610. schůzka: Festuňk Olomouc

Zbytek zbouraného Locatelliho bastionu pevnosti Olomouc
Zbytek zbouraného Locatelliho bastionu pevnosti Olomouc

V českých zemích měla Olomouc od dávných dob neobyčejně důležité postavení: byla založena na místě, kde byl jedině možný a bezpečný přechod přes řeku Moravu, ležela na cestě vedoucí z podunajské roviny do Moravské brány, kterou vedla stará stezka k východu, do Polska k řece Visle a k severu do Slezska, do kotliny řeky Odry. Tato cesta, procházející Moravou a používaná lidmi neustále již od pravěku, byla velmi důležitá z hlediska evropského kontinentu; proto země Morava touto svou zeměpisnou průchozí polohou byla snadno přístupná různým událostem, jež se odehrávaly ve střední Evropě, na rozdíl od země české, uzavřené a úplně obklopené horami.

Město Olomouc se tak stalo velmi důležitým místem i z hlediska vojenského. V rámci rakouského mocnářství byl městu přisouzen úkol zabránit proniknutí nepřítele do hlavního centra státu, k Dunaji, do Vídně. Olomouc se musela už od nejstaršího dob chránit před vnějším vlivem - postavila si hradební zdi, městskou fortifikaci pro ochranu svou a svých obyvatel. Městské zdi se během středověku stále zdokonalovaly pod vlivem pokračujícího vývoje válečné techniky. V dlouhodobém období míru (od druhé poloviny 15. století a v celém století šestnáctém) město nepomyslelo na válku, proto staré gotické hradby chátraly a zastaraly. Na konci tohoto nerušeného období míru - počátkem 17. století - se však nečekaně objevilo na obzoru bezprostřední válečné nebezpečí, a to přinutilo Olomoučany opatřit si vlastní obranné zařízení.

Zemský hejtman Velen ze Žerotína napsal městu koncem prosince roku 1620, aby opravilo hradby a tím pádem se mohlo bránit v případě, bude-li napadeno, protože nevěřil, že jednou jedinou bitvou na Bílé hoře byl odpor českých a moravských stavů zlomen. "Za válečných let třicetileté války stíhaly různé povstání a války jedna druhou," píše historik ing. Josef Kšír ve své publikaci Olomoucká barokní pevnost. "Už v listopadu roku 1621 podnikl na město Olomouc útok Gábor Bethlen s povstalými Valachy a rejtary, byl však odražen Albrechtem z Valdštejna. Také uherská vojska tábořila nějaký čas u Olomouce a hned nato mělo toto město padnout do rukou Dánů, ale bylo zase zachráněno Valdštejnem. Vojska císařská, saská i španělská se zde střídala a ležela ve městě dlouhou dobu. Válečné kontribuce velice zatížily městské finance. Koncem roku 1641 byl z Olomouce přestěhován královský soudní tribunál a zemské desky byly odvezeny do Brna, takže Olomouc přestala být hlavním městem Moravy a klesla na provinciální město. Připravovala se na válku, na dlouhé obléhání, svážely se sem zásoby potravin, výzbroje, střeliva a všeho potřebného válečného materiálu."

Tolik příprav, a k čemu to bylo... Když se k městu přiblížili Švédi, vzal vrchní velitel do zaječích a obránci vzdorovali čtyři dny, než to vzdali a vydali útočníkům město se všemi zásobami munice a potravin, které zde byly shromažďovány pro celou armádu operující v Čechách. Kapitulace města byla odůvodňována nedostatečným staveb hradeb, nevycvičenou posádkou, špatnou výzvědnou službou a náhlým vpádem švédského generála Torstenssona, který vzbudil zmatek a strach. To bylo první dobytí Olomouce. Švédové se v něm usadili, a protože se chtěli usadit nadlouho, bylo jejich první starostí zdokonalit městské opevnění. Městské hradební zdi byly bořeny a nové se stavěly, také bašty se opravovaly. Před branami se stavěly bastiony a hradby. Největší opevňovací práce provedli Švédové na severu před starými městskými hradbami - postavili zde vyvýšený hliněný val. Na opevnění pracovala švédská posádka, ale i městské obyvatelstvo - majitel každého domu musel vyslat každý den na práci dvě až tři osoby - celkem pracovalo na hradbách denně na 2000 lidí.

