800. schůzka: Žena ze zajíce v lásce udělá do rána kance

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Ladislav Čelakoský

Už na obecné škole vynikal Čelakovský svým vzrůstem. Byl ve třídě největší. Jeho pevná konstituce byla předpokladem dobrého zdraví. Jako student a energický mladý muž měl sklon k prchlivosti, jíž však vzápětí litoval. Bystrý, obratný mladík míval štěstí u dívek.

Sem tam poseděl ve veselé společnosti, tehdy nepohrdl ani skleničkou vína, a také kouřil. Šňupání, které bylo módou v biedermeieru, brzy zanechal. Patrně nejvýraznější vlastností Čelakovského byl sklon ke vtipkování a ironii, což se projevovalo nejenom v dopisech, ale i v jeho umělecké tvorbě.

Karel Vinařický výstižně charakterizoval povahový rys, za který Čelakovský vícekrát platil kyselostí nebo dokonce nepřátelstvím potrefených: „Žert ústní, byť by byl obojetný, snadno se vysvětlit dá. Méně psaný. Vy rád škádlíte, já z toho bývám chvílemi i nedůtklivý. Proto jsme se již mnohokráte pohněvali. Vy špičkujete i tehdáž, když se prostě mluviti stavíte.“

Cílem ironie byl kdokoliv

Humorem, satirou a jedovatostmi natíral Čelakovský kdekoho. Dobrovského označoval zprvu za Němce, a teprve když zemřel, o něm mluvil jako o starci vší cti a vážnosti hodného. Václava Hanky si nejprve vážil, ale když kvůli němu přišel o lukrativní profesorskou katedru v Rusku, nazval ho „sprosťáckou duší“. A vůči Františku Palackému byl Čelakovský dlouho předpojatý, i když ho vlastně ani blíž neznal.

Podobizna Václava Hanky

U našich vlastenců totiž budil Palacký nedůvěru jednak tím, že se oženil s dcerou zněmčilého advokáta Měchury, jednak kvůli svým diplomatickým stykům s představiteli šlechty. Hanka mu říkal „pan Pán“ a Čelakovský tento názor sdílel, dokud se nepřesvědčil, že jejich cesta je vlastně společná. Časopis České museum, redigovaný Janem Nejedlým, zase Čelakovský stíhal pro konzervativní názory, a cenzor Zimmermann, ten se od něj dočkal těch nejhrubších posměšků.

Jakkoli se červenám,
ráda slýchám, ráda mám,
můj milý kdy při mně chválí
světlé vlásky, hladké líčko,
k tomu laskavé srdíčko;
a co dále - ač to vím,
ne, ne, ne, to nepovím!
Jakkoli se červenám,
ráda slýchám, ráda mám,
předu-li, kdy milý chválí
pantoflíčky, outlé nožky,
pak bělounké mé punčošky;
a co dále – ač to vím,
ne, ne, ne, to nepovím!

„To pěstounství proklaté mne již tak omrzelo, že kolikráte celé dny v samé zlosti, nevrlosti a zbytečným mrháním času protráviti musím.“ František Ladislav měl už vychovávání a vzdělávání pěti chlapečků Ledwinkových plné zuby. Při své povaze k tomu dozajista neměl daleko.

Žádný mistr sebeovládání

Podle toho, jaká svědectví o něm zanechali jeho přátelé, kteří ho měli rádi – tak to byl od mládí člověk popudlivý, svárlivý, někdy až vztekloun. „Často ho náruživost pekelná v uzdu pojala.“ Jakože sebeovládání nebylo jeho silnou stránkou. Snadno se urazil, zanevřel zadlouho i na dobrého přítele, dovedl nenávidět, dovedl se krutě vysmívat, i když nemohl nevědět, že svou bezohlednou satirou ubližuje dobrému člověku.

K jeho nepříliš dobré náladě (řekněme to takto kulantně) přispíval i fakt, že literární činnost (která od počátku 20. let tvořila hlavní náplň Čelakovského života) mu nezajišťovala nezbytné životní prostředky. Proto téměř sedm let pracoval jako vychovatel dvou synů soudního rady Maxmiliána Ledwinky.

V roce 1829 se stal korektorem a podredaktorem Časopisu pro katolické duchovenstvo. I když práci v tomto časopise doplňovala jeho rozsáhlá činnost překladatelská a další literární, prostředků k životu bylo pořád zoufale málo. Snažil se proto získat místo profesora katedry slovanských jazyků nebo knihovníka v Rusku, avšak bez úspěchu. Zlepšení přineslo až kavalírské mecenášství knížete Rudolfa Kinského, který na přímluvu Palackého poskytoval Čelakovskému roční penzi 600 zlatých.

