76. schůzka: Proti Mongolům

„V hloubi Asie, která je step a poušť a pohoří, žili mongolští kmenové. Jejich tvář byla jako tvář strachu, jejich obličej byl rychlý jako svist biče, jejich krása byla jako krása hadů a štírů. Měli vmáčklý, sedlovitý nos, kulatou hlavu, hrubé vlasy, čelisti vystouplé, šikmé oči a srdce bez bázně. Jejich pleť byla žlutohnědá a jejich šat byl z koží vlků, sobů a sobolů. Jest paměť, že národ, který se nazývá Kinové, uvedl všechny Mongoly v područí a že jim skrze rány vštípil užívání zbraně. Potom (napodobujíce strašnou dovednost svých pánů) se zvedli Mongolové k válkám. Jako se voda shromažďuje v mořských padlinách, tak se ty kmeny shromáždily v jediné vojsko, a nížinami i po horách, tam, kde se zelenají stromy, tam, kde jsou bílá města, tam, kde nic neroste a kde velbloud pokleká v písečných bouřích, tam všude po zemi asijské se rozlehl jejich bojový křik.“

Líčení Vladislavy Vančury je zároveň historicky přesné, dramatické a nepostrádá poezii. Ještě než z Asie vpustíme Mongoly do Evropy (což si můžeme dovolit my, protože oni se jinak nikoho nedovolovali), porozhlédneme se po nich v jejich vzdálené vlasti.

„Po smrti Jesukaje, pána čtyřiceti tisíc stanů, po mnohých válkách, provolali mongolští náčelníci za nejvyššího vládce jeho syna Temundžina. Ten pak Temundžin jest nazýván Čingischán, to jest pán pánů. Ten podrobil své moci Kirgizy a Ujgury, a učiniv útok na říši kinskou, zmocnil se Pekingu. Dobyl země, která se nazývá Turkestán. Rozvalil její města a z tisíceré krásy velké Buchary zbyl jen prašný sloup, kterým povívá vítr a v němž se hrabe šakal. Skončiv to dílo smrti, dal Čingischán pokynouti hordě prvé, aby táhla k moři Kaspickému. Hordu duhou vedl pak do Indie k Lahore. I zpřevracen byl písek pouště a po ruské stepi letěli Čingischánovi koně.“

Mongolové měli koně o hodně menší než byly koně evropských rytířů. Oni na nich vlastně ani neseděli, ale stáli, zapřeni ve třmenech. Ostatně jejich potomci takto cestují - na rozdíl od svých předků docela mírumilovně - ve stepi dodnes. Typickou taktikou Mongolů byl manévr, při kterém se jednotky dávaly na předstíraný útěk, aby nepřítele vzápětí napadly ze zálohy. Mentalitě evropského rytíře připadala taková úskočnost přímo odporná. Na svém postupu narazili Mongolové na kočovné Polovce v Povolží - tihleti Polovci sváděli dlouhá léta těžké boje s knížaty jižní Rusi. Až pod hrozbou vlastního ohrožení se Polovci - taky se jim říkali Kipčaci anebo Kumáni - odhodlali požádat o pomoc své slovanské sousedy. Ti neodmítli, ale na Mongoly nestačili. Na severním pobřeží Černého moře na břehu řeky Kalky utrpěla spojená vojska ruských knížat porážku a ruské obyvatelstvo prchalo za Dněpr a dál až k cařihradským hradbám. Tehdy však ještě k vpádu Mongolů do Evropy nedošlo, protože bitva na Kalce je příliš vyčerpala. A ještě tu byl jeden důvod, proč se ta lidská lavina z východu zastavila. "Stalo se, že rána jižjiž dopadající byla odvrácena jakousi nicotnou náhodou. Stalo se, že Čingischán zemřel. Jeho země sahala od Tichého oceánu až k Dněpru, a jeho hrob byl těsný jako škvíra."

