752. schůzka: Hledání Viktorky

Díky ní se v dějinách, přinejmenším v těch literárních, zabydlely osoby, na něž by si jinak nevzpomněl dnes vůbec nikdo. Stejný osud by potkal i dívku a ženu, narozenou 9. června 1792 v Červené Hoře ve stavení číslo 4 chalupníku Antonínu Židovi a jeho ženě Anně.

První stopy vedou do Žernova

„Viktorka je sedlákova dcera ze Žernova,“ takhle začal o Viktorce vyprávět v knize jménem Babička rýzmburský myslivec, a pokračoval: „Rodiče její jsou už dávno pochováni, bratr a sestra žijí podnes. Před patnácti lety byla Viktorka děvče jako malina; daleko široko nebylo jí rovné. Svižná jako srna, pracovitá jako včelka, nikdo nemohl by si lepší ženy přát.“

První stopy za Viktorkou tedy vedou do Žernova. Ten leží kousek od České Skalice, u silnice, vedoucí k Červenému Kostelci, stojí v něm na 60 domů. V sousedství se nachází Červená Hora, Rýzmburk a taky Ratibořice. Ze Žernova však Viktorka nepocházela, tady pouze sloužila u sedláka. Další stopy vypátral publicista Stanislav Motl.

Čtěte také

Hledání Viktorky

Našel je ve starých farských matrikách. Kromě jmen rodičů v nich objevil, že Viktorka měla sourozence. Narodila se jí sestra. Němcová se sice v Babičce (jak jsme slyšeli) zmiňuje o dvou sourozencích, ale po tom druhém se slehla zem. Františka se později provdala do Olešnice. Do školy začala Viktorka chodit ve Slatině nad Úpou (v té době v Červené Hoře škola ještě nebyla – postavili ji až v roce 1810, kdy bylo Viktorce 18 let a školní docházku měla dávno za sebou).

Jak vypadala?

Jako děvče musela být velmi půvabná. V Babičce říká rýzmburský myslivec, že „byla jako malina nebo jako lusk“. Byla spíš drobná, měla kulatý obličej a dlouhé černé vlasy. Nosívala často kabátek s varhánky a na hlavě mívala strakatý šátek, uvázaný na placku. Kluci na ní mohli oči nechat – hlavně na venkovských zábavách, kde patřila k vyhlášeným tanečnicím. Na vdavky však neměla ani pomyšlení. „Takové děvče, a když má ještě podíl na statku k očekávání, nezůstane pod pokličkou, to se samo sebou rozumí. Také o Viktorce šla pověst po celém okolí a námluvníci podávali si dveře. Tatíkovi a matce by se mnohý byl líbil, nejeden byl hospodář zámožný a dcera by byla přišla, jak se říká, do plného, ale ona tomu nechtěla rozumět; jen ten měl u ní dobré oko, kdo nejpěkněji tancoval, a to jen při muzice.“

r_2100x1400_dvojka.png

V Žernově byli tou dobou, kdy tam sloužila Viktorka Židová, ležením černí myslivci. Tak se neříkalo jenom jednomu myslivci, tomu, který se stal Viktorce osudným. „Mohlo se to stát kolem roku 1812, za napoleonských válek,“ toto svědectví zachytil Stanislav Motl u žernovského kronikáře Bohuslava Nývlta. „Kroniky vypovídají, že se v Žernově, Červené Hoře a ještě v jiných okolních obcích ubytovali vojáci. Černí myslivci – to bylo označení druhu lehké pěchoty, vyzbrojené dokonalejšími puškami. Tito vojáci měli za úkol přesně mířenou palbou rozrušovat nástupní formaci nepřítele; pohybovali se v rojnici před vlastní pěchotou. V rakouské armádě vznikly oddíly císařských myslivců právě v té době, kolem roku 1812, a to ze sboru původně tyrolských dobrovolníků.“

Viktorka (jak už taky víme) v Žernově sloužila. Bylo jí dvacet let. „Tátovi to přece vrtalo mozkem, že dcera ženichy jen tak ledabyle odbývá, i spustil na ni zhurta, aby se pro jednoho rozhodla, sice že jí sám ženicha vybere a přinutí, aby si ho vzala. Děvče ale pustilo se do pláče, prosila, aby ji z domu nevyháněli, že nemá zmeškáno, že jí teprv dvacet let, že neužila světa a bůh že ví, komu se dostane a jak povede. Tatík měl děvče velmi rád, a když slyšel takovou lamentaci, bylo mu jí líto, a vida její krásnou tvářičku, myslil si: Na tebe je dost času, ty ženichů ještě dost najdeš. Lidé si to ale všecko jinak vykládali; povídali si, že je Viktorka hrdá, že čeká, až pro ni přijedou v kočáře, prorokovali, že pýcha předchází pád, kdo dlouho vybírá, že přebere, a podobné pranostiky.“

