61. schůzka: Neklidné časy v českém státě (Bořivoj II.)

Nikoli takovým, jaké předpokládala směrnice knížete Břetislava I., tedy že by se českým knížetem měl stát nejstarší Přemyslovec (tím byl momentálně brněnský Oldřich), ale že jím bude jeho, tedy Břetislavův knížecí bratr. Jeho jméno? Bořivoj.

"Ihned poslali biskup a předáci spěšně posla na Moravu k Bořivojovi, aby si pospíšil přijmouti knížectví celých Čech, jež mu kdysi císař dal. Ten přispěchav na samý Boží hod vánoční, se všeobecným souhlasem byl nastolen." Stalo se to šest dnů před koncem 11. století, 25. prosince roku 1100.

Násilné dosazení

František Palacký mu ve svých dějinách věnoval na úvod tuhletu poměrně vlídnou a veskrze pochvalnou větu: "Jeho dobrosrdečnost a prostota získaly mu mnoho přátel." Lze souhlasit. Dobrosrdečnost a prostota jsou opravdu kladné vlastnosti. Dobrosrdečnost a mírnost. Bořivoj byl proto aspoň zpočátku velmi oblíbený. Jenomže z čeho pramenily tyto jeho kladné rysy? Spíš z nedostatku rozhodnosti. Byly prostě známkou měkkosti. Kromě toho se vyznačoval také prodejností a úplatností, často měnil stanoviska, a jako válečník selhal.

Takže i v tom dobrém, co na něm na první pohled bylo, šlo spíš o slabost povahy než o sílu vyhraněného charakteru? Ano. Snad mu ta "dobrosrdečnost" vynesla dočasnou přízeň a oblibu u těch, kterým skýtala možnost ovlivňovat jeho kroky. Ale státu i sám sobě Bořivoj připravil hořký osud.

Bořivojovy vlastnosti by do výbavy státníkovy rozhodně patřit neměly. Ani ve 12., ani ve 20. století. "Nicméně vyznati se musí," říká Palacký ve druhé větě, kterou věnoval nástupu druhého Bořivoje na český knížecí trůn, "vyznati se musí, že byl usurpátorem, jenž nemoha panovati právem bezpečně a mocně, nikoliv zanedlouho dosti trpce zakusiti musel bezpráví nyní spáchaného." No a ve větě třetí už říká historik naplno, co si o období Bořivojovy vlády – vlastně o dvou obdobích – myslí: "Trůn český, když mu jednou odňat pevný základ práva i zákonnosti, kolotal se napotom sem i tam skrze celý věk lidský, potřásaje pokaždé celou státní soustavou, a při jejím tetelení hynulo napořád lidu na tisíce a moc i květ národa uvedeny jsou až na pokraj záhuby."

"Tetelení státní soustavy," to je přímo skvostný termín pro vnitropolitickou krizi. (Škoda, že se podobných neužívá dnes. Představte si, jak plasticky by se v rozhlasovém nebo televizním zpravodajství vyjímala kupříkladu tato informace: "Po dlouhotrvající tetelení byla v té a té republice jmenována vláda, čímž bylo zamezeno dalšímu kolotání..." Novinářský jazyk se žel jazyku Palackého příliš nepodobá. K jeho vlastní škodě.)

"Bořivoj opustil Moravu." Jenom poznámka na okraj – mladší Břetislavův bratr tam pobýval od loňského roku, tedy 1099. Kníže mu totiž Moravu svěřil poté, co odtud vyhnal potomky svého strýčka Konráda: "Ti, nemajíce dosti síly k zjevnému odporu, dali se na útěk, otevřevše mu všechna města svá, aby jich nehubil; Břetislav tedy osadiv je lidem svým, odevzdal celý tento kraj bratrovi a vrátil se do Čech." Konec poznámky na pokraj. Uplynul rok a situace se mění. Tak trochu připomíná kyvadlo od hodin pendlovek: "Bořivoj opustil Moravu. Knížata Oldřich a Litolt opět tam vešedše, zmocnili se všech měst zprvu jim poddaných."

