798. schůzka: Charles Sealsfield, anebo Karel Postl, Popice

I ona podepsala slavnou deklaraci nezávislosti práv lidu, ale na její čisté stránky dopadly brzy kapky krve v podobě nelítostného násilí na indiánech.

A právě tehdy, pár let po vzniku státu Louisiana, se v New Orleans objevil jistý... trochu tajemný muž. Tajemný proto, že se nevědělo, jestli je to farmář nebo jestli se živí (co já vím) obchodem, popřípadě jestli je to dobrodruh, který miluje divočinu, krásnou přírodu a tu velkou řeku. Taky to mohl být novinář. Ať tak či onak – onen muž se přistěhoval do New Orleans roku 1823, a i když byl běloch, postavil se na stranu indiánů.

První kniha o indiánech

Čas letí, je o pět let víc, tedy rok 1828 a ve městě New Orleans vychází kniha, kterou uvádějí slova amerického presidenta Thomase Jeffersona: „Třesu se o svůj národ, když si vzpomenu na křivdy, kterými se provinil na praobyvatelích naší země.“ Pan president byl rovněž běloch, kterému záleželo na indiánech. Pochybujeme ovšem, že znal spisovatele, který si do své knihy vypůjčil jeho citát. Ta knížka se jmenovala Tokeah aneb Bílá růže. Jméno autora? Charles Sealsfield.

Typicky anglické jméno i příjmení – však také vedlo k domnění, že to je rodilý Američan. Ano, musí to být Američan, který se dobře vyzná na dolním toku řeky Mississippi, který se důvěrně seznámil se životem indiánů a bílých osadníků. O jeho znalostech vskutku hlubokých svědčily i cestopisné Obrazy ze západní polokoule, vydané v šesti svazcích. Jako autor je na nich podepsán opět Charles Sealsfield.

Tentýž muž byl zřejmě náramný psavec, neboť vydal rovněž knihu Austria As It Is. Rakousko, jaké je. Kdyby tehdejší Rakousko mělo nějaký klobouk, určitě by si ten spisek za něj nedalo. Pan Sealsfield se v něm totiž do monarchie dost ostře naváží
a vůbec je zřejmé, že to nemohl napsat novinář po nějaké letmé návštěvě.

Ani Rakousko nešetřil

Co se týče Rakouska, nenechal v něm kámen na kameni, a pustil se i do českého zemského sněmu: „Pražská hradní stráž stojí v chodbách. Zástupci měst jsou na rozdíl od duchovenstva a šlechty černě oděni. Nejprve zdraví nejvyšší purkrabí arcibiskupa a duchovenstvo, poté panský stav, rytířský stav a nakonec zástupce měšťanstva. Poté čte jeden ze sekretářů císařský list s postuláty, to jest s daněmi, které mají být povoleny příští rok. Císařský list je přijímán beze slov. Nakonec se ptá nejvyšší purkrabí shromáždění, zda má někdo nějakou připomínku. Následuje hluboké mlčení. Tato prázdná hra je vše, co zbylo ze starého českého státního zřízení – forma zůstává, ale je zbavena jakéhokoli obsahu. Činnost českých stavů se omezuje na povolování daní a na určité soudní pravomoci, které vykonává zemský výbor volený ze čtyř stavů a potvrzovaný císařem. Rakouští vládci považovali za nutné tímto způsobem ohleduplně šetřit city lidu a ukázat, že jeho staré svobody a vlastně jeho dřívější státní samostatnost je obmýšlena.“

Tajemný pan Sealsfield... Kdopak to vlastně byl? Nikdo o něm skoro nic nevěděl. Leda snad vydavatel jeho knih, ale ten byl vázán tajemstvím a jeho identitu neprozradil. Ostatně – bylo velice obtížné dostat se Mr. Sealsfieldovi na stopu. Měnil často místa svého pobytu. Jako dopisovatel žil v Londýně i v Paříži, často se vracel do Spojených států a nakonec se usadil ve Švýcarské konfederaci. Tam se zřejmě cítil nejvolněji.

Vydával další a další knihy, ale svůj původ nikomu neprozradil, takže se o něm mluvilo jako o Velkém neznámém nebo o novém Monte Christovi. Teprve roku 1864 (26. května toho roku ve švýcarském Solothurnu zemřel), teprve tehdy, když byla otevřena jeho závěť, bylo jeho tajemství prozrazeno. A svět se to najednou všechno dozvěděl.

