753. schůzka: Naše paní aneb Co tě asi bolelo, ty ubohé srdce?

„Na Vaše laskavé přátelství hřešíc jsem tak smělá a hlásím se dnes k obědu. Smím o to prosit?“ psala Božena Němcová na jednom ze stovek lístků, které se dochovaly, paní Lotti, manželce jejího příznivce, doktora Staňka. „My jsme již po tři dny nemohli mít maso, a dnes mám také jen dvacetník, to bychom měli opět málo, kdybych jedla doma. Ale nehněvej se, a pro mne nedělej nic navíc, mně stačí, dostanu-li trochu vaší dobré polévky a kousek masa. Já už kolik dní nemohu vařit niž než holé brambory, včera jsme měli k večeři za tři krejcary chleba; muž je divný, děti jsou smutné, a jak mně přitom je, to jen Bůh ví.“ Pak si ale vzpomněla, že vlastně přijít nemůže. „Prosím Tě, Lottinko, nehněvej se: mám jen jedny botky letní, a ty jsou špatné a venku je bláto. Tobě se neostýchám to říci, ale dále to neříkej.“ Lotti Staňková napsala na rub toho lístku: „Budou-li Ti dobře, tak přijď.“ Paní Staňková přibalila Boženě Němcové střevíce.

Vědouce z doslechu, že se jí nedaří valně

Josef Němec dostal místo ve zdibském cukrovaru, i když zatím s bezplatným ubytováním, stravou na úvěr a se slibem, že peníze dostane až po řepné kampani. Lákal ženu vyhlídkou na byt, zahradu a možnost chovu domácího zvířectva, ona mu posílala lístky o krejcarové obnosy. Peníze nedostávala, občas si mohla osladit život cukrem. Zástupci nejmladší generace, Vítězslav Hálek a Jan Neruda, přišli s myšlenkou nového literárního almanachu Máj. Ze starších byli požádáni o příspěvky jenom Erben, Sabina a Němcová. Na návštěvu u ní vzpomínal Jan Neruda:

„Vědouce z doslechu, že se jí nedaří valně, byli jsme odhodláni jí jediné nabídnout honorář (my, kteří jsme neměli v kapse haléře). Byli jsme uvedeni do pokoje, abychom tu posečkali, až si Němcová v kuchyni upraví trochu toaletu svoji. Seděli jsme tu jako zařezaní. Zraky naše bloudily po chudičkém, oloupaném nářadí a stále se vracely na vybledlý namodralý ubrus – podnes vidím v něm ty propálené či prodřené otvory, zacelené velkými bílými stehy. Ne snad že bychom byli neviděli, sami třeba i na sobě nepoznali chudoby ještě větší; ale že jsme ji spatřovali zde, u osobnosti proslulé, jaksi co výsledek života plného práce – to dojímalo mladou duši. Němcová přišla. V kartounové suknici, v hedvábném sice, ale již prastarém límci černém. Usedla na pohovku, rozumí se, že rovněž sešlou a hrbolatou a s přívětivým úsměvem počala s námi hovor.“ Oba mladíci viděli, jak je vyschlá a že její oči mají horečný výraz. Když se zmínili o honoráři, poznamenala smutně, že bez peněz by se stejně nemohla do ničeho pustit. „Byli jsme rádi, když jsme byli zase přede dveřmi.“ Němcová se pustila do práce, psala každý den dlouho přes půlnoc. K obědu měla kousek něčeho, co bylo nejlacinější, místo večeře aspoň šálek čaje.