Slabý a divný vládce

On to byl vlastně výraz Bořivojovy bezradnosti, tedy jak tento správce Moravy rychle pospíchal do Čech a přitom zapomněl provést jakákoli obranná opatření. Údělný kníže brněnský Oldřich se tedy s mladším bratrem Litoltem vrátili na Moravu. Do Čech zase přicestovali Vršovci Božej a Mutina, o kterých šel hlas, že měli prsty v atentátu na knížete Břetislava. "Bořivoj viděl se přinucen přijmouti je na milost i svěřiti jim zase dávné jejich úřady na Žatecku a Litoměřicku. Oni ale dokázali býti vděčnými, slouživše mu potom věrnou oddaností."

Čeština je bohatý jazyk. Všimněte si, jak pouhou spojkou odporovací "ale" dokáže František Palacký napovědět, že to jinak s vděčností a oddaností Vršovců vůči Přemyslovcům příliš valné nebylo. A jak reagoval Bořivoj na skutečnost, že sotva vytáhl paty z Moravy, přestala mu tato země fakticky patřit? Nijak proti nim nezakročil. Na druhé straně nereagoval ani smířením. Nereagoval prostě nijak.

Ani vážná hrozba ho, zdá se, nevzrušila. "Kníže Oldřich," pro přesnost dodejme: Oldřich, údělný kníže brněnský, "kníže Oldřich, maje dobré právo k trůnu českému, neupustil od něho nemužně." Kdo by taky od moci po dobrém upouštěl, že, ať už mužně nebo nemužně. "Divno však, že i on utekl se nejprv k Jindřichu Čtvrtému, ačkoli věděti musel, že císař ten již byl potvrdil Bořivoje v Čechách." Ano, proč se vlastně Oldřich za císařem vydal? On se tam nevydal s prázdnou. Když chtěl našinec něčeho v Německu dosáhnout, tak si musel ke svému cestovnímu zavazadlu něco přibalit. Nějakou tu hotovost.

"Oldřich přišel k císaři v Řezně," referuje o této události její současník, tehdy asi šestapadesátiletý kronikář Kosmas, "a naléhal naň s pomocí svých přátel prosbami a dotíral nesmírnými sliby, aby mu vrátil knížectví české, jež mu mladší jeho bratranec Bořivoj proti právu vyrval." Ano, on, tedy Oldřich, syn Konráda Brněnského, měl jako nejstarší v dynastii vskutku "lepší právo" stát v čele státu. Kolik to Oldřicha stálo, aby si tedy vůbec někdo kompetentní všiml toho jeho "lepšího práva"? Žádná konkrétní informace se nedochovala.

Každá moc stojí spoustu peněz

Byla to pravděpodobně ohromná finanční suma. Copak byl Oldřich natolik při penězích? Při penězích, to tedy nevíme, ale sliby mu šly z úst určitě lehce a velkoryse. Takže – s jednou rukou plnou zlaťáků a stříbrňáků, s druhou vrchovatou sliby žádal Oldřich Jindřicha, aby propůjčením korouhve a ostatních odznaků knížecího důstojenství udělil české knížectví v léno jemu.

"Císař, vzav od něho peníze, dal mu odznaky knížectví a praporec." Já bych řekl, že to, co před léty provedl Břetislav II. (a provedl to navýsost nešťastně), že to mělo přímo sugestivní vliv. On Oldřich vlastně jenom okopíroval, co se už jednou, a pak ještě mnohokrát stalo. O držiteli moci v samostatném českém státě měl opět rozhodnout cizinec. Učinil tak jistě s tichým, ale o to silnějším zadostiučiněním. Přijal peníze, udělil Čechy v léno, tak, jak prosebník žádal, ale – to bylo taky všechno. To znamená, že už ponechal na něm, na Oldřichovi, aby zařídil další. To jest: aby diplomatickou či vojenskou cestou své právo prosadil. Zkrátka něco jako: Postarej se sám, český kníže!