Čingischán skončil, osiřelo jeho místo na mongolském trůně (pokud se u Mongolů o něčem takovém jako trůn dá mluvit), no a byly volby. "Po Čingischánově smrti shromáždili se chánové mongolských kmenů ve městě Karakorum a zvolili si Čingischánova syna Okataje za nejvyššího pána." Okataj, také Oktaj nebo Ogodaj byl třetí z Čingischánových synů. "Potom vládl Okataj ve všech končinách nesmírné říše mongolské. Poslouchali ho chánové na Dalekém Východě i chán Bátú, vnuk Čingischánův, který byl pánem jihozápadní Rusi. (Ten Bátú byl Ogodajův syn.) Jeho země se nazývala Kipčak, a to jest Zlatá horda. Byl pak Kipčak nejbohatší z mongolských říší a jeho lid nad jiné vynikal v bojích."

Tak, a už jsme doma, už jsme nadobro v Evropě, a to, co v ní vidíme, nás naplňuje úděsem. Tedy nás snad ano, ale tehdejší katolickou Evropu nikoli. Jezdecké armády Mongolů se valí od východu jako mračno kobylek. Jejich útok je doslova bleskový. Za Čingischánova nástupce Ogodaje padla Rjazaň, Moskva, Vladimír, síly ruských knížat utrpěly další porážku na Siti. Na další výpravě (velel jí Bátú) byli ukrutným způsobem rozbiti Polovci. Jejich zbytky se uchýlily do Uher pod ochranu zdejšího krále Bely. Mohli tu pobývat za slib přijetí křesťanství - v Uhrách se jim začalo říkat Kumáni. O tom všem Evropa věděla, ale nereagovala. Nepodnikla žádné nějaké významnější obranné kroky. (Ano, co se reakcí Evropy na válečné nebezpečí týká (kdykoli a odkudkoli), byla na tom vždycky slabě. Zkrátka - nijak se nevzrušovala a pokračovala ve svých sporech.) Měla toho tolik na starosti. Tolik krásných válek, domácích, evropských ji čekalo!

V prosinci 1240 padla metropole staroruského státu Kyjev a už v březnu následujícího roku se jeden z proudů jízdních vojsk Čingischánova vnuka Bátúa převalil přes vypleněný Krakov a Sandoměř do Slezska. Kde se ocitli, tam Mongolové - Tataři nemilosrdně vraždili a plenili. Moment. Mongolové - anebo Tataři? Odpověď zní: obojí. "Tataři - tak začali Mongolům říkat Rusové." A proč? To pojmenování bylo odvozeno od řeckého "tartaros," což znamená - peklo. Po zkušenostech s Mongoly se nelze ani divit. Ještě jsou však jiná vysvětlení. Jsou rázu spíše jazykovědného a dost možná, že pravděpodobnějšího. "Jedni uvádějí, že to jméno má původ ve slově tartaros, které v jazyce řeckém znamená peklo, a druzí je odvozují ze slov mandžuských a třetí ze slov čínských. Ta slova jsou ta-ta-me, ta-ta-bu, ta-tam, ta-ta, ta-tzi. Označují tak lučištníka, obyvatele stanu, člověka, který je živ na koni, a vposled - vzdálený národ."

Zůstávaly po nich zničené vesnice a spálená města. Útoku neodolala ani Vratislav. Zbytky polského rytířstva ustupovaly k Lehnici, kde vratislavský kníže Jindřich Pobožný spěšně soustřeďoval silné vojsko a v očekávání dalších posil se chystal na rozhodující střetnutí... Rok dvanáct set třicet dva se píše. Dalimil se plete. Ve skutečnost se psal už letopočet 1241.

