573. schůzka: V Čechách věčně tvoje jméno od potomků budiž ctěno

Začal tedy studoval filosofii a už v šestnácti letech dokázal vypočítat zatmění Měsíce, k němuž došlo v Praze 28. března 1733. Prodělal poctivě studijní léta v Brně a v Olomouci. Poté, jak bylo u jezuitů zvykem, sám učil jako profesor na latinských školách. Současně se zabýval pokusy s elektřinou, i když ji někteří jezuité pokládali za nadpřirozený jev, kterým se přírodověda zabývat nemá. Josef Stepling si myslel něco jiného a dokázal to experimentem. Ten byl velice atraktivní: pomocí osm set metrů dlouhého řetězu nataženého po chodbách klementinské koleje demonstroval dálkové vedení elektřiny. Projevil značnou odvahu, když odmítl přednášet filosofii podle Aristotela. Teologická studia, která vyvrcholila pobytem v jičínské koleji, ukončil Stepling roku 1747 a rok nato bylo rozhodnuto, že zůstane natrvalo v Praze.

Josef Stepling zůstává v Praze

„To bylo v době, kdy lékař Marie Terezie Gerhard van Swieten začal z vysokoškolské nauky systematicky odstraňovat scholastiku. K tomu ovšem potřeboval vědecky vhodným způsobem orientované badatele, kterých nebylo mnoho. Nezůstalo neznámo, že v Praze byl takovým vědcem Stepling, neboť svědectví o tom začaly poskytovat i veřejné disputace, ve kterých se studenti dokonce odvažovali obhajovat teze o oběhu planet kolem Slunce. A tak byl Stepling podle dvorského restriktu jmenován roku 1752 direktorem, tedy ředitelem pražské filosofické fakulty. Stal se exponentem státní dvorské politiky.“

A měli bychom tu jedno psaní. Bylo posláno do Prahy z Berlína. Z berlínské Akademie věd požádali Prahu o astronomické pozorování, aby bylo možno přesněji stanovit zeměpisnou polohu české metropole, což v Berlíně potřebovali pro práci na zeměpisné mapě Německa. Šlo o údaje o vstupu do stínu a výstupu ze stínu prvního měsíce Jupiterova a výsledky zatmění Měsíce. Jediným, kdo tato pozorování mohl uskutečnit, byl Stepling. Své údaje poslal do Berlína, kde z nich slavný matematik Euler vypočetl, že Praha leží asi čtyři obloukové minuty na východ od Berlína. Astronomií aneb hvězdářstvím, jež slouží geodézii čili měření, výpočtům a zobrazení Země, se Stepling zabýval několik desítek let. Uveřejnil studii O určení zeměpisné délky města Prahy v Čechách, ve které na svou dobu poměrně přesně vypočetl poledníkovou vzdálenost klementinské observatoře od Paříže. 12 stupňů, 17 minut a 30 vteřin. Stanovil také její vzdálenost od základního poledníku – ten tehdy procházel nikoli Greenwichem, ale jedním z kanárských ostrovů.

„Klementinská matematická věž, jež podle jezuitských představ jako prst ukazovala k nebesům, byla dostavěna už v roce 1721,“ píše se v knize České osvícenství od docenta Josefa Haubelta. „Po tři desetiletí byla jenom vyhlídkovou věží. Astronomickým pozorováním sloužit nemohla – proto musela být přestavěna. Plány její přestavby vypracoval Stepling. Vyhlídková věž se změnila v observatoř. Díky Steplingovi byla vybavena přístroji. Dokázal přimět představené, aby uvolnili na nákup přístrojů prostředky a nešetřil ani vlastními penězi. Zatmění Měsíce tak mohl roku 1748 pozorovat už kvalitním desetistopým dalekohledem.“

Díky Steplingovi se vyhlídková věž mění v observatoř

Steplingův pohled byl zahleděn mnohem výš, než kam dopadl zrak jeho současníků. A nejenom proto, že byl astronomem. Byly mu blízké i jevy mezi nebem a zemí, což nepředstavovalo žádné nadpřirozené úkazy, nýbrž docela normální pevné i kapalné částice v ovzduší – od vodních kapek až po meteory. Jeho pozorování se z astronomických rozšířila na meteorologická. Opatřil si řadu přístrojů, především teploměrů. Jeden z nich sám sestrojil „thermometrum Stepligianum“, což byl rtuťový teploměr s Réaumurovou stupnicí. Po ruce mu byly i další přístroje, které měřily tlak vzduchu a množství srážek. Stepling založil tradici pražské meteorologie. Díky němu máme od roku 1752 neúplnou a od roku 1775 souvislou řadu základních meteorologických dat. „Výsledky měření (což tehdy ještě nebývalo zvykem) publikoval, a to pod názvem Tlakoměrná, teploměrná a dešťoměrná pozorování v roce 1752 atakdále. Tato práce je součástí drobné brožurky o 79 stránkách, která obsahuje ještě dvě jiná, nikoli však meteorologická pozorování.“ Stepling v nich shrnul své názory o užitečnosti meteorologických pozorování, velmi stručně popsal užívané přístroje a uvedl hlavní výsledky měření.