Zda se postaral? Lépe by bylo říct: staral se. Začal se starat. Ze všeho nejdřív zvolil metodu vyjednávání: "Tu vypravil Oldřich Neušu, syna Dobřemilova, muže velmi výmluvného, a jeho ústy obviňoval bratrance Bořivoje, výtky činil předákům a vyhrožoval jim; zdůrazňoval, že je věkem starší a podle platného obyčeje vlasti dožadoval se hodnosti knížecího stolce, kterou mu mladší bratranec proti právu odňal," takto referuje o celé záležitosti Kosmas. Jenomže nikdo z českých velmožů se k tomu neměl, aby zvedl hlas, případně i zbraň proti Bořivojovi, zvlášť když ten se sám a dobrovolně vzdát nechtěl.

"Jeho věc byla sice spravedlivá," připouští Kosmas, ale hned nato trefně aplikuje rčení: "Darmo lapáš za ocas, když upustíš za rohy." Neboli: "Oldřich se příliš pozdě pokoušel vypuditi za panství svého bratrance Bořivoje, na stolci již potvrzeného."
Co teď? Co zbývalo? Válka. Ano, válka, která je – jak za sedm století po těchto událostech tvrdil pruský generál von Clausewitz – pokračováním politiky jinými prostředky.

"Když Oldřich poznal, že mu nechce ani jeho bratranec podstoupit trůn, ani že se nechtějí předáci přidati k jeho mínění, uprosil císaře jen natolik, aby s jeho svolením směl moci napadnouti zemi jemu náležející." Ten kníže bez knížectví si penězi a sliby zjednal v Německu cizí vojsko a vytáhl proti Bořivojovi. Kdo se postavil po bok Oldřichovi? "Statečný válečník Sigard, hrabě z hradu Sály, a jeho bratr Oldřich, biskup frisinský, též jeho švagr Fridrich. Jejich mysli podnítil k bojechtivosti, slibuje jim hory zlata a ujišťuje, že na jeho straně jsou všichni starší země české. Kromě toho všude, kde jen mohl, získal si na pomoc četné Němce, kteří ve své hlouposti myslili, že se v Čechách válí na ulicích plno pohozených hrud zlata a stříbra..."

Ač v právu, neměl šanci

Oldřich se s úspěchem nepotázal. Soukromá záležitost českého šlechtice byla pro cizince jaksi příliš vlažným motivem k udatenství. Udatenství se nekonalo. Stačilo, aby Bořivoj vyšel svému bratránkovi v ústrety s několikanásobnou přesilou a nebylo co řešit – Oldřichovy oddíly se rozprchly. "Shromáždiv všechny, vtrhl Oldřich se svým bratrem Litoltem v měsíci srpnu do končin českých, ale za zlého znamení, neboť Bořivoj, sebrav vojsko, vytáhl proti nim a utábořil se na dvou návrších u hradu Malína, jsa připraven nazítří s nimi svésti bitvu."

Malín, dnes pověstný svým křenem než bojištěm, se nachází na dohled od dnešní Kutné Hory. "Němci se položili táborem nedaleko na druhém břehu potoka Vyzplice, takže jedno vojsko mohlo viděti na druhé." Vyzplice, to je pravděpodobně říčka Vrchlice. Tady se Němci přesvědčili, že Čechům stačí jeden kníže, Bořivoj, a že jim ten druhý, Oldřich, není k ničemu. A tak se ho s náležitým důrazem zeptali: "Kdepak jsou ti starší země české, o nichž jsi říkal, že jsou na tvé straně? Selhal jsi a oklamal jsi nás a uvedl do velikého nebezpečenství."

Těmito slovy s Oldřichem skončili a výpravu do Čech považovali za uzavřenou, jenomže cestu zpátky zahradil Svatopluk s bratrem Otou, kteří s sebou vedli dva zástupy na pomoc. Abychom se v tom jmenném seznamu vyznali – tito bratři, tedy Svatopluk a Ota – byli Bořivojovi, ale taky Oldřichovi bratranci. Jejich otec, Ota Olomoucký, zdědil moravský úděl v severní části země. Tak, a honem zpátky k Malínu.