V Máji vyšla její Chyše pod horami. Psal se konec 50. let, všude se šetřilo, byla krize, věrná to kamarádka našich dějin. Němcová neměla čím topit, ze Zdic jí manžel poslal kromě špinavého prádla sotva pět zlatých. Ceny potravin a činže rapidně stoupaly. Šetřili teď už i zámožní, dokonce i Palacký ji (jako poslední) přestal posílat stálý příspěvek pět zlatek měsíčně. „Devalvací měny byl zruinován i leckterý šlechtic,“ píše spisovatel dr. Jiří Morava ve své knize Někdejší Betty. „Vedle horentních daní došlo k neúrodě a zpustlá chudina kradla, co se dalo. Zmizely i květiny na hrobě synka Hynka.“

„Nebýt slovenských pohádek, na kterých pracuji, hlady bychom pošli,“ vyjádřila se spisovatelka. A Němcovi do Zdib psala: „Ty Tvoje podvlíkačky už nejsou k správě. Pošli cukr.“ Ani ten cukr pak už nebyl, protože Němec dostal ve Zdibech výpověď. „Prádlo už Ti tedy nepošlu. Bude to zase kříž s tím ležením. Mohl bys ještě kousek cukru vzít.“ Němec přijel do Prahy se zápalem plic a dva měsíce ležel. Jeho žena se pokoušela sehnat peníze. Čekali na ně domácí, ševcová, služka a zastavárna. Němec si představoval, že by mohl sehnat někde zaměstnání jako úředník, v továrně nebo na dráze. Nedošlo mu, že všude berou jenom mladé. Pak přece jenom získal místo v archivu u Kolowrata-Libštejnského, jenomže až u bavorských hranic, ve Velkých Dvorcích u Přimdy. Boženě se ulevilo. Polevil úporný kašel i žaludeční křeče. Co ale nevěděla, byla hrozná skutečnost, že se z její ženské chronické choroby po porodu začala pomalu, ale jistě vyvíjet rakovina dělohy.

Němec nabádal ženu, že se blíží válka, po rakouském ultimátu Sardinii skončila jatkami u Magenta a Solferina, kteréžto bitvy Rakousko prohrálo kapitálně, a protože bude válka, musí si Božena opatřit co nejvíc zásob. Za co by je měla koupit, to jí ovšem neporadil. „Je nyní ukrutně draho, nevím, jak budeme živi. Maso, mouka, káva, všecko je o třetinu dražší a ještě to stoupá. Peníze naše nemají žádnou cenu. Tak bídné to v žádné zemi není jako v Rakousku, a bude to zázrak, jestli se konečně lid nevzbouří, až bude nucen hlady mřít.“ V této situaci jí Němec líčil, jak má u Kolowratů k snídani kávu s výbornou smetanou, k obědu pečená či zadělávaná kuřata a okurkový salát. Po večerní silné polévce se zvláště výživným chlebem chodíval ještě na pivo, které mu zde obzvláště chutnalo.

Syn Hynek byl už po smrti

Syn Hynek byl už po smrti, ale měla ještě tři děti. Jejím druhým potomkem byl syn Karel. Když absolvoval nižší státní reálku, nastoupil do učení k známému pražskému zahradníkovi Fialovi do Společenské zahrady v ulici Na Slupi. Pak odejel na zkušenou do zámecké zahrady v Zaháni v pruském Slezsku, kde žila jeho babička Terezie Panklová s několika matčinými sourozenci. Poté nastoupil do královské zahrady v Sanssouci v Postupimi. V listopadu 1859 odjel na zámek rodu Salmů-Reiffescheidů v Rájci nad Svitavou. V tamní zahradě dostal místo. Němcová mu tam poslala ihned buchty, zatímco doma s rodinou jedla brambory na loupačku.

Další potomek: dcera Theodora. V dopisech jmenovaná jako Dora, Dorlička, Dori, Dorotka, Dorka, Dorinka, Bohdanka. Ze všech dětí Němcových se dožila nejvyššího věku, dožila se počátku 1. republiky, zemřela ve věku takřka osmdesáti let.