Smrt leccos objasnila

Tedy skoro všechno. Dozvěděl se, že Charles Sealsfield, který si svůj pseudonym zvolil podle pozemku ve svém rodišti, kde se odedávna pěstovala réva vinná pod názvem Siegefeld, autor prvních románů „indiánek“ na světě, podle významného německého literárního kritika Theodora Mundta „největší americký spisovatel“, – tak ten že se vlastně jmenuje Karel Postl, celým jménem Karel Antonín Postl, a že se narodil jako nejstarší z jedenácti dětí sedláka a rychtáře Antonína Postla a jeho ženy Juliany v domku číslo popisné 60 ve vesnici, ležící 8 kilometrů jižně od Znojma, na poloviční cestě od moravsko-rakouských hranic, a že tím jeho rodištěm jsou Popice.

Je to vlastně cesta z bodu A do bodu Zet. Z Ameriky Charlese Sealsfielda jsme se dostali jedním dlouhým skokem, přes prostor a čas do Znojma, které popický kluk Karlík Postlů určitě dobře znal.

„Tokeah byl prvním mikem čili králem Okonů, hlavního kmene Kríků. Jeho předkové vládli nad rozlehlými končinami od řeky Okony k řece Kúse. On byl však nyní vyhnancem. Nejlepší území, které se táhlo před Georgii a Floridu, Alabamu a Mississippi už obsadili osadníci a původní obyvatelé ustoupili v naději, že budou v míru užívat aspoň to, co ještě zbylo. Nějakou dobu, kdy osadníci bojovali s Anglií za nezávislost, se zdálo, že bude klid, ale netrvalo to dlouho a už se valily dál na Západ vozy osadníků se ženami a dětmi a ti zabírali nejkrásnější pruhy země.

Tokeah se nemohl smířit s tím, že jeho lid ztrácí volnost, a jeho hrdost živila stále víc a víc nenávist k bílým, kteří dovedli využívat nesvornosti ustupujících kmenů. Slunce právě dosáhlo zenitu, když náčelníci vyšli z poradního wigwamu a zasedli k velkému shromáždění pod širým nebem. Se zkříženýma nohama, skalpovací nože a tomahawky za pasem, tu seděli ve dvou půlkruzích mladí bojovníci a uvnitř nich Tokeah, král Okonů, a El Sol, mladý náčelník Komančů.

Jeden z nejstarších bojovníků přistoupil k oběma náčelníkům s dýmkou míru. Obřadně vyfoukl první obláček dýmu vzhůru k Velkému duchu, druhý dolů k Matce Zemi a třetí před sebe ke shromáždění, ke svým druhům; nato podal dýmku El Solovi, ten Tokeahovi, a když obešla třikrát kolem na počest sjednocení obou kmenů, Tokeah povstal, aby promluvil.

Bojovníci kmene Komančů a kmene Okonů, nadešla doba znovu uzavřít kruh, který roztrhla lstivost bílých a zaslepenost i nesvornost rudých kmenů. Paže Tokeahovy chtějí kruh znovu spojit tak, aby ho už nikdy nikdo nerozlomil. Ale s přicházejícími léty ubývá Tokeahovi sil a starý strom musí nahradit nový, mladý. Tokeah ho našel ve statečném náčelníkovi Komančů El Solovi. El Sol bude i dobrým nástupcem náčelníka Okonů, až Tokeah odejde ke svým otcům, jejichž kosti odpočívají v zemi. V té zemi, kterou nám vzali bílí. El Sol upevní kruh bojovníků, kteří nade vše milují volnost, vykopou válečnou sekeru a společně vyjdeme na stezku boje za rodnou zemi.

Tokeah sňal svou korunu z per a posadil ji jako čelenku na hlavu El Solovi. Tím ho stanovil svým nástupcem. Bojovníci obou kmenů povstali a pozdravili se jako bratři. Bojový kruh se uzavřel.“

Mayovky jsou o 50 let mladší

Připomíná to Karla Maye, není-liž pravda... Když si namísto Tokeaha a El Sola dosadíme Inču-čunu a Vinnetoua, a Komanče vyměníme za Apače, tak docela ano. Jenomže Karl May začal psát svoje první příběhy poté, co byl propuštěn z vězení, do kterého se poprvé dostal proto, že z majetku spolubydlícího odcizil hodinky a kuřácké potřeby, a podruhé kvůli tomu, že se vydával za policejního důstojníka, očního lékaře, notáře či učitele v semináři, a potřetí, když se vloupal do stodoly.

