694. schůzka: Hazardér v zájmu vědy

Nejenom proto, že se stal vynikající postavou mnoha vědních oborů, ale patřil ve své době i k největším českým politickým autoritám – jen Palacký se mu snad mohl rovnat. Ani rozměr jeho lidskosti není přehlédnutelný. Jméno Purkyně patří v tomto národě k těm nejcennějším.

Poznávání a zkoumání

„V celém organismu by nemělo být nic, co by nebylo až do detailu poznáno a prozkoumáno s ohledem na svůj místní a obecný účel. Tak bude celý organismus, celá příroda úplně průhledná oku i rozumu.“ To si myslel, a co si myslel, to Jan Evangelista Purkyně také napsal. Poznávání a zkoumání... byl jím přímo posedlý. Už od studentských dob se výrazně lišil od svých vrstevníků. Tedy svým náruživým experimentováním. Pokusy sice jsou jedním ze základních kamenů každé vědy, leč nebylo tomu tak vždycky. Za Purkyňových časů rozhodně nebyly v módě. Purkyně začal být považován za jednoho ze zakladatelů novodobé fyziologie. Jméno si udělal nejenom díky konkrétnímu myšlenkovému přínosu, ale také a hlavně proto, že ze spekulativního oboru dokázal učinit živou, hledající vědu.

Se svými experimenty začal už jako medik. Jeho pokusy byly nebezpečné i naivní (nazíráno z dnešního pohledu, ovšem). Těžko si umíme představit, z jak skromných začátků, z jakých drobných střípků tehdejší vědci skládali mozaiku objektivního poznání přírody. I věci pro nás dočista banální byly tenkrát objevy, protože byly učiněny poprvé. Ze všeho nejdřív ho zaujal zrak. Pozoroval a popisoval jevy vznikající při pohledu na jasnou oblohu. Zjistil, že po ní (kromě mraků) plavou jakési šňůry perliček a objevují se létající mušky (které ve skutečnosti plavaly v oku, ve sklivci). Anebo tlakem prstů na zavřené oči vyvolával děje, kterým pak věnoval výzkumnou pozornost.

Druhým oblíbeným tématem (stále ještě medika) Purkyněho byla – závrať. Tou se zabýval tak dlouho, až byl po něm nakonec pojmenován závraťový syndrom. Sám na sobě zkoumal závrať, vznikající omezením krevního oběhu v hlavě při stisku krkavic, dále závrať z výšky, závrať při točivém pohybu (kvůli tomu neváhal chodit na kolotoče a houpačky v zábavním parku na pražském ostrově Štvanici).

Hazardér v zájmu vědy

Třetím, vyloženě už nebezpečným polem k pokusům bylo pro něj zkoušení fyziologických účinků léků, drog a jiných látek. Na vlastním organismu. Pozoroval a popisoval, co s tělem dělají dávidla, projímadla, éter, líh, terpentýn, kafr, muškát, belladona, dokonce i opium anebo hyoscyamin, obsažený v jedovatém blínu. To už ale hraničilo s hazardem, nedá se to jinak nazvat. Kupříkladu po požití silné dávky kafru na klinice asi na půl hodiny omdlel. Pak se o něm vykládalo, že má padoucnici a nemůže vykonávat lékařské povolání. Jindy vypil odvar z listí náprstníku, přičemž smrtelnou dávkou pro člověka mohou být pouhé dva snědené listy náprstníku (nutno však dodat, že pro jejich odporně hořkou chuť je velmi obtížné je pozřít). Purkyně to jedovaté thé vypil a s papírem a olůvkem v ruce čekal, co to s ním udělá. „Odvar vypit v 8 hodin ráno za dobré duševní i tělesné pohody. 10 hodin: Pociťuji ošklivost. Tep poklesl z obvyklých šedesáti až sedmdesáti úderů za minutu na 54 a často nyní vynechává. 20 hodin 30 minut: Mám mírný srdeční záchvat – návaly krve do hlavy – nutkání ke zvracení.“ Ještě než se dostavilo dvojité vidění, následované bezvědomím, kreslil Purkyně olůvkem na papír zrakové halucinace, které později pojmenoval jako mžitkové růže. A přitom to nedělal jako toxikoman (i když tak každému musel připadat) – jeho pokusy měly pro počátky experimentální farmakologie průkopnický výzkum. Hazardér v zájmu vědy.

