice jenom prvním a druhým prstem.) Když přehrál všechno, co měl po ruce, začal si sám pro sebe skládat.

Díky svému strýci se dostal do Prahy, na malostranské gymnasium. V té době Praha přímo tonula v Mozartově hudbě – od slavné premiéry Dona Giovanniho uplynula teprve tři léta. Mozart se mu stal vzorem dramatické krásy a pravdivosti. V klavírní hře byl vlastně samoukem, přesto měl pověst výborného klavíristy. A když studoval na universitě (jelikož byl chudý student, tak neměl před sebou jinou volbu, než úřednickou dráhu; proto se dal zapsat na právnickou fakultu), tak tedy při studiu učil klavírní hře několik šlechtických žáků a díky tomu měl i slušné živobytí. Hrál, učil a skládal – hlavně salónní kusy, tance a písně, nevynechal žádnou důležitou hudební událost a pídil se po hudebnících, kteří zavítali do Prahy. Jako dvaadvacetiletý slyšel v Praze poprvé hrát Ludwiga van Beethovena. Ten byl o čtyři roky starší. Jeho hrou byl ohromen. "Beethovenova velkolepá hra a hlavně smělé provedení jeho fantasie otřáslo mnou zcela mimořádně… Ba cítil jsem se ve svém nitru tak hluboce pokořen, že po několik dní jsem se klavíru ani nedotkl, a toliko nezdolná láska k umění a rozvážnost přiměly mne k ještě pilnějšímu cvičení."

Hrabě Jiřího Buquoye nabídl Tomáškovi místo skladatele (a později i hudebního vychovatele) ve své rodině

Pustil se do své první ,,romantizující“ skladby. Nazval ji Lenora. Zhudebnění této balady mělo úspěch. Okouzlila hraběte Jiřího Buquoye, který mu nabídl místo skladatele (a později i hudebního vychovatele) ve své rodině. Tomášek nabídku přijal a studium práv už nedokončil. V hraběcích službách zůstal osmnáct let. Pobýval střídavě v Praze nebo na letních sídlech hraběte na Nových Hradech a na Červeném Hrádku. Výhodné místo, všestranně, po stránce finanční i profesní. Skoro všechen svůj čas teď mohl věnovat skládání, improvizaci a zdokonalování své klavírní techniky. Hrabě velkoryse ponechal Tomáškovi volnost. Oba měli mezi sebou přátelský vztah.

"Hrabě Jiří Buquoy se zavazuje ve smlouvě, že přijímá Václava Jana Křtitele Tomáška do svého domu jako skladatele za roční plat 400 florinů vedle volného bytu, stravy, dříví a světla, zaváže–li se Tomášek doprovázeti hraběte na jeho cestách, dobu od začátku května do konce října stráviti na statcích hraběte, tam působící hudebníky organisovati a připraviti je k provedení větších skladeb; budou–li děti, má je vyučovati hudbě, a má mu dáti první opisy všech Tomáškem nově složených skladeb. Skladby psané přímo pro hraběte budou přiměřeně honorovány zvlášť. V zimě od 1. listopadu do posledního března smí Tomášek v Praze vyučovati ve dvou soukromých domech."

Na svých četných cestách se skladatel seznámil a později udržoval styky s významnými osobnostmi tehdejšího hudebního světa. Ve Vídni navštívil Josefa Haydna i Ludwiga van Beethovena. Znal se osobně s Carlem Maria von Weberem, Ludwigem Spohrem, Johannem Nepomukem Hummelem. Udržoval styky s Janem Ladislavem Dusíkem, hrávali čtyřručně své skladby. Mimo jiné i eklogy. Tomášek se zařadil vedle Schuberta a Schumanna mezi nejvýraznější pěstitele drobných klavírních forem. Nechtěl setrvat na ustálených variacích a sonátách, neodvažoval se však (jako Beethoven) bořit, ani nechtěl něco měnit na dané formě, na ustáleném řádu sonáty. Vytvořil nový útvar: krátkou klavírní skladbu písňové formy. Tu pak podle obsahu nazývá ekloga, rhapsodie nebo dirhyramb. Homérova Illiada ho inspirovala k rhapsodii,i jeho dithyramby mají původ v klasické literatuře. Své eklogy psal pod dojmem krásné přírody, uprostřed níž (tedy od jara do podzimu) žil. "Myslil jsem přitom na pastýře, jehož způsob života je sice jednoduchý, který však právě jako všichni lidští tvorové je podroben zkouškám. Vyjádřit hudebním výrazem jeho city, plynoucí z rozmanitých životních událostí, bylo tedy těžkou úlohou, kterou jsem si určil a které – posouzeno z všeobecné účasti – jsem se také šťastně zhostil."

