669. schůzka: Šiřitel 112 bludů

Dost bylo na tom, že zmínkou na okraji toho génia odbývalo století minulé. I když není nejsnazší o jeho osobě, činnosti a díle vyprávět srozumitelně a přístupně, uděláme vše pro to, aby to srozumitelné a přístupné bylo. "Uprostřed zatuchlého rakouského policejního absolutismu se pro Prahu staly přednášky a exhorty mladého Bernarda Bolzana hotovou senzací. Ten zprvu narazil na přímo ostentativní nezájem posluchačů, o něco málo starších než on, přičemž mu chyběly i pedagogické zkušenosti, smělost a kuráž autoritativního člověka. I když byli studenti předem rozhodnuti, že při prvním katechetově výroku, se kterým nebudou souhlasit, začnou dupat, a nepřestanou, dokud neodejde, k žádnému dupotu nedošlo. Posluchači se totiž ve velice krátké době do svého nového učitele upřímně zamilovali, protože z nezáživného předmětu (tříletého povinného kursu náboženství) jim učinil hotové dobrodružství poznání. A Bolzanova laskavost, mravní pevnost i neokázalá odvaha z něho udělaly v očích pražského publika takřka světce dřív, než se rakouská byrokracie rozhoupala k zásahu."

Aniž bychom věděli jak se to vše odehrávalo dál, mohli bychom již dopředu odhadovat, že si to byrokracie nenechala líbit. (Vyskakování schopných musejí takřka vždy ti neschopní (nebo naopak všeho schopní) zatrhnout.) Podezřelým se stal Bolzano do roka a do dne po svém nástupu. (Dnes by to ani tak dlouho trvat nemuselo.) Začal být příliš dobrým a příliš obdivovaným profesorem - na to, aby svou pozicí nevzbuzoval závist a zášť. Tak to bylo a dosud je. Úspěch se u nás věru odpouští jen málokomu. Jedním z prvních, kdo žaloval přímo u císaře Františka I., byl sám císařův dvorní kaplan a současně autor povinné učebnice náboženství Frint. Ten se dožadoval, aby Bolzano ve všem respektoval jeho text, a pokud tak neučiní, nechť je propuštěn. My ti ukážeme, zač je toho loket, panáčku! Tehdy ještě zasáhly české úřady - gubernium i pražská arcibiskupská konsistoř ochránily Bolzana zdůvodněním: "Těžko by mohl být nahrazen někým jiným."

Za závazek držet se přísné dogmatiky, za slib (který ostatně nikdy nedodržel, neboť jej dal "v ctnostném klamu"), získal Bolzano čas. Kolik ho bylo? Víceméně nerušeně mohl přednášet a kázat patnáct let, až do počátku roku 1820. Od této doby musíme ale odečíst léta jeho stonání, téměř tři roky ho například vyřadila z práce ataka tuberkulózy, kdy musel být zastupován. Všichni studenti filosofie, kteří se na universitě během těch patnácti let učili, povinně navštěvovali Bolzanovy přednášky. Následně pak všichni, kdo absolvovali lékařskou, právnickou a teologickou fakultu, byli vlastně jeho žáky.

Obrazně řečeno začala hořet Bolzanovi půda pod nohama v roce 1818. Tedy v roce, kdy byl - shodou okolností - děkanem filosofické fakulty. Lze jen stěží uvěřit na takovou shodu okolností. Někdo prostě dostal na jeho místo zálusk. Ať tak či onak, právě tehdy ho rakouské úřady obvinily, že svými myšlenkami radikalizuje mládež. Dvorská školní komise mu udělila důtku. Jako důvod bylo uvedeno: odchýlení se od učebnice a špatný prospěch žáků. A následoval příkaz, aby Bolzano poslal ověřený opis svých přednáškových spisů. "Tento přípis, z něhož jsem se poprvé dozvěděl, že se proti mně něco připravuje, jsem dostal ve dnech, kdy měl můj bratr, budoucí lékař, závěrečnou disputaci. Následně na to již ležel na úmrtním loži - právě tehdy jsem měl dodat zmíněný opis a své ospravedlnění vůči výtkám, které mi byly činěny. Můžete si snadno představit, jak mi zhořkl tento úkol tím, že mi zkracoval poslední hodiny, jež bych měl strávit u umírajícího bratra."