Minule jsme Jana Evangelistu Purkyně opustili ve chvíli, kdy odchází do Vratislavě, kde pak strávil čtvrt století. Nebyl tam však přijat příznivě. Ani svými kolegy, ani studenty. Všichni nelibě nesli, že na jejich fakultě přednáší učenec z Rakouska, „odkud podle jejich předsudků ničeho dobrého nadíti se nebylo.“ Předmětem stížností byly také jeho přednášky, ve kterých velice netradičně nahradil dogmatický přístup metodou experimentu (tedy právě to, čím ostatní katedrové teoretiky převyšoval). Německý profesorský sbor mu příliš přízně neprojevoval. Jedni mu vytýkali experimentátorství, druzí mu měli za zlé „bezbožné“ pokusy na živých zvířatech. Ozývaly se výtky vůči jeho nespolečenskosti, také nedostatky v jeho němčině vadily, vyčítala se mu (údajná) nesystematičnost jeho přednášek. I studenti se na něj museli teprve zvyknout. Jeho snaha spojovat výklad s demonstracemi a pokusy představovala cosi zcela nového a neobvyklého. A při jeho přednáškách se nedalo chrnět.

Během dvou let se však Purkyňovi podařilo nevůli kolegů zlomit – hlavně díky svým vynikajícím vědomostem a zejména díky vlídnému a skromnému chování. Svou vratislavskou kariéru zahájil habilitačním spisem a jeho odborná autorita byla rok po příchodu oceněna přijetím do Slezské vlastenecké společnosti. Na půdě této učené společnosti přednesl přes šedesát sdělení o svých pracích a objevech. Cele se věnoval plnění svých učitelských povinností, a kromě toho podnikal experimenty v mnoha oblastech morfologie živočichů i rostlin. Jeho mikroskopické bádání bylo značně zdokonaleno, když se mu podařilo získat velký Plösslův mikroskop.

Od samého počátku svého působení ve Vratislavi se Purkyně snažil zřídit pro fyziologii zvláštní praktický ústav, jaký dosud neexistoval při žádné universitě. Pruské vládě tak chtěl dokázat, jaký přínos by takové praktické ústavy měly pro vědu. Jeho návrh byl však zamítnut universitním kuratoriem jako příliš odvážný. I přes nemalé finanční těžkosti zřídil Purkyně takový ústav ve svém bytě a dal tím svým studentům příležitost pracovat pod jeho dohledem na mikroskopických pozorováních. V těchto stísněných podmínkách se zrodila řada významných objevů a disertačních prací, na kterých Purkyně spolupracoval se svými posluchači. Tato instituce, založená v roce 1838 ve Vratislavi, byla prvním fyziologickým ústavem na světě. Brzy po svém návratu z Vratislavi založil Purkyně nejstarší fyziologický ústav v habsburské monarchii v domě ve Spálené ulici v Praze. V téže budově i bydlel. Jeho byt se brzy proměnil ve společenský salon umělců a vědců.

Vymyká se možnostem tohoto seriálu, toulajícího se českou historií, na jedné ploše postihnout a vysvětlit všechno, čím se Purkyně v období své vrcholné vědecké činnosti zabýval. Na něco podobného jsme dopředu resignovali, ale alespoň jakýsi orientační obraz o jeho zájmech a vědeckých objevech bychom si měli utvořit. Purkyně si to rozhodně zaslouží. Především je třeba vědět, že to byl badatel na jedné straně mimořádně systematický, takže postupoval ve svém výzkumu velmi plánovitě; na straně druhé pro něho byla typická úžasná, až rozmáchlá šíře zájmů. Podmínka číslo dvě: Nedocenitelně důležitým přístrojem, který mu dovolil proniknout do dění v živém mikrosvětě, byl nový typ mocně zvětšujícího takzvaného složeného achromatického mikroskopu.