Haberská stezka spásy

"Co měli činiti? Odevšad stísněni a v úzkých jsouce, úzkou cestou a velmi těsnou stezkou, kudy se chodí před hvozd k Habrům..." Kosmas je perfektní informátor... Habry se skutečně nacházejí jihovýchodně od Kutné Hory, za časů Kosmových tam byla celnice a ta cesta před hvozd se jmenovala podle obce "Haberská". "Tou těsnou stezkou se pustili v noci na hanebný útěk. Tam ztratil biskup frisinský kapli (ne, žádné budovy nepozbyl, kaple bylo bohoslužebné náčiní), tam pro neschůdnost cesty odhodilo vojsko všechen náklad s potřebami. Ráno pak přišli Čechové a rozebrali si kořist od nepřítele opuštěnou."

"Oldřich, nabyv tak trpké zkušenosti, nepokoušel se napotom více o panování v Čechách a Bořivoj nechal jej Brněnskem pokojně vládnouti, takže až do smrti své se tam udržel..." Svatopluk, jeden ze členů onoho zvláštního příbuzenství přemyslovských bratránků, byl z jiného těsta než Oldřich nebo Bořivoj. Ano, byl to důsledný, tvrdý, až hazardérsky odvážný muž. Nejprve spojenec a přítel vládnoucího Bořivoje, a potom? "Byliť toho času Bořivoj a Svatopluk svorní a jedné mysli vespolek; ale z čeho vznikla mezi nimi různice, stručně vyložím, vrátě se přitom poněkud do minulosti k jejímu vzniku," uvádí Kosmas a svůj slib vzápětí plní, a protože tak činí poněkud epicky, pokusíme se jeho výklad pro naše potřeby poněkud zestručnit. Celá ta historie ale nezačala u nás, nýbrž za hranicemi, v Polsku:

"Roku od narození Páně 1102. Vladislav, kníže polský, rozdělil své panství napolovic: půl pro jednoho, narozeného ze souložnice (ten se jmenoval Zbyhněv a jeho díl ležel na severu Polska), a půl pro druhého, vzešlého z Jitky, dcery krále Vratislava (jeho jméno bylo Boleslav, řečený Křivoústý). Ale poněvadž každé království samo v sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne a (jak se obecně říká) dva kocouři do jednoho pytle chycení pohromadě býti nemohou, zdvihl hned po otcově smrti Zbyhněv zbraně proti svému bratru, a slíbiv knížeti Bořivoji peníze (ano, už se v tom příběhu dostáváme pomalu k nám), získal si ho na pomoc. Ten ihned poslal pro Svatopluka na Moravu, a když se spolu sešli, položili se táborem u hrádku Rečen. (Ten hrad se nacházel v Polsku kdesi na pravém břehu Odry.) Když to uslyšel Boleslav, poslal svého vychovatele Skrbimíra požádati knížete Bořivoje, aby se rozpomenul na příbuzenství, že jest mu po jeho sestře Jitce bližší (ano, český Bořivoj byl strejdou tohoto polského Boleslava), mimoto nabízel mu hotově deset měšců, v nichž bylo tisíc hřiven."

Již tehdy šlo koupit všechno

Další příklad korupce, která nevynechala ani státní špičky. Není divu, že si Kosmas, nikoli poprvé, požaloval: "Ó, mamone! Tys králem všeho zlého, přítelem podvodu, protivníkem a nepřítelem věrnosti, ty potlačuješ spravedlnost a podvracíš spravedlivé soudy!" Už tenkrát to lidé prosím věděli, jak dokazuje text ctihodného Kosmy. Přesto to pokušení dodnes láká. "Byvše podplaceni Hrabiša a Protiven, rádcové knížete Bořivoje, přiměli samého knížete, aby slovo Zbyhněvovi dané zrušil. A on, ihned vzav peníze, vrátil se domů." No, a teď už jenom zbývá dodat, co s tím vším má společného Svatopluk. Odpověď je skoro nasnadě: "Poněvadž Svatopluk nedostal od něho jediného haléře, byl hrubě uražen a rozlícen a rozpálen hněvem." A na odchodnou prý údajně pronesl: "Svůj požár zříceninami uhasím."

