799. schůzka: O prvorozeném synkovi tesařského dělníka Vojtěcha, narozeného v domku v ulici Na Stráži, jejž vyženil sňatkem s vdovou po mistru punčochářském

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Strakonice

Otec byl tesařský dělník, který získal domek sňatkem s vdovou po mistru punčochářském. Byl to muž vážný muž a dobrého srdce. Řemeslo ho živilo jenom skrovně, a kromě zimních měsíců ho odvádělo na celý den z domova.

O nedělích, o svátcích a v zimě však býval respektovaný otec středem rodiny. Svým příkladem působil na vnímavého syna. Což je vskutku pravda, neboť synek krátce po otcově smrti vyznal, čím mu byl otec, těmito slovy: „Mohu-li se honositi čím dobrým, buď srdce, buď ducha svého, tedy jen jemu zač mám děkovati. Na jeho tvrdých mozolích lepší částka bytnosti mé vznik a vzrůst vzala.“

Matčina starostlivá výchova

Jinak ale měla Frantíkovu výchovu na starosti maminka. Což nebyla žena ani průměrná, ani nevzdělaná. Pocházela z Horažďovic, kde byl její otec obuvnickým mistrem a měšťanem. Za svobodna sloužila několik let v bohatých rodinách v Praze. Tady poznala nóbl společenské způsoby a naučila se dokonale německy, což v ní vzbuzovalo jistý pocit nadřazenosti ve venkovsky maloměstském prostředí strakonickém.

Domácnost vedla úpravně a čistě. Vládl v ní šťastný a spořádaný život. Paní Čelakovská pomáhala svému manželovi, který se ani při své píli nedopracoval bohatství – pomáhala mu ulehčovat živobytí tím, že spřádala vlnu. Velice ráda zpívala, a taky uměla dobře vyprávět.

Jan Vilímek: Portrét Františka Ladislava Čelakovského

„Další příběhy slýchal o lidových slavnostech,“ čteme v ojedinělé knize profesora Vladimíra Kováříka Literární toulky po Čechách, „a přítel Plánek mu vyprávěl starou pověst o dudáku Švandovi, který hrál divým ženám na Šibeničním vrchu, vzdáleném půl hodiny od Strakonic. V kostele svatého Prokopa, na zdi za oltářem, visely tehdy ještě dudy, které prý tam uložil sám Švanda, když se dostal z moci zlých duchů. Plánek znal také proslulého strakonického dudáka Vojtěcha Čerta, který byl zván na strakonický hrad, aby svou hrou bavil vznešené hosty.“

Plánek rád pověděl všechno, co věděl o dudách a o dudácích nejenom Františkovi Čelakovskému, ale i kočujícímu herci Josefu Kajetánu Tylovi, který se na své pouti ve Strakonicích zastavil a byl Plánkovým hostem. Odtud si odnesl námět ke své dramatické báchorce Švanda dudák. Ke Strakonicům se hlásil nejenom dudák Švanda, ale i jeho věrný druh Kalafuna svou nejmilejší písničkou:

Já jsem ze Strakonic
capo prim ex propris
s kapsou prázdnou;
na zádech mám ranec
a v rukou mazanec,
sklenku plnou.

Josef Kajetán Tyl na portrétu Jana Vilímka

Školní začátky ve Strakonicích

„Čtyřtřídní školu hlavní začal František navštěvovat ve svém bydlišti,“ píše autor monografie o Františku Ladislavu Čelakovském, profesor dějin české literatury na filosofické fakultě Masarykovy university v Brně Artur Závodský. „V prvních dvou třídách se učilo česky, ve třetí a čtvrté německy. Všechny knihy a spisy byly vedeny německy. Nesmyslná metoda vyučování němčině probudila v chlapci k tomuto jazyku odpor. Nic nepomáhalo, že matka mluvila doma na syna německy.