Bylo mu jedenačtyřicet, když si troufl na Goetha. Zhudebnil jeho básně (žádný konflikt se slavným básníkem). Tomášek Goetha přímo zbožňoval, a Goethovi se jeho hudba velice líbila. Nejvíc pak píseň o Mignon, kterou skladatel zkomponoval na jeho verše v době, kdy se dozvěděl, že Goethe pobývá v Chebu (bylo to zrovna tehdy, když si Tomášek léčil v Karlových Varech dnu). "Vy jste porozuměl této básni," vyjádřil se slavný Johann Wolfgang na Tomáškovu adresu. "Nemohu pochopit, jak Beethoven a Spohr mohli tak naprosto špatně chápat tuto báseň tím, že ji prokomponovali. Mohl jsem přece předpokládat, že když v každé sloce na stejném místě jsou táž rozdělovací znamínka, pochopí hudební skladatel, že od něho očekávám pouze píseň. Podle své povahy mohla Mignon zpívat pouze píseň, nikoli árii." Hned příští rok se Tomášek s Goethem opět setkal, tentokrát v Mariánských Lázních. Těšil se na to, že básník záhy uslyší vzorné provedení svých zhudebněných básní, a to v podání Tomáškovy žačky Vilemíny Ebertové, tentokrát se však minuli.

Mezi pravidelné pondělní hosty u Tomáškových patřila i klavíristka Klára Schumannová (uživatel Meister Raro)

Když Tomášek odešel ze služeb hraběte (a to už mu táhlo na padesátý rok),oženil se (pozdě, ale přece) s Vilemínou Ebertovou. Se svou žačkou. Bylo jí o polovinu méně než panu učiteli – a teď už i ženichovi. I její sestra se u něj učila, leč on si vybral Vilemínu. Založil si nový domov na Malé Straně. Zakoupil dům, ve kterém bydlil až do své smrti. Toto místo se pak stalo významným střediskem pražského uměleckého života. V salónu se konaly pravidelné pondělní koncerty, ve kterých vystupovali četní skladatelovi žáci (patřil mezi ně například i Jan Hugo Voříšek). Koncerty navštívili mimo jiné i Richard Wagner, Niccolò Paganini a Clara Schumannová. Tomášek jako hudební pedagog měl dobré jméno. To nejlepší. Jeho studenti klavírní hry a kompozice patřili mezi elitu pražského kulturního života. Tak třeba Jan Bedřich Kittl se stal ředitelem pražské konservatoře. Jak se zanedlouho ukáže, byl nejenom Tomáškovým žákem. Častým návštěvníkem zdejšího salónu byl také František Palacký. Ten se tu seznámil se skladatelem Leopoldem Měchurou a byl vzápětí uveden do jeho rodiny. V ní pak – jak už víme – našel i svou budoucí manželku Terezii Měchurovou. Ze svého štěstí se šel Palacký vyzpovídat k Tomáškovým, když se Terezka svěřila svému otci, že Palackého miluje.