Jeden z císařových strážců pořádku, panovníkův osobní lékař dr. von Stifft, činnost Bolzanovu sledoval jak pod drobnohledem a sepisoval pro svého zaměstnavatele udavačská hlášení: "V Bolzanových kázáních jsou místa, která se zjevně nesnášejí s duchem křesťansko-katolické nauky a která se nejméně mohou hodit pro akademickou universitní mládež, jíž byla přednášena. Nechť Vaše Veličenstvo laskavě čte místo na stránce 99: Přijde doba... a tak dále." Pečlivý práskač. Tuto svou fízlovskou činnost vykonával dozajista ve svém volném čase. V pracovním čase se staral o zdravotní stav panovníka, a když měl volno, donášel. "Je stěží pochopitelné, jak je mohla cenzura ponechat nepovšimnuto." Hlavně, že jemu nic neuteklo, von Stifftovi. Ostatně - co kdybychom si stejný text, který napsal Bolzano a jenž četl páně Stifftův a posléze i panovníkův zrak, přečetli i my?

"Přijde doba (pravím tak s plnou důvěrou) - přijde doba, kdy bude válka, tato nesmyslná snaha dokázat své právo mečem, právě tak obecně v opovržení, jako je již nyní v opovržení souboj. Přijde doba, kdy budou ty tisíceré stupně a dělicí zdi mezi lidmi, které působí tolik zla, náležitě obmezeny, kde bude každý zacházeti se svým bližním jako bratr s bratrem. Přijde doba, kdy budou zavedeny ústavy, kterých nebude lze tak mnohonásobně zneužívat, jako těch, které jsou nyní: doba, kdy bude člověk povaze své přiměřeněji vychován a kde nebude hledat nikdo slávu v tom, jak daleko se od přirozenosti odchýlil, kde se nebude nikdo domnívat, že zasluhuje proto cti slávy, že on jediný tolik uchvátil, co by postačilo celému tisíci lidí." Nepřipadají Vám tyto myšlenky palčivé i dnes?

Čím víc rostl zástup Bolzanových obdivovatelů a následovníků, tím víc sílily denunciace Stifftovy: "Je třeba, aby byl ihned zbaven svého učitelského místa. Zastává zásady, ohrožující klid státu, dokonce je veřejně přednáší, a to na posvěceném místě! Toto chování zaslouží přísného trestu a činí jej nezpůsobilým k jakémukoli státnímu úřadu. zvláště pak k jakémukoli úřadu učitelskému." Něčemu takovému se říká likvidační útok. "Nemůže být přeložen ani na hvězdárnu do Vídně, protože by to bylo možná vykládat si jako odměnu."

"Neustále docházelo k příhodám, které moje podezření, že se proti mně něco chystá, ještě posilovalo. Několik studentů, kteří přišli ze Saska, přivedlo ty naše na myšlenku, aby se tu pořádaly podobné schůzky, jaké tam byly běžné. Při jedné procházce potkal jsem jednou náhodou celý houf takových lidiček, a když jsem jim vysvětlil nevhodnost a nebezpečné následky těchto schůzek, slíbili mi, že je nebudou již nikdy pořádat, a jak myslím, dodrželi slovo. Musím poznamenat, že v tom houfu byli také oba synovci tehdejšího ředitele ústavu, kteří mi byli nápadní svou opilostí. Tito mladíci špatně studovali a byli zkažení, a dobře proto věděli, že nemohou dostat absolutorium, pokud budu profesorem. Jiná náhoda chtěla, že student krajně průměrného nadání (ba, jak se zdálo, ani ne zcela zdravého rozumu) připadl na nápad, že založí tajnou společnost; pustil se však do toho tak nešikovně, že věc byla odhalena právě, když chtěl získat první členy. Ačkoli jsem tehdy jako děkan filosofické fakulty byl přísedícím akademického senátu, který měl tuto věc prošetřit, nevyšlo najevo nic, co by byl mohl rozumný člověk shledat podezřelým. Ve Vídni však tato i předcházející událost byla vylíčena docela jinak. Tajná policie vypracovala krajně nepříznivou zprávu o schůzkách, které se v Praze konaly a o stycích pražských studentů, a já byl v ní označován za toho, kdo dal dokonce k těmto piklům podnět. Když jsem si stěžoval nejvyššímu purkrabímu, chtěl, aby mu policie onu zprávu předložila, ale nemohla se, jak se říká, najít." Když je třeba, tak se nic nenajde.