Ano, tak nějak mohl Svatopluk přísahat svému bratranci pomstu. Nenávist pak časem uzrála. Uzrála v plán, jak se zmocnit trůnu. Budiž řečeno, že Svatopluk, prozíravější a obratnější než ostatní Přemyslovci, nechtěl dojít moci prosbičkování u císaře. Chtěl vděčit sám sobě. A tak zosnoval důmyslný plán, ve kterém měla své místo tajná vyjednávání s českými feudály. Úlohu v něm hrály také intriky i klamné manévry přímo v prostředí pražského dvora, přičemž hlavní úder proti Bořivojovi se měl dostavit v té pravé chvíli.

Takovou nejpravější chvíli je momentální nepřítomnost vládce, takže kdypak Bořivoj v dohledné době někam cestoval? "V září roku od narození Páně 1105. vpadl Svatopluk do Čech. I vyšly mu vstříc roje nevěrných; někteří z nich však čekali, že ho otevřenou branou přijmou dovnitř hradeb hradu Prahy." Jenomže on tento pokus napoprvé nevyšel. Nikdo neotevřel hradní brány, jak bylo dohodnuto, a dřív, než se Svatopluk nadál, měl před sebou mnohonásobnou přesilu Bořivojova vojska. On se Bořivoj zřejmě v posledním okamžiku dozvěděl o bratrancově lstivém útoku a zavčas přispěchal z ciziny zpět. Není nad spolehlivou a fungující bezpečnostní a informační službu. Tehdy i dnes.

"Svatopluk objevil se na poli se šesti pluky pěkně v popořádku seřazenými, a poněvadž mu nikdo nevyšel naproti od hradu, jsa bez rady a na pochybách, na chvíli se zastavil; potom přebrodivše se přes řeku Vltavu pod vesnicí, jež slove Bubny, přiblížili se ke hradu, ale našli brány zavřené a na zdech bojovníky připravené k ráznému odporu. Byvše tam od jedné služky na hradbách hanebně potupeni, vrátili se touž cestou a vztyčili stany mezi oběma hrady na místě, kde se v sobotu konají obchody. (Mezi oběma hrady, tedy Pražským hradem a Vyšehradem, to místo odpovídá zřejmě dnešnímu Staroměstskému náměstí.) Pak se obrátil Svatopluk se svou družinou na cestu na Moravu."

Svatopluk odjel s prázdnou

Podle Kosmy měl v této prekérní situaci údajně pronést pár slov ke svému předáku Vackovi: "Nešťastný osud! Ten mě nyní nutí, abych seděl na zemi jako sova, já, který jsem si myslil, že jsem se povznesl jako bystrý orel skoro až k oblakům." Dotyčný poradce Vacek mu odvětil útěšně (co mu měl taky jiného povídat...): "Pane můj, nebuď zdrcen tímhle nezdarem, po němž tím spíše přijde blaženější úspěch, protože také po dešťovém mraku slunce skví se jasněji. Neboť tak se všechny věci na světě střídají." Ten příměr s dešťovým mrakem a sluncem se Vackovi povedl. Tak to skutečně na světě bývá. Výjimky se ovšem vyskytují, nejvíce v politice.

"Svatoplukův ústup sledoval kníže Bořivoj se svými, a ačkoli měl sedmkrát více bojovníků, přece se neodvážil s nimi svésti bitvu, protože se bál proradnosti svých, aby snad neopustili jeho tábor a nepřešli k nepřátelskému vojsku." Jak vidno, politický turismus není vynález parlamentní demokracie.