Okolnost, že byl měřen nejenom tlak a teplota vzduchu, ale i srážky dešťové a sněhové, bylo tehdy novum: pražská srážková měření jsou totiž třetí nejstarší po Hofdorfu-Zwaneburku a po Padově. Je pravděpodobné, že i po roce 1752 meteorologická měření pravidelně pokračovala. Dělal je Stepling? On sám asi ne, byl tehdy už vysoce postaveným akademickým hodnostářem – ostatně v Klementinu byl dostatek schopných pracovníků, kteří v nich mohli bez obtíží pokračovat. Z těchto měření od roku 1752 do roku 1775 se však bohužel zachovalo jenom nepatrné torzo.

„Stepling se zajímal i o užití přírodních věd v praktickém životě,“ dočítáme se v Malém průvodci meteorologií doktora Jana Munzara. „Prováděl barometrické měření nadmořských výšek, měřil teplotu vody ve Vltavě a byl činný ve Vlastenecko-hospodářské společnosti, založené k prospěchu orby (tedy zemědělství). Této společnosti mimo jiné předložil své názory o hromosvodech a dochoval se i jeho návod ke zhotovení bleskosvodu na věži kostela v Poličce z roku 1778. K meteorologickým pozorováním doporučoval připojit i poznatky o stavu polní setby, stavu živočišstva a nemocích, aby se tak zjistil vliv změn v ovzduší na stav rostlinstva, zvířat i lidí.“

Stepling měl vůbec obrovské zásluhy o české přírodní vědy. Díky němu byly na pražském vysoké učení zařazeny přednášky z analytické geometrie a z diferenciálního a integrálního počtu. Vychoval řadu vynikajících vědců. Patřil k nim například Jan Tesánek, kterému se v odborných kruzích přezdívalo „český Newton“. Z jeho nástupců lze jmenovat jezuitu Stanislava Vydru, což byl význačný národní buditel, kterého ve svém románu F. L. Věk zpodobnil Alois Jirásek. Steplingova vědecká kariéra se zkřížila s dějinami klementinské knihovny, které odkázal významný fond zvaný Bibliotheca matematica. (Tuto knižní sbírku založil už Moravan Jakub Kresa, pozdější profesor madridské university.) Nejstarší a nejvzácnější částí této knihovny jsou autografy dánského astronoma Tychona Brahe. Klementinské působení Josefa Steplinga dodnes připomíná socha Amorka s memoriálním textem, umístěná poblíž vchodu do Zrcadlové síně.

„Josef Stepling zemřel v Praze 11. července roku 1778 ve dvaašedesáti letech. Jeho život se uzavřel. Vyvstala otázka, jaký význam má jeho dílo v dějinách české vzdělanosti. Stepling se narodil skoro sto let po Bílé hoře, v době, kdy už nebylo žádných pochyb o tom, že bělohorští vítězové ovládli českou společnost nejenom politicky, ale i hospodářsky a kulturně. Rekonstrukce feudalismu (jakkoli se zdála být úspěšnou) měla však jenom přechodné trvání. Otřásla se v konfrontaci habsburské monarchie se světem, což nakonec donutilo vídeňskou vládu, aby začala uvolňovat cestu hospodářské aktivitě porobených Čechů.“

Antonín Strnad byl Steplingovým žákem. Ani pro něho, ani pro jeho učitele nezbylo místo na žádné z dvaasedmdesáti hnědočervených žulových pamětních desek osobností naší i světové vědy na fasádě Národního muzea v Praze. Ani při procházce nádvořím pražského Klementina nebo Staroměstským náměstím si na něj nikdo nevzpomene. A přece by si to třetí ředitel někdejší pražské hvězdárny, profesor a pozdější rektor Karlo-Ferdinandovy university, jeden ze zakladatelů české meteorologie a vlastenec, královský astronom Antonín Strnad, zasloužil. Stručná otázka: proč? Třeba jen proto, že právě jemu vděčíme za záchranu věhlasného staroměstského orloje. Nebýt iniciativy profesora Strnada byla by totiž koncem 18. století z popudu nepříliš osvícených pražských radních skončila dnes tolik obdivovaná historická památka staré Prahy ve šrotu. „Už od roku 1735. byl orloj velmi sešlý a skoro úplně pokažený,“ uvádí doktor Jan Munzar ve své knize Meteorologie skoro detektivní. „O více než půl století později vyvstalo nebezpečí, že bude ze Staroměstské radnice definitivně odstraněn. Začaly tam totiž být prováděny adaptace místností pro čtyři spojené magistráty – a orloj překážel. Proto se začalo vážně jednat o jeho prodeji do starého železa.“