Chlapec začal ve vyučování pokulhávat. Zůstával v jednotlivých třídách déle nežli jeden rok – v první třídě 2 roky, ve třetí 3 roky, ve čtvrté, kde se vyučovalo také latině, 2 roky. Matka nepozbývala trpělivosti, houževnatě sledovala cíl poskytnout synovi vyšší vzdělání. Otec by byl rád viděl v tělesně urostlém chlapci svého budoucího pomocníka, matka ale soudila jinak. Uvědomovala si, že manželovo řemeslo je lopotné a blahobyt že nepřináší. Svůj ideál spatřovala ve stavu kněžském. Rozhodovala tu nejenom její zbožnost a přítomnost vlivného maltézského řádu ve Strakonicích, nýbrž působil tu zajisté i příklad synů strakonických měšťanů, kteří se stávali kněžími, někteří faráři s dobrým zaopatřením a hospodářstvím.“

Takže ze syna tesaře Čelakovského se měl stát studentík, a pak, dá-li Pán Bůh, i panáček... Zatím se ale jenom rozhodovalo, na které gymnasium František půjde. To písecké bylo nejblíž, ale maminka byla pro České Budějovice, a protože u Čelakovských měla zřejmě hlavní slovo, tak bylo rozhodnuto.

Téměř neznámý portrét F. L. Čelakovského z majetku rodiny Čelakovských, přisuzovaný K. Purkyňovi

„Snad přispěla v tom cizí rada, anebo byla k Budějovicům větší důvěra,“ měl za to autor spisku o mládí Františka Čelakovského jeho jmenovec příjmením Bílý. „A snad Budějovice vábily jakožto krajské a biskupské město. Tam bylo možno vykonati všechny přípravné studie, absolvovati i dvouletý kurs filosofický, který v sídlech biskupských všude spojen byl s gymnasiem v lyceum, a pak bylo lze ihned vstoupiti do bohosloví.“

Pro maminku to byl ale úkol poněkud ztížený. Musila se odhodlat, že bude nosit chlapci do vzdáleného města chléb a čisté prádlo. Což činí dnes po silnici skoro šedesát kilometrů. Pěkná štreka.

Gymnásium v Budějovicích

Od svých třinácti let začal tedy František navštěvovat českobudějovické gymnásium. Jestliže však měl problémy s němčinou na strakonické škole, tím spíš se s ní potýkal na gymnásiu. Piaristé vyučovali v prvních dvou třídách německy a latinsky, v ostatních třídách výlučně latinsky.

Latina ho zprvu zaujala, ale později se jeho prospěch neustále zhoršoval, ve 4. třídě (té se říkalo poetica) vykázal za první běh prospěch nepříliš valný. Nerado se to říká o klasikovi české poezie, ale v "poetice" byl nedostatečný. Příčina toho neúspěchu? Nedostatek pevné vůle a nechuť k některým předmětům, které byly (podle něj) podávány odpudivě. Nechuť k předmětům, tedy k některým. Ke vzdělání chuť naopak měl.

Usilovně studoval literaturu, a nejenom sám, našel si v Budějovicích stejně smýšlející kamarády. Jedním z nich byl syn mlynáře z Velešína, Josef Kamarýt, pozdější autor básniček, které zlidověly jako písničky. František s ním uzavřel přátelství na celý život. Druhým přítelem byl Josef Chmelenský, syn učitele z Bavorova. Napsal libreto k první české opeře Dráteník, složené Františkem Škroupem, a přeložil do češtiny i Mozartovu Kouzelnou flétnu. Kamarýt si jako znamení příslušnosti ke kruhu vlastenců zvolil jako svoje druhé jméno Vlastimil, Chmelenskému se zase líbil Krasoslav. A náš František Čelakovský, ten svoje první verše začal podepisovat Ladislav. Když začal veršovat, bylo mu devatenáct... dvacet let.

Hudební skladatel František Škroup na portrétu Antonína Machka

Ach běda, nebudu
víc chodit pro vodu,
pro vodu, pro vodičku,
k studánce při měsíčku.

Stáli tam za křovím,
kdo – to vám nepovím,
mluvili temným hlasem,
líbal ji – slyšela jsem.

Srdce mé plakalo,
jen se usedalo,
síla mne opustila,
bolest se na mne lila.

Sám ty, milý Bože,
polituj mé hoře,
upokoj lásku tu mou,
smiluj se nad ubohou.

Přece tě, já to vím,
můj milý, oželím;
ale mé lásky k tobě
přestanu želet v hrobě.

Z Budějovic do Písku

Tohleto nenapsal kluk ve dvaceti letech. Básničku o Nevěrném milém napsal autor jako čtyřicetiletý. Ostatně v těch dvaceti měl jiné starosti než poezii. Prospěchové. Pro velmi slabý studijní prospěch musel přestoupit do Písku. Nakonec maminka coby zásobovatelka měla do Písku přece jenom kratší cestu. A kupodivu stal se zázrak – na píseckém gymnásiu se dosud nepříliš pilný student stal (pod vedením sympatických profesorů) žákem velmi dobrým.

