826. schůzka: V mysli vlast, v paži sílu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jindřich Fügner

„Jaký to byl muž! I dnes musíme říci: není mu rovného mezi námi kdo, jako on, byl sobě tak plně vědom povinností vlasteneckých a kdo je plnil s takovou chutí a láskou jako on! Kdo pracoval jako on s nadšením neochabujícím, a kdo, jako on, stál přitom skromně vždy jen v ukrytém pozadí! Kdo byl obětavý jako on a spokojen již spokojeností, šťasten štěstím jiných! Jeho vlastenectví neznalo jiných slov mimo sám čin, jeho nadšení jevilo se jen prací a budovalo národu hned chrám.“

„Čisté nadšení jeho bylo srostlé s démantovou jeho povahou a bylo živeno bystrým rozumem. Tak jako on miloval český národ, podobně vřelé a upřímné lásky ubohý národ český poznal posud málo.“

Věru, slovy nadmíru vznosnými připomněl básník a novinář Jan Neruda muže, od jehož smrti tehdy uplynulo deset let. Byla mu sice byla vyměřena pouhá čtyřicet dvě léta života, ale během nich odvedl dílo, na které jiní potřebují dvojnásobný čas. Nebyl to žádný slavný politik, ani filosof či spisovatel nebo jiný umělec, a už vůbec ne řečník anebo třeba vynálezce. Politiky se skoro nezúčastnil (ačkoli se o ni živě zajímal). Nebyl filosofem (i když se filosofií zabýval). Kromě úředních věcí a dopisů nic nenapsal (ačkoli ve světové literatuře měl rozhled jako málokterý jiný současník). Nezanechal po sobě žádné umělecké dílo (ačkoli umění miloval a umělce podporoval). Řečnění se (kde jen mohl) vyhýbal (ve své skromnosti nerad vystupoval na veřejnosti). Ve vědě ani technice se neangažoval (i když vědecký a technický pokrok pozorně sledoval).

Jindřich Fügner. Portrét z nekrologu v Humoristických listech.

Zkrátka, nebyl ničím, co tehdy upoutávalo pozornost veřejnosti a co zjednávalo spolehlivě slávu a úctu. Čím vlastně byl? Obchodníkem. A později generálním zástupcem italské pojišťovny. Pojišťovák (podílel se na organizaci peněžních ústavů). Neboli cifršpión. Chci říci: finančník. A to by tak vlastně bylo všecko – kdyby nebylo příkladu jeho života. Jen opravdu velice zřídka lze nalézt v našich dějinách tak člověka velkorysého a ušlechtilého. Postava skoro jako z pohádky, ba ze snů.

Na svět přišel v Novém Městě pražském 10. září roku 1822, byl pokřtěn jako Heinrich a příjmením Fügner. Jeho otec se jmenoval Petr a byl to Němec z Litoměřic. Rodina Fügnerů pocházela z Prosmyk u Losovic (dnes se na tom místě nachází průmyslová zóna). Tatínek byl úspěšný selfmademan. Na sklonku válek s Napoleonem přesídlil do Prahy a zřídil si obchod suknem, kartounem a střižním zbožím U Zlaté váhy v Michalské ulici. Nedlouho poté přesunul podnik do paláce U Černé růže, načež koupil dům v Senovážné ulici. Toužil po podnikatelském úspěchu, v čemž mu byla velice nápomocná jeho bystrá manželka Františka, rozená Schmidtová, původem z Broumova (po své matce, která se jmenovala Kalupecká, Češka, od Plzně). Její otec pocházel z Ivančic u Brna.

Svého syna Heinricha určil otec Fügner k obchodní dráze. Nejdřív ho dal k piaristům, kde vychodil tři třídy, a pak ho poslal studovat na piaristické gymnasium. V prvních třech třídách chlapec vynikal, ve čtvrté si ale prospěch zhoršil a z páté třídy odešel, aniž školní rok dokončil. Projevila se jeho svobodymilovnost, což bývá v pubertě běžné. Heinrich už prostě nesnášel metternichovské školství. Ale ve skutečnosti si znepřátelil některé učitele, a kromě toho poněkud narazil u svého otce – se svými představami, že se stane hudebníkem. Ten ho rázně uzemnil a přiměl ho vyučit se prodavačem v obchodě s přízí a vlnou. „Dobře, tatínku, podvolím se ti,“ prohlásil synek před svým otcem. „Ale s ušetřenými penězi a se svým volným časem naložím podle svého. Budu si kupovat knihy a budu studovat hudbu.“ Od roku 1830 byla v Praze Varhanická škola, na které působilo několik skvělých varhaníků. Jeden z nich, Karel František Píč, se stal Fügnerovým učitelem. Byl to on, kdo v něm probudil lásku k hudbě Mozartově, Bachově, Beethovenově i ke starým českým chorálům. Na škole poznal Fügner také skladatele Josefa Leopolda Zvonaře a spřátelil se s ním.