Jediný profesor Strnad pochopil, jakou má orloj historickou cenu, a rozhodl se ho zachránit. Stálo ho to nemálo pochůzek a proseb, až konečně získal přízeň a účinnou pomoc magistrátního rady Fischera. Ten vymohl potřebné 793 zlaté a podle Strnadova posudku a rad provedl opravu pražský hodinář Šimon Landsperger v letech 1787 až 1791. Nakonec přece jenom ocenil pražský magistrát Strnadovy zásluhy o tuto chloubu staré Prahy tím, že v roce 1793 byli on i jeho dva synové přijati mezi pražské měšťany s prominutím všech poplatků. Antonín Strnad pocházel z Náchoda – narodil se pravděpodobně 10. srpna roku 1746. Gymnasium absolvoval v Hradci Králové ve velké chudobě, což ho dovedlo do jezuitského řádu, kde mu byla umožněna další studia. Měl velké štěstí, že jeho učitelem byl významný matematik Jan Tesánek, který rozpoznal jeho nadání a pomáhal ho rozvíjet. Zrušení jezuitského řádu znamenalo obrat ve Strnadově studijní orientaci na pražské universitě – od teologie ke studiu matematiky, fyziky a astronomie. Zásluhou svého učitele, profesora Josefa Steplinga, zakladatele klementinské observatoře a jejího prvního ředitele, se stal Strnad stal roku 1774 adjunktem na pražské hvězdárně a správcem klementinského matematického muzea.

Po Steplingově smrti převzal Strnad stolici matematiky a fyzikální geografie na pražské universitě jako mimořádný profesor. Brzy nato byl jmenován ředitelem klementinské hvězdárny a následovalo i zvolení děkanem filosofické fakulty a rektorem university.
Podstatné bylo postavení Antonína Strnada ve vědecké společnosti té doby – v 70. letech 18. století vzniká v českých zemích první volné sdružení vědeckých pracovníků - Učená společnost, u jehož zrodu stál šlechtic Ignác Born. Mezi zakladatele České společnosti nauk (jak se tato původně soukromá společnost později nazývala), patřil i Strnad. V září 1784 navštívil Prahu Josef II. a čeští učenci tuto příležitost využili k podání žádosti o oficiální uznání učené společnosti a o případnou peněžitou podporu. Žádost podepsali hrabě Schafgotsch (příznivec hudby a astronomie), exjezuita Jan Tesánek (učitel vyšší matematiky a první domácí překladatel Newtonových spisů), Karel Rafael Ungar (první ředitel klementinské knihovny), historik Gelasius Dobner, profesor přírodopisu Josef Mayer, František Martin Pelcl (historik a vychovatel u Nosticů), Josef Dobrovský (domácí učitel v rodině Nosticů), lékař Jan Mayer, a v neposlední řadě Antonín Strnad, klementinský královský astronom. Strnad, Ungar a Mayer žádost podali Josefu II. při audienci na Pražském hradě. Po schválení stanuli v čele Společnosti jako president kníže Egon von Fürstenberk, jako tajemník Mayer a jeho zástupcem se stal Strnad. Roku 1796 nastoupil Strnad do funkce sekretáře Společnosti, namísto dlouhodobě nemocného Dobrovského. Stalo se tak poněkud nešťastně – Dobrovského se totiž nikdo nezeptal, zda na svou čestnou funkci resignuje, a tak Strnad ztratil veškerou přízeň svého dřívějšího přítele.