Částečně na svobodě a částečně ještě přímo z vězení bombardoval časopisy svými povídkami, z nichž první vyšly v roce 1875. Zatímco Charles Sealsfield vydal svou první "indiánku" v roce 1828. Téměř o 50 let před Mayem. Karel Postl přišel na svět v Popicích u Znojma první březnovou neděli v roce 1793. Což je jeden z mála spolehlivých údajů, který se nám podařilo o jeho dětství vypátrat. Nebyla to zrovna poklidná doba, to poslední desetiletí 18. století. V živé paměti byly selské vzpoury, Josefův patent o zrušení nevolnictví a patent toleranční, oba ještě voněly novotou, v tom roce 1793 byly patenty 12 let staré.

V roce, kdy se Karel narodil, vrcholila ve Francii Velká revoluce. Když bylo malému Postlovi šest let, táhly Znojmem na pomoc rakouskému císaři ruské pluky generála Suvorova (proti Napoleonovi, samozřejmě). Tehdy se i v Popicích povídalo hodně o události, kterou ostatně zaznamenaly i kroniky: Bylo to v únoru a náhlá povodeň, která přišla v noci, překvapila vesničany v dědinách na Dyji pod Znojmem. „Přehrozné neštěstí nastalo: nářadí ubývalo, řvoucí dobytek v zuřících vodách se topil a ze střech a kostelní věže nešťastní obyvatelé k nebi ruce spínajíce zoufanlivě o pomoc prosili.“

Tato katastrofa zaujala básníka Jána Kollára (mimochodem: narodil se ve stejném roce jako Karel Postl), a ve své básni Slávy dcera oslavil Suvorovovy kozáky, kteří horkotěžko zachraňovali místní obyvatele:

Pomoc! Pomoc! Do oblaků znělo,
když pak retování z blízkosti
nešlo, tedy z Ruska přiletělo:
kozáci tři člun tu uchopili
a ti, bez prosby a vděčnosti,
sto padesát lidí ochránili.

Věru tak... tonoucí se i stébla chytá, když tu oživujeme vzpomínku na sto padesát vesničanů, zachráněných chrabrými kozáky na Znojemsku, a to jen vlastně proto, že to bylo v době, kdy tu vyrůstal malý Karlík Postl, jenomže – my o něm prostě víme málo, zoufale málo, skoro nic. Charles Sealsfield po sobě zahladil stopy dokonale.

Co ho vedlo k cestě za oceán?

Z doby, kdy se o něm sotva dalo předpokládat, že se stane jednou americkým spisovatelem, zakladatelem jednoho literárního žánru, v té době o něm víme, že vystudoval ve Znojmě jezuitské gymnasium. Byl na něm svými profesory, ale i spolužáky nesnášen. Neměli ho rádi ho jedni i druzí. Líčili ho jako „hašteřivého sedláka“. Po vůli svých rodičů (ale proti své vůli) vstoupil do kláštera křížovníků v Praze, a roku 1816 byl vysvěcen na kněze. Což jsme se dočetli v předmluvě překladatele Sealsfieldovy Knihy o kajutě, která vyšla v Praze na začátku minulého století. Možná, že právě tyto nepříliš radostné vzpomínky na Znojmo způsobily, že se snažil na všechno... i na své jméno Karel Postl... co nejrychleji a nejdůkladněji zapomenout.

Jako kněz byl zpočátku dost oblíben. Stal se dokonce řádovým tajemníkem, ale později narazil. Což se mu stávalo v životě zřejmě dost často, totiž že narážel. Počínal si prý příliš volně a snad také pro své pochybnosti ve víře upadl v nelibost velmistra řádu. Roku 1823 si vzal „dovolenou za příčinou zotavení“ v Karlových Varech. Ve skutečnosti si umínil odejet do Ameriky.

Nevíme přesně, co ho vedlo k rozhodnutí opustit rakouskou říši. Můžeme se jenom domýšlet, že v něm pořád ještě bylo hodně toho hašteřivého sedláka, což v praxi znamenalo, že velmi těžko snášel rakouský policejní režim. A tak se vydal do země, kde se mu dýchalo volněji.

Ve své vlasti nechal všechno. I svoje jméno. Na strmém ostrohu nad Dyjí, kde ve Znojmě stojí přemyslovský hrad, na čestném místě na dolním nádvoří byl postaven Sealsfieldův pomník. Jeho kameninová replika stojí i v horní části městských sadů. A ještě jedno místo připomíná Charlese Sealsfielda, který se tady jmenoval Karel Postl. Zavede nás k němu od rodného domku v Popicích žlutá turistická značka. Borovým lesem a doubravou se dostaneme až na divokou ostrožnu na pravém břehu Dyje. Nápis na kameni tady připomíná, že zde kdysi... před víc než dvěma stovkami let... sedával kluk, který v pohledech do krajiny rozepínal křídla své touhy po svobodě, spravedlnosti a dalekých cestách do světa.