Josef Leopold Zvonař. Obraz podle kresby K. Maixnera a soudobého dřevorytu F. Stolaře. Květy 1871.

Jakmile dostal synek výuční list, poslal ho otec jako obchodníka na zkušenou ciziny, nejprve k rakouskému Lloydovi do Terstu, pak do Německa, Frankfurtu, Belgie, Anglie. Prostě ho hodil do vody, a – plav! A povedlo se. Venku mladý Fügner prodával otcovo sukno, dále se učil jazyky a získával rozhled. Zkušenost k nezaplacení. Nejhlubší dojem v něm zanechala Belgie a Anglie. Belgii si oblíbil, jelikož vybojovala s Habsburky statečný boj za nezávislost. Dokonce zatoužil se do Belgie vystěhovat, „a dýchat s Belgičany svěží vzduch národní i občanské svobody. Tady bych chtěl žít!“

Poloangličan

Anglie ho okouzlila natolik, že se to podepsalo i na jeho zevnějšku: odložil tuhé límce a nosil měkké límce s volnými vázankami, volné šaty anglického střihu, po anglickém zvyku si pořídil plachetnici a zavěsil na ní anglickou vlajku. Říkali mu kvůli tomu Poloangličan – on tak dával najevo své vnitřní osvobození od společenské šablony rakušácké Prahy.

Po návratu domu ho zastihl revoluční rok 1848. Vstoupil do Národní gardy a stal se velitelem setniny, což nebyla jeho jediná funkce, protože v ní byl i kapelníkem a hrával na klavír, fisharmoniku, trubku, také skládal a instrumentoval. Gardy měly udržovat pořádek a bezpečnost. Zakročovaly mimo jiné i proti dělníkům, kteří se bouřili proti novým strojům. „Nic se neděje, aby se předešlo novým nepokojům. Tak se ty tisíce ubohých tkalců a dělníků v horách udržeti nedají. Hlad bolí velice.“ Po revoluci měl však Heinrich starosti úplně jiného druhu. Tedy: Jindřich. Počeštil se. Když se ho (později) ptala jeho dceruška Renata, jestli je Němec nebo Čech, odpověděl jí: „Holčičko, já nebyl nikdy Němec, já jsem Pražan. Německy mluvící Pražan.“ V sedmadvaceti letech se Fügner na otcovu žádost osamostatnil a zařídil si v Havířské ulici obchod se střižním zbožím. Že by ho tahleta právě nějak zvlášť těšila, to tedy netěšila. Raději by byl studoval, ale utěšoval se, že se může aspoň ve volném čase vzdělávat.

Praha 1848

Jeho živnost vydělávala slušně a on si mohl zařídit bohatou knihovnu ze všech možných vědních oborů. Málokterý soukromník v Praze měl takovou. „Bez vzdělání je všecko samo patokářství.“ Pořídil si i varhany a bohatý hudební archiv. Odstěhoval se do vlastního bytu v Krakovské ulici – hospodařila mu v něm sestra Julie. Vzdělání ducha doplňoval pěstěním těla – vesloval na své loďce, bruslil a jezdil na vlastním koni. Jeho strýc Johann Liebig, který se vyšvihl na bohatého libereckého továrníka (časem získal i baronský titul), se snažil Jindřicha oženit se svou dcerou Marií. Fügner by se stal okamžitě boháčem a byl by se mu otevřel svět. Ale to neodpovídalo jeho povaze. „Má v těle místo srdce kus orleánu,“ říkal o svém strýčkovi. (Orleán je látka na smuteční šaty. Fügner tím chtěl vyjádřit, že továrník Liebig je tvrdý až bezcitný.)

„Loupežník to je!“ prohlásil jednou o jeho vztahu k zaměstnancům vlastní továrny. „Mé lepší já, utlačené planou ješitností, abych platil za chladného, duchaplného muže, se probudilo.“ Tohle v té době psal v dopisech děvčeti, které se brzy mělo stát jeho manželkou. „S tím zároveň probudilo se též přání zasloužit si lásky, rozvinout své lidské city.“ Jindřich Fügner byl až nápadně pohledný muž. Měl pravidelnou tvář, lemovanou hnědými bohatými vlasy a vousem. Jeho city ke Kateřině Turecké, dceři hospodářského rady u kněžny Dietrichsteinové a majitele dvora ve Zbuzanech, se rozvinuly naplno. Kateřina připomínala svou křehkostí a ženským půvabem pastýřku z míšeňského porcelánu. Jindřich za ní dojížděl často na svém koni do Zbuzan i do pražského bytu v Křemencově ulici. Věnoval jí album, které mělo tolik listů, kolik je dní v roce. Na každý list vepsal vlastnoručně báseň nebo citát. Když se rozhodl uzavřít sňatek, stalo se to tiše a skromně 10. září roku 1853 v kostele svatého Vojtěcha v Praze. O sedmé hodině ranní. Jako svatební cestu podnikli odpolední výlet do Hvězdy.