Manželské štěstí samotného Václava Jana Tomáška nebylo tak utěšené jako u Palackých. Už v samém začátku bylo postiženo krutou ranou, když toužebně očekávané děcko nezůstalo naživu a Tomášek tím pádem nezanechal žádného dědice. Jedna velká naděje, s níž Tomášek vstupoval do manželství, byla zklamána hned na jeho prahu. V této smutné události (a pak ve velkém věkovém rozdílu) lze hledat hlavní příčinu toho, že mladá paní Tomášková podlehla ohnivým slovům lásky, kterými ji zahrnoval osmadvacetiletý Kittl. Někdejší žačku odloudil svému učiteli jeho žák. Stárnoucímu neduživému Tomáškovi přinesla jejich láska tragické ztroskotání života. Od té doby – z obavy, aby se někde nesetkal s Kittlem, a pak také proto, že stále víc churavěl – se vyhýbá společnosti a své samotě zůstal věrný, i když Vilemína (jako sedmatřicetiletá) náhle zemřela. Útěchu nacházel Tomášek jenom ve své práci, skladatelské i učitelské. Přibývalo mu žáků, z domova i z ciziny. Všem vystavoval vysvědčení, že se u něho vyučili, ale vůbec nejlepší hodnocení ze všech dostal zřejmě Alexandr Dreyschock, rodák ze Žák u Čáslavě. Nebylo divu. Právě on nejvíc proslavil Tomáškovu klavírní školu.

"Panu Alexandru Dreyschockovi, jenž se vykáže tímto vysvědčením, dosvědčuji tímto, že se mu ode mne dostalo nejpečlivějšího školení ve hře na klavír, dále v harmonii, jakož i ve všech druzích jednoduchého i dvojitého kontrapunktu, kánonu, fugy a v instrumentaci. Dále potvrzuji, že se svou neúnavnou horlivostí zdokonalil nejen na jednoho z nejznamenitějších klavíristů, nýbrž získal si i důkladné znalosti v harmonii, založené na přírodních zákonech a v jejím užití ve skladbě. Mohu tedy s nejlepším svědomím doporučit veškerému vzdělanému světu tak zdatného teoretika i praktika v kompozici. Mohu tak učinit tím spíše, že hodnota morální je u něho v nejčistším souzvuku s hodnotou umělce." Poslední věta, kterou Tomášek končil skoro každé vysvědčení, je odrazem doby. Putující umělec potřeboval tehdy i vysvědčení o své "mravnosti," protože v té době byl snadno zaměnitelný s členy nejrůznějších kočujících společností.

Pamětní deska na domě v pražské Tomášské ulici

Čas, který Tomáškovi zbýval, když skončil vyučování, věnoval skládání. V době své opuštěnosti se znovu vrátil ke své lásce z mládí, k Schillerovi. Říkalo se mu "poslední mozartovec," což nebylo myšleno s obdivem, ale jako kritika, že Tomášek jaksi zůstal za svou dobou a vzdálen nové hudbě. Když do Prahy přijel Hector Berlioz, navštívil i Tomáška. "Je okouzlen sám sebou," to slavný Francouz prohlásil o svém hostiteli. Od "hudby budoucnosti" si Tomášek moc nesliboval. Cítil všeobecné zklamání nad poměry v hudebním životě, a vůbec ztrátu víry v budoucnost umění. "Doba klavírního koncertování je pryč! Počet klavírů je daleko větší než válů na nudle, rovněž počet pianistek je větší než počet kuchařek. Milá hudba, jež je svou povahou nejnehmotnějším darem nebes, propadla nyní úplně materialismu. Jsme blízcí tomu, že skladatel bude tvořit barvami, malíři tóny. Ať slouží ku zdraví potomstvu, jež se narodí a bude vychováno beztak v převrácené době!"

Ve svých sedmdesáti letech začal psát a v ročence Libuša na pokračování vydávat svou autobiografii. Karel Havlíček ho za ni napadl. Není prý v ní dost vřelé vlastenectví. Starý nedůtklivý Tomášek (který si už kluk nedal od nikoho líbit nějakou pohanu) byl na nejvyšší míru pobouřen a roztrpčen. "Nechť přijde konec kdykoli, nechť mne konec překvapí, nebojím se ho." Jeho mohutné tělo postupně odumíralo na vodnatelnost, ale přesto učil do posledního dechu. Šest dní před smrtí je zaznamenán v jeho deníku poslední žák (jménem Sobotka). Svému švagrovi řekl (sám už smrtelně unavený): "Musím přece ještě říci svým žákům, co vím, dokud jsem neznaven. Stejně zde nezůstanu již dlouho." Zemřel 3. dubna roku 1850. Právě čtrnáct dní před svými 76. narozeninami. Jeho hrob na malostranském hřbitově zdobí lyra s jeho životním heslem: "Jen pravda je diadém umění."


Zobrazit místo 834 na větší mapě