Tu službu měla Viktorka u sedláka Antonína Šimka ve stavení číslo 20. Mimochodem: o mnoho let později patřil tento statek rodině Čapků. Otec obou slavných Čapků, Josefa a Karla, doktor Antonín Čapek se narodil právě tedy, v Žernově. Ale nepředbíhejme. „Toho času leželi ve vsi myslivci; jeden z nich začal chodit za Viktorkou. Šla-li do kostela, šel za ní, v kostele stál zajisté nedaleko ní, a místo co měl koukat na oltář, koukal na ni. Šla-li na trávu, zajisté se vyskytnul nablízku, zkrátka ať šla kam šla, všude ji následoval jako stín. Lidé si povídali o něm, že nemá dobrý rozum, a Viktorka když vešla mezi kamarádky a padla zmínka o něm, říkala: Co ten voják za mnou chodí? Ani nemluví, jako ten morous. Já se ho bojím. Když ho nablízku cítím, jako by po mně lezlo, a z těch očí jde mi hlava kolem.“

Viktorka před vojákem neprchala

r_2100x1400_dvojka.png

Viktorka však před tím vojákem nijak neprchala, jak to vykládal rýzmburský myslivec babičce. Naopak se dost často spolu scházeli. Asi to všechno bylo trochu jinak než v knížce. Tam se Viktorka kouzlu myslivcových očí zoufale bránila. Dokonce si zašla za kovářkou, která znala nejrůznější čáry a kouzelné byliny. Některé na lásku, jiné proti ní. Viktorka prý dokonce měla před svatbou, ale jednoho dne „bylo Viktorčino lože ráno prázdné. Lidé myslili, že snad šla do světnice ke své obyčejné práci, ale ona nebyla ani ve světnici a ve dvoře jí také nebylo. Rodičům to bylo divné, poslali hned ke kovářce, jestli snad k ní nešla; ale ani tam jí nebylo. Kampak se poděla? ptal se jeden druhého, prohledávajíce každý kout. Když nikde nebyla, tu teprv vylezla kovářka s barvou ven, řkouc: Já myslím, že utekla za vojákem.“

Pravda však byla trošku jiná. Viktorka sice utekla, ale jenom do Olešnice, sloužit do Hanušova statku, kde byla provdána její sestra. „Na svého vojáka však nezapomněla,“ píše Stanislav Motl v knize Tváře osudu. „Táhlo ji to za ním. A tak za nějakou dobu z Olešnice mizí. Kroky ji vedou do Josefova. Těžko si dnes dovedeme představit, co tahle událost - na počátku předminulého století a ještě k tomu v malé obci – znamenala. Dívka uteče za vojákem... Celý kraj si měl o čem vyprávět. Dnes už nezjistíme, jak dlouho se Viktorka zdržovala mimo domov a zda svého vyvoleného opravdu našla. Někdo tvrdil, že jakýsi profous vzal na tu nešťastnou zamilovanou holku důtky a vyhnal ji hned ode dveří kasáren.“ V červenohorské kronice však stojí, že Viktorka k vojsku opravdu odešla a dost dlouhou dobu se s ním potulovala. Strávila nějakou dobu v Josefově, v Hradci Králové a na jiných místech.

r_2100x1400_dvojka.png

Máme ještě jedno svědectví z doby, kdy se Viktorka vrátila zpátky domů – pravda, z druhé ruky, tak jak si je zřejmě zapamatovala Božena Němcová. „Byl jsem tenkráte první rok mládencem u mého předchůdce, nebožtíka tchána,“ pustil se v Babičce opět do vyprávění rýzmburský myslivec. „Starý mi řekl, když jsem šel do lesa druhý den, abych se poohlédl, jestli bych někde neviděl takovou osobu. Vskutku také ještě tentýž den viděl jsem na stráni, zrovna nad Mikšovic polem pode dvěma jedlemi, které se dohromady splétají, sedět prostovlasou ženskou. Já Viktorku dříve znal, ale v té zpustošené, zvlčené postavě ztěžka jsem ji jen poznat mohl. Ale byla to ona! Šat její měl panský kroj a musel bývat pěkný, ale teď byl všecek zedrán. Na postavě její shledal jsem, že je matkou. Tiše jsem se uklidil ze svého stanoviska a pospíšil domů k svému starému. Ten to šel zvěstovat na Žernov. Rodiče náramně plakali a raději byli by ji poručili Pánubohu. Než co dělat. Umluvili jsme, že budem po ní pást, kam chodí, kde spí, abychom ji ukrotili. Jednoho dne přišla podvečer na Žernov až k otcově živnosti do sadu. Sedla pod strom, kolena obejmula oběma rukama, bradou se o ně opřela a tak seděla, dívajíc se upřeně na jedno místo. Matka k ní chtěla přistoupit, ale ona se rychle vzchopila, přeskočila plot a tatam v lese. Můj starý řekl, aby se jí položilo jídlo a nějaký šat do lesa k jedlím, že si toho snad všimne, a Mikšovic přinesli hned, co za potřebné uznali, já to sám tam položil. Druhý den jdu se podívat - chybělo tam z jídla chléb jen a ze šatstva sukně, lajblík a košile. Ostatní bylo tam vše, i další den. Vzal jsem to pryč, aby to jiný nepovolaný neodnesl.“