Přes hranice české tiše
víc než pět set Kartasů k nám kvačí.
(Je mi líto, že musím slovutného kronikáře Dalimila zase přerušovat. Ta pětistovka nájezdníků nemusí mít podhodnocený odhad. Mongolové útočili rychle v malých skupinách. Anebo to byl předsunutý výzvědný oddíl. A ti "Kartasové"? To byli Tataři.)
Zpytáci, tatarští vyzvědači
byli to. Chodili po hloučcích
ve vysokých, divných kloboučcích,
měli mošny, krátké taparty -
(taparta, to je chatrný oděv, dobrý leda pro žebráky)
nohavice však až na nárty
a každý hůl dlouhou svíral v dlani
a každý se od pasu až klaní,
aby z potoka pít vodu moh,
chleba prosí slovy Kartas bóh.
("Kartas bóh" znamená v jazyce Romů, kterým se tehdy říkalo Cikáni, "nastal hlad." Tato zpráva se považuje za nejstarší doklad o Romech ve střední Evropě. Jak je vidět, jejich přezdívka trefná je a jen tak nevzniká. A též víme, že Kartasem si pak ozdobili lomničtí svůj znak, Kartasa čili zpytáka tatarského měli ve štítě Košíkové z Lomnice.)
a že Kartas každý za partéku
chleba skákal jako blázen z vděku.
Když ti lidé došli k Rýnu, hned
obrátili svoje kroky zpět.
Věru Češi hloupí byli,
že cizincům dovolili
po své zemi jen tak bloumat
a co kde v ni leží, zkoumat.
(Stop! Moment... Kde se vzali tihleti Kartasové neboli Tataři a úplně nejsprávněji řečeno Mongolové u nás? Když jsme je opustili na tažené Evropou, tak byli nejdál někde tuším u Lehnice... Pohled na mapu: Lehnice neboli Legnica, tady ji máme... kousek za Vratislaví, severně od našeho Náchoda. Na jaře 1241 stál se svými oddíly u Lehnice vratislavský Jindřich. Čekal tam na posily. A čekal marně. Jen pár německých dobrovolníků. Ale hranice Slezska v tu chvíli překračuje se silným vojskem český král Václav II. On byl ten Jindřich totiž jeho švagr, vzal si jeho o rok starší sestru Annu. Nestihl to. Přišel pozdě. Mongolové byli rychlejší.)
Pak přitáhli k Vratislavi.
Tam zadržet jejich davy
jede s vojskem Jindřich Brada,
ale záhy v bitvě padá
král Václav II. Jeho hlavu na kopí
vbodli chánští pochopi.

Na Dobrém poli u Lehnice se strhla urputná bitva, ve které křesťané podlehli. Po hrdinném odporu zahynul i vratislavský kníže Jindřich. Jeho uťatou hlavu skutečně vetkli Mongolové na dlouhé kopí a vítězně se jí holedbali obráncům lehnického hradu. Mezi nesčetnými padlými se nacházelo i tělo Boleslava. (Ten Boleslav byl Děpoltic, vlastně boční větev Přemyslovců.) Jen málokteří z knížecího vojska se zachránili útěkem. Český král Václav o tom napsal list německým knížatům: "Když Tataři byli v Polsku, my s vojskem svým tak jsme již blízcí byli vévody Jindřicha, že ten den po jeho pádu mohli jsme doraziti k němu; on ale, bohužel, nás o radu ani pomoc nepožádav, dal se s nimi do boje, v němž žalostivě zahynul. My pak to zvěděvše, vytáhli jsme do krajiny polských válečně, chtěje nazítří s boží pomocí nad nimi učiniti pomstu; ale oni, poznavše úmysl náš, dali se na útěk a prudce se ženouce urazili v jednom dni od rána do večera jedenácte mil. (Jestli šlo o staročeskou míli, a to asi šlo, tak ta byla dlouhá přes jedenáct kilometrů. 11krát 11 to je 121 kilometr. Za jediný den.)"