Na břehu Otavy odříkával zpaměti antické a německé verše, ale zahořel i láskou k české řeči a v ní se jal i veršovat. Z Písku si to namířil na filosofii do Prahy, kde na něj zapůsobil profesor náboženství Bernard Bolzano. „Božský Bolzano... Ital po otci a Němec výchovou, který dovedl smířit náboženství s vědou, zdůrazňuje přitom humanitu a národnostní snášenlivost.“ Z Prahy se František vrátil zase zpátky do Budějovic (on to byl takový student-turista). Zase rozhodoval (zřejmě) špatný prospěch, ale i možnost snadnější obživy v levnějších Budějovicích.

Logo

Ani v Budějovicích však dlouho nevydržel. „Pobytu zdejšímu mu učinila konec zlá příhoda. Tak jako v Praze toužil horlivý čtenář Čelakovský opatřit si i v Budějovicích staročeské knihy. Dověděl se, že kanovník Kaith má takové knihy ve své knihovně. Sblížil se s jeho sluhou a ten mu knihy půjčoval. Tak rozšiřoval František své vědomosti o staročeské literatuře několik měsíců. Jednou však byl sluha kanovníkem přistižen, když zrovna odnášel pro studenta Husovu Postillu. Čelakovský byl vyšetřován a posléze z filosofie v Budějovicích vyloučen.“

Doma ve Strakonicích museli mít ze synátora radost. Ale on jim to František raději neřekl. Zatloukl, že nechodí do školy. Cestoval po českém venkově a sbíral písně i přísloví. Svým rodičům přitom předstíral, že dál studuje. V Budějovicích to ale bylo vyloučeno...

Z Lince do Prahy

Zbývala mu jedna možnost. Linec. Skutečně se tam na studia dostal a seznámil se tam s bratry Klicperovými, což byli sourozenci slavného dramatika Václava Klimenta. V porodníkovi doktoru Františku Klicperovi našel Čelakovský nadšeného rusofila, díky němuž se začal učit rusky. Což mu nestačilo – záhy si přibral slovinštinu a brzy zvládl i srbštinu a polštinu. Později ovládl prakticky všechny slovanské jazyky (kromě několika dalších evropských). Asi měl na to talent od pánaboha.

Z Lince vedla jeho cesta do Prahy. Na studia neměl peníze, naštěstí... měl štěstí. Po návštěvě u Josefa Jungmanna (který byl pro něj velkým vzorem) mu dopomohli na jeho pokyn bratři Preslové k vychovatelskému místu u pana soudního rady Ledwinky, a to mu zabezpečilo zaopatření, celých 200 zlatých ročně. Jenomže zase neměl skoro žádný volný čas. U Ledwinků měl na starosti pět chlapců.

Logo

Přesto Čelakovský využíval každé příležitosti k tomu, aby si svoje vzdělání doplnil: vyučoval hře na piano a v hodinách francouzštiny svých svěřenců se jen tak mimochodem naučil dokonale této řeči. Podařilo se mu dostudovat filosofii, a pak už před ním stály dvě možnosti: zvolit si dráhu gymnasiálního profesora, což ale nepřipadalo v úvahu, protože se mu podařilo propadnout z logiky, no a pak tu ještě byl stav kněžský, ve kterém by jej ráda viděla matka.

Čelakovský však přemýšlel o třetí možnosti. Chtěl odjet do Ruska. V něm (v duchu svého slavjanofilství) viděl vysvobození. I když nevěděl, co tam vlastně bude dělat. Nakonec byl nucen zůstat v Praze.

Těžká cesta životem

„Jakou vyživenou mám? Básnickou; kdy co mám, jím, a kdy ne, nechám být; štěstí, že při tom tloustnu!“ Obživu nacházel v kondicích, a útěchu v sarkasmu, obráceném nemilosrdně proti sobě.

Jaký je to divný kraj,
milý Bože, divný kraj!
Na západu sníh padá,
na východě slunce svítí;
k západu svět hyne zimou,
z východu se zelená.

Jaký je to divný kraj,
milý Bože, divný kraj!
Od západu hosti jedou,
svatebčané opilí,
a na saních ženich jede
v sobolovém kožichu;
před ním metelice,
za ním chumelice,
kudy starý jede,
peluňka vyrostá.