Poté Fügner zanechal obchodu a věnoval se novému oboru činnosti, na nějž pomýšlel už při cestě Anglií. Obchod ho netěšil jednak proto, že v něm nemohl řádně rozvinout své schopnosti, jednak že byl závislý na libereckém strýci Liebigovi (jeho zboží ponejvíce prodávat). Vábilo ho pojišťovnictví. Bylo u nás tehdy ještě v plenkách, měli jsme tehdy jediný domácí ústav, První českou vzájemnou pojišťovnu a několik filiálek ústavů vídeňských, pešťských a terstských. Při svých cestách Evropou si všímal Fügner i pojišťoven a došel k přesvědčení o jejich značném významu i pro český národ. Lid se tím vychovává k šetření, k hospodaření a je chráněn před pohromami, které dříve znamenaly úplné hospodářské zničení. Už v průběhu 19. století se stalo pojišťování věcí obecně samozřejmou, ale tehdy bylo třeba lámat předsudky. Fügner se pustil do boje a do práce. Přijal generální zastupování terstské italské pojišťovny Nuova Società Commerciale a otevřel kanceláře v Praze v Hybernské ulici.

Uspěl. Za tři roky se dopracoval toho, že místo tří úředníků, které zaměstnával jeho předchůdce, pracoval se třiceti třemi úředníky, měl osm set zástupců a dostával nejpočetnější poštu v celé Praze – na 15 000 dopisů ročně. U svých zaměstnanců byl pan šéf oblíben. Bodejť by ne, vždyť se o ně staral skoro otcovsky. Na Štědrý večer se nesměl cítit žádný jeho zaměstnanec opuštěn. Pozval všechny svobodné úředníky k sobě, slavil s nimi a samozřejmě je dobře podaroval. Rovněž jeho služebné na Vánoce dostávaly dárky. Fügnerovi málokdy obědvali nebo večeřeli sami – vždy někoho pozvali, často chodili k němu na oběd mladí chudší písaři. Pan šéf si oblíbil dcerušku svého sluhy z kanceláře a přivedl ji k dcerce Renatě, která se s ní skamarádila. Když měl nejstarší knihvedoucí v kanceláři jmeniny, Fügner sám sepsal pro něj ve verších gratulaci a těšil se, jakou mu udělá radost.

Lannův palác

„Bude to den lidského cítění.“ Staral se také o to, aby úředníci měli zdravé a světlé místnosti. Dlouho je v Praze hledal, až se mu podařilo získat mezanin nedávno dostavěného velkého domu Lannova proti dnešnímu Masarykovu nádraží. Těšilo ho, že jsou to nejkrásnější kancelářské místnosti v Praze. (Takoví šéfové se už dneska snad nerodí…) Jenomže jeho zaměstnanci měli velký problém, jak mu dát své sympatie najevo. Byly tu sice nějaké narozeniny, anebo nějaké jiné výročí, jako záminka. Kupříkladu 5 let od doby, kdy Fügner převzal firmu, což byla taková hezká příležitost, jak projevit loajalitu podřízených. Jenomže pan šéf nestál ani o žádné dary, ani o okázalé oslavy. Tak se tedy rozhodli, že každý z osmi set agentů získá ke dni jubilea aspoň jednu novou hezkou pojistku tak, aby ten den byl obchodně nejzdařilejším dnem uplynulých pěti let. Jindřich Fügner muset mít nelíčenou radost, ale jinak byly jeho úspěchy vykupovány opravdu velmi úmornou prací a krajním vypětím sil.

Nesetkával se jenom s dobrými a čestnými lidmi, ale i s mizery a podvodníky, kteří si jeho dobrotu nezasloužili. Stěžuje si na to v dopise své ženě: „Jsem rozladěn, mám samé nepříjemnosti, k zbláznění. Zdá se mi, že jsem na světě k tomu, aby mne každý zneužíval. To jediné, co mám – vás dvě – mohu jen kradmo užít. A co vám vlastně mohu poskytnout?“ A přece mu bylo líto odmítnout komukoli pomoc. Vždycky se obával, že ten, koho chce odmítnout, je snad právě ten nepotřebnější. Sám rozdával druhým, takže se často vracel z úřadu bez krejcaru, ale když dostal jednou zprávu, že dcerka Renata darovala své hračky, nesmírně ho to potěšilo a hned odpovídal ženě: „To je hodná dcera, bravissima… Polib ji tisíckrát za mne.“