Purkyňovské disertace

První takový přístroj získal v roce 1832, a vzápětí začal on i jeho žáci badatelské výsledky doslova chrlit. Máme tedy druhou podmínku jeho úspěchu. Byla i třetí: Purkyně patřil k prvním průkopníkům týmové práce. Přímo hýřil novými myšlenkami, zadával témata studentům, které považoval za své kolegy, a ti je pak pod jeho vedením a striktním dozorem rozpracovávali ve svých dodnes proslulých „purkyňovských disertacích“. A pan profesor tyto objevy nepublikoval pod svým jménem, pan profesor pak tyto objevy publikoval v odborné literatuře pod jmény svých studentů. Nepodlehl pokušení přivlastnit si něco, neměl to zapotřebí. Ke třem podmínkám jeho vědeckých kvalit přiřazujeme ještě jednu. Ta se týká fyziologie, která byla v Purkyňově pojetí jako disciplína mnohem širší, než jak ji chápeme dnes, tedy jako vědní obor studující mechanickou, fyzikální a biochemickou podstatu procesů a činností v organismu. U Purkyně přesahovala mnohem dále do biologie, embryologie a histologie.

Čím vším se Purkyně zabýval? Jenom pouhý výčet je dost náročný. Zkoumal strukturu lidské pokožky, zabýval se mikroskopickým složením kostí, chrupavek a zubů, doslova i v přeneseném slova smyslu pitval lidské svalstvo, studoval, z čeho se skládá a jak funguje srdce, bádal nad lidskými embryi, prozkoumával vlákna mozkomíšního systému, zajímal ho řasinkový pohyb u vyšších živočichů, rovněž se zabýval výzkumem trávení v žaludku, i stavba žaludeční sliznice a žlázky ho zajímaly, chtěl přijít na to, jak přesně pracuje žluč, toužil rozluštit záhadu barvosleposti, a zabýval se i fyziologií řeči, bádal i ve vědě fonetické, zkoumal reakce zvířecího mozku na pokusná poranění, ve své laboratoři zavedl umělou líheň vajec, a pátral po tom, z čeho se živočišné vejce skládá, a jaké pochody probíhají v oplodněném vajíčku.

Pracemi Purkyňovými a jeho žáků byly položeny základy nejenom novodobé fyziologie, ale také například histologie, stomatologie i logopedie. Purkyňovi patří rovněž autorská práva na pojem „protoplazma“, což je rosolovitá tekutina, která představuje vnitřní obsah buňky. Tento termín (prý) převzal z teologických spisů, kde je Adam (nejdříve stvořený) nazýván „protoplastem“. Protoplazma začala být brzy po výzkumech Purkyňových pokládána za základní materiál všeho živého, za substanci života. Jako vůbec první začal Purkyně svoje nálezy zachycovat na nedávno objevené fotografické desky nazývané podle svého vynálezce desky Daguerrovy. Stal se doslova průkopníkem používání fotografie v mikroskopování. K demonstracím mu přitom složila taková staronová věcička – laterna magica.

Malou revoluci ve vědě znamenalo také dříve neznámé zhotovování supertenkých preparátů speciálním přístrojem – jeho název zní „sáňkový mikrotomô. Purkyně přišel jako s novinkou s barvením preparátů, a také změkčováním tvrdých a fixací měkkých mikroskopovaných látek. Jako jeden z prvních, a to za cenu ostré kritiky ze strany soků, konal Purkyně výzkumy na pokusných zvířatech (dnes by s nimi už vůbec nepochodil). Pracoval s králíky, slepicemi, holuby, vrabci, kapry, zdokonaloval metody vivisekce (což je dnes nepřijatelné, ale těmito cestami se vývoj vědy ubíral). Navrhl – anebo alespoň formuloval principy pro sestrojení několika lékařských přístrojů, například později zkonstruovaného očního zrcátka, a podílel se i na vynálezu oftalmometru. Škála Purkyňových vědeckých zájmů sahala až tak daleko, že se zabýval i rýhami a obrazci na pokožce rukou. Z dlaně nehádal, ale podle charakteristických znaků stanovil devět tříd otisků prstů. Jeho závěry vedly de facto ke vzniku daktyloskopie.