Čtěte také

Božena Němcová se k dceři Doře chovala jako ke služce, říká Milena Štráfeldová

A zbývá nám Jaroslav. Jako osmnáctiletý odejel studovat na malířskou akademii do Mnichova. Rodiče měli co dělat, když jim chtěli pomoci. Ačkoli – pomáhala prakticky jenom matka. „Dlužila za Jaroslavův oblek, za jeho školné, další zlaté padly na Karlovy cesty a stravování,“ říká se v knize dr. Jiřího Moravy. „Nic z toho nechtěl Němec převzít na svůj účet, o ani pár zlatých na pevné boty do sněhu a bláta pro ženu nemluvě. Přitom si dělal nároky na to, aby jej děti měly rády, a když cítil jejich zdrženlivost, domníval se, že je ona proti němu navádí.“

Čtěte také

„Zrekonstruovala jsem obraz Boženy Němcové, který neodpovídá čítankám,“ myslí si Milena Štráfeldová

V té době se ve společnosti začalo něco hýbat. Ve společnost, i v životě Boženy Němcové. Začněme tím širším měřítkem. Císařem Františkem Josefem I. byl vydán Říjnový diplom. Jednalo se o základní zákon říše, kterým se císař provždy zříkal absolutismu a kterým zřídil Říšskou radu. Blýskání na svobodnější časy, nikoho tím neuspokojil. „Každý chce k svému, a celá ta konstituce je holé slovo,“ říkala Božena Němcová. A to, co si myslela, to říkala a psala ještě jadrněji: „Císař sere do kalhot, ale nechce být posraný. Lidé nejsou tak hloupí, aby neviděli, že to je všechno klam, ty sněmy, ta říšská rada, a celá ta konstituce že je komedie. Lidé tomu už nevěří.“

Jest má vůle, aby moje manželka z mého bytu odešla

A co se pohnulo v jejím životě? Nakladatel Antonín Augusta z Litomyšle jí nabídl, že vydá její sebrané spisy – ve velkém formátu a v krásné úpravě, tak jak se tiskla Shakespearova a Goethova díla. Kromě toho měl v úmyslu svěřit jí redakci rozsáhlé sbírky všeslovanských pohádek – mělo se začínat těmi jejími. Němcové Augusta slíbil, že zaměstná jejího muže jako expeditora českého politického deníku. „Dostával by přece jen pár zlatých na měsíc, a byl – co si nejvíce já přeju – několik hodin z domu.“ Za to musel být pan Němec vděčen, ale nebyl. Měl toho všeho akorát tak dost. Nejvíc své ženy. Vypracoval dokument ve stylu bývalého c. k. úředníka: „Jest má vůle, aby moje manželka Barbora (Božena) Němcová z mého bytu odešla a dle své vůle živa byla pod tou výminkou, že na nějakou podporu z mé strany žádný nárok nemá. Příčiny: její k mé osobě po dlouhý čas trvající osobní odpor a z toho často vzniklé z její strany vášnivé hádky a rozepře. Její nedbalost a nevšímavost co se týká domácnosti, a nerozumné zacházení s penězi. Její pohodlně vedený vedoucí život, nesprávnost vůbec a nechuť ke vší domácí práci. Nesrovnalost náhledu při vychování dětí. Já nejsem stavu ze svých příjmů při všem svém namáhání rodinu a ji vyživit, ona ale se nepřičiňuje, by literární prací k výživě něčím přispěla, což jen nedostatky ve všem za následek má. A poněvadž se vyjádřila, že od navyklého způsobu svého živobytí neupustí, což mě pak jen do větších nesnází přivést musí, tak jsem se na tom ustanovil, by ona ode mne odešla a na svou pěst se živila.“

r_2100x1400_dvojka.png

Když onemocněl na nohy a byl doma, teprve si s ním užila. Od rána do večera jí vyčítal její psaní, nadával, že to nic nenese, přezíral podpory, které dostávala jako spisovatelka, nikoli jako úřednická panička, nakazoval jí, ať propustí Manku a dělá služku sama. „Zkazila jsi děti, budou z nich žebráci a lumpové, a ty chcípneš někde na plotem!“ Když mu přišlo za revizi účtů 60 zlatých, nedal z toho rodině nic. Musel mít na tabák, kavárnu a hostinec. O činži a o děti se měla starat sama, protože on se chtěl ošatit. „A já nemíním vám dát všechno sežrat!“ Když zastihl syna Jaroslava nad kufrem, ptal se ho, za co bude v Mnichově žít. Zamíchala se do toho Božena, že nemá právo vyzvídat, když mu nic nedal, jenom cizí lidé. Němec si vylil zlost na své ženě druhého dne. Surově ji zbil; od dalších násilností ji zachránil jenom příchod dcery Theodory. Česká spisovatelka Němcová se po bezesné noci odebrala s modřinami v obličeji a s rozbitým hřebenem na policejní stanici, že s takovým mužem nemůže žít v jedné domácnosti.