Co zbývalo? Předním úkolem teď bylo ochránit přemyslovské země. Čechy byly blízko, byly skoro na dohled. Nájezdníci se skutečně pokusili k nám proniknout před Kladsko, jenomže silný odpor Václavova vojska je donutil k ústupu. Už se zdálo, že nebezpečí je zažehnáno, když přišla zpráva o útoku kočovníků na Míšeň. Z obavy, aby nevtrhli do Čech, spěchal Václav honem k Míšni. Ale cestou ho zastihla zvěst o plenění Moravy. "O pobývání Tatarů na Moravě zachovalo se nám více pověstí nežli historického podání. Dá se však osvědčiti, že Mongolové rozvodnili se po větší části země moravské, ježto netoliko města Opava, Bruntál, Benešov, Přerov, Litovel, Jevíčko a jiné, ale i kláštery Hradiště u Olomouce, Zábrdovice, Rajhrad, ba i Tišnov a Doubravník od nich dobyty, pobořeny a v prach obráceny jsou, a ačkoli se neusadili nikde na delší čas ani jakýkoli způsob panování v zemi zavésti mohli, nicméně národ náramně jimi trpěl. Není sice pochyby, že králova péče vztahovala se k obraně Moravě neméně nežli jiných zemí jeho a že netoliko města dobře opevněná, jako Brno, Olomouc, Uničov, též i hrady po zemi hojně rozeseté, ubránily se útoku mongolskému - jisté však také jest, že národ se nedal vražditi bez odporu, ale že na všelikých místech se zemané dávali do krutého zápasu, jako například na hoře Hostýně boj, jenž od básníka ušlechtile líčen jest."

Při jedné vcelku nevelké šarvátce u Olomouce se v davové psychóze strachu zřejmě zrodila hrdinská legenda o čem králi Václavovi, který prý rozhodujícím vítězstvím zachránil Evropu před zkázou. Z nepatrné bitvy se stal nakonec "hostýnský zázrak." Možná, že už tehdy pohádce napomohl sám ješitný Václav. Možná i on ve jménu rytířské slávy přikrášlil a zveličil epizodu, která by jinak zapadla. Kdoví, to se dnes už těžko dozvíme. Stejně jako nezjistíme, zda hrdinou této bitvy byl skutečně Jaroslav ze Šternberka, který všechno rozhodl tím, že zabil Kublajevice, jednoho z Čingischánových knížat...

Uteče sě ves lud Tatar lutých,
odmetáše dřevce sáhodlúhé.
palováše tu, kdo téci može
tamo, odkad slunce časno vstáva:
i by prosta Haná Tatar vrahóv.

Pěkné verše. Na to, že jsou sedm a půl století staré, je jim docela dobře rozumět... Ale jinak nejsou ty ódy, opěvující hrdinství Václavovo jako zachránce křesťan - to všecko se objevilo básnicky náležitě vyšperkované v padělaných Rukopisech, totiž tom královédvorském a zelenohorském - příliš historicky věrohodné. Naše dějiny zkrátka přišly o jednu kromobyčejně významnou a hlavně hrdinskou, ale - ona střízlivá pravda bývá sympatičtější než falešná gloriola. O tom se už české dějiny nakonec mohly přesvědčit vícekrát... A nakonec - Václav svým způsobem hrdinou byl. Jako jede z mála reagoval na blížící se "žluté nebezpečí" skutky, a ty skutky byly odhodlané a pružné. Za mongolského vpádu se zaskvěla jeho rytířskost, po které tolik prahl...

Ale - ještě nebyl konec. Ještě nebylo ničemu konec. Naopak. Šlo o všechno. Šlo o to, jestli zůstane velký kus Evropy (a možná nakonec Evropa celá) evropským, nebo začne patřit do Asie. Komu čest, tomu čest. Český král Václav skutečně jako skoro jediný přijal výzvu k obraně proti mongolské invazi naprosto věcně a namísto panikaření se pokoušel mobilizovat spojence, narychlo opevňoval strategicky důležité hrady, prostě jednal.

Nepříčetné, kruté hordy
všude páchali jen mordy,
že se svět mohl všeho nadít.
Češi začli města hradit,
v Praze z Hradu český král
týn až k řece stavět dal.