Přestože měl Strnad jako ředitel klementinské hvězdárny titul královský astronom – Astronom Regius – a konal pečlivě standardní astronomická pozorování, své hlavní poslání spatřoval v rozvoji meteorologie. Právě on 1. ledna roku 1775 započal systematická pozorování, která trvají bez přerušení už třetí století a slouží k hodnocení povětrnostních extrémů i klimatických trendů. Záznamy z let před zrušením jezuitského řádu se nedochovaly, jmenovitě chybí barometrická pozorování z let 1753 až 68 a měření teplot 1753 až 71. Za počátek pravidelných denních pozorování, která se dochovala, se proto bere až Strnadův deník začínající 1. ledna 1775. Používané teploměry a barometry byly různého původu a měly rozdílné stupnice i přesnost – některé pocházely ještě od samotného Steplinga. Aby byl tento stav napraven, připojil se Strnad k mezinárodní kampani mannheimské meteorologické společnosti, založené 1781 kurfiřtem Karlem Theodorem. Vznikem této společnosti začalo nové období dějin meteorologie – stala se vzorem. Byla si totiž vědoma faktu, že počasí nezná žádné politické hranice a že jeho pozorování vyžaduje mezinárodní spolupráci.

Mannheimské společnosti se postupně podařilo založit pozorovací síť třiceti devíti meteorologických stanic, rozkládající se od Uralu až do Severní Ameriky a z Grónska až ke Středozemnímu moři. Z tehdejšího Rakouska se k účasti připojila kromě Prahy jenom jedna stanice – hvězdárna Ofen v Budíně. Do všech míst zaslala Společnost zdarma potřebné přístroje téže konstrukce: nádobový tlakoměr, dva teploměry (jeden k měření teploty ve stínu a druhý na slunci), a ještě brkový teploměr de Lucův. Byly zavedeny jednotné termíny měření. (Platí – pokud je nám známo – dodnes: měří se v 7 hodin ráno, ve 14 odpoledne a ve 21 hodinu večer.) Návod k pozorování a tiskopisy k zapisování výsledků vycházely v jazyce vědeckého světa - v latině. Za zaslané kvalitní materiály udělila Mannheimská společnost Antonínu Strnadovi třikrát veřejnou pochvalu. Strnad podnítil vznik meteorologických stanic také mimo Prahu – byly to mimo jiné Choceň, Telč, Žitenice, Planá, Teplá, Bolehoř, Žatec a další. V seznamu třiadvaceti Strnadových meteorologických publikací najdeme kromě uveřejněných klementinských pozorování i dodnes citovaný soupis významných meteorologických a astronomických úkazů, excerpovaný z kronik pro léta 1633–1700, dále pak studie o klimatu Čech a populární české kalendáře pro zemědělce, které lze s trochou nadsázky považovat za počátky agrometeorologie. Několikaletých údajů z mannheimské meteorologické sítě využil například Alexander Humboldt v roce 1817 k sestavení první klimatické mapy izoterm severní polokoule. (Izoterma, to je – zjednodušeně řečeno – čára na mapě, spojující místa se stejnou teplotou.) Tato mapa přesvědčivě ukázala, že izotermy nejsou rovnoběžné s rovnoběžkami, jinými slovy, že podnebí nezávisí jenom na zeměpisné šířce.

Profesor Strnad zahájil meteorologická měření pro Mannheimskou společnost v první srpnový den roku 1781. Dochovala se tato jeho zpráva: Dne 24. července 1781 byly ve 4. patře v naší královské observatoři umístěny přístroje tímto způsobem: teploměr a vlhkoměr byly vysazeny přímo na severní straně v dřevěné budce prořezané na všech stranách několika sty otvorů, aby nemohly být dosaženy ani od deště, ani od paprsků Slunce při jeho největším rozkyvu na východ a na západ a aby vzduch přesto co nejsvobodněji k nim pronikal. Je však naše observatoř umístěna na velmi nízkém místě a obklopena domy především židovskými na severní a východní straně. Ačkoli jsou všecky onde nižší, jest i tak jisté, že kouř opětovaně, i když řidčeji, z tolika set komínů způsobuje změnu na teploměru. V klasické práci Angličana Luka Howarda o podnebí Londýna z roku 1833 se konstatuje, že v klimatu města hraje velkou roli umělé teplo, podmíněné budovami, nakupením obyvatelstva a spalováním ohromného množství paliva – proto není možné ztotožňovat teplotu vzduchu ve městě s teplotou širšího okolí. Antonín Strnad tvrdil totéž už o půl století předtím.

Profesor Antonín Strnad zemřel 23. září roku 1799 na tuberkulózu na zámku Kinských v Sazené u Velvar. Pohřben je u zdi kostela v nedalekém Chržíně. Bylo mu teprve třiapadesát let. Poněkud kostrbatou, leč upřímně míněnou ódu na něj napsal probuzenský vlastenský básník Pavlovský:

Nechť se čím chce vychlubuje,
Nepocítí, co je čest,
Kdo své vlasti nemiluje:
Čechem býti sláva jest;
V Čechách věčně vždy tvoje jméno
Od potomků bude ctěno.