Dalo se čekat, že Bořivoj oplátkou vpadne na Moravu, aby ztrestal zradu. Čekal to i Svatopluk. Bořivoj měl k dispozici mnohem silnější vojsko. A co se stalo? Nic. Reakce? Veškerá žádná. Ticho po pěšině. Český panovník projevil buď nedostatek rozhodnosti, anebo odvahy k zákroku. Po kolikáté už? Spokojil se s tím, že Svatoplukovy voje sledoval až k pohraničnímu hvozdu. Hezky zpovzdálí a bezpečně. Bezpečně pro obě vojska. Pak se pokojně obrátil, žádná další obranná opatření už nepodnikl. Vůbec žádná. I když... něco přece jenom: zapudil některé zrádce, s nimi však i mnohé věrné spojence, o kterých mu našeptávači ze Svatoplukových kruhů podali vylhané informace.

Neměl to zrovna lehké, Bořivoj, uprostřed intrik, dezinformací a podezření. Časem přerostla jeho podezíravost skoro v duševní úchylku. Kníže se ve veliké zášti rozešel s řadou předáků z rodu Vršovců (a s těmi byl přece svého času zadobře), znepřátelil si svoje mnohé dosavadní oblíbence, a nepohodl se i se svým mladším bratrem a příznivcem Vladislavem (to byl pozdější kníže Vladislav I.). Ti, které zatratil přešli ke Svatoplukovi; přeběhlictví se v českých zemích kvalifikuje něco jako národní sport. Osud Bořivojův byl zpečetěn.

"Jakmile se to Svatoplukovi všechno podařilo, vpadl opět vojensky do Čech, na jaře 1007," sděluje nám František Palacký. "Bořivoj, jakkoli se bránil, nemohl odolati déle, jakmile nastalo srozumění mezi Vladislavem a Vršovci na straně jedné a Svatoplukem na straně druhé." Srozumění rovná se v dnešním slovníku "koaliční dohoda". "Ustanoveno napřed, že budoucně Vladislav dosedne po Svatoplukovi na panovnický stolec v Čechách, a úmluva ta potvrzena přísahami strany obojí. Po čemž, když Svatopluk nastolen byl slavně v Praze dne 14. května 1107, nezbylo Bořivojovi nic, než utéci ze země."

Opravný vpád již vyšel

Druhý pokus o dobytí Prahy už proběhl hladce. Bořivoje opustila většina vlivných osobností, neměl se prakticky o koho opřít. Bořivoj emigroval do Polska. "Tomuto novému a do té doby v Čechách nebývalému skutku (ne, prosím vás, na rozdíl od Kosmy víme, že státní převrat u nás nebyl ani nový ani nebývalý způsob, jak řešit vnitropolitickou krizi), tomu skutku divili se sousední národové a předpovídali do budoucnosti lehkomyslným Čechům ještě horší věci. Z toho těšili se uherští sýčkové, v tom si lebedili polští otrapové s neobřezanými pysky (ano, ani Poláky, ale ani Uhry neměl Kosmas zrovna v lásce), protože si užívali pokoje, pokud tato knížata sebe sama znepokojovala. Mnozí však z těch předáků, jež Bořivoj sám z nováčků učinil předáky, družili se s ním a jeli s ním do Polska. Soběslav, třetí podle narození po Bořivojovi, již tehdy výtečný mladík, vida, co se děje, následoval svého bratra do Polska." Třetí ze čtyř synů Vratislavových, Vladislav, spojil svůj osud se stranou Svatoplukovou. Cesty tří sourozenců se rozešly.

Všichni tři se ještě k moci dostanou. Užije si jí opět Bořivoj, dostane se jí Vladislavovi a taky Soběslavovi. A aby toho zmatku nebylo dost, tak k malé radosti všech budoucích žáků v hodinách dějepisu byly těm knížatům přiřknuty pořadové číslovky, neboť každé jméno prošlo našimi dějinami v několikerém vydání. Stejně jako jsou špatně přehlední a nezřetelně čitelní protagonisté, tak nám bude v časech, kterými hodláme projít, činit potíže se v nich vůbec vyznat. V jednajících osobách a i těch časech. Leč bez obav, my to zkusíme. Musíme. Dějiny nejsou švédský stůl, abychom z nich dle našich laskomin vybírali.