Pro lepší obranu města Švédové spálili a rozbořili veškerá předměstí ležící kolem města, aby se v nich nemohl ukrýt protivník. Švédové si z Olomouce zřídili opevněné místo, tábor pro svá vojska, ze kterého podnikali výpady do celého kraje. Obsadili Opavu, Uničov, Litovel a ještě další sídla. A jako na houpačce - na chvilku byli Švédové z Moravy vytlačeni, aby vzápětí dostali císařští u Breitenfeldu takový výprask, že cesta do Čech a na Moravu byla pro Švédy zase volná. Pak přitáhla k Brnu armáda Raduita de Souches. Tento muž, který vzápětí prosluje obranou Brna, se stal vrchním velitelem císařských vojsk na Moravě a dosáhl nakonec hodnosti polního maršálka. Obléhání Olomouce se vleklo. Po červnu přišel červenec... pak srpen... ubíhaly poslední letní dny. Den pro (tehdy ještě plukovníka) de Souches nastal 20. září. Ráno bylo na město vystřeleno osm granátů. Olomouc ovšem byla dobře opevněná a bedlivě střežená. Bezpochyby mnohem lépe, než když patřila opačné straně. Přesto se to mohlo podařit. Všechno bylo projednáno, domluveno, zařízeno- že císařští budou vpuštěni do města. Tedy ne že je tam Švédi beze všeho pozvou, prosím, račte dál... Ale ne.

Tereziánská zbrojnice

Mužem, který měl obléhatelům umožnit nepozorovaný vstup do města, byl jistý páter, jménem Michal, kvardián od františkánů-bernardýnů. Dohodlo se to tak, a bylo to náramně mazané: "Císařští zaútočí u biskupského dvora a děkanství na Předhradí. Švédům ale kvardián oznámil, že má tajné zprávy o úmyslech císařských podniknout útok na hradby města u kostela svatého Blažeje. Tato lest měla za následek, ze Švédové svou obranu u svatého Blažeje posílili vojáky z Předhradí. Kvardián situace využil a otevřel císařskému oddílu (vedenému Raduitem de Souches) vstup k děkanství." To byl přímo mistrný tah! Tedy: vlastně nebyl. Raduit do Olomouce pronikl, tajnými podzemními chodbami a taky částečně kanalizací, vedoucí do budovy děkanství z hradního příkopu. Přímo ukázkový příklad práce jednotky rychlého nasazení v podmínkách třicetileté války. Nevypadalo to špatně. Zpočátku. Raduitovi vojáci (asi na 600 jich bylo) obsadili zcela nepozorovaně děkanství a biskupský dvůr. To však bylo taky všechno.

Jejich hlavním úkolem bylo otevřít Olomouc, tedy otevřít městskou bránu při současném útoku císařských zvenčí. No - a právě to neudělali. Švédové tu chystanou léčku prohlédli, útok císařských odrazili a Raduitovy vojáky částečně pobili, částečně obrátili na útěk. Budovu děkanství a biskupský dvůr za trest vyrabovali a zapálili. A plukovník de Souches - informace se různí. Zachránil se sice, jenomže se neví jak. Podle vlastních slov utekl z hořící budovy děkanství podzemními chodbami, ale svědkové vyprávěli, že pan plukovník spasil svůj život přímo kaskadérským skokem z městských hradeb do příkopu. Ať tak či onak, svědčí tyto zprávy o jeho statečnosti... O statečnosti možná, ale taky o lehkomyslnosti. Ta zřejmě způsobila, že ta dobře promyšlená akce "osvobození Olomouce" ztroskotala. Raduit se (prý) měl zdržet nějakou chvíli na děkanství připraveným pohoštěním a pitím. Jeho vojáci nechtěli bez svého velitele postupovat dál k městské bráně, což Švédům umožnilo získat drahocenný čas, aby odvrátili útok. Když se bojuje, tak se nemá hodovat. Buď jedno anebo druhé, ale - nemíchat dohromady! "Raduitovo zaváhání ve zdech děkanství se císařským krutě vymstilo. Dobývání Olomouce trvalo až do jara roku 1645. V tomto roce dostal však plukovník de Souches příležitost si svou pošramocenou válečnou reputaci vylepšit. Spojil svůj osud s obranou města Brna proti Švédům. Tentokrát využil šanci dokonale."