Zápas o Bolzana však už zadržen nebyl. Zápas o Bolzana neboli zápas o svobodu svědomí. V prosinci 1819 byl zbaven stolice náboženské nauky, a zároveň mu byla udělena přísná důtka "za ona místa v jeho tištěných řečech a psaných sešitech, v nichž hrubě porušil své povinnosti kněze, učitele náboženství, vychovatele mládeže a dobrého státního občana." Tím však rozruch kolem něj neskončil, trval ještě několik let. Bolzano byl sice umlčen, ale mohl věnovat všechny schopnosti vědecké práci. Cenzoři a jiní strážci pravověrnosti rozcupovávali Bolzanovy texty, zejména několik stovek stran tiskem vydaných, až seznam závadných míst vydal na 78 archů. Bylo konstatováno, že v kacířově díle se objevuje celkem 112 bludných článků. Odvolej, nebo...

"Bolzano, který hned na počátku konfliktu odmítl výzvy, aby dobrovolně resignoval a který dal přednost opuštění profesury i kazatelny z donucení, se dál v zápase nijak aktivně neangažoval. Odešel k přátelům na venkov a zabýval se tam zejména oblíbenou matematikou. Bojovali však za něj jiní. Především studenti, ale i pražský arcibiskup Václav Chlumčanský. Za Bolzana se postavila velká část staré zemské šlechty. Zastal se ho i Čelakovský a jiní vlastenci, kterým Bolzano ve svých exhortách vytýkal krátkozrakost. Vůbec nejrozhodněji vystoupil na jeho obranu Josef Dobrovský. Když císař František I. roztrpčeně prohlásil, že kacíř dosud nevyslovil žádnou účinnou lítost, ani nebyl potrestán, takže za pět let od jeho suspendování se ve věc tak důležité pro stát, církev i náboženství vlastně nic nestalo, Dobrovský statečně zasáhl. Napsal nikoli panovníkovi, ale jeho neblaze proslulému zpovědníkovi."

Ano, toho pána už známe. Frint, jméno jeho. "Bude-li Bolzanovo pronásledování ještě pokračovat, předloží on, Dobrovský, evropské veřejnosti nejen doklady o učencově čistém charakteru, nýbrž odhalí v plné nahotě i Frintovy nízké pikle a ukáže škody, které jimi způsobil církvi on." To byla hozená rukavice, vlastně ultimátum. Hlavně, že to zabralo. Definitivně se už přestala zkoumat otázka, ve kterém klášterním vězení má být pražský kacíř internován. Spor utichl. Byl uložen ad acta. Bolzana už jenom přiměli, aby formálním prohlášením, že nikdy nemínil svými myšlenkami poškodit katolickou církev, učinil ze své strany dobový taneční úkrok, znamenají pro něj napříště klid. Rokem 1825 jeho veřejné ostouzení konečně ustalo. "Byl ovšem natrvalo vyřazen z oficiálního vědeckého dění. Stal se až do konce života soukromníkem s nepatrnou penzí tří set zlatých ročně." Někdejší profesor, ba dokonce děkan filosofické fakulty... Odstěhoval se časem do Těchobuzi na Pacovsku v jihovýchodních Čechách, kde po dlouhá léta žil u nejbližších přítel, u statkáře Josefa Hoffmanna a jeho ženy Anny. Paní Hoffmannová se mu na devatenáct let (až do své smrti v roce 1842) stala matkou, spolupracovnicí, první čtenářkou jeho děl, ošetřovatelkou v nemoci a důvěrnicí, k níž osudově přilnul.

