7. schůzka: Člověk doby železné

Není nic lehčího. Stačí vzít hodinky a posunout ručičky nazpátek... o kolik? Velkou asi o 24 miliony otáček. A malou? O dva miliony otáček. A ocitneme se v 8. století před Kristem. To znamená: V rané době železné.

Posunuli jsme hodiny, aby ukazovaly minulost (byla to jen taková hříčka), a podívejme se - přivedla nás k překvapujícím zjištěním: Vždyť přibližně tenkrát, před 24 miliony hodin, vznikly Illias a Odyssea... Ano, slepý pěvec Homér (pokud člověk toho jména vůbec žil, pokud není pouhou nesmrtelnou legendou) se narodil okrouhle před pouhým milionem dní! Nezdá se vám, že v přepočtu na hodiny a dny se čas velmi vzdálený náhle přiblížil? Nepřipadá vám doba, od níž nás fakticky dělí 2800 roků, takřka na dosah ruky? Já bych navrhoval, abychom se v tom zorientovali ještě jinou, vlastně stejně jednoduchou matematickou fintou...

Sečtěme, kolik dědů a pradědů měl každý z nás od Homéra až po dnešek! Budeme-li předpokládat, že generace za sebou následují zhruba ve dvacetiletých odstupech, prostým vydělením zjistíme: Jsme potomky Homérových současníků ze stého čtyřicátého kolena!

Kujte železo, dokud je žhavé

Ještě jednou tedy čas: Přibližně 800 let před Kristem. Pozdní doba bronzová pomalu doznívá. Mezi bezpočtem krásných bronzových předmětů se začínají objevovat první, zatím velmi vzácné ozdoby a šperky - ze železa. Železo je... inu něco jako drahé koření, pochází zřejmě výhradně z dovozu a bývá měkké. Lidé se ještě nenaučili kov nauhličovat; za teplot kolem 900° Celsia nasycovat uhlíkem, zakalovat, ale pozor, nová epocha: nadcházející doba železná se už přece jenom ohlašuje.

Bylo železo objeveno čirou náhodou nebo ne? Vyskytují se teorie o náhodné první tavbě, ale je takřka jisté, že k železu dospěli pravěcí hutníci zákonitě a teprve po dlouhých zkušenostech s tavením jiných kovů, to znamená mědi, cínu a olova. K redukci železných rud je zapotřebí pecí, ve kterých se vytváří za přívodu dostatečného množství vzduchu (prostřednictvím měchů) vytváří se hořící dřevěné uhlí o teplotě 1200 až 1300 stupňů Celsia.

Nacházíme se někde u časové kóty 800 roků před Kristem a rádi bychom se v této a příštích několika kapitolách dostali až na práh skutečných dějin, k hranici mezi prehistorií a historií. K milníku, za kterým už nebudou vypovídat jenom střepy a kosti, ale také první - i když sporé - záznamy, dochované v písemné podobě. Abychom netápali, tak ještě než definitivně vykročíme, rozdělíme si v duchu naše putování osmi staletími do roku 0 na dvě časové etapy. Já vím, že hodně zjednodušujeme, ale pro názornost: ta etapa bude mít po čtyřech stovkách let. A ještě bychom si měli zapamatovat dva pojmy. Laikům jsou cizí a vzdálené, ale přesto potřebné: halštat a latén.

Na skok do Rakouska

Dobou halštatskou se rozumí pravěká éra mezi osmi až čtyřmi sty lety před Kristem - tedy od pozdní doby bronzové po starší dobu železnou. Laténská doba je doba železa, jeho výroba a zpracování se už plně rozvinulo a novy kov pozměnil tvář světa už navždy. Tento latén se v naší minulosti kryje s pobytem a kulturou podivuhodného národa, který jako první vystoupil z anonymity pravěku - s civilizací Keltů.

Ale nepředbíhejme... na Kelty budeme mít ještě času dost. Jsme teprve na zápraží doby, která se dostala jméno podle jednoho kouzelného rakouského údolí... Jsme v Hallstattu... tedy přímo v Hallstattu s velkým H. Ano, jsme nahoře, v nadmořské výšce skoro 1000 metrů. Půvabná vyhlídka! Kvůli vyhlídce ani kvůli krásám přírody jsme se sem nevypravili... to až třeba někdy jindy. Podnikáme přece túru do minulosti. Naše exkurse směřuje do pravěkých Alp, do důležitého průmyslového a obchodního střediska Evropy z počátků doby železné.

Pod našima nohama leží rozlehlý hornický hřbitov snad s dvěma tisíci hroby... A hora, která se tyčí nad námi, tak to je nejstarší evropský solný důl. V dnešní době jsou pravěké štoly většinou nepřístupné. Hora pracuje. Na desítkách míst jsou dodnes patrné stopy vykutané hlušiny. Sůl se tu těžila v průběhu mnoha věků, dokonce i ve dvacátém století. Havíři vynášeli na denní světlo důkazy o tom, že v nitru skály kutali jiní lidé už mnohem, mnohem dřív.

Překvapivý nález

Zatímco horníci těžili sůl, archeologové tu těžili dřevěné lopaty, bronzové a železné krumpáče, kožené pytle na vynášení soli, kožešinové čepice. Byly s chlupem dovnitř a měly původně jakýsi střapec. Jejich tvar připomíná frygickou čapku. Díky soli se zachovaly i zbytky vlněných a lněných tkanin, dokonce se stopami původního barvení na modro, červeno, olivově zeleno. A ještě jeden z mnoha nálezů stojí za zmínku: pravěká lékárnička. Na několika místech se podařilo nalézt svazečky devětsilu. Kytky převázané lýčím zřejmě náležely k standardní výbavě horníků. Nepoživatelná bylina se tenkrát užívala jako obklad mírnící bolest a dezinfikující povrchové rány.