František Ladislav Čelakovský, portrét od Karla Purkyněho

Ach, ta práce redakční

Ve stejném roce, kdy se oženil, získal místo redaktora úředních Pražských novin. Jeho zásluhou úroveň novin zřetelně stoupala. Uplatnil se zejména v kulturní příloze novin Česká včela, která se stala důležitým literárním orgánem preromantické generace. Rok nato začal jako suplující profesor katedry českého jazyka a písemnictví přednášet na pražské universitě s nadějí na řádnou profesuru. Tehdy se zdálo, že životní poměry Čelakovského a jeho rodiny budou natrvalo zabezpečeny. Ale nestalo se tak.

V listopadu 1835 uveřejnil v Pražských novinách výhružnou a brutální řeč ruského cara k delegaci porobené Varšavy a připojil k ní krátkou odsuzující poznámku. Po upozornění Václava Hanky ruský velvyslanec proti tomu protestoval u vídeňské vlády a Čelakovský byl zbaven místa redaktora i suplujícího profesora na universitě. Nouzi, do které tím upadl, překonal jen díky podpoře přátel. Existenční uklidnění mu přineslo jmenování knihovníkem v rodině Kinských.

Pražské noviny

Slunce za horami,
po dolích se stmívá:
Škoda tebe, můj zlatý tatíčku,
že tě zem ukrývá.

Vstávaje, léhaje
na tebe myslívám,
bez žalosti za tvou dobrou duši
k Bohu se modlívám.

Jedna žalost - žalost
jen mi srdce hněte,
že nevidíš, jaké tu na světě
štěstí pro mne kvete.

Kdes ty oves síval,
mně zraje pšenička,
z potu tvého mi na každém poli
dost požehnáníčka.

Stodoly mám hojné,
dvory jako bory;
přijde do vás krásná hospodyňka,
dvory, moje dvory!

Ji kdybys ty viděl,
můj starý tatíčku!
zveselil bys jako jabloň v sadě
šedivou hlavičku.

Aj koni, koníčku,
kdys býval hříbátkem,
nevěděl jsi, že na tobě budu
jezdit za děvčátkem.

Slunce za horami,
po dolích se stmívá;
spěchej koni, za lesíkem domek,
tam drahá přebývá.

Pouto k rodnému městu

Z dopisů, které psal Čelakovský ještě v době svých studií z Českých Budějovic, z Písku a z Prahy ozývají se často vzpomínky na rodné město, na procházky kolem Otavy (jižně od středu města, na pravém břehu řeky Volyňky, stojí dnes jeho pomník), i na les Tisovník, na který myslel ještě po letech, když psal do Ohlasů písních českých svou baladu Toman a lesní panna.

Čelakovského socha ve Strakonicích (foto uživatele Japo)

Večer před svatým Janem
mluví sestra s Tomanem:
Kam pojedeš, bratře milý,
v této pozdní na noc chvíli
na koníčku sedlaném,
čistě vyšperkovaném?

Do Podhájí k myslivci
musím ke své děvčici;
znenadání nemám stání,
zas mě čekej o svítání.
Dej, sestřičko, dej novou
košiličku kmentovou,
kamizolku růžovou.

Jiskra padla pod koníčkem,
sestra volá za bratříčkem:
Slyš, Tománku, radou mou,
nedávej se doubravou:
objeď dolem k Svaté hoře,
ať nemám po tobě hoře,
dej se raděj v zápoli,
ať mě srdce nebolí.

Leč, jak známo, sliby jsou od toho, aby se neplnily, najmě pak v baladách, jinak by se snad ani žádné balady skládat nemohly.

Jede, jede doubravou,
les šumí mu nad hlavou,
větřík chladný z noci fouká,
nad ouvalem sova houká;
koník blýská očima,
koník stříhá ušima.

Cupy dupy z houštiny
letí jelen v mejtiny,
na jelínku podkasaná
sedí sobě Lesní panna;
šaty půl má zelené,
půl kadeřmi černěné,
a ze svatojanských broučků
svítí pásek na kloboučku.

Třikrát kolem jak střela
v běhu koně objela,
pak Tomanovi po boku
vyrovnává v plavném skoku:
Švarný hochu, nezoufej,
bujným větrům žalost dej,
jedna-li tě opustila,
nahradí to stokrát jiná.

Švarný hochu, nezoufej,
bujným větrům žalost dej!
To když sladce zpívala,
v oči se mu dívala
Lesní panna na jelenu,
Toman cítí v srdci změnu.

I básník Čelakovský ucítil jednoho krásného dne ve svém srdci změnu, zrovna tak jako mládenec Toman. Z oken domu svého přítele Plánka uviděl krásnou dívku, do které se v ten samý moment zamiloval, a hned přiměl svého kamaráda, aby ho uvedl do rodiny váženého měšťana a kupce Josefa Venty (což byl otec oné krásky, jež se jmenovala Márinka). A byla svatba – ale až po třech letech známosti, jež byla doložena bohatou korespondencí i listy příteli Plánkovi.