Ó matičko, nechtěj mě
za starého provdati,
já, matičko, raděj chci
na mladého čekati.

Od východu hosti jedou,
svatebčané veselí,
švarný ženich na koníku
v lehkém, modrém kaftanu;
před ním teplý větřík věje,
za ním letní den se směje,
kudy mladý jede,
kvítky prokvetají.

Ó matičko, chtěj ty mě
za mladého provdati,
já, matičko, nechci déle
na starého čekati.

„Nic sláva, nic bohatství, nic jiné věci do mě – po věnci umění sahám. A jestli ten mi nebude možná dosíci, tedy celý můj život bude za málo jiného stát.“ Což byl dost vysoký ideál, jenomže v malých poměrech české společnosti let dvacátých předminulého století jen stěží uskutečnitelný.

Karel Bořivoj Presl na portrétu neznámého autora

Ani opravit si zkoušku z logiky mu nebylo dovoleno. Takže – co mu zbývalo? Literatura. „Kdyby tak naše literatura jen as o polovici stála v obšírnosti jako německá, tedy bych byl všech starostí zbaven: svůj život bych chtěl vlasti a literatuře obětovat s postrádáním a povržením všech světských radostí, chtěl bych - jelikož ústy mně to nemožno – perem oučinkovati na národ, a od výnosu mého pera živ býti.“

Psaním se nelze uživit

Výnosem pera se však jen málokterý našinec uživí. Tím spíš, že u nás vycházely knihy básní a beletrie v nákladu několika set exemplářů a honoráře byly hubené. Nebo taky žádné. A tak raději zůstal jako vychovatel u pěti kluků rady c. k. zemského soudu Maxmiliána Ledwinky, rytíře z Adlerfelsu.

Vlastně byl jmenován hofmistrem, a zůstal jím dlouhých sedm let. „Jeho čas byl z valné míry věnován výchově Ledwinkových synů, s nimiž chodil i na procházky a které připravoval ke zkouškám. Někdy pro svého zaměstnavatele vykonával Čelakovský i jiné drobné práce, vyřizoval mu například korespondenci. V jeho době se setkával s příslušníky vysoké byrokracie a šlechty. Nejvíc ho upoutal pravý Staročech, Jan Jeník rytíř z Bratřic, který byl pamětníkem starých dob a uměl zpívat lidové písně. A o svátcích a o prázdninách pobýval se svými svěřenci v krásné přírodě u vesnice Skřivany nedaleko Nového Bydžova na Ledwinkově velkostatku, ke kterému (kromě zámku a hospodářského dvora) patřily další dvory v okolních vesnicích. Měl zde k ruce ryzáka. Snad právě zde zesílila jeho láska ke koním, která se pak tolikrát projevila v jeho díle.“

Jan Jeník z Bratřic

Jsem jonák z Javoří,
mám děvče v Zahoří,
do smutku, do pláče
nikdy se mi nechce.

V celém živobytí
jednou se mi chtělo,
když děvče ani já
peníze nemělo.

Prorokovala mně
nebožka babička,
že mi ošediví
před časem hlavička.

Hlavička před časem,
a brada po čase:
že jste uhodnula,
babičko, nezdá se.

Kohož to vezete,
Matějčku z Javoří?
Jeďte polehoučku,
sic se vůz rozboří.

Čerta vím, co vezu
půl pána, půl břicha:
jak ho naložili,
chrápe do kožicha.

Čtyři koně vrané,
mezi nimi voje -
ale co je po nich,
nejsou, brachu, moje.

Čtyři koně vrané,
je to jízda čistá!
Bláta po nápravy,
nemůžeme z místa.

Chtěl psát, a přitom musel vychovávat Ledwinkovic potomstvo. Své zaměstnání začal cítit jako krutou tíhu: zbavovalo ho téměř všeho času, který byl tak věnovat básnění. „Hodiny, které můžu věnovat Múze, jsou kousky těsta, které pekař utrhuje z bochníka,“ psal svému kamarádovi Kamarýtovi, a navrch k tomu si ještě povzdechl: „Kéž bych jednou již více na kdy si dáti mohl, pak bych si toho hory sepsal a opsal, ale – není možná. Moje zaneprázdňování s chovanci denně takřka roste, patří to všechno k šípku, a tak nejkrásnější doby života propěstounuji.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související