„Z ďoučete plného života stala se dívkou pomatenou, jež jako padlá nepřišla nikdy do rodné chalupy,“ dovídáme se z kroniky, tentokrát z té žernovské. „Putovala bez cíle lesem. Zdržovala se hlavně pod Bílým kopcem, v zalesněné stráni, které se říkalo Dubina. Často k Úpě a zejména k ratibořickému splavu.“ Tam ji také vídával rýzmburský myslivec. „Jednou v noci stál jsem na čekání, na stráni nad Starým bělidlem; měsíc svítil jako ve dne. Tu vidím vycházet Viktorku z lesa. Když jde, nese ruce přes sebe položené, hlavu kupředu schýlenou, a běží tak lehce, až člověku se zdá, země že se nedotýká. To utíkala tak z lesa a zrovna k splavu. Když jsem dobře přihlídl, vidím, že cosi do vody zahazuje, a slyším ji tak divoce zasmát se, až se mi vlasy zježily. Pes můj začal hrozně výt, já se tenkráte hrůzou třásl. Viktorka sedla si ale potom na pařez a zpívala; nerozuměl jsem ani slova, ale nota byla k ukolébavce, co zpívají matky dětem: Spi, děťátko, spi, zamhuř očka svý, Pánbůh bude s tebou spáti, andělíčky kolébati spi, děťátko, spi!“

Jak to bylo s Viktorčiným dítětem

V Babičce se vypráví o tom, že Viktorka krátce po návratu od svého vojáka porodila dítě a vzápětí je utopila či pohodila někde poblíž Červené Hory. O dítěti se zmiňuje žernovská i červenohorská kronika. V žádné farské kronice však žádný takový údaj není – tedy z doby, kdy se měla Viktorka od černého myslivce vrátit. Prostě – kdoví, jak to bylo. Snad tak, snad jinak. Je sice pravda, že 19. století bylo teprve na začátku, ale nějak se nechce věřit, že by tehdejší úřady nechaly bez povšimnutí ženu, i když pomatenou, která zavraždila vlastní dítě. „Zápis z červenohorské farní matriky sice neříká nic o dítěti, které Viktorka údajně porodila brzy po svém návratu od vojáků, zato tam lze zjistit, že Viktorie Židová dává život dítěti – 14. srpna Léta Páně 1834.“ Tedy ve svých dvaačtyřiceti letech. Nemanželský syn dostal jméno Jan. O jeho osudu se však už víc nedopátráme. Ani o jeho otci, který zneužil duševně nemocnou ženu.

Petr Dillinger: Viktorka v lese. Nátisk ilustrace do knihy Boženy Němcové Babička: obrazy venkovského života (1940)|foto:Petr Dillinger, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY-NC-ND 4.0, ©

„Dlouho jsme nemohli vyzkoumat, kde nocuje, až jsem já vyčíhal, že pod třemi jedlemi v jeskyňce, snad tam někdy kámen vylamovali. Vchod byl chrastím zarostlý, že by to nepovědomý nenašel, a ještě ho zatarasila chvojem. Vlezl jsem tam jednou. Viktorka tam neměla ničeho než trochu suchého stlaní a mechu. To bylo lože její.“ Ta jeskyňka dodnes existuje, je v lese, který se jmenuje pořád stejně, Dubina. Připomíná spíš skalní převis. Tady Viktorka přebývala až do svého konce. A ten přišel mnohem později a úplně jinak, než píše Božena Němcová.

K tomu konci došlo jednoho říjnového dne roku 1868. Viktorce byla 76 let. Dovlekla se do jeskyně slabá, síly ji opustily. Chtěla vstát, ale nešlo to. Naposledy se dívá z jeskyně na vzrostlé stromy. Možná zaslechla i šumění Volešinky (potoka, který teče pod strání). Ležela opuštěná, bez pomoci. V tu chvíli se tu objevil majitel onoho kousku lesa, sedlák a starosta Zlíče Josef Kaněra. Když uviděl umírající stařenu, měl na mysli blaho své obce. Kdo zaplatí výdaje na pohřeb té staré ženy? Obec. Kaněra nelení a běží do vesnice. Rychle sežene několik pomocníků, zapřáhne a jede s koňmi a bryčkou zpátky. Polomrtvou Viktorku vynese za pomoci několika druhů z jeskyně a naloží ji do vozu. Cesta do Červené Hory je dlouhá přes čtyři kilometry – do obce, kam Viktorka Židová přísluší.

Podařilo se. Do Červené Hory přivezl Viktorku ještě živou. V domku číslo 8 pak 17. října 1868 umírá. Osůbka zcela nevýznamná, nepodstatná, ba pochybná. Přesto jí bylo dopřáno, aby vstoupila do literatury české a světové. Což se mnohým onačejším potentátům ne a nepovedlo.