Ale ještě než se sem skuteční archeologové dostali, byl v roce 1734 učiněn v hallstattských dolech senzační nález: Tenkrát horníci jednoho těžebního závodu vynesli z podzemí "muže v soli". Dobře konzervovanou mrtvolu pravěkého důlního dělníka. Solí mumifikované pozůstatky oběti závalu se do dneška bohužel nedochovaly. Nálezci totiž učinili, co jim velel tehdejší mrav: toho pohana a neznaboha pohřbili v koutě pro sebevrahy na hallstattském hřbitově. A tam kdesi "muž v soli" odpočívá dodnes...

Na pohřebišti na úpatí hory objevili vedle prostých kostrových hrobů honosné žárové pohřby s výbavou přepychových předmětů. Nemohlo být pochyb: mezi pravěkými obyvateli Hallstattu žili už velcí boháči. Byli to podnikatelé - majitelé zdejších dolů? Nebo velkoobchodníci solí? Válečníci? Knížata? Mocní vládci Hallstattu byli zřejmě obdařeni mnoha pravomocemi zároveň...

Devatenáct vlastníků takzvaných "krásných mečů" a osmatřicet majitelů takzvaných "krásných dýk" - to byli zřejmě příslušníci vyšší kasty, která tu skoro tři staletí ovládala těžbu i obchod se solí. Během věků se vrstva boháčů sešla na společném pohřebišti. I se svými poklady...

Zpátky na Moravu

Býčí skála. Okres kdysi blanenský, pár kilometrů od města Adamova, v údolí zvaném Josefovské, protéká jím Křtinský potok. Vstupujeme do jeskynního prostoru, do jakési předsíně o rozloze asi 50 krát 20 metrů a o výšce asi 15 metrů. Jeskyni jenom úsporně osvětluje přírodní okno ve skalní stěně... světla sem dopadá málo... atmosféra je tu tísnivá... jako stvořená pro krvavé drama. A vskutku se tu prý odehrálo. Býčí skála se někdy v 5. století před Kristem měla stát dějištěm děsivého rituálu, nepochopitelné masové vraždy...

Co vlastně v Býčí skále budoucí dědeček profesora Karla Absolona, jinak důlní lékař z Blanska, jeskyňář a amatérský archeolog doktor Jindřich Wankel, našel? Pod závalem balvanů z vápence, pod těžkými kusy zříceného stropu, možná strženého záměrně, nalezl rozlehlé žároviště s mocnou vrstvou zuhelnatělého dřeva se zbytky nepříliš ohořelých trámů. Vypadalo to, jako by dávný požár nemohl dokonat dílo, protože byl předčasně uhašen padajícím stropem. Uprostřed vychladlého ohniště našel Wankel zbytky čtyřkolého vozu a spálené lidské kosti.

V blízkosti žároviště odkryl dlážděnou plochu s jakýmsi oltářem, pultem z kamenů, na kterém ležely mimo jiné useknuté lidské ruce s prsteny a náramky. Všude, všude kolem se povalovaly kostry s jasnými stopami násilí. Wankel napočítal čtyřicet, možná ještě o něco víc lidských kosterních pozůstatků. Našel rozštípané lebky, uťaté paže a nohy, kostry poházené přes sebe. Zjistil, že v Býčí skále byla povražděna početná skupina žen, snad manželek a milenek zemřelého vládce, část obětovaných byly dívky asi dvanácti až třináctileté.

Do záhrobí museli nejspíš doprovázet svého pána i pacholci: mezi objevenými kostrami bylo pět mužských. Zkamenělé jeviště hrůzy dokreslily bohaté nálezy obětních darů, velký počet zlatých a bronzových náramků, skleněné a jantarové perly, železné obruče a kování z nějakých jiných povozů, než byl ten, ve kterém ležel tajemný mocipán; byly to proutěné košíky s obilím, byly tu sady nádob...

Ve vzdáleném koutě jeskyně odkryl doktor Wankel kompletně vybavenou kovářskou dílnu s výhní, železnými kladivy, kleštěmi, odlévacími formami, s množstvím hotových výrobků i kusů vytaveného surového kovu. Blanenskému doktoru medicíny se podařil objev prehistorické rarity první, přímo světové velikosti...

Co se vlastně stalo?

Dr. Jindřich Wankel zaznamenal všechny podrobnosti a náramně plasticky popsal, jak asi mohl takový krvavý rituál probíhat. Představoval si, že neznámý kolektiv lidí uspořádal slavnostní pohřební průvod a na počest zemřelého vládce obětoval skupinu žen a pacholků, poté v jeskyni zapálil dřevěnou komoru z trámů, do které byl nebožtík i s vozem složen, aby nakonec pozůstalí pohřebiště zbořili, aby zakryli místo hrůzného děje balvany a uchránili tak mrtvé před znesvěcením.

Ve skutečnosti? Žádný spálený náčelník, žádné kostry krásných dívek, žádné uťaté údy. Všechno nasvědčuje tomu, že se horror v Býčí skále nekonal... Bylo třeba vymyslet jinou verzi. Vlastně: Jiné verze.

Jak se to přesně událo, to dnes nevíme. A asi se to nikdy už nedovíme. Můžeme pouze uvažovat: Při špatném přístupu vzduchu a nedokonalém odvodu kouře, nahromadění plynů ze špatného spalování a za přítomnosti moučného prachu ze zásob mohlo dojít v jeskyni k výbuchu, přičemž se na nešťastníky zřítil strop jeskyně.

My se do doby několika staletí před vznikem našeho letopočtu, do doby železné, v níž se objeví první národ se jménem dodnes nezapomenutým, my se do té doby vydáme opět příště...