„Ó Strakonice! Ty město moje otcovské, jak drahé jsi se mi stalo, jaký to něžný kvítek na tvém lůně se rozvinul!“ Ta svatba se konala v únoru 1834. Ženich měl již takořka pětačtyřicet let. Z toho manželství se narodily čtyři děti, syn Ladislav a tři dcerky. Matka Marie se vysokého věku nedožila: po deseti letech onemocněla tyfem a zemřela.

Strakonice

Proč jsi, doubravo, za jitra
mhlou šerou se oděla?
Bývalá ty má radosti,
kam jsi ty se poděla?
Zdali k zemi padši, dáváš
krásu jarním poupatům?
Aneb k nebi vystoupivši,
barvu letním oblakům?
Není, není mezi kvítím,
ani mezi hvězdami:
větrové ji odvanuli,
odplynula s řekami.

Rány osudu jsou nemilosrdné

Nejbližší přítelkyní Marie Čelakovské byla Antonie Reissová. Ta byla ovšem známá ve v českém vlasteneckém salónu pod jménem Bohuslava Rajská. Takto podepisovala svoje skromné verše půvabná dívka, jež složila učitelské zkoušky, aby mohla založit a řídit soukromý dívčí ústav.

Kromě toho musela odolávat nadějím Karla Slavoje Amerlinga, ředitele vzdělávacího ústavu Budeč, který doufal, že získá její ruku a spolu s ní vytvoří ideální dvojici, jež výukou a výchovou přetvoří českou společnost. (V čemž pan Amerling neuspěl, jak jsme již na Toulkách českou minulostí zjistili.) Ani mladý, sotva dvacetiletý slovenský básník Samo Bohdan Hroboň neměl víc štěstí, i když o Antonii alias Bohuslavu usiloval náruživě (a ani jí nebyl lhostejný). Ona mezitím věnovala veškerou svou energii, aby zorganizovala skupinku českých žen, jež se měla pokusit o české verše.

Logo

A vskutku, díky jejímu úsilí útlý svazek Pomněnky roku 1843 vyšel, a v něm mimo jiné dílka Magdaleny Dobromily Rettigové a Boženy Němcové. V době, kdy Bohuslava Rajská připravovala další almanach, došlo v rodině Františka Ladislava Čelakovského (v té době již profesora slovanské filologie na universitě ve Vratislavi) k tragické události. Zemřela jeho manželka Marie a zanechala mu čtyři děti.

Těžká situace pro profesora

„Kdybych měla někdy zemříti, přála bych Františkovi, aby se Antonie stala druhou manželkou jeho.“ To prý Marie opakovala několikrát během své nemoci. „Čelakovský si byl ve své bolesti vědom, že zdaleka nedokáže pečovat o tak velkou rodinu, že bude muset dřív nebo později vyhledat dětem novou matku,“ píše autor knihy Slavní a zapomenutí profesor Vladimír Kovářík, „a tak se vypravil o prázdninách téhož roku, kdy na jaře zemřela jeho manželka, spolu se synem Ladislavem do Prahy, a u Staňků, kde se jinak scházeli čeští vlastencové, požádal Toninku (jak jí říkal), aby se za něj provdala a věnoval svou lásku jemu a osiřelým dětem. Netušil, že bude odmítnut, že jeho Antonie má v srdci mladého slovenského básníka Hroboně.“

Magdalena Dobromila Rettigová

Mezitím co Čelakovský odejel do rodných Strakonic, aby se tam poradil se svým věrným přítelem Plánkem, sváděla Bohuslava Rajská ve své duši těžký boj. Srdce ji táhlo k Hroboňovi, rozumná úvaha k Čelakovskému, kterého si vážila. Rozhovor s Hroboněm ji zklamal. Jeho představy o budoucnosti byly nejasné, mlhavé, neurčité. Mluvil sice vzletnými slovy o své lásce, ale nedovedl říct, jak si představuje život gymnasijního učitele s malým platem.