Nejdůležitějším přínosem Jana Evangelisty Purkyně do pokladnice světové vědy byla jeho zrnéčková teorie. (Vida, jak poetické pojmenování může věda nabízet.) Znamenala totiž jednu z prvních stručných a obecnějších formulací teorie buněčné. Purkyně ovšem mluvil o zrnéčkové. Už v roce 1837 tento muž věděl a také zveřejnil, že zrnéčko (což byla u něj buňka, v jeho pojetí živočišná) je nejjednodušší univerzální systém, který se chová jako živý. V systémech, které jsou mnohabuněčné, představuje Purkyňovo zrnéčko samostatnou živou jednotku, schopnou udržovat základní životní funkce. To znamená, že věděl všechno podstatné. Jednu charakteristickou věc pro každou buňku přece jenom ne, totiž že se buňka může dělením reprodukovat, množit. Zato ale identifikoval buněčné jádro, obal, a hlavně: živou hmotu ve stavu uprostřed mezi tekutým a pevným, což byla jeho „protoplazma“, jak už víme. Buněčná teorie bývá pokládána za jeden ze tří nejdůležitějších duchovních výbojů 19. století – a společně s naukou o vývoji druhů a zákonem zachování energie. Nelze říci, že by byl Purkyně prvním a hlavním autorem buněčné teorie – velký český fyziolog se však na jejím vzniku podstatným způsobem podílel.

Po čtvrtstoletí se Purkyně nadobro přestěhoval z Vratislavě do Prahy. Vratislavským obdobím jeho rozlehlé vědecké dílo vyvrcholilo a v podstatě se i uzavřelo. Když se vrátil domů, byl vmanipulován spíše do role uctívaného národního velikána. V takové roli si našinci většinou libují, ale Purkyňovi to bylo spíš na obtíž. Spousta společenských a reprezentativních povinností mu v soustředěnosti na badatelskou práci překážela. Bylo mu už přes šedesát let, ale svoji pověstnou energii si uchovával. Až do své smrti zastával profesorské místo na stolici fyziologie v Praze, a dokud to fyzicky zvládal, tak učil. Ostatně – Purkyně nárok na penzi neměl. Chyběla mu odpracovaná léta - léta ve Vratislavi se mu započítávala pouhou polovinou. (Takovou důchodovou reformu u nás ještě nikdo nenavrhl, ale co není, může ještě přijít.)

Purkyně stejně neodpočíval – budoval svůj pražský fyziologický ústav, byl prvním starostou Přírodnického sboru Národního muzea, založil první pražskou průmyslovou školu a stal se jejím prvním ředitelem, zastával funkci zemského poslance, byl zvolen prvním předsedou Matice lidu, proslul jako štědrý mecenáš, také dobrým otcem svým dvěma vlastním a několika cizím synům (mimo jiné synovi Františka Ladislava Čelakovského), a jeho dům ve Spálené ulici zůstával až do smrti starého pána společenským centrem pražského života. Když v dubnu roku 1868 náhle zemřel Purkyňův mladší syn, malíř Karel, toho roku se velmi zhoršil i zdravotní stav jeho otce. Největší z českých vědců 19. století Jan Evangelista Purkyně zemřel jako dvaaosmdesátiletý 28. července roku 1869.

Purkyňův pohřeb se konal v poslední červencový den 1869 a za místo posledního odpočinku zvolen byl malý hřbitov vyšehradský. Pohřeb byl obrovskou manifestací celého českého národa, manifestací národa ve smutku. Pohřební průvod vyšel z budovy Fyziologického ústavu ve Spálené ulici v Praze, z prvního fyziologického ústavu v Čechách, který Purkyně založil a vybudoval. V čele průvodu kráčela hudba Sokola pražského, tisíce Sokolů vzdalo poslední poctu jednomu ze svých zakladatelů. V průvodu byla nesena všechna Purkyňova vyznamenání. Rakev se zesnulým nesli střídavě členové Spolku lékařů českých, medici, členové Umělecké besedy. Následovali příslušníci Purkyňovy rodiny, děkani universitních fakult, političtí vůdci národa v čele s Františkem Palackým. Z Ringhofferovy továrny kráčeli ve třiceti šesti řadách po šesti dělníci.