Němcovi neutekla

Odstěhovala se do jiného podnájmu v Praze, ale Němcovi neutekla, nakvartýroval se u ní, a pak pro rodinu pronajal byt. Chtěl se své ženy zbavit, ale ještě víc ji chtěl týrat. Bylo to až absurdní. Zakázal jí svítit a topit (aby nemohla psát). Jindy se vrhl na její rukopisy, chtěl je roztrhat, a ona, aby je zachránila, ho kousla do ruky tak, že mu tekla krev. Křičel na ni, že má raději na ulici prodávat sirky než psát. Ve všech hostincích po celé Praze ji pomlouval. Uváděl, s kým měla spát, zatímco on byl v Uhrách a k tomu všemu dotyčného vydržovala z jeho peněz. Když se někdo v administraci Národního listů ptal, proč Němcová nepublikuje, odpovídal, že zblbla a že patří do blázince.

Bídou zesláblá Němcová utekla nejprve k přátelům do Chlumce nad Cidlinou. Na cestě po hrbolaté cestě neustále krvácela a byla velmi zesláblá. Odtud putovala do Nového Bydžova (což bylo rodiště jejího muže). Svůj pokojík v místním hostinci opouštěla jenom proto, aby se dvakrát denně koupala, jinak seděla u malého stolku a věnovala se korekturám svých pohádek. Zažila tam velké překvapení, zřejmě poslední radostné. K hostinci dorazil nepřehledný zástup vlastenců, hudba zahrála fanfáry a za zpěvu české a slovanské hymny ji navštívila delegace studentů, která jí projevila úctu a pozvala ji na večerní představení s tancem. Tam byl uvítaná intrádami, voláním slávy a skandováním Sláva naší Boženě. Nemohla nic říct. Rozplakala se.

r_2100x1400_dvojka.png

11. září 1861 odjela po železnici do Vysokého Mýta, odkud to už od Litomyšle nebylo daleko. Byla ubytována v hostinci U Modré hvězdy. „Vidíte, jaký máte hezký pokojíček, máte tu světlo a teplo a všechno pohodlí,“ přivítal ji nakladatel Augusta. „A krajina se vám tu bude líbit. Necháme si vás tady celou zimu až do jara.“ Všechny spisy, které Němcová buď už publikovala nebo je hodlala uveřejnit, přebíral Augusta do vlastnického práva na 15 let. V případě, že by po 15 letech zůstalo něco ve skladě, nesměla na to uzavřít smlouvu s někým jiným. Za to měl vydávat jeden sešit o pěti arších jednou za šest týdnů, přičemž autorka byla v té době povinna připravit rukopis. Za jeden arch neuveřejněného textu se zavázal platit dvacet zlatých, za uveřejněný deset. Pamatovalo se i na autorské výtisky a případ jejího úmrtí. Nikdo z obou podepisujících onen kontrakt netušil, že tento bod bude velmi brzy ten nejaktuálnější.