Byla to vlastně pro Prahu pamětihodná událost. V časech strachu z hrozícího vpádu Mongolů se hlavní město Českého království konečně schovalo za hradby. Stalo se někdy v letech 1235 až 1245. Péči o uskutečnění tohoto velice nákladného a technického náročného projektu svěřil král lokátorovi, svému pozdějšímu mincmistrovi Eherhardovi. Hradby ale vyrostly jenom na pravém břehu Vltavy, tam bylo nejhustší osídlení. Z jedné strany chránil město říční meandr, z druhé jakýsi půlprsten dvojité kamenné zdi. A jak ty hradby vypadaly? Před nižší vnější hradbou byl ještě vodní příkop a mohutný sypaný val. Mezi vnější a vnitřní zdí vznikla široká ulice, po které mohly jezdit i povozy. Tento takzvaný parkán představoval hlavní obrannou linii. Odkud kam hradby vedly? S trochou zjednodušení si můžeme představit, že od dnešního Národního divadla v čáře Národní třídy, ulicí na Příkopě a Revoluční třídou. To znamená, že některé osady a usedlosti, které už tehdy existovaly, se prostě do pražských hradeb nevešly a zůstaly nechráněné. Například Mezihradí. To byla poměrná hustá, i když nesouvislá zástavba v prostoru mezi Pražským hradem a Vyšehradem.

Trochu jsme si oddechli od válečné vřavy. Ale neunikneme jí. Po bitvě u Lehnice se houfy Mongolů do všech stran. Za kořistí. Tím se vyhnuli přímému střetnutí s Václavem. Mongolové se nezdržovali. Ničím. Neobléhali města, hrady tvrze. Nájezdníci jenom brali, vraždili a ničili to, co jim nejsnáze přišlo pod ruku. Jejich oddíly byly malé a pohyblivé. Přesunovaly se bleskurychle z místa na místo. Strach místního obyvatelstva už jenom zveličil, co samo o sobě bylo dostatečně hrozné...

Mračna divochů obsadila střední Evropu. Je konec! Konec? Tentokrát měli Mongolové cestu do Evropy opravdu otevřenou... Neměli. Vpád Mongolů, tak náhlý, skončil stejně rychle jako začal. Ještě jezdecké útvary ze severu rychle protáhly přes Moravu do Uher, aby se spojily s jinými oddíly chána Bátúa. Ještě svedly pár nevýznamných šarvátek a začátkem roku 1242 zmizely na východě. Co mohlo způsobit tak naprosto nečekaný zvrat situace? Smrt. Smrt Čingischánova nástupce Ogodaje a spory o jeho dědictví. O příčinách tohoto ustoupení Mongolů panovaly všeliké domysly. Jeden z hlavních byla bezpochyby smrt velikého chána Oktaje a pletichy jeho vdovy. Bátú měl jistě, jestli ne čáku dosednout na stolec velikého chanství sám, tak aspoň právo účastniti se volby zástupce. Proto pospíchal do Asie nazpět. "Tuto příčinu Mongolové uváděli za jedinou, pravice, že pochod jejich k západu zastavil se dobrovolně. Ale jako z jedné strany uznati se musí, že kdyby veškerou svou mocí tlačili se vpřed, ani Čechové, ani Němci nebyli by jim odolali, tak ani ze stran druhé zapírati se nesluší, že Bátú byl o nedostatečnosti svých sil k podmanění západu poučen rázným odporem českého krále i národa."

Všechno to skončilo. Nebýt zpustošených krajin, vyvrácených měst a pobitého obyvatelstva, mohl by se mongolský příval zdát jenom krutým snem. Co se stalo s Čingischánovou říší? Ta se rozpadla na několik chanátů. Do dalších osudů v Evropě z nich zasahovala hlavně Zlatá horda v Povolží a kolem Aralského jezera. Dlouho udržovala v závislosti ruská knížectví. Teprve na konci 15. století odmítl moskevský kníže platit chánovi Zlaté hordy povinnou daň... Za mongolského vpádu se mohl český král Václav skutečně blýsknout. O podivnější je, že zanedlouho poté, co nebezpečí pominulo (lépe řečeno odtáhlo od nás přes Vlárský průsmyk a Slovensko do Uher), tak pominula i energie našeho panovníka: Začal zanedbávat své státnické úkoly natolik, až proti sobe popudil šlechtu i svého syna Přemysla Otakara II., který se už jinak zdárně vypořádal s pubertou. To druhé Václavovo dítě zdvihlo prapor odporu proti otci, protože jeho podivínství už začalo hrozit újmou českému státu. Měl na to právo a nárok, budoucí král železný a zlatý?