Důvěrnicí, k níž osudově přilnul... Podivná formulace v životopise kněze Bolzana. Jeho staromládenecký život byl téměř na dvacet let proteplen obdivuhodně pevným, krásným, ale dodnes záhadným vztahem k vdané ženě o tři roky mladší, k manželce přítele Josefa Hoffmanna. Statkářskou rodinu Hoffmannových Bolzano poznal, když jim poskytoval útěchu při úmrtí jednoho z jejich sedmi dětí, šestnáctileté dcery Karoliny. Právě pro Annu Hoffmannovou napsal Bolzano Vlastní životopis, ze kterého několikrát citovali; a také spis Athanasia. (Athanasia znamená v řečtině nesmrtelná.) V podtitulu tohoto spisu je uvedeno: Důvody pro nesmrtelnost duše. Bolzano dokázal utišit zoufalou matku, dokázal získat naprostou důvěru jejího manžela, a s postupem čase se stal doslova členem rodiny. Obětavá a dobrá Anna o něho pečovala v časech nemoci. Třikrát mu měla zachránit život. Bernard jí byl možná dalším dítětem, jindy zase kultivovaným učitelem. Zdali ničím víc?

Statkář Hoffmann sdílel altruismus Bolzanův a nechal se přesvědčit, že jeho povinností je postavit v Těchobuzi, kde měl statek, z vlastních peněz školu. Opravdu v tom všem nebylo nic víc? Anna měla nad Bolzanem větší moc než nad svým vlastním manželem. Když později těžce onemocněla, vrátil jí Bolzano předešlou starostlivou péči. Zemřela v osmapadesáti letech. S její smrtí se nikdy nevyrovnal. Ještě jednou: čím mu byla ve skutečnosti? Snad byl jejich vřelý, ideální vztah doopravdy platonický. I když dnešní člověk, uvyklý jinému uvažování a především praxi, se tomu poněkud zdráhá uvěřit. Ano, "poněkud se tomu zdráháme uvěřit." Totiž že by citová závislost tak hluboká, poctivá a obapolná dokázala respektovat meze tehdejší úzkoprsé morálky. Dnešní "širokoprsá" morálka se něčím tak titěrným už nezabývá. V každém případě ti dva prožívali své city s vědomí i souhlasem Annina manžela. Zvláštní a kuriózní intimita vztahu tohoto trojlístku zašla tak daleko, že Bolzano a Hoffmann uzavřeli velmi nezvyklou dohodu: kdo zemře dřív, bude pohřben po doku Anny.

Po skonu Anny dožil Bolzano svůj staromládenecký život v Praze, u bratra Jana. Skoro třicet let po svém suspendování zůstával v tichém závětří. Nestěžoval si. Naopak - časem si začal pochvalovat, že mu Bůh umožnil soustředit svoji mysl na práci. V Těchobuzi napsal mimo jiné své základní dílo Vědosloví, jakýsi nový výklad logiky. Čtyři svazky, dva tisíce čtyři sta stran. Rozpracoval (i když nedokončil) Teorii veličin, napsal utopickou knížku O nejlepším státě, pojednání o estetice a matematické Paradoxy nekonečna. Jako kacíř mohl jenom mlčet, pravý rozměr jeho díla byl zakonzervován. S údivem, nepostrádajícím jistý přídech trpkosti byl Bernard Bolzano objeven s velkým zpožděním až ve 20. století. A nebyl jediný, koho takové (nebo ještě i delší zpoždění) v našich dějinách postihlo. Zemřel v Praze 18. prosince roku 1848.

"Nechť mi připisují ješitnost a ještě tolik jiných chyb, za kolik se jich kdo může zaručit, je přece jen jedna vlastnost, kterou by mi měli přiznat a po jejímž uznání netoužím z pouhé ješitnosti, ta totiž, že jsem to dobře myslel se svými bližními a že mé hlavní úsilí od časného mládí až dodnes směřovalo jen k tomu, abych pomáhal blahu lidstva."