No, a jsme zase zpátky v Olomouci. Švédové drželi toto město ještě dlouho po vestfálském míru. Ono se jim tam asi líbilo. Měli ji ve své moci ještě dvě léta - až do roku 1650. Za pět let nato vyhlásil císař Ferdinand III. Olomouc za jednu ze čtyř moravských zemských pevností. Kromě ní to bylo Brno, Jihlava a Uherské Hradiště. Raduit de Souches (teď už maršál) podepsal projekty nové pevnosti, která měla být vybudována kompletně podle bastioniového způsobu opevňování. Budování se táhlo, a zrychlilo je pouze turecké nebezpečí, poté co Turci dobyli Nové Zámky na Slovensku. Když jejich armáda ohrožovala Vídeň (to bylo v roce 1683), nebyla olomoucká pevnost na odražení nepřátelského útoku pořád ještě dostatečně připravena - kromě nedostavěného opevnění se nemohla vykázat ani žádnou potřebnou výzbrojí. Projekt maršála de Souches pozůstával z pětiúhelníkových bastionů, které situoval na vhodných po obvodě města. Stavělo se z cihelného zdiva. Když však maršál zemřel, stavba se prakticky zastavila. "Nový projekt na výstavbu olomoucké fortifikace, založený už na nových myšlenkách francouzského opevňovacího systému, obsahoval četné nové prvky - kleště, raveliny, krytou cestu."

Terezská brána v Olomouci

Kleště, to byla dvě ramena hradeb, svírající vůči sobě určitý úhel, takže se mohla navzájem krýt palbou. Ravelin, to byla většinou trojúhelníková pevnůstka v příkopu. Sloužila k obraně brány. No a krytá cesta, ta byla dobrá pro skrytý a bezpečný pohyb obránců po vnějším obvodu pevnosti. "Plány na novou pevnost byly velkolepé, ale každoročně uvolňovaná výše finančních prostředků nedostačovala. Až do roku 1740 zůstalo těžiště obrany Olomouce z větší části na starých středověkých hradbách, zesílených švédskými šancemi a několika pozdějšími dostavbami. Toto nedocenění strategické polohy olomoucké pevnosti se neblaze projevilo už na počátku války o habsburské dědictví, kdy Olomouc po vánocích v roce 1747 bez boje kapitulovala před postupující pruskou armádou. Tento čin byl dost unáhlený, protože pruské vojsko nebylo ani připraveno, ani vyzbrojeno k pravidelnému obléhání, byť zastaralé a zanedbané pevnosti. Olomouc pak Prusům sloužila jako zásobovací základna pro postup směrem na jih. Naštěstí po neúspěchu u Brna se začaly pruské síly stahovat zpátky na sever."

Když přišlo Rakousko o Slezsko, znamenala tato územní ztráta, že se Olomouc ocitla na strategicky důležitém místě nedaleko nové státní hranice. Tato skutečnost si teď vyžádala novou a zásadní rekonstrukci stávajícího opevnění města, které nyní nepříteli uzavíralo nejkratší cestu z pruského Slezska na Vídeň. Na rozkaz Marie Terezie byl vypracován projekt nové olomoucké pevnosti. S přípravnými pracemi se započalo už v roce 1745 - byly při nich odstraněny všechny budovy na vzdálenost jeden a půl kilometru od města. Vlastní výstavba se rozeběhla o dva roky později a byla dokončena v roce 1757, kdy byla pevnost uznána za plně obranyschopnou. Za deset milionů zlatých byla Olomouc přebudována do podoby moderní bastionové pevnosti podle zásad francouzské inženýrské školy. Její tvar byl ovšem komplikován stávající starší městskou zástavbou a nevýhodnou terénní situací okolí, takže na rozdíl od pozdějších pevností v Hradci Králové, Josefově a Terezíně neměla olomoucká pevnost pravidelný geometrický půdorys.