Jenomže jí už běžely poslední týdny života

Augusta si té smlouvy vážil. Podnik převzal před necelými deseti lety od tchána, a vybudoval z krámu, kde se tiskly jarmareční písničky, moderní závod. Podařilo se mu získat tři periodika, a co se týkalo knižní produkce, měla stát Němcová na prvním místě. Zaručil se za ni v hostinci U Modré hvězdy, poskytl Němcové zálohu a možnost přivydělat si korekturami.

r_2100x1400_dvojka.png

Jenomže jí už běžely poslední měsíce života, poslední týdny, za chvilku to budou poslední dny. V pokojíku hostince U Modré hvězdy v Litomyšli se odehrávala tragédie. Němcová se pohybovala mezi divanem s Wachsleinwandem (neboli voskovým plátnem) od dcery Theodory (lehávala na něm, aby svoje lůžko neprokrvácela), a stolkem nebo psacím pultem (ten jí dal přinést Augusta). Pokoušela se pracovat, ale nešlo to.

r_2100x1400_dvojka.png

„Nejsem zvyklý dát se za nos vodit, a to jsem v Praze pánům Riegerovi, Náprstkovi a jiným pánům sdělil, když se divili, proč dílo nevychází. Když mně chybějící rukopisy odevzdáte, pak se s Vámi zase udobřím a Vašim honorářovým požadavkům milerád vyhovím – na Vaše slova ale nedám ani zlámanou grešli.“ Další dopis od Augusty byl ještě mnohem tvrdší: „Déle nechci nebudu čekat, jak si ze mě dle libosti blázna děláte; odevzdejte Babičku sazeči, já obstarám ostatní, a Vy hleďte, byste Litomyšl brzo opustila.“ Němcová nebyla schopna v horečce a zimnici a za neustálého krvácení práci dokončit, i když ji Augusta bombardoval vizitkami se vzkazy: „Nedáte-li hned rukopis co dokončený, tak se postarejte, jak živa budete. Já zapověděl Vám již co dát.“

24. listopadu 1861 se v jejím pokojíku v hostinci U Modré hvězdy objevil Josef Němec. Kdo ho upozornil na to, co se v Litomyšli odehrává, to nikdo neví. Zaplatil celý účet (62 zlatých), a odvezl Němcovou, která sotva stála na nohou do Prahy. Byla na umření, když ji vyhublou, přepadlou, prošedivělou a zestárlou obklopily v bytě domu U Tří lip v ulici Na Příkopě s pláčem děti. Těšila je, že se mezi nimi zase zotaví. Uložili ji do postele, ze které už nevstala. 20. ledna 1862 dostala Němcová autorské exempláře prvního sešitu Babičky. Rozplakala se nad nimi. Měly hrubou obálku a byly tištěny se spoustou chyb na tom nejlacinějším papíře. S velkými potížemi napsala do jednoho výtisku věnování dceři Theodoře. Bolesti neměla, ale slábla čím dál tím víc a usnula těžkým spánkem.

Když se Theodoře zdálo, že zemřela, křičela a ošetřovatelce se podařilo vodou ji vzkřísit. Otevřela oči jako z hlubokého snu. „Proč jste mne budily? Měly jste mě nechat umřít, bylo mi tak dobře.“ Němec přivedl kněze, aby ji zaopatřil, ale ona o tom už nevěděla. Smrt byla k ní milosrdná a 21. ledna 1862 v šest hodin ji zastihla neznatelně a jemně. V té kapitole své knihy, které vstoupila mezi nesmrtelné, říká babička nad mrtvou Viktorkou: „Co tě asi bolelo, ty ubohé srdce? Co ti udělali? No, už ti nikdo nenahradí, cos utrpěla; kdo je vinen, Bůh ho bude soudit, tys ve světle a v pokoji.“ A osmdesát let po její smrti, v době těžké jako vícekrát předtím i potom, píše básník František Halas do sbírky Naše paní Božena Němcová i čtyři strofy nadepsané: Umírání.

Dere se paní houštím horečky
už ruce stydnou Jí
a první stránky Babičky
přes pelest padají

Na každou chybu ještě naplakala
Ba ne to není věčnost Babičky
kam místo tečky ale slzu dala
ta zůstane tam navždycky

Dál bloudí paní lesem agonie
Milostný dopis oheň vzal
Muž ten a ten si šťastně žije
a stydí se že lhal

Noc tehda šlápla na housličky
všemu co živé je a zpívá
a od těch časů sedá u Babičky
komu se v srdci stmívá.