Fügner sice hodně vydělával, to je pravda, ale pojišťovnictvím nežil. Víc než byznys ho zajímala filosofie, světonázorové proudy, přemýšlel o etice, četl idealistické filosofy, hledal seberealizaci v humanizaci světa, ne v blahobytu. Ještě jednoho koníčka Jindřich Fügner měl. Takového praktického. A užitečného. Byl zvolen předsedou nově ustaveného česko–německého spolku těsnopisců. Zasadil se o vytvoření české soustavy těsnopisné a anonymně věnoval pětadvacet dukátů za nejlepší návod českého těsnopisu podle soustavy Gabelsbergerovy.

Franz Xaver Gabelsberger (1789 – 1849), vynálezce těsnopisu

U Josefa Mánesa si objednal náčrtek diplomu pro členy. Kromě znaku českého, moravského a slezského na něm malíř nakreslil poprvé i znak slovenský. V jeho bytě v Mariánské ulici (což je dnešní Opletalova) visely vedle sebe tři portréty: George Washingtona, Giuseppe Garibaldiho a Immanuela Kanta. Tito mužové ztělesňovali Fügnerův duchovní i mravní svět. Na té zdi by mohla viset i podobizna Havlíčkova – ten byl pro něj hrdinou českého národa. Fügner byl altruista, demokrat, svobodomilovný člověk. Rozuměl Italům, toužícím po sjednocení své země. Chápal Iry, bojující za samostatnost. Nalézal čím dál hlubší porozumění i pro Čechy, marně se domáhající rovnoprávnosti s Němci. Oceňoval na nich jejich demokratismus. Byl proti šlechtě, tedy proti jakýmkoli jejím výsadám. Nikdo mu nedokázal vyvrátit, že právě ona zradila v roce 1848 revoluci, že se neosvědčila jako zastánkyně lidského pokroku. Ani církev mu nebyla sympatická. Respektoval náboženské přesvědčení každého, kdo poctivě věřil, cítil odpor k vládě církve, která sloužila věrně habsburské monarchii. Nejvíc mu byli proti srsti Habsburci. Policejního ředitele Päumana, který měl na svědomí persekuci Čechů v Praze, měl v takové oblibě, že naučil své psa Quicka zuřivě štěkat, pokud padlo Päumanovo jméno.

První desítiletí I. pražského spolku stenografů gabelsbergerských

U Fügnerových bylo všechno trochu jinak, jak se zdá, než jak bývalo v tehdejších měšťanských domácnostech. Všude se tu uplatňovala Fügnerova osobitost, sklon k velkorysosti a volnosti. Jenomže žena Kateřina to ovšem s ní neměla vždycky lehké. Fügner kupříkladu zavrhoval ženské copy. Dával najevo, že chce svou manželku vidět s krátkými vlasy. Trošku ji to přání asi zamrzelo, však se jí potom omlouval – ale z lásky své krásné dlouhé vlasy nakonec obětovala. Krinolína ani cylindr se ve Fügnerově domácnosti neobjevily. Když se jim rok po svatbě narodila dcerka Renata, i ona měla výchovu značně liberální.

Původně to bylo křehké dítě – její jedna oslabená nožička způsobila rodičům velkou starost. Fügnerovi však Renatu od časného léta vozili na venkov, buďto do Roztok nebo do křivoklátských lesů, do myslivny Na Králi nedaleko vesnice Svatá, kde děvčátko brzy zesílilo, protože tu mohlo volně pobíhat, skotačit, lézt po stromech jako nějaký venkovský kluk. Kdyby se u Fügnerů nenarodila holčička, ale kluk, měl otec pro něho připraveno jméno Faust. Protože to však byla dívenka, pojmenoval ji po svém oblíbeném filosofovi René Descartovi.

02314416.png

Zhruba deset kilometrů od Svaté je jiná vesnice, utopená v křivoklátských lesích. Jmenuje se Nový Jáchymov. V něm stál panský dům továrníka Eduarda Bartelmuse a kousek opodál i jeho podnik na smaltované nádobí. Bartelmusovi předkové pocházeli ze Švédska, kteří se usadili původně na Moravě, jeho manželka pocházela z Brna. Měl syny, jež bylo třeba vzdělávat, a tak se sháněl učitel. Našel se a prožil tu nakonec čtyři léta svého života. Uzavřel tu svoje nejhlubší přátelství – to když potkal Jindřicha Fügnera. A našel tu i svou ženu, jeho dceru Renatu. A vůbec –změnil se mu tu vlastně úplně celý život. Komu? Miroslavu Tyršovi.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?