V té chvíli se jí dostalo nečekané pomoci. Přišla se s ní rozloučit Božena Němcová, které právě odjížděla na radu lékařů do Ratibořic. Ústně jí sice nahonem nic říct nedokázala, ale ještě téhož večera byl Tonince doručen její dopis. V posledních přípravách na zítřejší odjezd si našla chvilku času, aby jí napsala. Matka čtyř dětí (ve zhruba stejném věku, jako byly děti Čelakovského) jí napsala tento dopis:

„Je-li to opravdivá láska, ať vášeň, pro kterou člověk na vše, co se mu v cestu klade, zapomene, jemuž předmět milený jedinkým cílem blahostí jest, je-li to taková láska, kterou pro Hroboně cítíte, tedy jsou moje slova marná – znám tu touhu po vnadné růži, pro kterou rády saháme, byť by nás trny její píchaly. Ale je-li to láska, kterou chceme pro vlast, pro naši věc obětovat, cítíte-li v něm učedníka národa slovanského, prosím Vás, uchylte se k druhé straně, kde více působiti můžete, kde slávu českého národa udržíte, otce rodině a rodinu k radosti otce, a pro svatou naši věc; pomyslete, jak na té roli pro nás pracovati můžete; víte, že muž, byť sebeslavný byl, nesvede tolik, co rozumná žena, a vy s Vaším nadáním, tou vroucí láskou k drahé vlasti; když vy se co skvělá hvězda na té tmavé obzoře objevíte, kdo nebude bažit, by jen jedinký paprsek toho blahodějného světla dosáhl! Věřte, vy nám po boku našeho pěvce, toho skvělého slovanského slunce nejvíce pomoct můžete. Ve Vás skládají celou svou naději mnozí – zdali Vy jej neochráníte, kdo by to mohl?, aby pro nás nebyl ztracen.“

Rozhodl apel Němcové

To byl ale hodně zvláštní dopis... a právě od Boženy Němcové. A vůbec - dát při rozhodování mezi citem milostným a povinností k vlasti přednost tomu druhému? Stěží představitelné... už vůbec ne dnes, kdy pro mnohé jest slovo vlast výrazem takřka neslušným... Celou noc Antonie tento dopis četla. Nakonec se rozhodla pro Čelakovského.

Jan Vilímek: Portrét Boženy Němcové

Hubička, hubička
maličká lahůdka,
ale mnohem sladší
nežli ta jahůdka.

Hubička, hubička
na okamžiknutí,
jako dvou kvítečků
slaďounké dotknutí.

Hubičky, hubičky
s milou si dáváme,
kdy spolu podvečer
za domem stáváme.

Jednu při sejití,
a druhou s rozjitím,
však to není mnoho
ostatní mezi tím.

V těch letech, které Čelakovskému a jeho paní Antonii zbývaly (a bylo těch let jenom osm) se jim narodily tři děti. Čelakovskému se sice podařilo vrátit z Vratislavě do Prahy, kde dostal nabídku přednášet na universitě, ale jedna dcerka po porodu zemřela, nemoc nejmladšího synka byla nevyléčitelná, a manželka Antonie měla těžkou tuberkulózu. Odjela do lázní Šternberku u Smečna, a právě z té doby pocházejí další doklady o situaci v rodině Čelakovských.

Logo

Universitní profesor a stále ještě slavený básník František Ladislav Čelakovský, kterého pražská universita poctila čestným doktorátem, nedokáže uživit početnou rodinu a zvládnout výchovu dětí. Peníze nestačí a Antonie v naprosté beznaději posílá svým sestrám prosby o zapůjčení nějaké té zlatky a vyznává se jim, že ten život rychle prchá z jejího vyhublého těla. Jenom v dopisech dětem se nutí do optimistického tónu. Píše jim, že se naučila nové písničky, které bude s nimi zpívat, až se vrátí, a prosí je, aby přemýšlely, jak udělat tatínkovi radost.

Dne 2. května 1852 umírá po dlouhém utrpení Antonie Čelakovská... ve stejném věku třiceti čtyř let jako před osmi lety první básníkova choť Marie.

I František Ladislav začal rychle chřadnout, objevovaly se u něj divné bolesti. „I ti nejznamenitější pražští lékaři v poznání jejich příčiny uvázli. Pohled na něj byl hrozný, a to tak, že hůře to už býti nemohlo a přece ukazoval druhý den, že i tu stupňů bídy neskončený je počet.“

A tak následoval básník svou ženu Marii i svou ženu Antonii 5. srpna 1852 v podvečer.

Je to chůze po tom světě
kam se noha šine:
sotva přejdeš jedny hory,
hned se najdou jiné.
Je to život na tom světě
že by člověk utek:
ještě nezažil jsi jeden,
máš tu druhý smutek.
Což je pánům! Ti na voze
sedí pěkně v suše,
ale chudý, ten za nimi
v dešti, blátě kluše.
Ej, co já dbám na té cestě
na psoty a sloty,
jen když já mám zdravé nohy,
k tomu dobré boty.
Však na pány v krytém voze
taky někdy trhne:
jednou se jim kolo zláme,
jindy vůz se zvrhne.
A krom toho - až své pouti
přejedem a přejdem,
v jedné hospodě na nocleh
pán nepán se sejdem.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související