Město obklopovaly na západě, severu a severovýchodě mohutné bastiony, které byly spojeny navzájem kurtinami. Kurtina je spojovací hradba mezi dvěma opevněními, například mezi věžemi, baštami nebo bastiony. Tam, kde hrozilo největší nebezpečí útoku, byly hradba chráněna kontrgardami. Kontrgardu bychom mohli popsat jako hradbu, předsunutou před bastion. Tvořila jakousi zdvojenou ochranu. Na jihu a jihovýchodě pomáhala obráncům řeka Morava. Opevnění bylo při tom za i před řekou Moravou, což vytvářelo souvislý předsunutý opevněný pás. "Všechny olomoucké pevnostní objekty byly nasypána ze silné vrstvy zeminy a opatřeny cihlovým opláštěním, kterým byl zpevněn i příkop. Do většiny pevnostních příkopů mohla být v případě ohrožení přivedena voda a také 73 procenta obvodu olomoucké pevnosti mohla být ochráněna rozsáhlou záplavou, ovládanou pomocí pevnostních stavidel. Na jejich obranu byly vysunuty samostatné lunety. Tyto předsunuté objekty doplňovala ještě Přední pevnůstka, která chránila pevnost od jihu. Pevnostní val byl prolomen čtyřmi branami - Hradskou, Kateřinskou, Rohelskou a Terezskou, a jednou fortnou pro pěší - Michalským výpadem."

Plán dokončené bastionové pevnosti z r. 1757 se zaplavením, ale hladina ještě nedosáhla maxima

Nově vybudovaná pevnost prakticky ihned po svém dokončení podstoupila křest ohněm. Roku 1756 totiž začala sedmiletá válka a za dva roky nato přitáhla k Olomouci pruská armáda. Po silném dělostřeleckém bombardování se Prusům podařilo na západní straně prostřílet průlom, jenže mezitím utrpěla pruská zásobovací kolona u Domašova nad Bystřicí a Guntramovic pod vedením generálmajora Laudona porážku, a to zásadně změnilo situaci. Ze dne na den pruská vojska ukončila obléhání pevnosti a následně odtáhla od Olomouce do Čech. Ani potom stavební ruch na olomouckém opevnění neutichl, protože stále bylo nutné počítat s dalším pruským útokem. Proto byly v chodu různé doplňovací a vylepšovací opevňovací práce. Cvičně bylo vyzkoušeno i zaplavení příkopů. "Další významnější výstavby se Olomouc dočkala teprve v období napoleonských válek a po nich, došlo k modernizaci, byly vybudovány mohutné forty, vzdálené asi jeden kilometr od města."

Forty, jak naznačuje i jméno, byly předsunuté pevnosti, které byly přizpůsobeny ke kruhové obraně. Používaly se ve věncích kolem místa, které mělo být chráněno, čímž vytvářeno fortovou pevnost. "Jejich taktická hodnota byla sice na vysoké úrovni, ale s rozvojem dělostřelecké výzbroje rychle zastarávaly. V polovině 19. století byly proto budovány další forty, tentokrát ve vzdálenosti tří až čtyř kilometrů před bastiony, čímž měl obvod pevnosti dosáhnout kolem sedmnácti kilometrů. Některé z fortů měly chránit železniční trať Praha-Olomouc." Prusko-rakouskou válku roku 1866 Olomouc přežila, i když fortová pevnost nebyla dokončena. Z původně plánovaných dvaceti fortů jich stálo jen dvanáct, přičemž jižní strana pevnosti nebyla jimi ochráněna vůbec.

Zbytky olomoucké pevnosti - Cikánská branka ve Špitálském bastionu (foto uživatele Jana Jeništy)

Po prohrané bitvě u Hradce Králové se stala Olomouc útočištěm zdecimované rakouské armády. Přes neúspěch válečného tažení v roce 1866 rakouská armáda s pevností Olomouc nadále počítala. A tak se zase stavělo, byly vybudovány nové předsunuté objekty, vzdálené od centra města až deset kilometrů. Skupiny fortů se objevily na Svatém Kopečku, na Chlumu, na Babě, na Tabulovém a Šibeničním vrchu. Roku 1886 proběhla na olomoucké pevnosti inspekce, a ta nedopadla dobře, jelikož císař František Josef I. vzápětí olomouckou pevnost zrušil. Hned po té se začalo bourat a demoliční práce pokračovaly až do 20. let minulého století. Do dneška se zachovalo jenom několik pozůstatků. To je všechno, co zbylo z kdysi velkolepého barokního festuňku Olomouc.


Zvětšit mapu