833. schůzka: Vždyť člověk je syn naděje

Nikoli toho západního, ani jižního, ba ani severního. Náš hrdina se vydal na objevy směrem východním. Tedy – on se tam vydal věren své hlavní profesi, ale kromě toho, že tam dobře prodával a nakupoval, také tu leccos viděl a vydal o tom i svědectví, v němž se dočteme mimo jiné: „Vždyť je člověk syn naděje.“ Jmenoval se Michal Antonín Kotler.

„Za Uralem v Sibiři. V Jekatěrinburku dne 25. března roku 1841. Moje vzdálené děti! Můj milej Aličku, můj milej Toničku! Co jsem se s vámi 13. února 1841 v pět hodin ráno rozloučil, chci vám o své další cestě z domova krátce napsati. To ráno se chumelilo, dobře, že jsme známou cestou jeli, neb bylo málo na cestu viděti.“

Onu zasněženou sobotu 13. února 1841 se vydal turnovský obchodní Michal Antonín Kotler na dlouhou cestu. Namířil si to z Turnova na Libuň, a pak na Svídnici (na území dnešního Polska), odtud do Vratislavě a pak dál na Lešno, Poznaň a Bydhošť, dále pak na Královec a Tylži (ležící dnes v ruské enklávě), a přes Mitavu (neboli Jelgavu) a Rigu (to už jsme na území lotyšském), a odtud do Dorpatu (neboli Tartu) a Narvy (v Estonsku) do Petrohradu. Tam cesta nekončila, pokračovala dál přes Rusko, do Tver a pak do Moskvy, do Vladimiru, Nižného Novgorodu, Kazaně a Permu, načež Michal Kotler přešel Ural a odtud směřoval do Jekatěrinburku, odkud napsal svým synům Alexandrovi a Antonínovi již citovaný dopis.

To už byl měsíc a půl na cestě, ale ještě měl před sebou řeky Išim, Irtyš a Ob, ještě měl před sebou města Tomsk a Krasnojarsk a Jenisejsk, která jsou dočista uprostřed nekonečné Sibiře. „Ta čistota a jasnost kostelů jeví jakousi vlídnost a přívětivost a ty báně a kříže bohatství. Však když se zajde za kostely, je předsudek tentam a člověk se vidí jako na veliké vsi, sotva napočítá dvacet kamenných domů. Téměř ani jediného domu není rovného, ani vrat, ani plotů, ani kolu není rovného, a poněvadž kůlny na dvorech jsou kryty trhanicemi, tedy to velmi rozsochatě vyhlíží. Ulice jsou ovšem široké a rovné a dosti dlouhé, ale vesměs bez dlažby a v čas deště hotovým kalištěm.“

Člověk je syn naděje

Takto věru málo lichotivě popsal Michal Kotler svůj dojem ze sibiřského města Jenisejska. V roce 1841 a 42 to byla jeho cesta nejdelší, leč zdaleka nikoli první. Podnikl ji jako jedenáctou v pořadí. (A předposlední.) Všechny začínaly v Turnově. „Jdu za štěstím. Vždyť člověk je syn naděje,“ poznamenal si do svého deníku Michal Kotler. Právě na jeho stránkách nalezneme odpověď, proč se tento spořádaný Turnovák vydával znovu a znovu na východní cesty. Desetkrát putoval do Ruska, aby tam prodal šperky, a za utržené peníze kupoval třeba kůže astrachaňských beránků (nebo cokoli jiného, co pak mohl u nás dobře prodat). Všechno si to pečlivě zapisoval do deníku, ale žádné velké dobrodružství to nebylo – zakusil akorát bouři, když se plavil do Ruska po Baltu, a při jedné výpravě do Kyjeva, kam se vydal s tatarskými kupci, zažil třeskutý mráz. A to bylo skoro všechno. Ještě nebyl skutečným cestovatelem – jenom hodně cestoval.

Zlato... Ten blýskavý kov okouzlil i seriózního obchodníka z Turnova. Na Sibiři se tehdy našlo plno zlatých rozsypů (tedy rýžovišť zlata). Onoho 13. února 1841 se vypravil do Ruska právě za ním, za zlatem. Na saních, dostavníkem a zase na saních se dostal až k Jeniseji, ale „říčka, u které jsem se rozhodl pátrat po zlatě, neměla jméno; dal jsem jí je tedy já. Libuňka, podle Libuně u Jičína, kde na mne rádi jak doufám vzpomínají. Ve vyryté jámě se zlato nalezlo. Asi jeden a půl aršínu od vrchu ve hlíně nebylo nic, ale hlouběji více a více zlata jsme vymyli. Malé zolotinky. teprve za rok se ukáže, stojí–li to za práci a náklad při letošní drahotě, neboť letos se platí rabóčimu po třiceti rublech měsíčně, služby přikazčikům se platí ročně tisíc dvě stě rublů.“

Michal Kotler se nechal zlákat zlatou horečkou, která tehdy na Sibiři vypukla. V Petrohradě byly tehdy založeny společnosti pro těžbu zlata a obchod s ním. Kotler se do jedné takové společnosti dostal prostřednictvím jekatěrinburského obchodníka Grigorije Permykina, kterého znal jako obchodního partnera. Dobré jméno této společnosti zaštiťovala knížata Gagarin, Mariškin a další. Jenomže se ukázalo, že Permykin není seriózní podnikatel. Za peníze podílníků zabral jenom bezvýznamná naleziště zlatonosného písku, anebo byly pozemky už zabrané těmi, kdo tam dorazili před ním. Kotler po Permykinovi pátral, ale se před ním skrýval. Narazil na něho až v Jekatěrinburku. Nakonec odjížděl z Ruska chudší o třicet tisíc zlatých.

„Když se rabočije vrátí z tajgy, o překot se snaží nesmyslným pitím prohejřit své výdělky. Mnoho nápravy tento lid potřebuje, nežli se lepších mravů přidrží. Zdejší načálstvo nese veliký díl viny na sobě, a není naděje k lepšímu. Zde neznají duševně se baviti, a hledí jen dříti, aby bylo zač pít. A kdyby i někdo správnější se sem dostal, taková laštovice na Sibiři léto neudělá. Střída prostého lidu se ročně zde rozmáhá novou a novou násadou, ale násadou nakaženou a porušenou, neb se do ní vysíláním zločinců na Sibiř kal vší nešlechetnosti z celé Rusi přiměšuje. K takovému stádu přináleželi by opatrnější a bedlivější pastýřové a dělní, pečliví lékařové, kteří by je chránili od všeobecné epidemie.“

V únoru 1842 se ze své nejdelší výpravy cesty vrátil. Odjel z Petrohradu a přes Rigu a Královec do Berlína. Domů se velice těšil, což dokládají jeho na obchodníka až překvapivě poetická slova: „Než mé tužby táhly mne do milé české vlasti a rychloletá strojů pára pomáhajíc jim přenesla mě z Berlína přes braniborské planiny, přes Lipsko a Drážďany opět k břehům Jizery, před patnácti měsíci opuštěnými.“

Až do konce svých dnů se (až na krátkou výjimku) držel doma. Organizoval kulturní a politický život v rodném městě. Během revoluce v osmačtyřicátém roce často pobýval v Praze, zapojil se do politického života, což mu jako členu Svornosti vyneslo tři týdny vězení. V devětačtyřiceti letech mu začal slábnout zrak a v šestapadesáti letech už byl zcela slepý. Bývalý obchodník s drahými kameny a šperky, znalec ruských poměrů, to snášel se stoickým klidem. Zabýval se hudbou a filosofickými úvahami. Zemřel 18. listopadu 1879.